Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » I'm living a nightmare

13.08.2009 (18:00) • Zblunk • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2835×

I’m living a nightmare

Nejsem si úplně jistá tím, co tady dělám, ale pravdou zůstává, že stejně nemám jinou možnost. Tu bolest, která ve mně přetrvává a rve mě na kusy, už nedokážu dál snášet. Kéž by všechno bylo jinak a já tu teď nemusela stát. Vím, že to nemusím dělat, nikdo mě nenutí, ale já už to prostě dál nedokážu snášet. Bolestí jsem v životě zažila hodně, ale žádná z nich nebyla taková, jaká mě souží teď. Bolelo mě, když jsem opouštěla René, abych jí dopřála více času s Philem, bolelo mě i to, když jsem musela Charliemu říct všechny ty ošklivé věci, když jsem se ho snažila uchránit před Jamesem, neskutečně bolelo upíří kousnutí i zlomená noha, ale nic se nevyrovná tomu, jak to bolí teď. Zasloužím si takový osud? Třeba to tak má být. Možná jsem se narodila proto, abych trpěla. Kdo ví.

Posledních pár dní jsem si neustále vyčítala rozhodnutí přestěhovat se do Forks, ale nakonec jsem svůj postoj změnila. Kdybych se tenkrát rozhodla jinak, kdybych zůstala s René ve Phoenixu, tak bych nikdy nepoznala tenhle pocit prázdna. Na druhou stranu bych s největší pravděpodobností netušila, jak chutná láska. Proto dnes nedokážu ničeho litovat. To co se chystám udělat záleží jen na mně a já vím, že tenhle boj nevzdám. Možná je to ode mě sobecké a zbabělé, ale je to moje rozhodnutí.

Vzpomínky jsou teď to jediné, co mám. Bohužel. Kdybych dokázala zapomenout, tak bych teď nemusela balancovat mezi životem a smrtí. Opět jsme u toho. Já vlastně nemusím, tentokrát opravdu nemusím zemřít, ale… To, co mě dělalo mnou, moje duše, už je stejně dávno mrtvá. Proč tedy nadále zůstávat na tomto světě?

Ty vzpomínky… Úplně zřetelně slyším jeho slova. Mluví ke mně, jako by tu stál, jen pár metrů ode mě, ale přitom už je to celá věčnost, kdy tato slova vyšla z jeho úst. Nikdy nezapomenu na to, jak mě opouštěl.

>> „Bude to, jako bych nikdy neexistoval,“ řekl. <<

Ano, to řekl, ale nikdy se tak nestalo. Je to už dlouhá doba a ani na okamžik od jeho odchodu to nebylo jako by nikdy neexistoval. Sebral mi všechny věci, co mě s ním spojovaly, ale to nic neznamenalo. Stejně zůstal v mém srdci a i když se mnohé změnilo, je v něm stále. Tím dnem, kdy mě opustil, to vlastně všechno začalo. Má živá noční můra, ze které jsem nenašla jiné východisko.

Když odešel, tak jsem několik měsíců jen přežívala, možná spíš živořila. Stal se ze mě robot. Poslouchala jsem rozkazy, plnila úkoly a snažila se vypadat alespoň trochu normálně. Bohužel jsem špatná herečka a tak bylo všem jasné, jak se asi cítím. Pak jsem se najednou probrala a začala zase komunikovat. Byla tohle ta chyba, která mě přivedla sem? Možná. Poprvé se mi v hlavě ozval Edwardův hlas, jeho ochranitelský a zároveň rozzlobený hlas. Věděla jsem, že musím začít riskovat a budu ho mít v hlavě častěji. To mě vlastně přivedlo k Jakovi.

Začali jsme spolu trávit spoustu času. Byla jsem s ním jak jen to bylo možné. Z počátku to nebylo kvůli němu, ale kvůli mým přeludům. Nebudu ale lhát. Jeho přítomnost se mi začala líbit a já ho pomalu začala přesouvat z odstavné koleje na tu hlavní. Teď vím, že tohle jsem také dělat neměla. Kdybych si držela odstup a nenechala ho, aby se mi zaryl pod kůži, tak bych tu teď nejspíš nestála. Udělala jsem tolik chyb…

Jacob byl z mé přítomnosti nadšený a dělal všechno pro to, aby mě u sebe udržel. Opravdu se snažil. Líbilo se mi, že není tak patologicky ochranitelský jako Edward. To mě na něm přitahovalo asi hned od začátku. Kdybych řekla Edwardovi, že se chci naučit jezdit na motorce, zřejmě by udělal cokoliv, aby mi v tom zabránil. Jake mi nebránil, ani potom co jsem po jedné naší jízdě skončila v nemocnici. To mi bylo vážně sympatické.

Jenže naše přátelství se najednou začalo hroutit. Když jsem volala, tak Billy zapíral, že je Jake doma. Působilo to, že mě Jake najednou nechce vidět a já nechápala proč. Chtěla jsem tomu přijít na kloub, ale všichni chtěli, abych se držela stranou. Tenkrát jsem ještě nechápala…

Z tohoto období mám také jednu velice špatnou vzpomínku. Chtěli jsme s Jakem jít na výlet, tedy pro něj to byl výlet, pro mě pátrání. Snažila jsem se najít naši louku. Ten překrásný palouček, který byl prosycený mou a Edwardovou láskou. Místo něj jsem ale objevila svého nepřítele. Když jsem uviděla Laurentovi rudé oči, tak mi hned došlo, že to nemůže dopadnout dobře. Byla jsem pro něj jen potrava, nic víc. Neměl žádný soucit. Zasáhla ale ruka osudu a já zůstala naživu. Myslel si, že mě zabije a namísto toho byl zničen on. Díky vlkodlakům to ten den dopadlo dobře, ale stejně to ještě nebyl konec.

Pak začalo zase svítat, obrazně řečeno. Jake mi víceméně vysvětlil, jak to bylo s jeho zapíráním. Dokázala jsem uhodnout, že je vlkodlak a tím se mi opět změnil náhled na tento svět. Když jsem se dozvěděla o upírech, byla jsem unešená, když přišli vlkodlaci, byla jsem u vytržení. Mohlo mě to napadnout už dávno. Potravní řetězec musí nějak fungovat a upír nemohl být jen tak na výši.

Tím, že jsem věděla, že je Jacob vlkodlak, se mnohé vysvětlilo, ale stejně to nevrátilo můj život k normálu. Přes to všechno jsem nadále v srdci chovala Edwarda a nedokázala ho vypudit ven. Snažila jsem se, ale byl to nadlidský výkon.

Naše přátelství s Jacobem se zase vrátilo k normálu a já si myslela, že to tak zůstane. Jacob mi občas naznačoval, že by si přál něco víc, ale moje láska k Edwardovi to vždy pohřbila. On se to snažil chápat a o to víc měl chuť Edwarda zničit. Tím by ale ničemu nepomohl. Cítila jsem k Jakovi silné city, ale láska to nebyla. Alespoň prozatím.

Možná jsem měla skočit už tehdy, když jsem tu takhle stála. Možná by se tím spousta věcí vyřešila. Měla jsem tenkrát na Jacoba vztek a chtěla si ho vybít skokem do vln. Také jsem si chtěla dokázat, že na to mám. Ale on mě včas zastavil. Nechtěla jsem se zabít, jen skočit. Prostě na chvíli vypnout a na nic nemyslet. Ale jako obvykle jsem nedomyslela důsledky. Jacob mě v poslední chvíli, kdy jsem se chystala ke skoku, strhl zpátky. Chvíli jsem se vztekala, že mě nenechal, ale když mi vysvětlil, jak by to s největší pravděpodobností dopadlo, tak jsem všechno pochopila. Zachránil mi život, už podruhé.

Vždy, když si člověk myslí, že je všechno dobré, tak přijde něco nečekaného. Stejně jako se to stalo mně. Vlkodlaci začínali být neklidní, protože se v okolí začal potulovat upír. Naštěstí nebo naneštěstí, to nedokážu posoudit, to nebyl nikdo z Cullenových. Situace se stávala čím dál méně snesitelnou, když se ten upír odvážil až do rezervace. Vlkodlaci objevili jeho stopu jen pár metrů od svých obydlí. Jacob se o mě začal strachovat a tak mě chtěl mít neustále pod dohledem. S Charliem jsme víkend co víkend trávili v rezervaci a přes týden Jacob nocoval kousek za naším domem, aby mohl zasáhnout, kdyby se něco dělo. Ani tak tomu ale nedokázal zabránit.

Chtěl pro mě udělat něco zvláštního. Předpověď na ten den byla velice příznivá, bylo polojasno a hlavně nepršelo. Jake se rozhodl vzít mě na piknik. Tak trochu piknik pod hvězdami, domluvili jsme se totiž, že vyrazíme kolem čtvrté hodiny odpolední. Samozřejmě jsem souhlasila. Další chyba. Ostatní ze smečky mu slíbili, že budou hlídat dvakrát ostražitěji než obvykle, ale ani to nepomohlo. Sebrali jsme piknikový koš a vydali se na pláž. Jacob chtěl mít soukromí a tak jsme šli dost daleko od vesnice. Když jsme došli k místu, které měl Jake namysli, tak jsme zjistili, že nemáme žádnou deku, na kterou bychom se posadili. Řekla jsem mu, že to nevadí, že se klidně můžeme vrátit, ale to odmítl. Byli jsme přeci jen více než pět kilometrů od vesnice a návrat by nám narušil časový plán. Chvíli přemýšlel a pak se rozhodl, že se vrátí sám. Slíbil, že bude zpátky za pár minut. Poté se vydal mezi stromy, kde se proměnil ve vlka a odběhl směrem k vesnici.

Věděla jsem, že nebude pryč dlouho, ale i tak jsem se položila na naplavený kmen a nechala se příjemně lechtat paprsky slunce, které pomalu zacházelo za obzor. Zaposlouchala jsem se do šumu moře a vychutnávala si ten klid. Ve chvíli se ale něco změnilo, slunce zašlo za veliký mrak jako předzvěst něčeho děsivého a všichni obyvatelé lesa ztichli. To mě donutilo otevřít oči. Raději jsem se posadila a rozhlédla se všude kolem. Nic jsem neviděla. Přála jsem si, aby se Jacob už vrátil. Najednou se v moři něco pohnulo. Původně jsem si myslela, že jde o nějakou rybu, ale musela by to být velice podivná ryba. Přibližovalo se to velice rychle a zdálo se mi, že to má rudou barvu. Během vteřiny už jsem nemusela dumat, poznala jsem ji. Všechno to vidím, jako by se to stalo včera.

>> Naprosto klidným krokem vyšla z vody a usmívala se. Její lačné rudé oči ze mě nespustily zrak ani na vteřinu.

„Konečně,“ řekla. „Konečně se pomstím. On za to zaplatí, za to co mi udělal. Kde je? Není tu s tebou?“

„Kdo?“ Nechápala jsem. Byla jsem tak vyděšená, že jsem nedokázala normálně myslet.

„Ty se ptáš kdo? Tvůj ochránce, ten který zničil mého Jamese. Bude litovat, že to udělal. Neměl tě tu nechávat samotnou. Až doteď jsem se k tobě nemohla dostat, ale vždycky někdo chybuje,“ řekla klidně. Potom zvýšila hlas, skoro křičela: „Tak kde je?!“

„Není,“ to bylo jediné, co jsem ze sebe dokázala vypravit. Alespoň mi došlo, že mluví o Edwardovi.

„Jak není? On tě snad opustil? Nechal tě bez ochrany? Jak pošetilé,“ řekla zamyšleně a mezitím udělala pár kroků ke mně. Stály jsme asi dva metry od sebe a ona mě probodávala svým zuřivým pohledem. „Škoda, že to neuvidí, ale určitě se o tom dozví. To, co se ti chystám udělat, se zapíše do naší historie.“

Když mi to nastínila, tak se zase usmála a klidnými pomalými kroky se vydala ke mně. Nebyla jsem schopná pohybu. Všechno ve mně ztuhlo. Nedokázala bych se jí ubránit, ani kdyby to bylo možné. Dívala jsem se na svou vražedkyni a přála si, aby to se mnou rychle skoncovala. Zavřela jsem oči a čekala. Objevily se obrazy, kterým jsem se poslední dobou snažila vzdorovat. Viděla jsem Edwardovu překrásnou tvář, jeho úsměv a dech beroucí zlatavé oči. Potom se obraz změnil a přede mnou stál obrovský rudý vlk s Jakovýma očima. Čekala jsem, že se zase ozve ten andělský hlas a bude mě prosit, abych utekla, ale tentokrát se tak nestalo. Opustily mě už i moje přeludy? Cítila jsem, že je Viktorie už velice blízko a tak jsem se naposledy zhluboka nadechla.

Místo toho, aby po mně sáhla svou ledovou rukou, se zastavila. Nechápala jsem, co se děje a tak jsem otevřela oči. Právě v tom momentě po Viktorii vyskočil Jacob ve své vlčí podobě a smetl ji stranou. Chvíli spolu zápasili, a myslím, že celkem vyrovnaně, ale během pár vteřin se objevil i zbytek smečky a z Viktorie začaly odletovat kusy. Paul a Jared odběhli do lesa, aby se proměnili a oblékli si alespoň kraťasy. Když se vrátili, tak z naplaveného dřeva udělali menší hranici, která za minutu hořela. Potom už jen zbývalo naházet kousky nemrtvého těla do plamenů a tím moje další peklo skončilo. <<

Nejvíce mě děsí to, jak jsou všechny moje vzpomínky živé. Přála bych si zapomenout, ale není mi přáno. Nejspíš asi nechci zemřít, ale rozhodně už nechci zažívat další bolest. Láska je mocná čarodějka. Dokáže vám z těla vyrvat srdce a rozcupovat ho na malinkaté kousíčky, které už prostě dohromady dát nejdou. Po tváři mi stekla slza. Dnes první. Díra bolesti se také začala hlásit o slovo a tak jsem si pažemi objala hrudník. Snažím se dýchat zhluboka, ale ta bolest mi to značně stěžuje. Vždycky, když takhle do detailu vzpomínám, tak je mi těžko.

Poté, co mi Jacob opět zachránil život, se něco stalo. Byla jsem v šoku neschopná pořádně vnímat. Jake mě odnesl do vesnice, zatímco ostatní ze smečky zůstali hlídat oheň. Snažil se mě uklidňovat, ale já jsem stále viděla jen Viktoriiny rudé oči. Uložil mě k sobě do postele a zavolal Charliemu, že se zdržím přes noc, protože budeme sedět u ohně a vykládat si strašidelné historky. Jak primitivní lež, ale zabrala. Charlie nám popřál pěkný večer. Zřejmě byl rád, že jsem s Jacobem. Chtělo se mi spát, a tak se Jacob posadil vedle postele a slíbil, že mě celou noc bude hlídat.

Možná jsem měla chtít, aby mě odvezl domů, ale byla jsem tak vyděšená, že jsem se nezmohla vůbec na nic. Byla jsem unavená, ale dlouho se mi nedařilo usnout. Kdykoli jsem zavřela oči a pokoušela se v klidu odejít do říše snů, tak se objevila Viktorie. Nakonec jsem k ránu usnula vysílením. Neměla jsem tam zůstávat, vím, ale bála jsem se být tu noc sama. Kdybych dokázala vzít rozum do hrsti, tak by se to bývalo nestalo.

>> Před polednem, když jsem se probudila, tak Jacob seděl na tom samém místě, jako před mým usnutím. Musel být rozlámaný a unavený, ale hned jak jsem otevřela oči, tak roztáhl rty do svého nejmilejšího úsměvu.

„Jak ses vyspala, princezno?“ Zeptal se mě a posadil se vedle mě na postel.

„Asi… nic moc,“ odpověděla jsem po chvíli. Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo.

„Já vím, neustále si se převalovala a mluvila ze spaní,“ oznámil mi. Ke konci věty se výraz v jeho tváři změnil v ustaraný.

„Nejsi první, kdo mě o tom informuje,“ snažila jsem se ho odbýt. Bylo mi jasné, že to, co v noci vyšlo z mých úst, určitě nemělo být pro jeho uši.

„Volala jsi moje jméno,“ nedal se. „Pořád jsi opakovala Jacobe, Jacobe, můj Jacobe.“ Pak se odmlčel a čekal, jestli mu k tomu něco povím. Když se ani po minutě ticha nic nedozvěděl, tak se zeptal: „Odkdy jsem tvůj?“

Nevěděla jsem, co mu říct. Můj Jacob byl vlastně jen takový můj pracovní název pro toho starého Jacoba, před proměnou. Pro toho Jacoba, který mě chránil, pomáhal mi zapomenout na Edwarda, pro mého kamaráda. Ne pro toho Jacoba, který se mě snažil políbit v garáži, který si myslel, že bychom mohli být spolu, pro toho, který mě miloval.

Snažila jsem se utřídit si v hlavě, co bych mu měla říct, jak mu to vysvětlit, ale nenacházela jsem ta správná slova, vlastně jsem nenacházela žádná. Jacob začal být netrpělivý a tak mě jemně chytil pod bradou a pootočil si mou hlavu tak, aby mi viděl do očí. Možná čekal, že v nich najde odpověď, ale určitě tam žádná nebyla, tím jsem si jistá. Díval se mi do očí snad hodinu, tedy aspoň mně to tak připadalo a pak se pomalu začal přibližovat. Jeho rty se zlehka dotkly mých, jen se svými lehce otřel o ty mé. Byla jsem v takovém úžasu, že jsem neudělala vůbec nic a on to zřejmě bral jako souhlas k tomu, co se snažil udělat. Když jsem se nijak nebránila, tak polibek zopakoval. Tentokrát přitiskl své rty na mé a opatrně se do nich vpil. A udělal to znovu a pak ještě jednou. Natolik mě překvapilo, jak byly jeho rty teplé a měkké, že jsem s sebou trhla. Odtáhl se a znovu se mi zadíval do očí. Ty jeho byly plné něhy, upřímnosti a opravdové lásky… <<

A to byl ten okamžik, kdy jsem se do něj zamilovala. Nechtěla jsem mu podlehnout, ale s tím polibkem se díra v hrudníku, kterou tam zanechal Edwardův odchod, trochu zacelila. V jeho pohledu se tenkrát skrývalo úplně všechno, co jsem potřebovala. Potřebovala jsem být milovaná, abych zapomněla. A Jakovi se to podařilo. Samozřejmě, že ne úplně, co bych bývala dala za to, aby se mávnutím kouzelného proutku během vteřiny všechny mé vzpomínky rozplynuly, ale najednou se pouto, které mě k Edwardovi vázalo, trochu zmenšilo. Měla jsem tenkrát být rozumná a vzdorovat tomu, ale srdce prostě neposlouchá, co říká mozek. Bohužel. Mohla jsem si ušetřit tolik trápení. Dnes můžu už jen litovat. Litovat svých činů a toho, že jsem byla tak bláhová a uvěřila vlkodlakovi.

Samovi se to od začátku nelíbilo, ale Jacob nedbal jeho řečí a rad. Měla jsem ho poslechnout alespoň já, ale byla jsem tak zaslepená novým citem, který mě celou omámil, že jsem raději dělala hluchou. Celou tu dobu měl pravdu a já jsem si to měla uvědomit, jenže Jakově náklonnosti se nedalo odolat. Byl tenkrát tak šťastný, že jsem jeho lásku nezašlapala do země a dala prostor jeho citům, že dělal nemožné abych byla šťastná. Ani jednoho z nás nenapadlo, že by to mohlo být někdy jinak. A dnes mi zbyly jen oči pro pláč. Po tváři se skoulela další slza. Už jsem je nedokázala dál zadržovat a rozplakala se naplno. Nevzlykám, jen mlčky nechávám stékat jednu slzu za druhou. Tyhle vzpomínky patří k nejradostnějším za poslední dobu, ale zároveň nejvíce bolí. Byla jsem šťastná, ale jen na chvíli. Kdybych se byla schopná toho pocitu vzdát, tak jsem teď nemusela přemýšlet nad tím, jak se dostat na druhou stranu.

Můj život se v zásadě nijak nezměnil, ale je pravda, že jsem v noci spala klidněji. Už jsem se nebála o svůj život, protože Laurent i Viktorie neexistovali. Ubývalo i snů o Edwardovi. Nevídala jsem ho už každou noc, jako do osudného rána u Jacoba doma, ale spíš výjimečně. Díra v hrudníku se úplně nezacelila, ale den ode dne se zmenšovala. Dokonce se úplně vytratil i jeho hlas, který mě varoval, když jsem dělala něco nebezpečného. Opustil mě nadobro. Ani dnes se neozývá. Je to známka toho, že už na mě dočista zapomněl? Zůstala jsem úplně sama.

Mé srdce už sice Edward a bolest z jeho odchodu neovládali naplno, ale to neznamenalo, že se z něj vytratili úplně. Malá část, nazvala bych ji takovou drobnou truhličkou, ve které byla uzamčená moje láska k němu, tam byla pořád. A kdykoli se to nejméně hodilo, se vždycky otevřela. Pokaždé, když jsme s Jacobem objevovali naše touhy, se její obsah rozlil do celého mého těla a já jsem byla zmatená. Byly to pocity, které jsem zažívala s Edwardem, když jsme si dovolili dělat něco pro nás zakázaného. Vždy, když jsme byli s Jacobem sami a on mě začal líbat, tak mě ovládly vzpomínky na to, jaké to bylo s Edwardem. Cítila jsem se pak hrozně. Líbaly mě Jacobovy rty a já jsem si nechtěně představovala, jak jsou tvrdé a chladné. Nechtěla jsem to, ale nedokázala jsem se tomu bránit. Bylo to součástí mě samotné. Postupem času, ale opadala intenzita toho prožitku a já čím dál zřetelněji pociťovala realitu. Jacob se najednou stal středem mého vesmíru a Edward představoval pouhou jeho součást. Tenkrát jsem si říkala: „Díky bohu!“ Dnes bych měla říct spíš: „Kruci!“ Neměla jsem se jeho lásce tak poddat. Ušetřila bych si spoustu trápení. Ty vzpomínky se mi zařezávají do srdce, jako ostrá břitva do měkkého masa. Na břitvu jsem mimochodem pomyslela také, ale na to jsem moc veliký srab. Nedokázala bych to.

Potom všem, co jsem prožila, jsem si myslela, že už bude všechno dobré. Měla jsem vedle sebe Jacoba a víc jsem najednou nepotřebovala. Edward se pomalu ale jistě stával pouhou minulostí a Jake přítomností, jenže ani přítomnost není věčná. Myslela jsem si, že mám všechna esa v rukávu, ale to jsem se šeredně spletla.

Ten osudný minulý týden… Měla jsem tomu zabránit. Neměli jsme tam jezdit. Všechno si vybavuji, jako by se to stalo před hodinou a ne před několika dny. Ten večer se mi vryl do paměti tak silně jako odpoledne, kdy mě opouštěl Edward. Oba jsou tak odlišní, obojí se stalo úplně jinak, ale přesto to má jedno společné, tu obrovskou bolest.

>> Rozhodli jsme se, že si v pátek večer zajedeme do Seattlu do kina, na nějaký romantický film. Jake se snažil, aby náš vztah byl ve všech ohledech normální, tedy až na to, že se z něj den co den stával vlkodlak, ale to jsme nijak ovlivnit nemohli. Nebylo mi úplně nejlíp, ale nakonec jsem rozhodla, že pojedeme. Chtěla jsem Jakovi udělat radost. Možná jsem někde v hloubi duše tušila, že se to stane, jako jsem tušila, že mě Edward opustí. To co se tam stalo mi v první chvíli nedávalo smysl, vlastně dávalo, ale nechtěla jsem si to připustit.

Cestou do Seattlu mě Jake celou dobu držel za ruku a co chvíli se na mě usmál. Když jsme vcházeli do haly kina, tak jsem se jen zběžně rozhlédla. Kdybych v tu chvíli věděla, co se za pár minut stane, asi bych se podívala pozorněji. Došli jsme si pro lístky a potom se přesunuli k pultu s popcornem. Když o tom teď zase přemýšlím, tak jsem ten popcorn asi neměla chtít. Jacob požádal obsluhu o jeden malý pro mě a jeden velký pro sebe. Čekali jsme a najednou se za námi ozval pronikavý dívčí smích. Oba jsme se naráz otočili. V té jedné jediné sekundě se Jacobovi otevřely nové obzory a mě se zbortil celý svět.

Za námi stály dvě dívky asi tak Jakova věku. Zřejmě je pobavilo, jak se nade mě Jacob nahnul, aby mě políbil do vlasů. Já jsem hned zase otočila hlavu dopředu, ale on ne. Stál tam, držíc mě kolem pasu a díval se na jednu z nich. Nebyl to normální pohled, ale takový, jaký jsem nikdy předtím neviděla. Jemně jsem ho dloubla do boku, ale nemělo to žádný efekt. On pořád stál s hlavou otočenou dozadu. Došlo mi, že něco není v pořádku a tak jsem se opět podívala za sebe. Ta dívka Jacobovi pohled opětovala. Stalo se to, co jsem si nedokázala představit ani v nejhorších nočních můrách, to, co předpovídal Sam. Byla to chvíle, kdy se ode mě Jake navždy odpoutal.

V hrudníku se opět otevřela ta veliká díra a začala mě sužovat bolest. Nemohla jsem dýchat a tak jsem nechala Jacoba Jacobem a odpotácela se ven. Dokázala jsem se jen posadit na obrubník a chytit si pažemi žebra. Seděla jsem tak asi pět minut, když se za mnou ozvaly kroky. Věděla jsem, že je to on.

„Bello, já…“ snažil se cosi vykoktat.

„Nic neříkej,“ procedila jsem skrz rty rázně, aby to pochopil. „Jen mě prosím odvez domů, ale hlavně nic neříkej.“ Raději jsem to zopakovala. Bála jsem se, že by mi to chtěl vysvětlovat a o to jsem v tu chvíli stála nejméně.

Mlčky jsme došli k autu a strávili tak i celou cestu zpátky do Forks. Stále jsem si objímala hrudník a snažila se potlačit slzy. Když jsem ve tmě uviděla obrys našeho domu, byla jsem štěstím bez sebe. Chtěla jsem být sama.

„Bello, já,“ začal zase, když zastavil.

„Nech toho,“ skočila jsem mu rychle do řeči. „Prosím, nic mi nevysvětluj, nechci to slyšet!“ Odbyla jsem ho a rychle vystoupila z auta.

Stihla jsem si všimnout, že Charlieho auto ještě před domem nestojí. Skvěle, alespoň nebudu muset nic vysvětlovat. Aniž bych se ohlédla, tak jsem za sebou zavřela domovní dveře. Trochu se mi ulevilo. Vyběhla jsem do svého pokoje a padla na postel. Čekala jsem, že mi z očí vystříknou slzy a že se mi tím uleví ještě o něco víc, ale místo toho stekla jen jedna jediná slza. Ležela jsem na posteli a přestávala vnímat realitu. Propadala jsem se do propasti samoty a nedokázala najednou cítit vůbec nic. Vztek nebo smutek, nic z toho ale nebylo. Ležela jsem tak asi hodinu, možná dvě, čas jako by se zastavil a nakonec jsem usnula.

Teprve ráno, když jsem se probudila, tak přišel nával vzteku i smutku zároveň. Se slzami v očích a chutí někoho roztrhnout jsem se zvedla z postele. Včera mi úplně nedošlo, co to vlastně znamená. Dostavilo se to až teď. Na nic jsem nečekala a tak jak jsem byla, v oblečení, ve kterém jsem celou noc spala, s vlasy připomínajícími vrabčí hnízdo, jsem nasedla do svého náklaďáčku a vydala se do rezervace.

Nikdy jsem nejela tak rychle a neopatrně. Chtěla jsem si to s ním vyříkat z očí do očí, dokud mě ten vztek neopustí. Zaslouží si vědět, jak moc mě to zranilo. Skřípání brzd by mi za normálních okolností trhalo uši, ale teď nebyl čas to řešit. Rozběhla jsem se ke dveřím jeho domu a začala na ně bušit. Trvalo celkem dlouhou chvíli, než se otevřeli a byl za nimi ten, kterého jsem zrovna nepotřebovala.

„Bello, co…“ nestačil Billy doříct.

„Kde je?“ Vyštěkla jsem. „Kde k sakru je?“

„Není tu, celou noc byl venku,“ odpovídal Billy na mou otázku aniž by tušil, co se děje. Rozhodně se mi nechtělo čekat, až se objeví a tak jsem vzala situaci do svých rukou.

„Jacobe! Jacobe Blacku! Okamžitě pojď sem!“ Křičela jsem na celé kolo. Billy na mě zíral s otevřenou pusou. Nikdy mě neviděl takhle rozčilenou. Můj křik vylákal ven pár indiánů, kteří bydleli v domech kousek od Blackových. To mě ovšem nezastavilo. „Jacobe! Jednou stejně budeš muset vylézt, tak buď chlap a udělej to hned!“ Zakřičela jsem znovu z plných plic.

„Bello, prosím, tě,“ pokoušel se mě Billy uklidnit. Věnovala jsem mu pohled rozzuřeného sadistického vraha, který si právě vyhlédl další oběť, a to ho přimělo mlčet. Můj křik mezitím stihl přilákat snad půlku vesnice. Všichni si vyměňovali nechápavé pohledy a čekali, co se bude dít. Sama jsem to nevěděla, ale chtěla jsem si to s Jacobem vyříkat. Tedy, spíš v něm vzbudit pocit viny, chtěla jsem aby alespoň trochu trpěl za to, co mi udělal.

„Jacobeee!“ Vykřikla jsem směrem k lesu. Bylo mi jasné, že se schovává právě tam. „Můžu tu čekat klidně celý den!“ Dodala jsem hlasitě.

Netrvalo dlouho a z lesa začali vycházet členové smečky v čele se Samem. Dělali Jacobovi jakýsi pomyslný štít, ale ani parta vlkodlaků mě nemohla zastavit. Jared se od nich oddělil a vydal se směrem k davu lidí. Zřejmě nikdo neměl zájem na tom, abychom měli diváky. A opravdu, postupně začali obyvatelé vesnice odcházet zpět ke svým domovům.

Smečka se zastavila asi dvacet metrů ode mě a rozestoupila se, aby Jacob mohl vyjít dopředu. Váhavým krokem se propletl mezi svými kamarády a postavil se tak krok před ně. Hlavu měl skloněnou dolů, aby se mi nemusel podívat do očí. Všimla jsem si, že se za Paulem a Quilem objevila Leah. Nemohla si to nechat ujít.

„Nemáš mi co říct?“ Zeptala jsem se vztekle Jacoba.

„Nechtěla jsi nic slyšet,“ řekl po chvíli tiše, aniž by vzhlédl.

„To bylo včera! Dneska bych chtěla vysvětlení!“ Informovala jsem ho vztekle.

„Bello, já,“ snažil se vymyslet, co mi vlastně má říct. Věděla jsem, že to nelze vysvětlit a taky, že to nepůjde nijak zvrátit, ale chtěla jsem ho trápit. Nejvíc to stejně bolelo mě samotnou. „Nevím, co ti říct. Sám tomu nerozumím. Mrzí mě to.“

„Tebe to mrzí?! To snad nemyslíš vážně, že ne?“ Nemohla jsem uvěřit tomu, co právě řekl. Celé měsíce se snažil, abychom byli spolu. Byl by pro mě položil život, obětoval by snad i vlastní rodinu, jen proto, aby slyšel z mých úst ta dvě slova lásky. Dělal pro mě nemožné a když se to konečně podařilo a já se do něj doopravdy zamilovala, tak mi řekne, že ho to mrzí. „Co tě mrzí? To, že sis se mnou celou tu dobu jen pohrával? To, že jsi mi nabídl své srdce a teď bys ho raději roztrhal na kusy nebo snad to, že jsem sem přišla, abych ti do očí řekla, že jsi jen prašivý pes?“ Vztek uvnitř mě gradoval. Cítila jsem, že každou chvíli vybouchnu.

„Ale tak to není Bello, já za to nemůžu, to…“ pokusil se cosi vysvětlit.

„Mlč!“ Vykřikla jsem pronikavě, abych tak přerušila jeho marné snahy o smír. „Jsi to nejhorší, co mě kdy mohlo potkat. V životě nezapomenu na to, jak jsi mi ublížil. Edward měl alespoň srdce z kamene, takže se to dalo čekat, ale to tvoje je živé a stále tepe.“ Slova o Edwardovi ve mně aktivovala zbytek vzteku a bolesti, které jsem se snažila až doteď držet pod pokličkou.

„Ale Bello, tak už se uklidni. Nemůžeš proti tomu bojovat. Prostě to tak musí být,“ vložila se do našeho rozhovoru najednou Leah takovým výsměšným tónem. Asi měla radost, že trpí také někdo jiný než ona. To byla poslední kapka.

„Ty… Ty… Ty…“ Snažila jsem se ze sebe dostat. Ani pořádně nevím, jestli to bylo směřované Jacobovi nebo Leah. Větu už jsem nedokončila. Namísto sprostých nadávek a slov, která měla opravdu zabolet jsem se začala dusit hysterickým pláčem. Snažila jsem se dýchat, ale každý nádech mi trhal plíce. Slzy se nezadržitelně řinuly jedna za druhou po mých tvářích. Nedokázala jsem promluvit. Jen jsem se dusila vlastní bolestí. Naprosto jsem se zhroutila. Rozhlédla jsem se kolem sebe, ale obraz byl dost rozmlžený, takže jsem nedokázala rozpoznat, co se kolem mě děje. Cítila jsem se zmateně. Chtěla jsem mu ublížit tak, aby na to do smrti nezapomněl a místo toho jsem úplně odbourala sebe.

Najednou mě někdo přivinul k sobě a objal mě. Opřela jsem si hlavu o vypracovanou hruď a plakala. Až ve chvíli, kdy mě Sam začal nahlas utěšovat, jsem poznala, že mě objímá právě on. Divadlo skončilo a úplně jinak, než jsem si to plánovala. Pomalu mě začaly opouštět síly, byla jsem v podobném stavu jako tehdy v lese, když mi Edward řekl své sbohem. A opět byl u mě jako první Sam. Cítil, že se mi začínají podlamovat kolena a tak mě vzal do náruče a odnesl do mého náklaďáčku. Sám se posadil na místo řidiče a odvezl mě domů.

„Měli jste mě poslechnout,“ řekl mi, když mě uložil do postele.

„Já vím,“ zaskuhrala jsem polohlasem. Na víc jsem neměla sílu.

„Snažil jsem se to Jacobovi rozmluvit. Vážně jsem dělal, co bylo v mých silách, ale on mě neposlouchal. Teď už nemůžeš dělat nic. Jeho láska k tobě zemřela. Je mi to opravdu líto Bello, ale tak to u nás prostě chodí. Sbohem,“ rozloučil se se mnou a opustil můj pokoj. <<

Když Sam minulou sobotu mluvil o tom, že Jacobova láska zemřela, tak se ve mně zrodil tenhle nápad. Nemůže za to on, prostě mi jen ukázal novou cestu, tu, kterou jsem se rozhodla vydat. Celý zbytek soboty jsem nemyslela na nic jiného než na smrt. Viděla jsem v ní vysvobození. Byla jsem ráda, že nemusím nic vysvětlovat Charliemu. Nechal vzkaz, že se celý víkend zdrží v Seattlu na policejním ředitelství, kde právě řešili mrtvá těla, která se nacházela po celém blízkém okolí. Zřejmě pozůstatek Viktoriina pobytu.

Už vážně nechci vzpomínat. Vlastně už není na co, takhle končí můj příběh. Stojím na útesu a chystám se skočit do vln vysvobození. Čekám snad, že mě někdo zachrání? Ne, tentokrát už nikdo nepřijde. Oba dva jsem tolik milovala a oba mě opustili. Vybrala jsem si tuto dobu právě proto, aby mě nemohl nikdo zastavit a místo toho, abych prostě skočila, tak tady už hodinu stojím a mučím se vzpomínkami. Měla bych si pospíšit, je těsně před rozbřeskem.

Napadlo mě, vzhlédnout k nebi a zadívat se na hvězdy. Žádná z nich už nesvítila pro mě a pokud ano, tak za pár okamžiků přestane. Nasála jsem do plic vzduch, abych si naposledy vychutnala vůni přírody a potom jsem shlédla dolů z útesu do moře, které tma zbarvila do černa. Musím využít toho, že ještě není světlo. Nemá cenu na nic čekat. Stačí jediný krok a tak jsem se ho rozhodla udělat.

Ten pád, možná spíš let, byl úžasný, velice osvobozující. Připomnělo mi to Edwarda, vlastně spíš jeho rychlý běh. Další pěkná vzpomínka, která mi uvízla v paměti. Netrval však dlouho a když se nade mnou zavřela hladina, tak jsem se úplně probrala a uvědomila si tvrdou realitu. Každičkým kouskem svého těla. Ledová voda bodala jako tisíce jehliček. V první chvíli mě přemohl pud sebezáchovy a já začala bezmocně máchat rukama okolo sebe a hledat hladinu. Naštěstí jsem se dokázala rychle ovládnout a uklidnila se. Nechala jsem vodu, ať si se mnou dělá, co uzná za vhodné. Musela jsem se pousmát, jako kdyby voda dokázala myslet a rozhodovat. Vlny narážející do skal si se mnou pohrávaly a pohazovaly mě sem a tam. Cítila jsem se jako hadrová panenka. Stále ještě jsem měla nějaký vzduch a tak jsem si vychutnávala ten klid a ticho, které bylo tady dole. Prvotní šok, který způsobovala voda v podobě bodajících jehliček, už přešel a tak mě nic nerušilo. Tohle bylo to, co jsem poslední týden hledala, klid. Smutné, že jsem ho musela najít až ve vlnách. Nebojím se smrti, těším se na to, co přijde. Ten klid, žádný Jacob ani Edward… Věděla jsem, že už mi moc času nezbývá. Zásoba vzduchu se ztenčila na minimum. Už je čas… Začaly se objevovat obrazy, vzpomínky. Pro dnešek to už stačilo a tak jsem je rychle zahnala zpět do nitra své zničené duše. Otevřela jsem ústa a vdechla do plic vodu. Moje ruce se okamžitě začaly sápat po hrdle. Myslela jsem, že mi plíce snad prasknou, pálilo to a štípalo a bylo to také to poslední, co jsem cítila…

Autor: Zblunk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek I'm living a nightmare: