Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » I´m here for Volturi, not for you!

20.12.2009 (14:25) • TeReZkA123 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2628×

"Isabello?!" zavolala Jane. "Aro tě shání, k něčemu tě potřebuje."
"Copak to je tentokrát? Potřebuje opět utrhnout nějaké krky?" Jane zakoulela očima a rychle zmizela vyřídit ostatním bratrům a sestrám, že jdeme do boje... Bojovali jsme celkem často, ale mě to nevadilo, spíše naopak. Milovala jsem, když ty pijavice, které neumí dodržovat zákony, trpěli. Někdo si může říct, proč je tak mladá, krásná dívka (což já jsem) bezcitná? Já vám to povím. Vraždění je celý můj život. Jsem naučena zabíjet, nic jiného neumím. Teda, umím toho spoustu, než jen vraždit, zase abyste si nemysleli, že jsem úplně pitomá! Ale jednu věc opravdu nejsem schopná se naučit. Milovat. To po mě nikdo nemůže chtít!

"Tady jsi, ty moje zlatíčko." prozpěvoval si Aro.
"Tak to nezdržuj, jsem nedočkavá." Aro se zasmál. Měla jsem ho velmi ráda. On mě vlastně všemu naučil.
"Isabello, víš, jak jsem ti říkal o těch Cullenových?"
"O té upíří rodině, co je tak silná, že jednoho dne by nás mohla ovládnout?"
"Ano."
"Co je s ní?"
"Vypadá to, že nás až příliš ohrožují. Musíme zasáhnout." Kývla jsem a po tváři se mi roztáhl úsměv.
"Skoncujeme to s nimi raz dva." Aro ke mně přistoupil a pohladil mě po vlasech.
"Ty jsi moje holčička." řekl s hrdostí. Kývla jsem a odešla jsem se připravovat na (pro lidi) dlouhou cestu.

Slyšela jsem o Cullenových docela dost. Aro mi o nich hodně vyprávěl. Pijí jen krev zvířat. Jejich vůdce je Carlisle. Carlisle stvořil Edwarda, Esmé, Rosalie a Emetta. Dva se k nim ještě připojili, to znamená, že jich je sedm. Vysvětloval mi, že spolu žijí nejen jako rodina, ale i jako páry. Láska mezi upíry. Pche, pochybuji, že něco takového pro těla bez duší, jako jsme my, existuje. Carlisle má Esmé, Jasper Alici a Emett Rosalie. Jeden však už přes sto let přebývá. Edward. Aro mluvil o jeho schopnostech. Zřejmě by se mu líbilo, kdyby Edward Cullen zaujal místo v naší armádě. Umí číst myšlenky a navíc je velmi dobrý běžec. Ta Alice také není k zahození. Vidí do budoucnosti, což znamená, že kdyby s námi bojovala, věděli bychom přesně, jak nepřítel zaútočí, aniž by se to stalo. Úžasné. I když, vlastně by to byla trochu nuda. Potom bychom ani nemuseli bojovat, že ? A to by mě nebavilo...

Už to tu bylo. Vypravili jsme se za Cullenovými. Demetri nás vedl, byl skvělý stopař, a tak je dokázal perfektně vystopovat. Blížili jsme se k cíli a Aro nás začal čím dál více napomínat o tom, že oni vědí, že přijdeme. Je to přece jasné, když mají Alici.
"Ale my máme mne, Jane a Isabellu, která skvěle bojuje. Kdyby nám Jasper chtěl ovládat pocity, nepodaří se mu to. Bella nás ochranní." odsekl Alec.
"Alec má pravdu, jsem nejlepší." prohlásila jsem pyšně.
"Ty? Já mám ale úžasné schopnosti, proto jsem nejlepší já!" Zavrčela jsem na něj a on mi to oplatil. Málem došlo k rvačce, ale Marcus naštěstí zakročil.
"A dost! Jste pořád malá děcka! Nepodceňujte je!" Alec i já jsme se ušklíbli.
"Už jsme tady. Isabello, běž k Jane a schovejte se za mne. Až ti řeknu, ukážeš se jim, jsem si jistý, že tvé kráse neodolají. Na chvíli ztratí myšlení a my zaútočíme." řekl Aro. Málem jsem se zapomněla pochlubit, jsem krásná. Opravdu krásná. Samozřejmě, všichni upíři jsou okouzlující, ale já mám krásu jako druhý dar. 
"A proč jim nemůžu vzít vědomí a neskončit to s  nimi?" řekl naštvaně Alec.
"Protože je zabijeme bolestivě, je to větší zábava." odsekl Caius.
"Už jdou!" vykřikla radostně Jane. A opravdu, v dálce se k nám blížilo sedm osob.

Stáhla jsem si černou kápi až do čela, nemusejí být hned oslepeni mou krásnou tváří. Zalezla jsem si s Jane za Ara a čekala na povel, kdy mám vylézt.
"Aro?" slyšela jsem mužský hlas.
"Carlisle! Jak rád tě vidím. Určitě víš, proč jsme tu." Ten muž musel přikývnout, protože jsem neslyšela žádné hlasy. Byla jsem ohromě zvědavá, jak vypadají, nikdy v životě jsem je neviděla. 
"Ale no tak! Aro, Marcusi, Caiusi? Vždyť my vás nechceme ovládnout!"
"To říkáte teď. Co když se někdy naskytne příležitost?"
"Jaká příležitost? Prosímtě Aro! Vždyť to nemůžete. Ničím jsme se neprovinili a..." Aro mu skočil do řeči.
"Radši mlč. My už jsme se rozhodli." Věděla jsem, že za chvilku přijde ta chvíle, kdy se jim budu moci ukázat.
"Isabello? zašeptal Aro. Pomalu jsem vyšla, plášť stáhnutý až do očí, aby neviděli mou tvář.
"Holčičko, budeš mít to potěšení zabít toho nejtalentovanějšího, nejkrásnějšího z této rodiny. Teda pokud se nechce přidat k nám. Mladík se ušklíbl a vykročil vpřed. Usoudila jsem, že to bude Edward.
"Hou, hou, na to se těším! Ona je jediná, které nedokáže číst myšlenky! Uvidíme, jak se s tím popere!" rozdováděl se Alec. Aro se na něj otočil. Pak se podíval zase na Cullenovi a usmál se.
"Alec má pravdu." řekl a já nevěděla, o čem to mluví. "Pokud Edward vyhraje, necháme vás. Pokud ne, zabijeme vás všechny." Moc dobře jsem věděla, že je zabijeme tak či tak, takže to vlastně bylo jedno, šlo jen o můj život. O ten jsem se nebála. Nevím, proč se Cullenovi nebránili, ani nevrčeli. Možná vědí, že už nemají šanci. Vlastně ani šanci mít nemohou, je jich sedm proti stovce! Podívala jsem se na Edwarda, on se snažil najít můj pohled, ale díky plášti přes hlavu se mu to nedařilo. Šli jsme k sobě blíž, pomalu a rozvážně. Bylo divné, že jsme ani jeden ještě nevrčeli. Když jsme od sebe byli na dva metry, chtěla jsem jít ještě blíž. Byl to nesmysl, protože to už bych se nemohla bránit. Nevím proč, ale šíleně mě to k němu táhlo. Nahrbil se a postavil se do obrané pozice, následovala jsem ho. Pořád jsem ho sledovala. Nemohla jsem z něj odtrhnout oči.
"Isabello? Na co čekáš?" zakřičel Marcus.
"Isabello? Zabij ho!" volal Aro. Já jsem se ale nemohla odlepit od země.
"Edwarde?" zašeptala jedna z těch žen.
"Isabello? Isabello! Zabij ho!" zařval opět Aro a já hlasitě zavrčela. Všichni stáli vyděšení mou reakcí. Možná se divíte, proč byli vyděšení, bylo jasné, že na sebe máme s tím chlapcem vrčet. Ale já nevrčela na něho, ale na Ara. Nevyznala jsem se sama v sobě. Proč jen jsem zavrčela? Proč jsem to udělala?
"Isabello?! Co to děláš?" zařval na mě Aro. Mrštně jsem se obrátila na stranu, na kterou byl otočen Edward a ještě jednou jsem zavrčela.
"Nechte je být." procedila jsem mezi zuby. Nechte je být? Proboha, co se to se mnou děje? Obrátila jsem se proti vlastní rodině!
"Aro? Musíme ustoupit! Ona je pro ně ochranný štít, navíc je dobrá bojovnice, má skvělou techniku." Aro přikývl a všichni začali couvat. Po několik minutách už byli ztracení v tmavém lese.  Edward se na mne podíval.
"Děkuji ti." pronesl krásným, medovým hlasem, až se mi z toho zatočila hlava. Jen jsem zavrtěla hlavou, zmateně jsem se dívala na všechny členy a pak jsem se rozběhla do lesa.
"Počkej!" křičel hoch, ale já utíkala dál a dál. Musela jsem utíkat dál. Nemohla jsem s nimi promluvit ani slovo.

Zastavila jsem se na nějaké louce, svalila jsem se na zem a začala vzlykat. Proč jen upíři nemohou brečet? Někdo mi položil ruku na rameno. Pevně jsem tu ruku chytila, otočila jsem se a zasyčela. Musela jsem však přestat. Oči toho chlapce se na mě dívali tak, tak... ani to nejde popsat. Uvědomila jsem si, že mi ještě nepohlédl do obličeje, takže nevěděl, že jsem tolik krásná a přesto za mnou šel.
"Víš, já jen, že, ty nemáš kam jít a já tu mám takovou tajnou skrýš, tak, jsem si říkal, jestli bys nechtěla..."
"Nepotřebuji tvoji pomoc." odsekla jsem. Edward vzdychl a v tu ránu jsem byla v jeho náruči. Kopala jsem, ale držel mě tak pevně... Donesl mě do malé chatičky. Když mě postavil na zem, odstrčila jsem ho a uraženě jsem si sedla na malý gaučík.
"Promiň, jestli jsi se nějak urazila..." Zle jsem se na něj podívala, on to stejně neviděl, protože jsem měla kápi. "Víš, jestli chceš, tak ti můžeme půjčit nějaké oblečení a..."
"Já nejsem nějaký bezdomovec!" vykřikla jsem. Víš co? Nechci tvoji pomoc, nepotřebuju ji. Jdu pryč. A zapomeň na mne. Sbohem." Šla jsem pryč, ale takovým lidským tempem, i když bych mohla běžet a být do sekundy kilometry daleko. Vyšla jsem ven a přemýšlela, kam mám jít. Bylo mi to vlastně jedno, rozběhla jsem se, ale náhle jsem ucítila tlak na mé paži.
"Pusť mne!" plačky jsem ječela. Chtěla jsem mu ještě něco povědět, a tak jsem se otočila a nechtěně jsem si strha kápi z hlavy. Když mě Edward uviděl, vydechl. Podívala jsem se do země. Rukou mi nadzvedl bradu a podíval se mi do očí. Pak uhnul. Myslím, že poznal, co jsem zač. Chladná a bezcitná. 
"Prosím, zůstaň tu alespoň jednu noc." S kamenným výrazem v očích jsem šla zpátky na gaučík, vedle kterého bylo staré piáno.
"Takže milovník hudby, jo?" ušklíbla jsem se. Edward pokrčil rameny. Sedl si na druhou stranu pohovky.
"Jestli chceš, můžeš se uvelebit pohodlněji." nabídl mi.
"Co kdybys mi něco řekl?"
"Co?"
"Vyprávěj mi o sobě. Teda, chci říct, vyprávěj o tom hajzlíkovi, co mě tu drží." znovu jsem se ušklíbla. Edward se zasmál a i mně cukaly koutky. Rozpovídal se  a mne jeho příběh zajímal čím dál více. Nakonec jsem mu povídala i já o sobě. Dostal ze mne všechny podrobnosti, i co se týče Voltery. No jo, Volturiovi. Dělalo mi to starost. Vůbec jsem nevěděla, proč jsem to všechno udělala. Jedno jsem ale věděla jistě. Vrátit se tam nemohu a oni si mne  najdou a za zradu mě zabijí. Ale dají mi chvilku čas, abych si užila to čekání na smrt.

S Edwardem to čekání bylo snazší. Vyprávěl mi o svojí rodině, pak jsme si povídali o obyčejných věcech, jako je hudba, barvy nebo oblečení. Dokonce jsem se s ním smála. Věci už jsem neviděla tak mrtvé a začal se ve mne probouzet cit. Uběhlo několik dní a já věděla, že Volturiovi už se připravují na to, jak mne půjdou zabít. Edward poznal, že mi něco vrtá hlavou, i když mi nečetl myšlenky.
"Co se děje, Bello?" Vydechla jsem.
"Volturiovi..."
"Bello, tys pomohla nám, mi pomůžeme tobě."
"Ne!" vykřikla jsem. "Ublížili by ti!" Zkoumavě se na mne podíval. "Teda, chci říct, ublížili by tobě a tvé rodině."
"Budeme připraveni, navíc, když jsi byla na lovu, šel jsem za Alicí. Říkala, že je ještě nevidí. Bello, už je to šest týdnů, co jsi od nich odešla, možná už ani nepřijdou."
"Šest týdnů?! Bože, to ale musím pryč!"
"Proč?"
"Znám moc dobře Volturiovi. Oni si pro mne přijdou. Když má někdo zemřít, tak ať to jsem já, ta, která si to zaslouží!" Vrazila jsem do dveří staré chaloupky.
"Isabello! Kam chceš chodit? Je večer!" vtáhl mne zpět do domečku a zabouchl dveře.
"Jsem přece upír, zapomněl jsi?!"
"Ach Bello, zůstaň tu, prosím." Smutně jsem se na něj usmála.
"Můžeš mi něco říct?" zeptal se mne nervózně. Nechápavě jsem se na něj podívala.
"Proč jsi mne nezabila? Proč se bojíš o to, aby mne nezabili?"
"Já se o to nebojím!" lhala jsem.
"Ale bojíš!"
"Nebojím" vykřikla jsem a pomalu se k němu začala přibližovat.
"Ale bojíš!"
"Ne, nebojím!" hádala jsem se. Už jsme byli asi jen deset centimetrů od sebe.
"Bojíš!" vykřikl. On to prostě nevzdá!... Už jsme se skoro dotýkali čely.
"NEBOJÍÍÍM!!!" vykřičela jsem mu ta písmena přímo do obličeje. Chtěla jsem ještě něco namítnou, ale on se ke mně sklonil a políbil mne na ústa. Trochu jsem ho od sebe odstrčila a zlostně se mu podívala do očí.
"Promiň Bello, já..." Nestihl to dořeknout, protože jsem ho k sobě přitáhla a začala ho líbat. Vyzvedl mne a já mu omotala nohy kolem pasu. Začalo se nám to nějak vymykat. Byli jsme tak rozpálení, nešlo to vůbec zastavit. Vrazil se mnou do stěny, ještě že jsem byla upír a nebolelo mě to. Začala jsem z něho rvát oblečení. Já už jsem měla díky jeho šikovným rukou vršek sundaný. Když jsem pod jeho mikinou objevila tričko, roztrhla jsem ho na dvě půlky a odhodila někam do kouta. Mezi líbáním jsme se tak nějak přesunuli k posteli. Tak nějak kvůli tomu, že jsme cestou stihli rozbít už takhle napůl rozbitý klavír, psací stůl a židli. Sedla jsem si na postel, on těsně vedle mne. Dál jsme se líbali a já mu hladila jeho hladká záda. Nahmatala jsem na jeho kalhotách pásek. Odtrhla jsem se od jeho úst a zadívala se na něj.
"Bello, miluji tě." řekl a já vydechla.
"Edwarde, miluji tě." řekla jsem to, co jsem nikdy nechtěla vypustit z úst. Co to se mnou je? Já jsem se zamilovala?
Edward mě zase začal líbat. Já ho zastavila. On pořád seděl, ale já se začal zvedat, chytla jsem ho za ramena a políbila ho do vlasů. Pak jsem si zase sedla a on mi začal rty sjíždět po krku, dolu... Já na nic nečekala a zuřivě mu začala rozepínat pásek...

Ráno, jsme skončili pod dekou, já v jeho náruči. Užívali jsme si to ticho a já jsem byla šťastná, že jsem ho potkala. Náhle se Edward zvedl.
"Bože, to ne!"
"Co? Edwarde, co se stalo?"
"Alice má vizi! Volturiovi jsou tu! Nějak nás oklamali, nejsme na to připraveni! Honem, Bello, oblíkej se! Musíme jim pomo..." Ani ta slova nedořekl a ozval se křik.
"Alice..." vydechl. Honem jsem se oblékla a rychle jsme běželi k jejich domu, vlastně jsem ani nevěděla, jak ten dům vypadá.
"Počkej, Bello!" vykřikl Edward a zastavil se. "Tam teď nemůžeme. Čtu Alice myšlenky. Hlídá to tam několik vojáků Volturiových. Musíme jít na tu mýtinu, jak jsme se tam poprvé potkali a musíme se Volturiovým postavit." Já jen zavrtěla hlavou.
"Nemáme šanci."
"Bello, musíme bojovat!"
"Nemáme šanci! Ara znám moc dobře, zabije nás, tvou rodinu taky!" Edward se na mne zmateně podíval.
"Je to tak, Edwarde!" Chytila jsem ho za ruku. Moc dobře jsem věděla, že na té mýtině nás zabijí. Už tam na nás určitě čekají. Edward mne objal.
"Miluji tě, Isabello."
"Miluji tě, Edwarde Cullene." Začal mě líbat a já si to užívala, protože jsem věděla, že je to náš poslední polibek.

Přišli jsme ruku v ruce na mýtinu. Naproti nám už stál Aro, Marcus, Caius a další vojáci, jako je Jane a Alec. Přistoupili jsme blíže. Věděla jsem, že se můžeme snažit ze všech sil bojovat, ale nemá to cenu.
"Felixi? Demetri?" povolal si tyto dva silné upíry. Aro měl dobrý odhad, ty nás zabijí hned. S Edwardem jsme se postavili do obrané pozice a začali vrčet, Felix a Demetri se jenom usmáli a vrhli se na nás. Naposledy jsme se na sebe s Edwardem podívali. Stiskl mi ruku a pak jsme se rozdělili...

Mezi tím, co mi jsme bojovali o své životy, z dálky se ozýval křik a lámání těl. Věděla jsem, že Alice i ostatní budou stejně mrtví, jako my. Felix byl hodně vytrvalý a pořád dělal výpady na můj krk, já jsem však vždycky uhnula. Z dálky jsem ještě stíhala sledovat, jak bojuje Edward. Byl na tom stejně jako já. Začala jsem běhat na jednu stranu, a pak zase na druhou, aby Felix nevěděl, kam má jít. Možná, že bych ho zmátla natolik, abych ho mohla sejmout, ale zabránil mi v tom Edwardův hlasitý výkřik a já jen viděla, jak se mu Demetri dostal na krk.
"Né!!!" vykřikla jsem, ale věděla jsem, že je už vše ztracené. Přestala jsem se hýbat a čekala, až se Felix zakousne do mého krku stejně tak, jako Demetri do Edwardova.

V posledních okamžicích jsem vzpomínala na jeho oči, na jeho tělo, na jeho dech. Nikdy jsem nevěřila, že láska mezi upíry existuje, ale ano, je to možné. Já ji zažila. Rvalo mi srdce, když jsem viděla Edwarda umírat. Pořád dokola jsem viděla ten obraz před očima. Jak mu trhají končetiny, rvou vlasy, lámou kosti... I já teď umírám a jsem ráda, že Edward mou smrt nevidí tak, jak já jeho. Asi to tak má být, jsem potrestaná za to, že jsem byla tak chladnokrevná, pyšná... Ale musela si smrt vzít i toho člověka, kterého jsem tak milovala? Možná je v osudu, že jsme se sešli, chvíli milovali, ale pak už nám to život nepřál. Byla jsem tu pro Volturiovi, ne pro Edwarda...Možná proto se nám to tak vymstilo...

KONEC

Autor: TeReZkA123 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek I´m here for Volturi, not for you!: