Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » I takový je život...

04.05.2010 (19:45) • Northonia • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3362×

Femmslash: Alice/Bella
Přístupnost: +15 T+
Žánr: Romantika/Depresivní/Temné
Kompletní

My smrtelní si přejeme žít navěky a děsíme se smrti.

I když je možnost, žít navěky. Možná jsem tu šanci měla, ale zahodila jsem ji. Nemohla být celou věčnost s někým, koho miluji jen jako bratra.

Mé srdce od samého začátku patří někomu jinému. Někomu, kdo o mě nestál, ale já jsem byla i přesto šťastná. Ty přátelské pohledy mi stačily. Stačil mi její úsměv, její zářivé oči a já byla šťastná s ní, protože patřily mně.

A teď? Teď je to jedno. Věčnost mě nečeká. Jsem na konci své cesty ve svých necelých dvaceti letech.

Miluji jaro. Všechno je v květu a ve vzduchu je cítit nový život.

Po tom, co mě Edward opustil, mi pár dní na to lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatických uzlin ve velmi pokročilém stádiu. Snažili se mi pomoci, ale neměli šanci. Nemoc byla příliš silná a rozrůstala se. Napadla nakonec i plíce a srdce. Po léčbě mi vypadaly vlasy a obočí. Vypadala jsem jak lysá kostra potažená kůží. Cítila jsem se den ode dne slabší. Často jsem spala a dusila se vyčerpávajícím kašlem.

Charlie byl zničený a trápil se tím, jak jeho jediná a milovaná dcera s každým dnem umírá a uvadá.

Renée to ničilo také, ale aspoň brzy bude mít někoho jiného, o koho se bude moct starat. Čeká s Philem miminko. Aspoň bude mít jiné dítě, možná lepší, než jsem já.

Moji upíři mě opustili, ale to je vlastně nakonec dobře. Už mě tu nic nedrží, jen je mi líto Charlieho, jenomže, jak mi jednou někdo řekl: Lidská mysl je jako síto.

Jeho bolest zůstane, ale časem přeci jen otupí. Je však pravda, že rodiče by neměli vidět umírat své děti. Snad tu bude někdo, kdo se o mého otce bude starat. Nechci ho tu nechat, ale musím. Smrt je neúprosná a nedá se s ní obchodovat.

Nikdo z lidí nedokáže ošálit smrt. Nikdo z nich nemá takovou moc.

Ale zemřu aspoň s vědomím, že mě mají lidé rádi. Mám milující rodinu a v srdci vím, že miluji. Víc už nepotřebuji.

Tak si mě s konečnou platností nechali v nemocnici. Omdlela jsem a ne a ne se probudit. Doktoři kolem mě chodí po špičkách a mají strach se mnou mluvit, ale všichni vědí, že můj čas se blíží.

Je těžké dívat se na lidi, kteří se kolem mě trápí. Jenomže to jinak nejde, co člověk může dělat?! Jak chcete odvrátit něco, co je naprosto nevyhnutelné a nejde to nijak zvrátit?

Posledních pár dnů mi dali kyslíkovou masku. Dýchat dokážu sama, ale je to strašně těžké, musím dostávat čistý vzduch, jinak lapám po dechu, a kdo by se mi divil?

Jsem ráda, že mluvím, mé rty jsou prý promodralé, ruce mám studené a celé tělo se otřásá zimnicí.

Můj konec tu bude brzy.

Víčka klesají a jsou strašně těžká. Bojuju o každou vteřinu, chci tu ještě být, až se Charlie vrátí ze služební cesty. Nechtěl odjet, ale nic jiného mu nezbylo. Musel. V Port Angeles řádil nějaký masový vrah, a povolali si na pomoc policisty i z okolí.

Trhavý nádech, otevřít oči, ne. Klid. Třes se nedá ovládnout, je tu strašná zima.

Najednou se otevřely dveře od mého pokoje. Uslyšela jsem tiché zalapání po dechu a pak bouchnutí dveří. Je možné, že za mnou přišel někdo ze školy, ale když mě tu viděl, tak ztratil odvahu. Ha, kdo by se nebál takové trosky, jako jsem já. Nestojím o jejich lítost, nestojím o ten znechucený pohled.

Raději tu budu sama se svým otcem, který mě má rád.

Přála bych si, aby se tu ukázal někdo jiný, ale mé přání nikdy nebude vyslyšeno. Já v životě nemám štěstí. To se mi od malička vyhýbá velkým obloukem.

Znovu zavrzaly dveře. Tentokrát ten dotyčný, co vstoupil, zbaběle neutekl, ale cítila jsem, jak si sedl vedle mé postele.

Cítila jsem chladivý dotyk na čele. Vzlyk. Nevěděla jsem, kdo to je.

Stálo mě to mnoho sil pootočit hlavu a pak ještě víc otevřít oči. Víčka se třásla a bojovala. Nakonec jsem aspoň tenhle souboj vyhrála.

Dívala jsem se do smutné a vyděšené tváře Alice. Tu bych tu nikdy nečekala. Mé srdce, kdyby mělo dostatek sil, tak se rozeběhne závodní rychlostí, ale takhle se nestalo nic, jen plesalo radostí, ale na druhou stranu přetékalo smutkem. Nechtěla jsem, aby mě takhle Alice viděla.

Snažila jsem se zvednout ruku, abych si mohla sundat masku, nešlo to, ruka se mi tak strašně klepala a síla jakoby najednou odešla.

„Bell´s,“ zašeptala a chytla mojí ruku a pomohla mi. Společnými silami jsme sundaly kyslíkovou masku.

„A-alice,“ zamumlala jsem, špatně se mi mluvilo. Vzduch byl najednou těžký a já myslela, že se zalknu, ale musela jsem pokračovat. „C-co t-ttu děláš? Proč jsi při…“ má slova přerušil můj sípavý kašel. Pixie mi okamžitě nandala zpátky masku.

„Měla jsem o tebe starost. Ztratila se mi tvá budoucnost, musela jsem se na tebe přijít podívat, ale dozvěděla jsem se, že jsi tady, nikdo mi nic nechtěl říct, nevím co ti je, co se ti stalo?“ V jejím hlase zaznívalo zoufalství a beznaděj, ale já jí nemohla už nijak pomoci.

Tentokrát jsem si masku sundala sama.

„To nic, Alice, to je jen drobnost.“ Zasmála jsem se. „Brzy bude po všem,“ lapala jsem po dechu, ale masku si nenasadila.

„Co to říkáš, miláčku, vždyť jsi na tom zle. Jak můžeš říkat, že…“ jak se odmlčela, věděla jsem, že pochopila, jak jsem to myslela. Její oči mluvili za ní. Byly smutné a zlomené. To snad nemůže být jen kvůli mně. Kvůli jednomu obyčejnému rozptýlení na dlouhé cestě po věčnosti.

Rozkašlala jsem se, ale masku jsem si nandat nenechala.

„Každý člověk musí jednou umřít…“ konečně jsem se svobodně nadechla, Alice mě přeprala a já konečně mohla chvilku lépe dýchat, i když to nebylo o tolik lepší.

„Ale ty nemusíš, můžu tě přeměnit, neboj, Bell´s.“ Snažila se mě uklidnit, ale já jsem byla smířená se smrtí. Přála jsem si ji.

„Ne, Alice, takhle je to lepší, nechci trávit věčnost v téhle napodobenině člověka,“ trhavě a těžko jsem se nadechla.

„Mohla bys mi splnit jedno přání?“ zeptala jsem se.

„Cokoliv,“ zašeptala a já viděla, že kdyby mohla, tak jí po tvářích tečou slzy.

Zhluboka jsem se nadechla a zvažovala své poslední přání. Mé oči se pomalu zavíraly. Byly těžké a čelist se mi třásla, byla mi čím dál tím větší zima, ale musela jsem chvilku ještě maličký okamžik vydržet. Jen chviličku.

„A-li-Ali-ce, pr-prosím, mohla bys mě políbit? Jeden polibek. Polibek plný lásky, citu, vášně, tak jak líbáš Jaspera? Mohla by si mi věnovat jeden pohled, který patří jemu a říct, že mě miluješ? Já vím, že je to lež, ale prosím. Udělej to pro mě…“ už jsem jenom šeptala, navíc jsem neměla sílu.

Nepochopila jsem, co se jí to zalesklo v očích, proč na mě vrhla tak zoufalý pohled, pak její oči změkly a dívaly se na mě tak krásným pohledem plným lásky a naděje, že jsem tomu až uvěřila.

Pomalu se ke mně naklonila. „Miluji tě,“ zašeptala se zavřenýma očima. Bylo mi naprosto jasné, koho si představuje.

„Dost,“ zašeptala jsem. „Nech toho, nechci to, prosím, nechci to.“ Sotva jsem to vyslovila.

„Copak se stalo, lásko, proč? Proč mám přestat?“ ptala. Vypadala zmatená, nebo byla možná jen dobrým hercem.

„Nechci to. Nemůžu. Já nejsem J-jasper… Nejde to. Prosím, Alice, zapamatuj si mě, jaká jsem byla, jak jsme spolu chodily na nákupy, j-j-jak…“ nemohla jsem, nešlo to. „prosím… omlouvám se… víš? Miluji tě… Navždy…“ řekla jsem a mé srdce přestalo bít navždy. Pak nebylo nic. Jen klid od věčné bolesti.

***

Alice seděla u lůžka a snažila se oživit dívku, která ležela na posteli. Křičela na doktory, ať ji přijdou zachránit. Všichni se snažili. Ale bohužel to už nešlo.

Isabella se nikdy nedozví, že ji Alice milovala. Že ji nechtěla políbit, jako líbala Jaspera, protože Jaspera nikdy nemilovala tolik jako ji. Bella byla láska její existence, její všechno. Kdyby nebyla hloupá, mohla by ji ještě zachránit, ale ona si myslela, že jí bez upírů bude líp. Tolik si přála, aby s ní mohla strávit zbytek věčnosti.

Stála na hřbitově, smuteční průvod a hudba šly hřbitovní cestou. Dívka, která přišla o lásku, stála stranou ode všech. Tak strašné je ztratit někoho, koho milujete a nestihnete mu to říct. Když jste konečně zjistil, že vás ten člověk miluje, ale najednou on není. Najednou jste jen vy sám.

Když se dívka v černých šatech a s hlubokým smutkem ve tváři dívala do své budoucnosti, věděla, že jí nic dobrého nečeká.

Aro a jeho bratři mě rádi uvidí. Požádám o smrt, neboj se, má lásko, brzy budeme spolu.

Brzy…

Život nemá dobrý konec, nikdo není nesmrtelný. Navíc, kdo by chtěl žít věčně. Žádný život není jen šťastný. Všechno má své stinné stránky. Když se jednou narodíte, musíte také jednou zemřít. Nevíme, kdy nastane náš čas. Nevíme, co bude po smrti. Nevíme, co bude zítra.

Každý z nás má spousty snů a přání, ale málokterá se nám vyplní. Utíkáme sami před sebou. Skrýváme se před světem a naše duše naříkají a pláčou v temnotách. A když se nám něco splní, osud si za to vybere tvrdou daň. Tak smutné, ale takový je život.

Není jen černý a bílý, je nádherný, plný barev. Je krutý a tvrdý, je nespravedlivý, ale přesto krásný. Proto žijeme. Vždyť nám ani nic jiného nezbývá.

Tak nemrač se a pojď dál. Všechno bude dobré. Neboj se, jen zavřít oči a snít. Vždyť ty sny jsou jen tvé a nikdo ti je nevezme.

Nic není zas tak zlé, pokud máš sílu zvednout se a jít dál… Stačí věřit v budoucnost, přátelství a naději…

Věř mi…

Autor: Northonia, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek I takový je život...: