Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » If I were a boy

08.05.2010 (13:30) • Kacikacka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2708×

If I were a Boy

Kdybych byla klukem? Tak tuhle otázku jsem si kladla dost často již od mých patnácti let. Tedy celkem 2 roky. Chtěla jsem pochopit mysl všech mužů, toužila jsem po tom. Doufala jsem, že když pochopím jejich myšlení, dokážu si pak vybrat toho pravého. Nikdy o mě nebyl velký zájem, ale kdyby se mi nějaký líbil, určitě bych se snažila mu to nějak nenápadně naznačit. A jelikož jsem vždycky chtěla mít vše dokonalé, chtěla jsem mít i dokonalého muže. Jak povrchní a hloupá jsem byla. Tolik jsem po tom toužila, až se mi to vymstilo. Stala jsem se svou posedlostí. Ano, splnil se mi sen. Pochopila jsem klučičí myšlení, až moc dobře. Bohužel jsem se do toho ale tak zamotala, že teď nevím, jak z toho ven.

Mé jméno je Isabella Swanová. Omyl, bylo. Nyní jsem Derek, Derek Brown, ale říkejte mi Bello. Jsem uvězněná v těle nádherného chlapce. Chlapce, kterého jsem využila a milovala. Bohužel jsem si to uvědomila příliš dlouho. Pohádali jsme se kvůli tomu, jak jsem každého kluka zkoumala. Když ode mě odjížděl naštvaný na motorce, srazil ho kamion. A já to celé viděla. A co hůř, já za to mohla. Mohla jsem za to, že zemřel. Byla to moje vina. Nejradši bych se zabila.

Tu noc se to stalo. Ráno jsem se probudila jako on. Nejdřív jsem si myslela, že si to má mysl vymyslela, abych si ho ještě připomněla a ještě jsem se na znamení smutku oblékla jako on, ale když jsem šla po městě, holky po mně koukali ne, jako na holku, ale jako na kluka. Přesně tak, jako vždycky koukali na Dereka. A pak za mnou přišel John a pozdravil mě jako Dereka. John byl nejlepší kámoš Dereka.

A jak to teda se mnou je? Jsem vrah, má nejlepší kámoška mě nabaluje a mé ženské tělo je kdo ví kde. Ach bože! Já už se napravila a chci zpátky. Prosím, moc tě prosím!

Převalila jsem se na posteli a koukla na budík. Byly tři ráno a já byla stále vzhůru. Od té doby, co se mi tohle stalo jsem špatně spala. Několikrát jsem se pokusila zabít, ale pokaždé mi to někdo překazil. Jakoby ten nahoře nechtěl, abych umřela. Jakoby chtěl, abych za své chyby pikala. Kdybych aspoň věděla, jak se z toho vymotat.

V šest ráno jsem vstala z postele a podívala se na sebe do zrcadla. Pořád stejné, nádherné klučičí tělo a obličej na mě koukalo ze zrcadla. Povzdechla jsem si, oblékla se do obyčejného mužského oblečení, umyla se, nasnídala jsem se, vzala si batoh a šla do školy. Bydlím ve Forks. Je to klidné městečko, mám ho ráda.

Ve škole jsem byla za chvilku, sedla jsem si na lavičku a jen se koukal po okolí. Ne koukal, koukala, sakra Bello, ty nejsi kluk. Jsi dívka. Další hlasitý povzdech.

Na parkovišti ještě nikdo nebyl, když se sem přivalili dvě nová auta. V autech se moc nevyznám, ale nejspíš byla velice rychlá, protože jejich řidiče je poháněli kupředu v neuvěřitelné rychlosti. Když zaparkovali, z aut vylezli nádherní lidé. Bledí, dokonalí. Chlapci měli nádherně vypracovaná těla.

Sklopila jsem své oči a čekala... čekala na zázrak. Když v tom to přišlo.

Někdo mi zaťukal na rameno. Prudce jsem zvedla svou hlavu. Byl to jeden z nich, měl krásně bronzové vlasy, nádherné zlaté oči a ten jeho obličej?? Proč mi tohle děláš Bože. Tak mě zabij, jestli mě chceš takhle trápit. Dnes to zkusím znovu.

„Ahoj,“ pozdravil.

„Ahoj,“ řekla jsem a znovu sklopila oči na zem.

„Já jsem Edward,“ představil se.

„B.. Derek,“ oplatila jsem mu pozdrav trošku kostrbatě.

„Jsi v pořádku? Není ti špatně? Nevypadáš zrovna, že by ti bylo do smíchu.“ On má o mě strach?

„Seš buzík?“ zeptala jsem se ho. Já vím, byla jsem hnusná, ale ten život mě tak štve.

„Tak sorry, že jsem se ptal, jestli ti něco není,“ řekl naštvaně a chtěl odejít.

„Promiň,“ hlesla jsem. Otočil se na mě. „Mám špatnou náladu.“

„To je v pohodě,“ řekl a sedl si vedle mě. „Jaká jsou místní děvčata?“ zeptal se. Mluvil tak slušně. Ideál chlapa.

„Děvčata? Jako všechna na světě. Když uvidí hezkýho kluka tak slintaj. Takže se máš na co těšít chlape. Ale jen některé, například Angela Weberová, ta je normální. Tichý obdivovatel,“ odpověděl jsem. Odpověděla!!

„A nějaké podivné? Jako jestli se divně chovají?“ Proč ho to tak zajímá?

„Podívná tu byla jen jedna. Hrozná mrcha. Ale zmizela, nikdo neví kam,“ řekla jsem smutně a prohlábla si své, na ježka ostříhané, vlasy – prohrabávat si vlasy byl zvyk Belly. Takže to stejně nemělo žádný účel.

„Mrcha? Jak se jmenovala? A jak se divně chovala?“ Byl hrozně zvědavý.

„Proč tě to zajímá? Stejně už se nevrátí.“ Poslední větu jsem zašeptala. Cítila jsem na sobě jeho zvědavý pohled.

„Tak... prostě mě to zajímá,“ řekl nevinně.

„Jmenovala se Issabella Marie Swanová,“ začala jsem chladně. „Zkoumala kluky, jako by byli nějaký neznámý druh. Byla jimi vysloveně posedlá. Chtěla pochopit jejich myšlení. Chovala se hrozně. Ale jedno vím jistě. Ať je kdekoliv, je jí to hrozně líto. Tak hrozně moc by chtěla vrátit zpátky a vážit si víc toho, co měla. Vážit si víc jeho,“ říkala jsem s takovou bolestí v hlase. V tom se k nám přihnala Jessica. Moje nejlepší kamarádka. Myslím, Belly nejlepší kamarádka.

„Ahoj Dereku, máš nového kamaráda?“ zeptala se a „svůdně“ se na Edwarda podívala.

„Jessico prosím tě. Dej mi pokoj.“ Skoro jsem zakřičela. Víte, dřív jsem si myslela, že Jessica je má nejlepší kamarádka, ale nebyla, jen si na ní hrála. Její pravá tvář se ukázala až když mé tělo zmizelo. Vůbec se o mě, Bellu, nebála. Naopak, využila toho, že jsem pryč a začala nabalovat Dereka, v jehož těle jsem.

Zvedla jsem se a běžela směr les. Věděla jsem kam půjdu. Běžela jsem lesem a kupodivu nepadala. To bude asi tím, že mám tělo toho boha, kterého jsem zabila. Doběhla jsem až k útesům a zastavila se přesně na kraji jednoho z nich. Sundala jsem si batoh a odhodila ho kus ode sebe.

„Miluji tě Dereku,“ zašeptala jsem Belliným hlasem. Ani nevím, jak se mi to povedlo a bylo mi to jedno. Chtěla jsem udělat jen jedno.

Edward:

„Jessico prosím tě. Dej mi pokoj,“ prakticky zařval a utekl do lesa.

„Co je mu?“ zeptal jsem se té dívky. Byla opravdu potěšena, že se ptám zrovna jí. Ten kluk mě zvláštně fascinoval. Ne, že bych se do něj zamiloval. Ale bylo na něm něco zvláštního. Když Jasper odcházel z parkoviště z Alicí, slyšel jsem jeho vyděšené myšlenky. Byli o tom chlapci. Bylo v nich tolik bolesti, strachu a znechucení, nenávisti.

„Ále, zničila ho jedna holka,“ odpověděla.

„Isabella?“ zeptal jsem se jí.

„Ano. Jak se jmenuješ?“ zeptala se mě a snažila se téma, které jsem načal, zamluvit. Když jsem uviděl v Alicině vizi, jak ten kluk něco mumlá a pak skáče z útesu. Vlny byly dost divoké, takže neměl šanci přežít. Nevím proč, ale něco mi říkalo, že ho mám zachránit. Že je hrozně zajímavý. Chtěl jsem znát jeho tajemství. Když popisoval tu holku, znělo to, jakoby popisoval sám sebe. Ten tón kterým to říkal. Rozhodně nebyl jen nestranný pozorovatel. Byl něco víc. Něco jako aktivní účastník. Rozhodl jsem se, že ho zachráním a že z něj vše dostanu.

„Promiň Jessico, ale musím jít. Něco jsem zapomněl doma,“ řekl jsem a lidskou rychlostí běžel k mému autu. Nastartoval jsem a co nejrychleji jel směr útesy. Jel jsem co nejblíž to šlo, ale silnice moc daleko nevedla, takže jsem musel po svých. Nasál jsem do plic vzduch. Ucítil jsem jeho krev. Stál na útesu a nehýbal se. Třeba ani nebudu muset zakročit, ale jistota je jistota. Rozeběhl jsem se a letěl s větrem o závod.

Bella:

Už jsem chtěla skočit, když se mi okolo obličeje začalo něco ovíjet. Překvapeně jsem se na to podívala. Byli to mé vlasy. O můj bože! Já jsem zpátky? Podívala jsem se na své tělo. Oblečení mi bylo velké. Vždy jsem byla drobná. Sáhla jsem si na hrudník, byla tam má ňadra. Osahala jsem si rukami obličej. Byl můj. Šťastně jsem se usmála.

„Děkuju,“ zašeptala jsem směrem k nebi a chystala se skočit. Rozhodně jsem nehodlala na tomto světě zůstat. Stejně jsem nikomu nechyběla a když skočím, třeba budu mít štěstí, dostanu se do nebe a budu tam s Derekem. Vše mu vysvětlím a budeme šťastni. Nebyla jsem si jistá, jestli ho stále miluji, ale bylo mi jasné, že vysvětlení si zaslouží. Dřív jsem nikdy na Boha nevěřila. A proč taky? Mám věřit v něco, co jsem nikdy neviděla? Ale po tom, co jsem se změnila v Dereka, jsem svůj názor rychle přehodnotila.

„Sbohem,“ šeptla jsem a udělala jeden krok doprázdna. Těšila jsem se na ten volný pád. Ale nebyl mi dopřán. Něčí chladné ruce mě drželi v náručí a dívali se mi do očí. Byl to Edward a zděšeně mě pozoroval. Rozhodla jsem se, že to, co se mi stalo si nechám pro sebe. Stejně by mi nikdo neuvěřil.

„Prosím, postav mě,“ zaprosila jsem a sklopila oči dolů. Udělal, jak jsem chtěla. Usmála jsem se na něj a chtěla udělat ten krok znovu, ale chytil mě za ruku a odtáhl mě kus od útesů.

„Co to proboha děláš?“ zeptal se mě zděšeně můj zachránce. Byl opravdu pěkný.

„Proboha?“ zeptala jsem se šťastně a pohlédla jsem na nebe. Víte, kdyby se mi nestalo, to co se mi stalo, mohla bych přísahat, že jsem se zbláznila. Otočila jsem se a šla zpátky k útesům. Znovu mě chytil za ruku.

„Nech mě skočit a budu ti velice vděčná,“ řekla jsem.

„Nechám tě skočit, až mi řekneš, proč se chceš zabít,“ navrhnul.

„Edwarde, tohle bys nepochopil,“ říkala jsem popravdě.

„Edwarde? Odkud zn... Dereku?“ zeptal se. Jak ví, že jsem to já? Teda vlastně on? Prohlédl si mě od hlavy až k patě. A pak mu to docvaklo. „Tak proto jsi mluvila o Issabelle tak přesvědčivě. To jsi ty že? Ty jsi Issabella, ale před tím si byla Derek,“ řekl. Musím mu to nějak vymluvit. Já už chci sakra pryč.

„Tomu sám nevěříš,“ říkala jsem vážně s drtivým pohledem.

„Je to zmatené, ale je to tak.“ Tvrdě jsem se mu zasmála.

„Nech mě skočit!“ zavrčela jsem po tom, co jsem se přestala smát.

„Nenechám!“ Oplatil mi stejným tónem.

„Proč? Co je tobě do mě?“ zeptala jsem se.

„Jsi velice zajímavá. To, co se stalo je velice zajímavé. Musíš mi vše vyprávět,“ skoro zaprosil. Vytrhla jsem svou ruku z té jeho a obešla ho.

„Stejně skočím a ty tomu nezabráníš,“ řekla jsem chladně a šla směr domů.

Proč chceš vlastně skočit?

Protože jsem zrůda. To kvůli mně Derek zemřel, to kvůli mně trpělo spousty lidí.

Ale tím, že se zabiješ mu život nevrátíš.

To je pravda... ale bude to tak lepší. Bude lepší, když už se do mě nikdo nezamiluje. Stejně jim dělám jen potíže. A jak bych jim vysvětlila, že se Derek vypařil a já se vrátila? Budou si myslet, že jsem ho zabila. Což je vlastně pravda.

Ty jsi ho ale nezabila. To ten kamion ho srazil.

A kvůli komu? Kvůli mně. Kdybych se nechovala jako debil, tak je teď vedle mě a hladí mě po ruce, jak to měl ve zvyku. Musím pryč.

Došla jsem domů a zamkla se. Napsala dopis na rozloučenou, kdyby náhodou někdo Dereka hledal. Bylo těžké napodobit jeho krásné písmo, ale dalo se to. Nelitovala jsem toho, co chci udělat, ani jednou jsem nezapochybovala. Na mé dvě já, která jsem před chvilkou umlčela, jsem stejně nikdy nedala, takže jsem měla jasno, co udělám. Dopis jsem nechala na jídelním stole, oblékla se do oblečení, které jsem si u Dereka jako Bella nechala a vyšla.

Ani jednou mě nenapadlo, že by tam Edward mohl být. A proč taky? To, že se tam dneska náhodou objevil, nic neznamenalo. Prostě jen nechtěl mít na svědomí to, že viděl, jak se chce někdo zabít a on mu nepomohl. K útesům jsem chvátala, už jsem to chtěla mít za sebou.

Znovu jsem se postavila na okraj jednoho útesu a vybavila si Derekovu nádhernou tvář, zrovna když mě hladí. Nejspíš jsem se zbláznila, ale zdálo se mi, že na mě promluvila.

„Nedělěj to lásko.“

„Ale proč? Skočím a budu s tebou v nebi,“ řekla jsem nechápavě. Vím, nejspíš jeho obličej přede mnou byl jen můj výmysl. Ale já ho chtěla mít před sebou, co nejdéle to šlo.

„Nedělej to, už kvůli mně ne. Žij a buď šťastná,“ přemlouval mě.

„Jak můžu být šťastná bez tebe?“ ptala jsem se ho.

„Neboj, to přejde. Najdi si jiného kluka. Hodnějšího než jsem byl já.“

„Lepší než ty žádný není,“ namítla jsem se slzami v očích.

„Je a je blíž, než si myslíš. Sbohem.“ A zmizel.

„Ne!“ vydechla jsem a začaly mi téct slzy. Ani jsem se mu neomluvila.

„Já si myslel, že tu budeš,“ řekl Edwrdův hlas vedle mě. Neuvěřitelně jsem se ho lekla a nebezpečně zavrávorala. Málem bych spadla, kdyby mě Edward, dnes již potřetí, nezachránil.

„Co tu děláš?“ zeptala jsem se ho, když mě držel v náručí.

„Zachraňuji ti život. Řekneš mi svůj příběh?“ zeptal se mě. Podívala jsem se na nebe. Povzdechla si a začala. On pomalu přešel k lesu, posadil se, opřel se o strom a stále mě držel v náručí. Vyprávěla jsem mu všechno, co jsem si pamatovala. O tom, jak jsem muži byla posedlá. O tom, jak jsem přehlížela Dereka, který mě miloval. O tom, jak ho srazilo auto a o tom, jak jsem se v něj proměnila. Řekla jsem mu vše, až na rozhovor, který jsem před chvilinkou s Derekem vedla. Ostatně, vůbec nevím, jestli byl reálný. Třeba si ho má fantazie jen vymyslela.

Derekovi jsem hned další den dala připravit nádherný pohřeb. Nebyl moc honosný, Derek miloval jednoduchost. Možná proto se do mě zamiloval, protože jsem byla obyčejná. I když on mi říkal, že jsem mnohem víc. S Edwardem jsme se stali nejlepšími kamarády na dlouhé čtyři měsíce. Pak se to přehouplo v něco víc. O tom, že je upír, jsem se dozvěděla v den, kdy jsem s ním začala chodit. Nevadilo mi, že je mýtická bytost. Naopak, připadala jsem si vedle něj normálněji. Mohla jsem před ním o tomhle období mluvit bez zábran. S Jessicou jsem se už nebavila. Nikdy! Edwardovi sourozenci mě měli rádi a já zase je.

A tak to prostě je. Možná že někteří nevěříte a říkáte, že můj příběh je pitomost. A já s Vámi souhlasím. Nevěřte tomu.

Vy co věříte, vězte, že i pro Vás si jednoho dne přijde princ. Možná že nebude krásný a bohatý, ale bude Vás mít rád a Vy tu chvíli nesmíte promeškat. Protože by to byla chyba tak veliká, že i Grand Kaňon by byl proti ní prcek.

Kdo věří, uvidí!

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek If I were a boy: