Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » I'm Alice

09.01.2010 (15:25) • Deena • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1168×

Seděla jsem v malém tmavém pokoji podobném vězeňské cele. Jedna postel a dřevěný polorozpadající se stolek. Přemýšlela jsem o všem, co jsem doteď zažila a co mě dostalo do téhle bezmocnosti na psychiatrii.

Už když jsem začala chodit do školy, viděla jsem divné věci, které se dříve nebo později staly. Tehdy jsem si je ještě nechávala pro sebe. Potom ale přišly jiné vize a pro některé mé blízké znamenaly velké nebezpečí. Začala jsem se s nimi svěřovat. Nevěřili mi a jen se mi vysmáli. Nakonec mě zavřeli sem. Na místo bez jídla a s trochou vody. Nechtěla jsem se loučit, přesto mě všichni alespoň objali a pak odešli, abych neviděla, jak brečí.

Jestliže jsem někomu prozradila, co jsem viděla, okamžitě mě vzali s sebou do další, tentokrát prostornější místnosti a posadili mě do železného křesla. Už jsem věděla, co bude následovat. Šílená bolest a elektrické náboje, které mi pouštěli do těla. Ale já jsem se nevzdala. Strávila jsem zde asi 5 let. Musela jsem se smířit s šokovými terapiemi, jak ty ukrutné metody rádi nazývali.

Zažívala jsem to často. Později jsem své vidění opět přestala prozrazovat. Bohužel mi to už tehdy nepomohlo. Tvrdili, že to špatné, co mám uvnitř, musí odstranit důkladně, aby potom nezůstaly žádné stopy.

Při životě mě ale držela jen jedna vize. Mladý muž s červenýma očima. Svou bledou kůží mi připomínal mého dávného přítele Donera. Chodil se mnou do školy a jako jediný mým obrazům do budoucnosti věřil. Tušila jsem, že ho jednou potkám, proto jsem stále trpěla a ještě se nepokusila spáchat sebevraždu. Už to ovšem moc dlouho nevydržím.

Znovu jsem se vrátila do současnosti a s odporem sledovala zlehka plesnivý chleba, který mi dnes přinesli k jídlu. Něco se mihlo v mém okně a já jsem se lekla a přikrčila jsem se na své posteli. Pak se na mě přes mříže podíval můj starý známý Doner. Chvíli jsem ho pozorovala. Najednou se mříže s hlasitým bouchnutím vylomily. Ne, to on je vytrhl. Nevěřícně jsem ho sledovala, ale on skočil dovnitř, vzal mě do náruče a vyskočil dírou, která mi ještě před minutou bránila v útěku.

To je to poslední, co jsem si pamatovala. Asi jsem omdlela. Jen jsem chvílemi pociťovala oheň v těle. Naštěstí jsem byla vůči bolesti docela odolná. Každodenní šokové terapie člověka připraví.

Až jsem otevřela oči, došlo mi, že něco není v pořádku. Viděla jsem ještě ostřeji než dříve. Všechno jsem vnímala svými novými a dokonalými smysly. Jediné co mě v tento moment tížilo byla ta palčivá bolest v mém krku. Nesnesitelné.

Najednou jsem si všimla postavy vedle mě. Můj starý přítel seděl vedle mě a upřeně mě sledoval. Chvíli jsme si povídali. Zvedl se a se slovy: „Jdu ti zachránit život,“ zmizel.

Doner se už více neukázal. Já jsem se stále držela svého červenookého muže. Později jsem se ze svých předpovědí dozvěděla, že se jmenuje Jasper. Pak jsem se ale najednou viděla v kousku rozbitého skla. Mé oči zářily úplně stejně, jen jsem ještě netušila, co se to se mnou stalo.

Viděla jsem, kde se s Jasperem potkám, proto jsem se vydala to místo najít. Trvalo mi to trochu déle. No taky dostat se přes půl zeměkoule, když nemáte žádné finance, je trochu obtížnější. Starý bar, okolo kterého je poušť a cesta. Velká cesta. Bez námahy jsem se dostala dovnitř a čekala jsem. Strávila jsem tam hodně času, ale většinou jsem se zabavila prohlížením budoucnosti. Bylo zajímavé sledovat, co vše se na světě děje. Kolik jsem tady tak mohla strávit dní? Možná i měsíců.

Konečně se objevil. Já jsem radostně seskočila z dřevěného baru. Pomalu a ostražitě vcházel do rozbitých dveří.

„Nechal jsi mě dlouho čekat,“ řekla jsem mu a zářivě se usmála. Byl tak krásný.

„Promiňte slečno,“ odpověděl a nechal mě, abych ho vzala za ruku a přitáhla se k němu.

Později mi prozradil, co jsem zač. No přiznejme si to, velkou radost jsem z toho neměla. Příčilo se mi lovit lidi. Naštěstí jsem viděla, že spolu s Jasperem najdeme rodinu, která tímto stylem upířího života pohrdá a jejich potravou je krev zvířecí. Než jsme se odhodlali Cullenovi navštívit procestovali jsme hodně míst, na která jsem z důvodů mého zavření do blázince nikdy nedostala. Zjistila jsem si, kdy má naše setkání proběhnout a s láskou mého života jsme se za nimi vydali.

Našla jsem si okamžik, kdy se v jejich domě nacházelo minimum upírů. Ostatní byli na lovu, tedy alespoň tak by to mělo být.

Zazvonila jsem, ale nečekala jsem, jestli mi někdo přijde otevřít a rovnou jsem vešla dovnitř. Tam na nás spočinulo několik párů očí. Chvíli jsem vyčkávala.

„Ahoj Carlisle, kdy se můžeme nastěhovat? Vzali bychom se ten pokoj vzadu, ten s tím obrovským výhledem,“ prohlásila jsem a nevšímala jsem si šokovaného výrazu ostatních. Samozřejmě, jak jsem řekla, tak se i stalo. S pomocí více než ochotných upírů jsme odstěhovali Edwardovy věci do garáže se spoustou luxusních aut.

„Ten má teda krámů,“ postěžovala jsem si, ale vzápětí mi bylo vytčeno, že si nemám stěžovat a být ráda, že mi ten pokoj přenechají. Do příjezdu zbytku rodiny jsem zůstávala většinu času s Jasperem a prozkoumáváním okolí. Zkoušeli jsme také lovit nějaké menší zvířata. Ten odporný smrad, co se z nich linul, nám moc nepomáhal. Zvládli jsme to.

Byla jsem spokojená. Vždycky jsem tušila, že budu. Jen ta cesta k tomuto cíli se zdála být trochu svízelná. Jenže pro tenhle život bych se takhle obětovala klidně ještě několikrát.

„Miluju tě, Jaspere.“

Autor: Deena, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek I'm Alice: