Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Interview s upíry

25.05.2012 (21:00) • Semiska • FanFiction jednodílné • komentováno 24× • zobrazeno 3570×

Vzbudí mě řinčení telefonu na kulatém dřevěném nočním stolku. Rozespale zašmátrám po sluchátku, otáčím se na bok a zvedám ho.

„Michelle Skeeterová, prosím?“ ozvu se nakřáplým hlasem.

„Dobré ráno, slečno Skeeterová, tady je Lucy Smithová z recepce hotelu The Norwich Inn, přála jste si vzbudit přesně v osm ráno, abyste nezaspala.“

Promnu si zdřevěnělými prsty oči. „Díky, přineste mi prosím na pokoj snídani.“

„Jistě, nemáte zač, přeji vám příjemný den,“ uslyším, ještě než ukončím hovor. Překulím se na záda a protáhnu se. Nesnáším škrobené telefonáty, zabrblám si pod fousy.

Nastal den D. Dneska splním sen všem čtenářům, kteří hlasovali v anketě našeho časopisu Forever Young Nejoblíbenější pár klanu Cullenových, kterou vyhráli „překvapivě“ Edward s Bellou. Můj šéf, Bob McKinley, mi dal za úkol vítěze této ankety najít, domluvit se s nimi na interview a poodhalit tak jejich manželství po dvaceti letech. Přeci jen jsou tihle dva ve svazku nejkratší dobu, takže o to víc jsou naši čtenáři zvědavější. Říkám vám, že tolik dopisů jsem ještě nikdy v životě pohromadě neviděla. Celý týden jsme se tím prokousávali kousek po kousku, než jsme mohli v redakci opět fungovat. Do teď na to vzpomínám s úsměvem. Pár jsem si jich vzala s sebou, aby se mohli moji hosté podívat, jaký je zájem o jejich život po závěrečné knize ságy Stmívání. Jsem zvědavá na jejich reakce.

Vyhrabu se z naškrobených peřin, ustelu a mířím do malé koupelny. Cestou minu skříňku s červenou růží ve váze, obraz s abstraktními barevnými tvary od pro mě neznámého malíře, a překračuju své zelené tričko, které mi tu včera po cestě do sprchy upadlo. Všechny mé věci jsou rozházené po celém pokoji, poněvadž se mi rozbil kufr. Vůbec netuším, jak své oblečení a kosmetiku povezu domů. Lidi, jsem zoufalá. Při myšlence, že tu zapomenu něco půjčeného od Amy, mé sestry, která by mě pak po příchodu domů rozčtvrtila, musím tento problém hodně rychle vyřešit. Amy Skeeterová je studentkou střední školy v New Yorku. Mezi námi je věkový rozdíl šesti let a jako jediná nepluje po řece žurnalistiky jako zbytek z naší rodiny. Jediné, co trochu bortí její upjatost a smysl pro pořádek, je její posedlost Twilight ságou. Nikdy bych nevěřila, že zrovna tomuto fenoménu propadne… Nesmím zapomenout na slib, že jí přivezu něco se znakem Dartmouth College. Po interview si zajdu koupit nový, nechci riskovat její hněv. Božínku, ono je to už dneska?

Vlezu pod sprchu, abych se trošku probrala a nevypadala při rozhovoru jako mrtvola, ne-li bledší než Cullenovi. Po vzpružení si ve froté osušce a s vlasy zabalenými v turbanu vyčistím zuby a pleť. Mrknu do zamlženého zrcadla, kde z páry na mě hledí dvě šedozelené oči, nad nimiž se klene husté černé obočí. Pramen kaštanových vlasů mi zpod ručníku padá do očí až ke špičce bambulky nosu, která se tyčí nad úzkými rty s plnějším spodním rtem a vystouplou bradou. Nevypadám zas tak šeredně, ne?

Cestou se zastavím u skříně, rychle na sebe hodím spodní prádlo, světlemodrou tuniku a k tomu černé skládané kalhoty, a když odtáhnu posuvnou stěnu do místnosti sestavené jako obývák, na stole na mě už čeká podnos se snídaní přinesený hotelovou službou. Hrnek pressa s mlékem a dvěma kostkami cukru, opečené tousty s plátky šunky a sýrem. Přesně podle mých včerejších pokynů. Jen to spatřím, sbíhají se mi sliny. Sotva si stačím usrknout kafe, když se mi rozezvoní Blackberry. Nemám ponětí, kdo to může být, a nechám nad tím svůj mozek spekulovat, protože jsem pro všechny měla být nedostupná. Na displeji bliká jméno mého kamaráda. Ach, Aiden…

„Ahoj, Aidene,“ hlesnu. Proč mi volá? Změnil názor?

V mobilu to zachrastí. „Michelle, slyšíš mě? Mám blbý signál.“

„Slyším tě dobře, jak se máš?“ Usměju se, mohlo mě napadnout, že Aiden nebude respektovat mou nedostupnost. „Co potřebuješ?"

Uslyším nějaké troubení. „Mám se skvěle, co ty? Jak je v Dartmouthu? Už přijeli?“ Šklebím se. Na všechny otázky mu trpělivě odpovídám a vyzvídám, na čem pracuje on a co se u něj děje nového. Už celé věky jsme spolu nemluvili, až donedávna, když jsme na sebe narazili na udílení cen žurnalistům Novinářská cena za Nejlepší rozhovor a Aiden Grant se dozvěděl, co plánuji. Jednu chvíli - na střední - jsem si myslela, že bychom mohli spolu být, ale tehdy jsme se domluvili, že budeme přátelé. Poslední dobou to vypadalo slibně, ale jeho zájem znovu opadl. Chodíme občas na skleničku, probereme, co je nového, strávíme spolu příjemný večer a rozcházíme se každý jiným směrem. Lidi, není to k zblázněním s tím chlapem?!?

Právě mi vypráví o faux pas, co se mu povedlo při jednom rozhovoru s novou miss Univers. Směju se z plných plic. Klábosíme ještě chvilku, jenže pohledem sklouznu na mé pravé zápěstí se stříbrnými hodinkami a zděsím se.

Nervozitou začnu koktat. „Musím končit, Aidene, za chvíli tu budou a já nejsem ještě připravená.“

„Zlato, klid, to zvládneš, jsi skvělá, tvoje teta je na tebe jistě pyšná. Měj se krásně, držím ti palce.“ Je tak milý. „Děkuju, dám ti vědět, jak to dopadlo,“ loučím se s ním a telefon ztichne s jeho Zlom vaz. Při zmínce o mé tetě z x-tého kolena, světoznámé Ritě Skeeterové, mi vždycky naskočí husina. Je jednou z nejlepších redaktorek a můj idol. Chtěla bych být úspěšná jako ona.

Ucítím lehké bodnutí žárlivosti a nespokojeně se zamračím. Musím přiznat, že být to jen na mě, nikdy bychom s Aidenem nebyli jen kamarádi. Je dokonalý - hrozně milý, zábavný, chytrý, hezký …

Ozývá se zaklepání na dveře. Po otevření zkamením a mám ústa dokořán. Zírám na Edwarda Cullena v jeho plné kráse. Sice jsem je čekala a věděla jsem, do čeho jdu, ale na setkání s Edwardem Cullenem nemůže být nikdo připraven.

Kdo je Aiden?!?

Jeho zlaté oči mě pobaveně sledují. Za jeho rameny vidím jeho ženu, Bellu. Oba perfektně ustrojení: ona s rozpuštěnými mahagonovými vlasy ve smetanových šatech s volánovou sukní a balerínami, on se svým typickým bronzovým rozcuchem v obleku s kravatou stejné barvy jako šaty jeho ženy. Oběma to moc sluší.

Podívám se na sebe a připadám si jako hastroš.

„Pojďte, dál…“ vykoktám. Ustoupím stranou a nechám je vejít do místnosti. Pokynu jim rukou k malé sofa béžové barvy. Znenadání se dívám na svůj hotelový pokoj jejich očima… Tři menší místnosti propojené do jedné. Kuchyňka se dřezem, malou linkou a stolem sousedí s ložnicí, které dominuje obrovská manželská postel uprostřed. V pravém rohu je umístěna skříň s policemi na oblečení. Obraz nejspíš krajiny je jedna z těch minimalistických věcí a při své šedesáti centimetrové velikosti visí v paspartě na levé světle žluté stěně, se kterou ladí pastelové povlečení. V poslední místnosti u zdi stojí béžová pohovka, před ní konferenční dřevěný stolek a naproti na skříňce televize. Pokoj je dvakrát tak menší než můj byt v centru, za to vybavení je mnohem dražší už na pohled. Pomalým lidským krokem přecházejí k sofa a sedají si na ní. Chovají se přirozeně, snaží se mi to ulehčit, abych se jich nebála. Páni, jsou tak milí.

Oceňuji jejich snahu, ale přesto sáhnu pro ovladač, naladím v televizi hudební kanál a místností se ozývají první tóny Chopinova Klavírního koncertu. Z kabelky značky Gucci vydoluju svůj zápisník s vybranými otázkami, usedám do křesla naproti nim a ukazováčkem si popostrčím brýle ke kořeni nosu, aby mi nepadaly. Kdyby mě tak viděla teta! S omluvným výrazem si na konferenční stolek na korkový podtácek pokládám kafe a oběma se podívám zpříma do očí.

Nikdy jsem nebyla na dlouhé průtahy. Tak proč to zdržovat, že?

Vypadají identicky jako při posledním setkáním kvůli dohodnutí data a místa rozhovoru. Změnilo se na nich něco nebo jsou pořád stejní, pomyslím si a usměju se na ně.

„Jsem moc ráda, že jste přijeli. Jakou jste měli cestu?“

Edward se uculí. „Rychlou, vyhrál jsem nad Emmettem.“

„Ty jejich sázky,“ povzdychne si Bella. Soucitně se na ni usměju. Sázky v této rodině jsou na denním pořádku. Edward na mě mrkne a mně trošku zamrazí.

„To jste běželi nebo jeli autem?“

„Autem,“ dodá Bella.

„Takže tu je s vámi celá rodina?“

Edward přikývne. „Carlisle koupil dům kousek od města v lese. Rose zaujala přehlídka nové kolekce aut od BMX, tak vyrazili s Emmettem spolu. Ostatní jsou na lovu.“

Podívám se do zápisníku, aby neviděl, jak se červenám. „Všichni známe váš příběh, prožili jsme s vámi všechny vaše útrapy a radosti ve čtyřech pokračováních a najednou se tu potkáváme po několika letech. Jak dlouho jste manželé?“

„Za tři měsíce to bude dvacet jedna let, ale je to stále stejné, jako těch prvních pár měsíců na začátku, kdy jsme se zbavili Volterry a konečně náš život dostal směr.“ Uculí se Edward a mrkne na svou ženu, která se zapýří.

Bella přikývne. „Skoro jednadvacet let.“

„Páni, to je dost dlouhá doba, skoro věčnost. Nechybí vám něco z vašeho svobodného života?“

Svůj zrak upírám na Bellu. „Snad jen někteří spolužáci z Forks. Angela byla jedinou mou nejlepší lidskou kamarádkou, na kterou jsem se mohla vždy spolehnout. Moc mě mrzelo, že jsem se s ní jen rozloučila na svatební oslavě. Chybí mi. Chtěla jsem jí o nás říct, ale usoudila jsem, že je to pro ni takhle lepší,“ posmutní. Edward ji uchopí za ruku a kreslí jí uklidňující kolečka. Bella se pomalu uvolňuje.

„A vám, Edwarde? Je něco, co vám z dob věčného studenta schází?“

Pohlédne s úsměvem na svou milou. „Vůbec nic. Mám to, co jsem celý život hledal, a ani jsem nevěděl, že něco postrádám. Navíc jsem dostal ještě mnohem víc, než jsem kdy mohl doufat a než jsem si zasloužil. Ne, nic mi nechybí.“

Přikývnu. „Já se přiznám, nezvládla bych to. Rodina, přátelé, známí… A najednou nikdo… Máte můj obdiv, Bello, opravdu. Kdybyste mohla něco změnit, udělala byste to?“ Upíjím ze svého již studeného kafe.

Jmenovaná na mě pohlédne karamelovýma očima a překříží si nohy v kotnících. „Jsem naprosto spokojená, mám milujícího muže a krásnou dceru…“

Zamyslí se, a po chvilce, jakoby se jí nad hlavou objevila žárovka a zablikala na znamení, že už to má. „S Charliem a Sue se vídáme jednou za rok, přijedeme všichni na prázdniny do Forks. Přebýváme v tu dobu ve staré vile Cullenových, abychom je mohli navštěvovat každý den. Naše soužití otec dcera mi chybí, i když jsme byli zvláštní rodinka. Samozřejmě tyhle návštěvy s sebou nesou jisté omezení… Nikdo nesmí vědět, že tam jezdíme a stýkáme se. Bylo by jim divné, že po tolika letech vypadáme pořád stejně, což byl taky důvod, proč jsme se museli odstěhovat.“

Podívá se na mě a odpovídá automaticky na otázku, co mě právě napadla.
„Už tak jsme to dost zdržovali, aby Charlie byl u toho, když Renesmé vyrůstala, ale přirozeně nemohl být u všeho. Lidé by si začali všímat. Stěhovali jsme se něco po třetím roce.“

„Neptali se Charlieho lidé, proč se nevídáte?“

„Místní drbna, paní Madoxová, se snažila z táty něco dostat, ale on ji přímo nesnáší, takže z něj vypáčila jen to, že s Edwardem cestujeme a chodíme na vysokou školu.“

„A vaše matka?“

„Chtěla bych ji ještě jednou naposledy vidět. Voláme si, nechtěla jsem jí naprosto vymazat ze života, protože bych to nedokázala. Strašně bych se kvůli tomu trápila. Povídáme si a já s ní sdílím všechny radosti a strasti jejího života.“

„Jak bere Renée to, že jste se svým způsobem odcizily? Je to znát při vašem telefonování? “

„Ze začátku to pro ni bylo hodně těžké, ale nakonec se s tím smířila. Pomohl jí Phil, stala se z něj pro mámu velká opora. Vysvětlila jsem jí, proč se nemůžeme vidět a nakonec to přijala. Jsem ráda, že jí můžu aspoň slyšet.“

„To mě těší, Bello. Příchodem nové studentky na střední školu se vám život obrátil o sto osmdesát stupňů, Edwarde. Je ještě něco, co byste změnil?“

Zaskřípá zuby, až mi při tom zvuku vstávají všechny chlupy na těle. „Kdyby to neranilo mou dceru, tak určitě toho smradlavého psa.“ Dělá, že si nevšiml vědoucího úsměvu Belly.

„To, že se kolem ní pořád ochomýtá, ještě toleruju, ale nikdo mu nedal svolení, aby po ní skákal a pořád ji olizoval jako neurvalá doga, která postrádá výcvik.“ Spiklenecky se ušklíbne, až se jeho dokonalé rty zvlní a na chvíli odvedou mou pozornost.

„Možná, že to chápu, protože tajně doufám, že se ho v budoucnu má dcera nabaží a potom udělám to, co jsem měl udělat už dávno.“

Nevím, jestli to chci vědět, ale zvědavost mi nedá, tudíž se zeptám: „A co by to mělo být?“

On ztiší hlas a znenadání v něm vidím to, co je. Upíra. „Dám ho do útulku, kde si ho adoptují jiní pitomci s nezletilou dcerou.“ V očích se mu zablýskne, takže je mi jasné, že Jacobův osud bez upřeného pohledu Belly plného varování by byl mnohem pikantnější.

„Jacob tedy bydlí s vámi?“

„Stal se jejím ochráncem a přítelem při její záchranné akci během bitvy. On je ochotný jenom kvůli ní bydlet s pijavicemi a snášet sarkasmy od Rose,“ vypráví Edward.

„A uráží ho často?“

Široký úsměv se mu rozlije po tváři. „ Jo.“
Cuknou mu koutky a je mi jasné, že to Edwardovi ani trochu nevadí.

Moc se mi do téhle otázky nechce, když vím, že je na ni Bella trochu citlivá. Po očku mrknu na Edu a vím, že mi čte myšlenky. Až když neznatelně kývne, že je to v pohodě,  zeptám se nahlas.

„Teďka malinko z jiného soudku. Závěrečná bitva o přežití vaší dcery dopadla úspěšným vítězstvím na vaší straně. Porazili jste nejmocnější upíří klan, Volturiovi. Setkali jste se od závěrečné bitvy za tu dobu?“

Bella se malinko zachvěje. Edward jí položí ruku kolem ramen a ujme se slova. „Tak pozor. Říkáš to, jako by snad došlo opravdu k boji a my je zmasakrovali. Přežili jsme jedině díky Alici, která našla svědka a zvrátila rozsudek, který už byl předem vynesený. S Volterrou není sranda, a kdyby došlo na jednotlivé boje, výsledek by byl v závěru úplně jiný. Zatím jsme o nich neslyšeli. Jejich hrozba nám ale dělá starosti, takže je Alice pořád ve střehu.“ Bella zarytě mlčí.

Zvednu oči od zápisníku a stáčím svoje nohy pod zadek a modrou propiskou si čmárám poznámky. Něco se ke mně doneslo. „Je pravda, že máte studentská léta za sebou a opravdu jste začal pracovat, Edwarde?“

„Po narození mé dcery jsem začal čím dál víc pomáhat v ordinaci Carlislea. Belliným příchodem se všechno změnilo. Být věčně studentem by po tolika letech existence nebavilo nikoho a ona mi dala důvod myslet dopředu a dospět,“ uchechtne se.

„Nemyslete si, že bych nestihl vyrůst po stech letech života, ale až Bella mi ukázala, jak moc jsem byl unavený z předstírání a považování se za studenta. Teď mám rodinu, chci se jí věnovat a dělat něco užitečnějšího. Navíc díky doslova zkoušce ohněm mi už lidská krev není takové pokušení.“

„Nejde zapomenout na vůni Belliny krve, která vám zpívala píseň sirén. Od té doby jste se nesetkal s dalším vábivým voláním?“

Záporně kroutí hlavou. „Ne.“

V očích se mu zračí úleva i pobavení. „Díky bohu.“ Kývám, jakože rozumím. Otáčím se na Bellu.

„Láska je věčná, co se upírů týče. Pokud si dobře vzpomínám, moc chvilek o samotě díky Jasperovi a Emmettovi asi nemáte, že? Kdy se vám povedlo ukořistit aspoň kousíček?“

„Dneska ráno, když celá rodina včetně naší dcery odjeli na celodenní lov.“ Edward upře zrak na Bellu. Když se jí dívám do obličeje, vidím v ní toho člověka, kterého jsem znala. Stále mám před očima její zrůžovělé tváře od zardění. Uhýbá očima a dívá se zarytě do země. Kdyby se mohla červenat, je rudá jako rajče. V tomhle se asi nikdy nezmění.

Je mi to trochu trapné, ale nedá mi to. Jsem od přírody zvědavá jako opice a myslím si, že i čtenáře by tohle nesmírně zajímalo. „Co jste dělali?“ Edward se zazubí a zakroutí hlavou. Okamžitě rudnu jako rak a končím s vyptáváním. Do některých věcí mi opravdu nic není. Belle se mě zželí a po chvilce zdráhání na tuto otázku přeci jen odpoví.

„Diskutovali jsme na téma Výhody v manželství, kterých, jak jsme zjistili, je opravdu velmi mnoho…“ Její manžel se na ní stále uculuje jako měsíček na hnoji.

Pokládám prázdný hrnek od kávy na stolek, když uslyším zapípat svůj mobil oznamující nepřijatý hovor. Vypínám ho a rozpačitě se vracím zpět do police a ze spodní vytáhnu hromádku dopisů, které položím na stolek vedle hrnku. „Ve vaší rodině je pořád veselo. Kdy jste se naposledy smál, Edwarde?“

Zamračí se. „Hodinu před tím než všichni odešli na lov. Tedy ostatní se smáli, protože mě Jacob přirozeně naštval, až jsem ho prohodil oknem. Mně to vtipné nepřišlo.“

Se zájmem se ptám: „Co udělal?“
„Řekl, že v normálních domácnostech spí psi v pokoji své paničky, aby hlídali klidný spánek, a dělí se spolu o polštář. To poslední dodal v myšlenkách, když letěl skrz sklo.“
„Takže jste se nesmál?“ Kulím na něj svoje oči.
Dokonalé tváře mu roztají v úsměvu. „Ale jo. Nabořil se do nového auta Rose BMW X5. Neumíte si představit, jak moc jsem se smál, když se na něj vyřítila,“ rozesměje se.

„Naopak, co vás v poslední době nejvíce naštvalo?“

„To, že ho Rose nechytila,“ posmutní.

„Edwarde, čtenáři se dost často také ptají na to, jak to je s Nessie a Jacobem, protože všichni čekají, že jsou, nebo brzy budou pár,“ snažím se decentně naznačit, ale ztichnu při jeho zavrčení, které mě přiková v křesle.

„Jen přes moji mrtvolu!“ Zčernají mu oči.

„Renesmé rychle dospívá a mění se nám prakticky před očima. Možná chápe některé věci lépe než dospělí, ale po citové stránce je vyspělá jako dívky jejího věku, takže se do vztahu nehrne. Za pár měsíců jí bude jednadvacet, takže bude podle zákona plnoletá a Jacob se netají tím, že by mu nevadilo, kdyby se jejich vztah změnil, ale zatím zůstávají jen přátelé,“ uvádí Bella věci na pravou míru. Edward se křečovitě usmívá a mě probleskne hlavou, že on už má předem promyšlený scénář, jak to všechno bude, jakmile bude tato hranice překročena.

Otřu si brýle kapesníkem a nandám si je zpět. Vidět svou dceru takhle rychle růst, to bych asi nezvládla. „Co nejvíce naštvalo vás, Bello? Edward? Jacob? Nebo vaši švagři?“

„Rvačka Jacoba a Edwarda, pořád se chovají jako dva malí kluci,“ při té vzpomínce nakrčí čelo a nos. „Jeden druhého provokují, nenechají se navzájem, popichují se, lítají mezi nimi sarkasmy… Naštěstí jsem Švýcarsko, neutrální půda.“ Zářivě se usměje, po zádech mi přeběhne husina, jako by na mě sáhla smrt. Můj pud sebezáchovy o sobě dává vědět. Nechci se s ní potkat v noci, opravdu ne, přestože je to upírka vegetariánka.

„Dokážete si vybavit nějaký moment, kdy se vám nadmula hruď pýchou? Na co jste oba nejvíce pyšní? Já byla na sebe pyšná, když jsem bravurně zvládla školu žurnalistiky.“ Edward se ležérně protáhne, obejme Bellu kolem ramen ve smyslu: tahle holka je moje a nikomu ji nedám.

„Na svou ženu a dceru. Bez konkrétního pořadí a stupně. Obě jsou to nejcennější, co mám.“

Bella se na něj zakření. „Na svého muže a dceru. Nedělám mezi nimi rozdíl, jsou to moje poklady. Díky nim jsem ten nejšťastnější upír na celém světě,“ zamilovaně se na Edwarda podívá a chytne ho za ruku, on vyklouzlí svůj pokřivený úsměv. I mně se podlamují kolena. „A na svého otce, který nakonec ze sebe udělal gentlemana a díky tomu si našel Sue.“

Až teďka mi dojde, že jsem opravdu ale špatná hostitelka. „Je mi to trapné, se vás ptát, zda byste něco nechtěli, ale nejsem si jistá, jestli chci znát odpověď.“ Oba se rozesmějí a uklidňují mě, že je to naprosto v pořádku a že se cítí dobře při hrající hudbě z televize. Právě posloucháme Na krásném modrém Dunaji od Schuberta. Krásná skladba.

„Ozývají se tóny klavíru. Všichni víme, jaký virtuos z vás je, Edwarde. Skládáte ještě?“ Hudba mě naprosto pohltí.

Kývá. „Občas ano. Většinou se nechávám inspirovat svojí ženou a dcerou. Nikdy jsem neměl lepší múzy než teď.“ Usmívá se na svou ženu.

„Za co se nejvíc stydíte?“ napadne mě. Mohou se tito upíři za něco stydět?

Bella se odhodlá jako první. „Za luxus a drahé věci, na které si stále ještě pořád zvykám. Miluju obyčejné, staré věci. Kupuju si věci za normální cenu, jen při placení obrovských částek jsem vždy nesvá, platím je tehdy, když mě donutí. Necítím se při tom nikdy dobře, protože mě prodávající vždy rentgenují pohledem,“ zachmuří se.

„Zvykni si už konečně na to, jsi Cullenová!“ směje se její muž, na něhož se Bella zaksichtí.

Očima vyhledám Edwarda. Je teďka trošku nesvůj a já jen mohu tušit, čím se ve své hlavě zaobírá. Zvážní. „To, že mi tak dlouho trvalo, než jsem přijal svůj a Bellin osud. Vážně jsme si toho oba museli moc vytrpět, kvůli mému přesvědčení.“ Kroutí hlavou a Bella ho v povzbuzení chytne za ruku. Tak prosté gesto a přesto mám pocit, že bych se měla otočit. Tohle nebylo pro mé oči.

„Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem tenkrát odešel. Nikdy nepřestanu děkovat bohu, že je Bella tak tvrdohlavá a nepodlehla mému naléhání ukončit těhotenství.“ Ona ho obejme na důkaz své lásky. To je tak romantické, povzdychnu si. Pokojem se rozezvučí zvuk Blackberryho pro vybitou baterku. S omluvou na chvilku opustím své hosty, z rozbitého kufru vylovím nabíječku a zapojím telefon do zásuvky. Cestou si zoufale brblám pod fousy, co se ještě ozve. Ke své návštěvě se vracím s úsměvem.

„Plánujete něco na víkend?“

To Edwarda probere, zazubí se na svou ženu a prohlásí hrdě: „Společný lov.“

„Přemnožení horských pum v jednom národním parku v Kanadě,“ mrkne Bella na svého muže.

Je čas malinko zvolnit, pomyslím si. „Už máte představu, co dáte tomu druhému k Vánocům?“

Edward špulí rty a hodí po Belle čtverácký pohled, zatímco ona se podezíravě mračí. „Nic velkého.“

„Neprozradím, poněvadž by to už nebylo překvapení,“ tajemně se uculuje. „U mě je totiž záruka, že se to opravdu nikdo nedozví dříve než při rozbalování dárků na Štědrý den.“

„Každý miluje dárky. Co jste dostali vy naposledy? Když jsme u těch Vánoc, já dostala váš příběh.“

Bella se usmívá, tahá za řetízek na krku, ze kterého se vyklube oválný zlatý medailon. Valím bulvy až na vrch hlavy a zapomínám normálně dýchat. Rozevírá ho a ukazuje mi fotku sebe s Edwardem a asi tříletou Nessie, kterou drží Bella v náručí a Edward s hlavou na jejím rameni je objímá.

„Je totožný jako má Ness, který jsem jí dala, má na něm vyryto ozdobně Víc než vlastní život. Na mém je Navždy spolu. Chtěli, abych jej měla stále při sobě. Nikdy ho nesundávám. Je to ten nejkrásnější dárek, jaký jsem kdy dostala.“

Taky bych si takový přála. „Velkým darem a zároveň radostí pro mě byla malá tichá svatba mého otce se Sue. Táta se dlouho zdráhal, ale nakonec své obavy z nepodařeného manželství s mámou překonal a jak se říká „praštil do toho“ podruhé. I moje máma mi udělala radost, nadělila mi brášku, Tedyho. Viděla jsem ho při mé tajné návštěvě jako malého mrňouse, byl krásný. Dneska je z něj teenager. Občas tyhle tajné noční výlety podnikám, abych se ujistila, že jsou opravdu všichni v pořádku.“

Zamlží se mi pohled. „Dárek pro vás, Edwarde?“

„Od Renesmé. Než odešla s rodinou, řekla mi, abych se nebál, že si do pokoje Jacoba brát nebude.“ Edward si je zřejmě vědom toho, jak na mě zapůsobilo povídání o Bellině matce, a tak schválně zažertuje.

Bella vyklene obočí, které doslova křičí otázku: A tys jí věřil, miláčku? Tohle chápou opravdu jenom ženy.

„Co nejromantičtějšího pro vás kdo udělal?“

„Rád bych řekl, že narození mé dcery, ale u toho bylo tolik problémů a strachů, že to pro mě bylo… ne, nemůžu říct, jak moc jsem se bál.“ Na chvilku se zamyslí. „Bella. Když konečně souhlasila, že si mě vezme.“ Zazubí se. „Že to ale trvalo.“

„Naopak co vy pro ni?“

Zakření se. „To se musíte zeptat přímo jí.“

„Co vy jste udělala nejromantičtějšího pro svého manžela?“

Nonšalantně pokrčí rameny. „Tohle není moje parketa. Je mi líto.“

„A co Edward udělal pro vás?“

„Edward toho už udělal tolik, že já ani nevím, kde začít. Spíš mě to vždycky uvádí do rozpaků, jelikož na to nejsem zvyklá,“ rozesměje se.

Sundám si nohy z křesla a v tom mi zakručí v břiše. „Co jste naposledy jedli?“

„Medvěda s Emmettem,“ pochlubí se.

Bella se rozzáří. „Pumu, kterou jsem Edwardovi vyfoukla před nosem.“ Je mi jasné, že tohle se stává opravdu jenom výjimečně. Nedivím se, že jí to velmi těší.

„Páni a já měla jenom tousty se šunkou a sýrem. V prvním díle jsme byli svědky, jak Edward jedl pizzu a jak Bella podotkla, že zkoušela bláto.“ Zmíněná se rozesměje. „Váš největší strašák? Čeho se nejvíc bojíte? Napadlo mě to ve smyslu, že by vás někdo zase nutil jíst, ale to vás asi tak neděsí, že?“

Bella začne šeptat. „Volterry, samotného Ara a jeho zvrácených nápadů.“ Stín strachu a nejistoty jí přeběhne po tváři, vzápětí zase mizí. Nedivím se jí, protože s ní soucítím.

„Že jsem stále v roce 1918 v horečce španělské chřipky a že až se probudím, zjistím, že tohle všechno byl jen sen. Bojím se ztráty všeho, co mi osud nadělil. Toho dobrého i toho zlého, protože jsem se dostal až sem.“ Sevře Bellu pevněji kolem pasu, jako by se ujišťoval.

V jeho chování vidím strach, pocit zoufalství, zármutku a smutku.

„Přejdeme k veselejšímu tématu. Je něco, co vás čeká a těšíte se na to?“

Edward se lehce usměje. „Zítra má naše dcera první promoci. Jo, jsem na ni hrdý, je to moje šikovná holčička.“ Bella přikyvuje.

„Její upírská část jí v tom jistě velmi pomáhá. Přeju vám hodně štěstí, aby se to povedlo. Máte nějaký zlozvyk? Něco, čím vytáčíte svého partnera?“ Tohle mě fakt zajímá, poněvadž žádný pár není tak dokonalý.

„Přijímání drahých dárků. Pokaždé se zdráhám něco přijmout. Jdu s tím všem na nervy.“

Edward se uchechtne: „Musíš to trénovat a já ti s tím velice rád pomůžu.“ To si dokážu naprosto živě přestavit. „A vy?“

„Přiznávám bez mučení. Někdy bych se mohl přestat pořád o ně strachovat. Vím, že Bella je upír, ale věřte mi, i po tolika letech si člověk nezvykne na to, že je vaše milovaná osoba takřka nezničitelná,“ usměje se a mezi oběma proběhne porozumění.

„Jaký je váš nejoblíbenější sport?“

Oba na stejno vyhrknout: „Baseball.“

Bella ještě dodává: „Od té doby, co jsem upír, tak hraju baseball s celou mojí rodinou, nebo se ráda sama proběhnu po lese, miluju vítr ve vlasech, absolutní svobodu a neomezený pohyb, který jsem díky tomu, že jsem často utíkala hrobníkovi z lopaty, moc neměla. Má nešikovnosti je pryč a já si to naplno užívám.“

Překřížím levou nohu přes pravou. „Když jste nesmrtelní, máte teď určitě spoustu volného času, já bych provozovala aktivní gaučing. Co jste naposledy viděli v televizi?“

Bella se lehce oklepe. „Povinně módní přehlídku s Alice, musela jsem to sledovat až do konce, nesměla jsem ani o vteřinu přijít,“ povzdychne si. „Alice si myslí, že mi tím změní můj přístup k módě… zatím se jí to nepovedlo.“ Zákeřně se uculuje. Je na ní vidět, jak si svou škodolibost užívá.

„Přátelé.“ Nuceně se usměje Edward. „Věřte mi, když má v ruce ovladač od televize Rosalie, určitě byste jí ho nechtěli brát.“

„Co vy a četba? Nedávno jsem četla autobiografii jedné režisérky z New Yorku a můžu vám říci, že celý její příběh mi ukázal zase trošku jiný pohled na okolí.“

„Po dlouhé době jsem si přečetl Shakespeareovy sonety. Také se občas vracím ke knize Na Větrné hůrce od Emily Brönteové.“

„Tu knížku jsem objevila u Charlieho ve svém pokoji, když jsme se u něj stavili při poslední návštěvě ve Forks. Ležela pod postelí a na ní tuny prachu. Poslední důkaz o pobytu lidské dívky, která se zamilovala do upíra. Mojí nejoblíbenější a nejčtenější knížkou je však Romeo a Julie, které sekundují romány od Jane Austenové. Edward k ní pomalu nachází cestu,“ usměje se.

„Jakou hru jste hráli naposledy? Já hrála se svou malou sestřenicí paci paci.“

Tato otázka Edwardovi přivodí záchvat smíchu, který nejde zastavit. Zaklání hlavu přes opěrku a snaží se popadnout dech. „Na honěnou s Jacobem. Ještě pořád jsem rychlejší.“

„Celá rodina hrála Člověče, nezlob se, kterou jsme překřtili na Upíre, nezlob se. Tolik naštvaných upírů v jedné místnosti jsem dlouho nezažila.“ Směje se od ucha k uchu.

Podávám oběma dopisy, které držím v ruce pod zápisníkem. Listují si v nich, pročítají si je, smějí se nad některými otázkami a u jiných naopak vyvalují oči, na co všechno jsou čtenáři zvědaví. Jejich zvonivý smích je plný harmonie a vzájemného citu. Zaposlouchám se do jejich veselí a vážně doufám, že se jim Aro už nikdy do cesty nepostaví.

S oběma se srdečně rozloučím a vyprovodím je až na recepci. Mezi dveřmi se ještě Edward zastaví.

„Málem bych zapomněl,“ ušklíbne se, protože upíři nezapomínají, že?

„Přinesli jsme ti malý dárek, který se jistě bude hodit. Naše jasnovidka ho posílá.“ Přejde ke slečně za pultem recepce, která při pohledu na něj málem omdlí a podává mu roztřesenýma rukama kufr s mašlí okolo madla. Alice, jak jsem na ni mohla zapomenout.

Celá vykolejená přijímám dárek. „Vyřiďte jí, že jsem jí moc vděčná.“

Edward přikývne a vychází se svou ženou z hotelu.

Když je tak oba pozoruji, vůbec v nich nevidím teenagery, na které vypadají, ale dva vyzrálé a dospělé lidé. Dnes Edward díky své dceři dospěl, zvážněl a přebral více zodpovědností na svá bedra. Z Belly se stala sebevědomá žena, která už není takový stydlín jako kdysi. Jak dokázala dřívější Bella sbalit Edwarda, to naprosto netuším. Když to zvládla ona, nemůže to být přece tak těžké. Vracím se do pokoje, z postele beru nabíjejícího Blackberryho a vytáčím Aidena, který to zvedá během několika vteřin. Dodám si odvahu a vychrlím na něj: „Zvu tě na rande!“

Autor: Semiska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Interview s upíry: