Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Já nejsem ona!

27.06.2010 (18:30) • NancyWhite • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 6050×

Já nejsem ona!

Jak je to dlouho, co odešel? Jak dlouho už si zakazuju vzpomínat? Nevím… Připadá mi to jako roky… Vlastně je to jen jeden rok…

Jak dlouho mi Jacob nezvedá telefony? Jak je to dlouho, co se můj nejlepší přítel rozhodl mým přítelem nebýt? A proč vůbec? Proč mi najednou zmizel ze života? Nevím… A protože mě Jacob opustil, nemám už žádné slunce, které by mě hřálo. Žádné světlo v té nekonečné temnotě, která mě objímala. Mám spoustu krásných vzpomínek na ty chvíle, kdy mi všechno připadalo dokonalé. Mám taky mnoho bolestných vzpomínek na jeho lži… Ale nemám nikoho, kdo by mi pomohl zapomenout. Charlieho to ničí. Reneé taky. Chtěla bych, aby se netrápili, ale nedokážu vymazat všechny své vzpomínky… Všechny věci, které mi je připomínají… Edwarda, Alici, Jacoba… Nedokážu potlačit a skrýt ten žal, který mi moje samota způsobuje. Musela bych zmizet. Teprve pak by jim bylo líp. Jistě, bolelo by je to, ale časem by se jejich rána zahojila, ne? Jak kdysi řekl Edward, lidé zapomenou… Pravdou je, že o tomhle tvrzení jsem si mohla dovolit pochybovat. Já na něj nezapomněla. Ale dá se to srovnat s mými rodiči? Čas by jim vzpomínky na mě nevymazal, ale určitě by za nějakou dobu byli šťastnější, než jsou teď. Nemuseli by se dívat, jak trpím. Nemuseli by sledovat, jak jejich dcera den po dni přežívá, ale nežije. Ale když odejdu… Najdou mě. Charlie je policajt, nenechá to jen tak. Nemám šanci utéct na dlouho… Musím zmizet nadobro. Navždy. Umřít? Je to skutečně jediné řešení? Ať tak či tak – lepší, než ničit jim jejich životy. Ale jak? Jak se sprovodit ze světa?

Než jsem to stačila domyslet, moje auto narazilo do skály. Moment – ale to by se rozmáčklo, jako moucha na předním skle, ne? A já bych byla mrtvá, ne? Ani jedno však nebyla pravda. Na cestě přede mnou stály tři postavy v černých pláštích. Nemusela jsem dlouho uvažovat, co jsou zač. Upíři. Ten velký, co mi svou mohutností připomínal Emmetta, zastavil mé auto. Proto jsem si myslela, že narazilo do skály… Vystoupila jsem. Beze strachu. Byla jsem rozhodnutá umřít, neměla jsem se čeho bát. Jediný pohled do jejich sytě rudých očí mi stačil, abych pochopila, že tihle nemají s Cullenovými nic společného.

„Zdravím tě, Bello,“ promluvila malá blondýnka stojící uprostřed. Vypadala na patnáct, maximálně na šestnáct let. „Jistě víš, co jsme zač… Právě proto si teď musíš vybrat – zemři, nebo buď jednou z nás.“ Její hlas byl nevzrušený, jakoby jí bylo jedno, kterou možnost si vyberu. (Její znuděný výraz mě přesvědčil, že jí na tom skutečně nezáleželo, možná by dokonce byla radši, kdyby mě měla zabít…) Na okamžik jsem zaváhala. Před pár minutami jsem byla ochotná zemřít, ba co víc – byla jsem rozhodnutá. Teď se mi ale naskytla nová šance. Šance zmizet a nemuset zemřít. Ulehčit rodičům a zbavit je toho trápení… No a co, že nebudu s ním? Budu upírka a pak ho budu moct najít. Ale to opravdu chci? Chci ho ještě vidět, po tom všem? I kdybych odložila odpověď na jindy, naskytla se mi další otázka… Chci žít bez něj? Věčně? A dost! Co je mi po něm? Nebyla jsem pro něj dost dobrá jako člověk, nevěřil, že pro něj budu dost dobrá jako upírka… Nezáleží na něm. Teď je to jen na mně. Záleží na tom, co chci já a já…

„Chci být jednou z vás.“

Tak jsem se dostala do Itálie. Nemohla jsem se rozloučit s Charliem, ani s Reneé, ani se svými přáteli, ale snad to bylo dobře. Čistý řez… Všechno jsem nechávala ve Forks. Své věci, svou rodinu, svou minulost, svou lidskost. Nechávala jsem tady Bellu Swanovou, abych se mohla stát něčím krásnějším a silnějším, než byla křehká lidská Bella. Všechno jsem zahodila, aby Bella Swanová udělala místo Tracy Volturiové. Krásné, silné, nesmrtelné.

Přeměna byla bolestivá, ale veškerá fyzická bolest, kterou jsem cítila, se nevyrovnala té psychické, které jsem se se svým novým životem zbavila. Tři dny jsem se mlčky svíjela a s vděčností vítala plameny, které stravovaly mé tělo. Aro byl nadšený, že jsem se rozhodla připojit k jeho gardě. Fascinovala ho moje schopnost uchránit svou hlavu před jejich dary, i když jsem byla ještě člověk. Čím déle mě jed zbavoval lidskosti, tím lépe jsem slyšela a vnímala všechno kolem, přestože nejsilněji jsem vnímala právě bolest. Aro na mě mluvil, ale já mlčela. Byla jsem rozhodnutá projít si tímhle bez jediného výkřiku. Snad právě proto si myslel, že ho nevnímám. Slyšela jsem ho mluvit o Cullenových, ačkoliv jsem netušila, jestli mluví s někým nebo jen tak sám pro sebe. Doufal, že mu pomůžu získat Edwarda, ale to já jsem v plánu neměla. Přestože jsem ho ve svém novém životě nenáviděla, část mého lidského já jej stále milovala a hodlala ho uchránit před vším, co by se mu mohlo stát – pokud by se dostal sem. Co se mu stane mimo mé působiště, je mi ukradené. Nehodlám Arovi posloužit jako nástroj k získání Edwarda. Už z toho důvodu, že bych ho měla denně na očích. (Lidská část v mém mozku se nad tou představou rozplývala, ale moje upíří mysl byla silnější, než pozůstatek té lidské…)

Možná to byla Arova slova, která mě donutila myslet na Edwarda. V tom nekonečném, neúprosném žáru jsem se myšlenkám na něj neubránila. Moc dobře jsem si uvědomovala, jak moc jej stále miluji, ale toho se dokážu zbavit. Dokážu to, protože v mém srdci byla i nenávist, která se mé lásce dokázala rovnat. Síla té nenávisti totiž pramenila i z jiné zrady, než byla ta jeho. Nenáviděla jsem Alici, kterou jsem milovala jako sestru. Nenáviděla jsem Jacoba, kterého jsem milovala za jeho přítomnost, když jsem neměla nikoho jiného, ale i on odešel. Nechal mě samotnou, jako to udělal Edward. Podruhé mým životem otřásla samota. Ale já mám nový život, do kterého ani jeden z nich nepatří. Nezničí mi ho, jako to udělali s tím předchozím. A i kdyby se v něm objevili, tentokrát budu dost silná a nenechám si znovu ublížit.  Tolik jsem si vytrpěla a dostala jsem za to druhou šanci, které se nevzdám, ani kvůli němu. Divila jsem se, že při takové bolesti dokážu myslet na něco jiného, ale co jiného by přebilo jednu bolest, než bolest větší? Spalovala mě nenávist, nebo jed v mých žilách? Ty dvě tolik odlišné bolesti se nejspíš praly a každá měla chvilku navrch. Plameny byly čím dál nesnesitelnější, takže jsem už nemyslela na nic. Mé poslední myšlenky patřily mým rodičům, pro které jsem byla ochotná zemřít. Bolest se do mého těla zakousla ještě silněji, pokud to vůbec bylo možné, takže jsem vzdala snahu a přestala vzpomínat na tváře Charlieho i Reneé. Jen jsem se semknutými rty doufala, že to brzo skončí…

Jed stravoval všechno – jejich lži, jejich sliby, moje sny. Z mého těla vyhoříval život, z mého srdce láska, z mé mysli vzpomínky. Už jsem si nevybavovala Edwardův obličej, ani Alicin, ani Jacobův. Oheň se stupňoval a já už málem začala škemrat o smrt…

Najednou se něco změnilo. Žár v mých údech ustupoval a soustředil se na mé srdce. Splašený tlukot se rozléhal hradem a znamenal jen jedno. Jeden konec a jeden začátek. Mé ocelové nehty se zarývaly do rámu postele. S každým úderem srdce se žár stahoval z končetin a neúprosně stravoval poslední životaschopnost v mém těle. Poslední známky lidskosti. Poslední slabosti, které mému tělu zbyly. Divoké tampa - tampa - tampa sílilo a zrychlovalo, až se ozval poslední dunivý úder mého slabého srdce. Je konec. Nový život začíná. Otevřela jsem oči s vědomím, že jsem krásné krvelačné stvoření – nebezpečné a silné.

„Vítej do nového života, Tracy,“ zářil Aro nadšením. Líbilo se mi mé nové jméno. Nepřipomínalo mi mou slabou, bolestivou minulost. Rychlostí blesku jsem se vymrštila do sedu a byla udivená vším kolem sebe. Viděla jsem každičké vlákno nástěnného koberce, každé smítko prachu ve vzduchu – všechno. S téměř neslyšným pískáním jsem natáhla vzduch do plic a ucítila milion vůní, které bych jako člověk nezaznamenala. Těkala jsem očima po místnosti a snažila se přiřadit jednotlivé zvuky k věcem a lidem, ke kterým patřily. Slyšela jsem svižné kroky, mířící ke dveřím. Instinktivně jsem se jedním skokem postavila zády ke zdi. Dveře se otevřely a v nich stál Felix – ten hromotluk, co mi připomínal Emmetta – a ještě jeden, kterého jsem neznala. Při pohledu na ně jsem se neubránila tichému zavrčení.

„Všechno je v pořádku, Tracy. Nemusíš mít strach. Nikdo ti nechce ublížit. Tohle je Felix,“ ukázal na muže, kterého už jsem znala, „a Mario. Budou tě mít na starost. Pro začátek.“ Uvolnila jsem obranný postoj. Věděla jsem, že mě to čeká. Mluvili jsme o tom s Arem před proměnou. Felix s Mariem se pomalu přibližovali ke mně. Byli velmi opatrní. Zastavili se dva kroky přede mnou a oba natáhli ruku, jako vzájemná zrcadla. Postoupila jsem k nim a oni mi ruce položili každý na jedno rameno. Takhle mě odváděli pryč.

„Kam jdeme?“ Při zvuku svého hlasu jsem sebou škubla a ti dva se tvářili ohromeně. Kam se hrabala Alice se svým cinkavým cvrkotáním. Můj hlas byl dokonalou symfonií sametových tónů, kterým by ani okouzlující Edward Cullen neodolal, tím jsem si byla jistá. Když se ti dva za dvě a třičtvrtě vteřiny vzpamatovali, Felix se rozhodl odpovědět.

„Do západní věže. Brzo se tu vyznáš, neboj.“ Jeho hluboký hlas zněl pod tou zodpovědnou maskou docela přátelsky. Šli jsme bludištěm kamenných chodeb a já se užasle rozhlížela. Hodnou chvíli mi nedocházelo, že automaticky dýchám, přestože kyslík nepotřebuju. Každou vteřinu mě vylekal nějaký zvuk, takže jsem často syčela a snažila se nahrbit, abych se bránila, ale stisky na mých ramenou mi to nedovolovaly.

„Klid,“ zašeptal Mario a pak dál mlčel. Díval se přímo před sebe a mlčel.

Blížili jsme se k točitému schodišti. Pomalu jsem si začínala zvykat na časté zvuky, jako bylo vrzání dveří, klapání podpatků… Pak se ovšem ozval zvuk, který mě nevylekal. Spíš naopak, jako bych na něj čekala. Teplý zvuk pumpujícího srdce. S nádechem se mi do nosu nahrnula lahodná vůně. Jed se mi začal hromadit v ústech, krk jsem měla vyprahlý a stravovaný nepříjemným žárem. Všechny moje instinkty mi poroučely, abych se za tou vůní rozběhla. Abych pronásledovala původce toho pravidelného zvuku. Nelíbilo se mi, že mě ti dva drží. Pokusila jsem se vyškubnout, ale stisk jejich paží ještě zesílil. Z hrdla se mi ozvalo bouřlivé zavrčení a v záchvatu žízně a zuřivosti jsem sebou trhla a rozběhla se po schodech. Slyšela jsem je za sebou, ale bylo mi to jedno. Vůně sílila, tlukot srdce byl stále blíž. Ti dva mě nechtěli zadržet, ale přesto mi byli v patách. Dorazila jsem k železným dveřím. Stačilo se jen opřít a byly otevřené, přestože musely vážit nejmíň půl tuny. V kulaté místnosti stál muž, jen o pár let starší, než jsem byla já. Jakmile mě spatřil, má krása ho ohromila, ale mé oči jej vyděsily. To mi bylo jedno. Já vnímala jen pulzování jeho kůže na krku – přesně v místech, kudy procházela krční tepna. Rty se mi ohrnuly do nemilosrdného úsměvu a v další vteřině jsem ho svírala v náruči a vysávala z něj život. Bylo mi jedno, že se mi tahle představa kdysi příčila… Bylo to v době, kdy byli Cullenovi součástí mého života, ale to jim, zdá se, nebylo po chuti, tak mě opustili.

O pár vteřin později jsem slyšela další tlukoucí srdce. Bylo jich víc a vůně těch lidí se mi zabodávala do vyprahlého krku. Do věže přicházeli další upíři. Já stála mezi Felixem a Mariem, přímo naproti dveří.

Místnost se přestala plnit upíry a po několika vteřinách se začala plnit lidmi. Jakmile byli všichni uvnitř, kovové dveře se zavřely a nastal čas krmení. Křik, pláč, řev, krev. Nic víc, nic míň.

Moje začátky ve Volteře nebyly nijak zvlášť divoké. Zejména proto, že na každém kroku jsem měla Maria, nebo Felixe. V horších případech oba. Z počátku jsem měla problém odhadnout svou sílu. Nevím, kolik jsem zničila klik u dveří, kolikrát jsem udělala prohlubeň ve zdi, kolikrát jsem zničila nějaký kus nábytku… Ale zvládla jsem to. Naučila jsem se nepoškozovat předměty ve svém okolí.

Našla jsem si pár přátel. Rozuměla jsem si s Mariem, přestože toho moc nenamluvil, s Renatou, která mi pomáhala v ovládání mého štítu, s Alecem, kterému jsem se zamlouvala až až, což se ovšem nedalo říct o jeho sestře. Jane mě otevřeně a neskrývaně nenáviděla. Nejspíš proto, že jsem momentálně byla Arova nejnovější hračka – tudíž nejoblíbenější hračka. Ale nejlepší přítelkyní se mi stala Leana. Byla svým talentem dost nebezpečná, ale ne mně. Dostala se komukoliv do mysli a vytvářela tam falešné vzpomínky, myšlenky, představy, hlasy… Muselo to být příšerně nepříjemné, ale mně se do hlavy nedostala. Věčně dvacetiletá, talentovaná Leana, která přišla do Volterry s podobně roztrhaným srdcem, jako já.

„Milovala jsem upíra, stejně jako ty. Nevím, která z nás to měla těžší, jestli ty, která sis prošla bolestným loučením, nebo já, která se dozvěděla, že moje láska prostě zmizela. Já věděla, že není člověk. Věděla jsem, že je upír a věděla jsem, jak je to všechno nebezpečné. On jednou prostě zmizel. Nenechal vzkaz, nic. Všechny věci, které mi ho mohly připomenout, byly pryč. Všechny předměty, které by dokazovaly, že skutečně existoval. Můj nejlepší přítel, který mi pomáhal se z toho všeho dostat, nebyl člověk, jako v tvém případě. Byl to také upír, ale jiný než ostatní. Živil se zvířecí krví. Bylo neuvěřitelně snadné s ním být, protože přesně věděl, co se mi honí hlavou – doslova. Uměl číst myšlenky… Edward byl skvělý přítel, ale nesměl zůstat…“ Její vyprávění se mi zarylo pod kůži a pálilo jako kyselina. Edward. Upír se zlatýma očima… Edward Cullen. Oběma nám vstoupil do života, ale Leaně o pár desetiletí dřív. Neřekla jsem jí to. Neřekla jsem jí, že právě její bývalý nejlepší přítel byl ten, který mě opustil. Leana ani neznala mé původní jméno. To znalo ve Volteře jen šest upírů – Aro, Caius, Marcus, Jane, Felix a Demetri. Všem šesti to bylo upřímně jedno. Jistě by brzo zapomněli, kdyby jim to jejich dokonalá upíří mysl dovolila. Ale my nezapomínáme. Znamená to tedy, že Edward věděl, jaké následky bude mít jeho odchod? Musel to vědět, protože na Leanu nemohl zapomenout. Nebo si myslel, že jeho rozloučení něčemu pomůže? Že dopadnu líp než ona, protože její upír se nerozloučil?

Bolest z mého lidského života se občas ve slabých chvílích samoty ozvala, ale pár let stačilo, abych ji vymazala. Leana byla neuvěřitelně dobrá bojovnice. V boji ji učil Felix, který ji měl nesmírně rád. Byla jako jeho sestra. Leana učila bojovat mě. Stala se mou absolutně nejlepší přítelkyní a za ty roky ve Volteře jsme toho spolu hodně prožily. Při našich výpravách jsme si nejednou vzájemně zachránily krk. Málokdy jsem si vzpomněla na svůj lidský život a na hrůzu, kterou ve mně vzbuzovala pouhá představa zabíjení nebo upíří živící se lidskou krví. Vzpomínky z mého lidského života nebyly moc zřetelné. Snad to bylo dobře. Můj upíří život byl krásný. Dokonce jsem v něm našla částečnou podobnost s tím lidským… Alec se mi časem přiznal, že mě miluje, ale já, bohužel, nemohla říct totéž, takže jsme zůstali přáteli, přestože on se nehodlal vzdát. Připomnělo mi to můj vztah s Jacobem, ale to už je minulost, kterou jsem si nechtěla připomínat. Mělo mě napadnout, že se mi časem připomene sama…

Bylo to při výpravě do Ruska. Museli jsme zastavit řádící klany, které bojovaly o území. Spousta novorozených upírů, kterým je jedno, jakou spoušť za sebou zanechají a kvůli krvi se budou vraždit, jako dravá zvěř. Felix, Demetri, Mario, Leana a já jsme byli nejsilnější bojovníci v celé gardě. Ani tentokrát jsme nezklamali a naše strategie rychle zastavila šířící se pohromu v podobě nezkrotných mladých upírů. Někteří se pokusili utéct a to byla ideální práce pro mě a Leanu. Obě jsme měly dar, který nám umožňoval nějakým způsobem cítit upíry v okolí. Já je vnímala pomocí svého štítu, Leana vnímala jejich mysl. Demetri, jako mimořádně schopný stopař, také lovil uprchlíky před zákonem. Naše silná pětice se v takovýchto případech rozdělovala. Demetri si brával Felixe a Mario lovil se mnou a Leanou. Zatímco ostatní likvidovali zbytky, my jsme pronásledovali nepředvídatelné novorozené, kteří dostali strach a pokusili se zachránit. V lesích nedaleko pobřeží jsme zachytili stopu skupinky upírů. Mířili k oceánu, jakoby se chtěli dostat na druhou stranu. Moc dobře jsem věděla, co je na druhé straně moře – Aljaška. Tam teď pravděpodobně žijí Cullenovi. U Tanyi a její rodiny… Ne. Nebudu na ně myslet. Lov novorozených mě bavil, takže bylo snadné přesměrovat svou mysl k zábavě. Všichni tři jsme si ale po chvíli začali uvědomovat, že chování upírů před námi neodpovídá typickému chování novorozených. Jejich pohyby byly rozvážnější, neutíkali instinktivně… Natáhla jsem svůj štít, abych zjistila, kolik jich vlastně je. Najednou jsem uslyšela známý hlas. Známý a přesto tolik jiný…

„Carlisle, neslyším vaše myšlenky!“ zavolal Edward. Jistě. Byl rychlejší, než jeho rodina, takže jsem do štítu dostala jenom je, ale on byl napřed. Slyšela jsem, že se vrací. I Leana sebou škubla. Došlo jí, koho to pronásledujeme.

Měli jsme větší sílu než oni, protože jsme se živili lidskou krví, nebyl tedy problém je dostihnout. Ale nebylo jich sedm, jak jsem čekala. Na malé mýtině jsme se setkali s pěti upíry. Rose a Emmett chyběli. Cullenovi na mě hleděli jako na přízrak. Dokonce i Alice byla překvapená. Neviděla nic z mé budoucnosti? Edward vykuleně těkal očima ode mě k Leaně a zpátky. Mario se postavil do čela naší trojky a napřímil se, aby dal znát, že nechceme bojovat.

„Zdravím, Carlisle,“ pozdravil zdvořile. Bavilo mě sledovat udivené pohledy mých bývalých přátel a nejvíc se mi líbil Edwardův nervózní pohled, protože jsem za něj mohla já. Zaštítila jsem naši sešlost, kromě něj, takže neslyšel ničí myšlenky a to ho znepokojovalo. Blížili se k nám další čtyři upíři, jejichž pach jsem dobře znala. Felix, Demetri, Alec a Jane. Dorazili na mýtinu a postavili se do jedné řady. Nevnímala jsem, o čem se tam bavili. Střídavě jsem pohledem provrtávala Alici a Edwarda a pořád jsem nechápala, kde je Rosalie a Emmett. Ten by si přece nenechal ujít příležitost k chytání novorozených, což bylo nepochybně důvodem jejich přítomnosti. Chtěli to zastavit dřív, než se sem vydáme my, ale pozdě. Dopadlo to tak, že jsme je vedli k Arovi. Já, Leana a Mario jsme šli za nimi.

„Bello…“ zašeptala ke mně Alice, ale já na tohle jméno už dávno nereagovala. Cítila jsem ve tváři její pohled, ale nepodívala jsem se na ni. Byla jsem přesvědčená, že jedině Alici nemůžu oklamat. Kdyby hledala budoucnost Belly, našla by tu mou, takže nepadalo v úvahu, aby mi uvěřila, že nejsem Bella.

„Přátelé! Jak milé překvapení!“ jásal Aro, když je uviděl. Volně naznačil rukou a já poznala gesto, kterým mě volal. Postavila jsem se mu po levém boku. Z druhé strany stála Renata. Vedle mě se postavila Leana. Aro byl zvyklý, že nás od sebe nerozdělí a ani se o to nesnažil. Prospívalo nám to. Leana nespouštěla oči z Edwarda. Já jsem si to však nemohla dovolit. Musela jsem dělat, že ho neznám. Naštěstí jsme se brzy vrátili a Cullenovi opět zmizeli z mého života. Doufala jsem, že na dlouho, pokud možno navždy. Přesto jsem se nedokázala ubránit myšlenkám na ně… Chtěla jsem si o nich s někým popovídat, ale nikdo z mých přátel neměl nejmenší tušení, že je znám a pak už tu byla jen jediná osoba, která je kromě mě znala.

„Leano?“

„Ano?“

„Proč sis tak prohlížela toho zrzka?“ vyzvídala jsem, přestože jsem to věděla.

„To byl Edward.“

„Ten Edward?“ vykulila jsem oči v předstíraném překvapení.

„Ano. Určitě mě poznal, ale zajímalo by mě, proč si tak prohlížel tebe. Asi ses mu líbila,“ zamrkala na mě.

„To určitě…“ odfrkla jsem se smíchem. V upířím životě jsem naštěstí byla dobrá herečka…

„Ach jo… Teď, když jsem ho po takové době viděla, je mi zase smutno. Byl to skvělý přítel. Myslím, že byste si skvěle rozuměli.“ Proč ta se nevědomky tolikrát trefovala?

„Počkej, počkej… Takže tohle byli ti Cullenovi? Jak o nich všichni mluví? Vegetariáni?“ Nakrčila jsem nos. Zvířata moc dobře nevoněla, dokázala jsem si tedy představit, že ani nejsou moc chutná. Pro náš druh je prostě nejideálnější lidská krev.

„Ano, tohle byli Cullenovi. Ne všichni, ale byli to oni.“

„Ne všichni?“ Věděla jsem to. Bude Leana vědět, co je s Rosalií a Emmettem? Asi těžko…

„Do jejich, ehm, rodiny patří ještě jeden pár. Rosalie s Emmettem. Povídá se, že jsou mrtví, ale nevím…“ Nežijí? To snad… Rosalie mě sice neměla ráda, ale nebyla jsem tak necitelná, abych jí přála smrt. A Emmett? Věčně veselý Emmett? Při představě, že je skutečně mrtvý mi svět připadal o tolik smutnější…

Brzo jsem opět měla na práci jiné věci, než toulat se myšlenkami u Cullenových. Caius navrhl, abych se připojila k Heidy, která měla za úkol přivádět lidi do hradu. Bavilo mě to. Heidy si to taky užívala a díky tomu jsem získala další přítelkyni. Leanu samozřejmě nenahradila.

Zjistila jsem, že můj štít vnímá jinak upíry a jinak lidi a také byl rozdíl mezi talentovanými upíry a ostatními, ale překvapilo mě, že tomu tak bylo i u lidí. Mohla jsem tudíž rozpoznat lidi, kteří by se Arovi mohli zamlouvat. Tahle užitečná vlastnost mého štítu zachránila Anitu, která dokázala manipulovat s pamětí. To bylo zase něco pro Ara. Protože jsem ji našla, měla jsem ji přeměnit. Nikdy jsem to nedělala, ale byla to tradice. Leana s Felixem mě u toho hlídali. Zvládla jsem to a Anita se po třech dnech přidala k nám nesmrtelným. Alecovi se na první pohled zalíbila. Ti dva byli zamilovaní až po uši. Bylo to… Roztomilé. Šestnáctiletí upíři… Slušelo jim to. Občas, když jsem je tak pozorovala, mě napadlo, jestli si k sobě někoho našel Jacob. Určitě ano, po takové době. Je z něj už dospělý muž. Kolik mu je? Třicet? Tak nějak… Roky mi nějak splývaly. Staly se bezcennou minulostí, která se však znovu musela zákonitě přihlásit o slovo.

Mířila jsem s Leanou do hlavního sálu. Aro nás nechal zavolat. Někdo nás navštívil. Otázkou bylo, zda kvůli soudu, nebo jen zdvořilostní návštěvě. Vešly jsme do sálu a obě se nestačily divit – Aro si povídal s Edwardem. Co tady dělal?!

„Á, Leano, dobře, že jsi tady. Někdo tě přišel navštívit,“ oznamoval Aro vesele.

„Už je to dlouho,“ poznamenal Edward, když se k ní otočil.

„To ano,“ souhlasila.

„Edward je naším hostem a zůstane, jak dlouho bude chtít.“ Viděla jsem, jak se Arovi zalesklo v očích při představě, že by zůstal navždy.

„Edwarde, tohle je má nejlepší kamarádka Tracy,“ představila mě, když jsme byli o samotě. Viděla jsem, jak se zarazil, když vyslovila mé jméno. Mířili jsme k Leaně do pokoje. Trávily jsme tam spoustu času, a pokud si chtěl Edward popovídat…

„Rád tě poznávám, Tracy,“ řekl. Z hlasu mu vyznívalo podezření. Kromě mé podoby však neměl jediný důkaz, že bych mohla být Bella.

„Tak… Ehm… Jak ses měl, za ty roky?“

„No,“ koukl na mě, jakoby se chtěl zmínit o naší společné minulosti. „Je to nuda, ten stereotyp. Neustále se stěhovat a opakovat střední školu… Ale není to nejhorší. Teď bydlíme s Tanyou. Pamatuješ? Vyprávěl jsem ti o ní… Ještě pořád se mě snaží uhnat. Je to k nevíře, že ji to nepřešlo…“ zasmál se.

„A ty ji pořád nechceš? Máš nějakou jinou?“ No, to jsem zvědavá, co jí na to řekne.

„Nechci…“ Zase se otočil na mě. „Jsem samotář, pamatuješ?“

„Matně,“ přikývla Leana se smíchem.

„A… Jak dlouho jsi… Ehm…“

„Skoro sedmdesát let. Zvláštní, že jsme na sebe za tu dobu nenarazili…“ zasmála se. Pak nastalo pár vteřin ticha. „Nepotkala jsem ani jeho…“

„Já ano,“ přiznal po dalších tichých vteřinách.

„Vážně?“

„Ano. Před pár lety jsem na něj narazil. Byl sám. Od… Řekněme od vašeho rozchodu si nikoho nenašel.“ Podíval se jí do očí. „Doopravdy tě miloval a stále miluje. Sama víš, že nezapomínáme…“ S Leanou to hnulo. Koukala do prázdna a pak se zvedla.

„Musím ho najít.“

Aro jí to dovolil pod podmínkou, že Oliver zůstane v gardě a pokud by se k nám připojit nechtěl, ona se musí vrátit. Leana to odkývala. Bohužel jsem nemohla jít s ní. Musela jsem zůstat, což se mi nelíbilo, protože Edward neodcházel. Zůstal. Pár dní jsme se bavili převážně o Leaně, ale pak naše konverzace nabrala jiný směr…

„Takže, Tracy…“ Pořád to vypadalo, že se mu mé jméno špatně vyslovuje. Pořád viděl Bellu… „Jak dlouho žiješ ve Volteře?“

„Přibližně dvacet let… Proč?“

„Jen tak. Víš, hodně se podobáš jedné dívce.“

„Vážně? Které?“

„Byla člověk. Miloval jsem ji, jako už nikdy nikoho jiného milovat nebudu. Jmenovala se Bella. Vlastně vypadáš úplně jako ona. Také jsem jí nemohl číst myšlenky. O to víc se jí podobáš. Její krev mě neobyčejně lákala. Aro by o ní řekl, že je má pěvkyně. Byla krásná, milá… Měla nádherné oči…“ Jaké štěstí, že v novém životě nemůžu plakat. Slzy by se mi nezadržitelně kutálely po tvářích, kdyby mohly… Ale proč tohle říkal? Opustil mě! Nechtěl mě a já ho za to nenávidím. Jeho lži by mě neměly dojímat!

„A co se stalo, že s ní nejsi?“

„Bylo to pro ni moc nebezpečné. Můj bratr ji málem zabil – samozřejmě nechtěl. Opustit ji bylo to nejtěžší, co jsem mohl udělat, ale bylo to správné. Měla právo žít normální život.“ Tak proto? Bál se, že mi jeho přítomnost v mém životě může ublížit? Chtěl, abych byla v bezpečí? Proto odešel? Jedna moje část tomu nechtěla uvěřit – byla zaslepená bolestí a nenávistí, kterou k němu cítila. Druhá část tomu věřila, protože jsem věděla, jaký Edward je. Bylo mu to tak podobné…

„A co se s ní stalo? Žije ještě vůbec?“

„Ne. Po dvou letech jsem se na ni chtěl podívat. Jenom vidět, že je v pořádku… Přijel jsem a viděl její rodiče jít na hřbitov… Zastavili se u náhrobku s jejím jménem…“ Došlo mi to. Mluvil čistou pravdu. Tenkrát v lese, když se se mnou loučil, lhal. Lhal mi, aby mě ochránil.

„To je mi líto… Je to moc smutné…“

„To je. Je smutné, že to takhle dopadlo. Kdybych jí nevstoupil do života, nic by se jí nestalo…“

„Není to tvoje vina, Edwarde.“

„Ale je. Je to moje vina. Odpustíš mi, Bello?“ Zahleděl se mi do očí. Ztuhla jsem. Prozradila jsem se, nebo hádal? Hádal, protože jsem jí prostě byla až moc podobná? Podezřele podobná? Jeho topazové oči mě propalovaly pohledem a já nebyla schopná uhnout. Přestože jsem už znala důvod jeho odchodu, nenávist z mého mrtvého srdce nezmizela. Prala se ve mně láska a nenávist.

„Určitě by ti odpustila…“ vydala jsem ze sebe šeptem.

„Bello… Nemusíš si na nic hrát. Znám tvoji tvář nazpaměť. Všechny tvé rysy…“

„Chápu tě, Edwarde. Jsem jí tolik podobná a ona ti určitě moc chybí…“

„Přestaň, Bello. Chápu, že jsem ti ublížil. Teď znáš pravdu a já chci jen vědět, jestli mi odpustíš. Miluju tě, navždycky!“

„Já nejsem ona! Nejsem tvoje Bella, Edwarde!“ Zvedla jsem se a chtěla odejít. Zastavil mě.

„Proč mi lžeš?“ ptal se zoufale.

„Je mi líto, Edwarde. Mluvím pravdu. Já nejsem ona. Jsem Tracy. Možná ti ji připomínám, ale asi by ses měl smířit s její smrtí.“ Měla jsem zaděláno na schizofrenii. Těšilo mě, že ho moje slova zraňují a zároveň mě to bolelo.

„Jak chceš, Tracy…“ svěsil ramena a já myslela, že mě nechá jít, ale místo toho mě políbil. Bylo těžké si uvědomit, že ho nemám líbat. Že ho nenávidím. Že mu nemám zaplétat prsty do bronzových vlasů… Vykroutila jsem se mu a vrazila mu facku.

„Já nejsem ona!“ zavrčela jsem a utekla. Šel za mnou. I kdybych mu dokázala utéct, můj pach by ho ke mně zavedl. Dostala jsem se do kamenného sálu, kde probíhaly výcviky nových členů gardy. Teď tady nikdo nebyl. Jen já a za pár vteřin Edward.

„Promiň, Tracy…“

„To nic.“

„Hodně to bolí, víš… Sledovat tě. Přísahal bych, že jsi Bella. Moje Bella… Tolik mě to mrzí. Nevím, co se jí stalo. Asi se sama zabila. Její otec to neunesl…“

„Charlie?! Co se mu stalo?!“ Usmál se. Došlo mi, že lhal. Nachytal mě. Přibližoval se ke mně s dokonalým úsměvem. Dřív bych mu padla do náruče, ale teď převládla nenávist. Skočila jsem po něm. Boj to byl vyrovnaný. Měla jsem dobrý výcvik a on asi nebyl zvyklý bojovat s někým, komu nemůže číst myšlenky. Pak se ale mým výpadům přizpůsobil. Jeho krása mě rozptylovala. Pořád se ve mně ozýval slabý hlásek, který se mě snažil přesvědčit, že dělám chybu. Miluji ho, tak proč se s ním peru? Proč mu usiluji o život? Protože ho nenávidím! Na tenhle vnitřní boj jsem doplatila. Skončila jsem na zádech, Edward mě vítězně tiskl k podlaze.

„Co po mně chceš, Edwarde?!“ zavrčela jsem a pokusila se z téhle pozice dostat, ale nepodařilo se mi to.

„Tebe…“ zašeptal mi do ucha. Cítila jsem jeho medový dech… Ale nenávist byla silnější než já a pracovala v mém mozku na plné obrátky.

„Nezajímá tě, co se se mnou stalo?! Jak mi bylo, když jsi mě nechal samotnou?“ Na chvíli jsme vypnula svůj štít a přehrála si ty zamlžené, přesto silné vzpomínky na bolest a samotu. Pak jsem se opět chránila štítem. Jeho pohled se zkřivil bolestí. Pustil mě. Urychleně jsem vyskočila na nohy a hleděla mu do očí.

„Je mi to líto, Bells.“

„Nelhala jsem ti. Já nejsem Bella. Už ne. Už nejsem ta křehká, slabá, lidská Bella, která se po tvém odchodu zhroutila. Už nejsem ani ta Bella, kterou tvůj odchod vehnal do náruče jiného!“ Nepoznal na mě tu lež. Křičela jsem na něj. Má slova ho zraňovala. „To kvůli tobě jsem tady! Jediné, co mě udrželo při mém lidském životě, bylo mé dítě!“ Tohle ho dorazilo. Sáhl si na dno. Má lež ho srazila na kolena. Odešla jsem a nechala ho tam. Za dveřmi jsem narazila na Leanu. Byla překvapená. Chtěla po mně vysvětlení, ale pochopila, že to Edward nesmí slyšet. Znáte takovou tu abecedu pomocí prstů? Vím, hloupá dětská hra, ale ta se nám teď hodila.

„Lhalas?“ Přikývla jsem. Tři vteřiny se mračila a přemýšlela… „Chceš, abych…“ poklepala si na spánek a já pochopila, co mi nabízí. Falešné vzpomínky na mé dítě… Na mé vymyšlené dítě.

Když jsme byly samy, dostatečně daleko od Edwarda a jeho čtení myšlenek, vypnula jsem svůj štít a Leana mi v hlavě zanechala dlouhý příběh o mně a mém nejlepším příteli, Jacobovi. A samozřejmě o našem dítěti…

„Proč to děláš? Je to tvůj přítel…“

„Ty jsi má přítelkyně, Tracy… Bello… Edward byl přítel Leany Sandersové… Já jsem Leana Volturiová a má nejlepší přítelkyně je Tracy Volturiová. Tak to je.“ Vděčně jsem se na ni usmála a ona mi úsměv oplatila.

Dobře jsem věděla, že Edward nezůstane. Když jsem se s ním loučila, nevěřil historce o mém dítěti. Štěstí, že tu Leanu mám. Vypnula jsem štít a ukázala mu své dítě. S bolestí sledoval mé vzpomínky a já věděla, že to stačí.

„Je mi to líto, Edwarde, promiň…“

„Ty se nemáš za co omlouvat, Bello.“

„Jsem Tracy.“

„Promiň… Za všechno. Nikdy jsem ti nechtěl ublížit.“

„Já vím.“

Doufala jsem, že neudělá žádnou hloupost a nebude chtít zemřít. Dalo se to pojistit. Anita mu z paměti vymazala veškeré vzpomínky, které na mě měl. Mělo to háček – jeho rodina si mě pamatovat bude, ale co jim to bude platné, když si nevzpomene Edward? Leana mu pak pozměnila názor na Tanyu, což mi zajistilo, že jeho láska ho udrží při životě. To jsem chtěla, to jsem mu dlužila. Udělala jsem pro něj totéž, co on pro mě. Jsme vyrovnáni.

Vracela jsem se z nepovolené vycházky, která málem skončila fiaskem. Naposledy jsem kráčela chodbou do velkého sálu s uspokojivým vědomím, že mě už čeká jen jediné – smrt.