Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » I do not see anything

22.02.2011 (16:45) • Andilleq • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1521×

Už je to nějakou dobu, co je ze mě paní Cullenová a také upírka. Vše, co pro mě bylo nové, je pro mě známé, ale pořád zajímavé. Nikdy nejspíš nepřestanu zbožňovat život upírky a také svého upířího a naprosto dokonalého manžela, kterého jsem se ještě nestihla nabažit. Má dceruška už dosáhla dospělého věku a její stárnutí se zastavilo, přesně jak jsme předpokládali. Většinu času teď tráví s Jakem a já vím, že je v dobrých rukou.

Rosalie, má sestra, se ke mně chová stále mile, i když Renesmé už není dítě. Mimochodem, stihla se znovu vdát za svého Emmetta. Byla samozřejmě krásnější a dokonalejší nevěsta než-li já. Alice a Jasper v posledních pár letech hodně cestují a Carlisle a  Esmé si zrovna před týdnem pořídili štěně. Nejsem si ale jistá, jestli pro radost nebo k večeři. Ne. Dělám si jen legraci.

S Charliem se vídám, ale maminka neví, kdo jsem, a tak jsem ji dlouho neviděla. Je mi to líto, ale pro ni je to takhle lepší. Nejsem si jistá, jestli by to ustála tak jako Charlie. Jinak je vše, jak má být, jsem šťastná. Moc šťastná.

„Alice a Jasper jsou zpátky,“ vyrušil mě z mého přemýšlení o dokonalém životě Edward.

„Tak brzy?“ usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil.

„Něco se děje,“ řekl a jeho úsměv se vytratil.

Znala jsem ho až příliš dobře, abych pochopila, že jde o něco vážného. Zvedla jsem se a v mžiku jsem byla u něj. Chytil mě kolem pasu a vedl mě dolů po schodech. Pod schody už stála Alice a objímala se s ostatními na přivítanou. V očích měla zmatenost a strach, takhle jsem ji ještě nikdy neviděla. Rozběhla jsem se k ní a objala ji. Po chvíli povolila objetí a já se na ni tázavě podívala. Ona sklopila zrak, jako to dělají viníci nehody. Chvíli bylo ticho, podívala se na mě a já se jí snažila najít v očích to, co je pro ni tak těžké vyslovit. Najednou svým zvonivým hláskem se zabarvením zoufalství řekla:

„Já nevidím.“

Nemusela říkat víc. Došlo mi, že to není chvilkové, že její vize už nějakou dobu nepřichází. Jinak by se nevrátili tak brzy. Můj dokonalý život se zdá narušen, a nikdo z nás si není jistý, co můžeme čekat, a jak se mohlo vůbec stát, že Alice nevidí. Je jasné, že pokud za tím jsou Volturiovi, ví moc dobře, jak nás oslabit, a tak se taky stalo. Pokud se teď rozhodnou přijít a pomstít se tak za ponížení, které si jim dostalo, my je neuvidíme.

Edward vycítil moji úzkost a v tu chvíli stál vedle mě. Posadil mě na sedačku a velmi tiše se přemístil za Carlislem, Emmettem a Jasperem do kuchyně k velkému stolu. Nemuseli mluvit nahlas a já je i tak slyšela. Slyšela, ale nevnímala. Alice si sedla vedle mě a své ruce vložila do mých. Vypadala tak zranitelně, tak provinile.

„Už to trvá víc než měsíc,“ řekla tiše. „Možná je to jen dočasné, ale pro jistotu jsme přijeli. Bojím se tak, jako se teď bojíš ty. Je mi to líto, já…“ Rozvzlykala se a její bezslzné oči se na mě dívaly. Objala jsem ji. Sama jsem potřebovala útěchu, ale musela jsem být silná. Byla jsem moc ráda, že tu teď není Renesmé.

„Tohle není jen tak, Carlisle, nevíme, co můžeme čekat. Co když jsou za tím Volturiovi?“ rozkřičel se najednou Jasper. Byl zoufalý stejně jako všichni. Bál se o svou malou Alice.

„To nemůžeme vědět,“ uklidňoval ho Carlisle.

„Běžte takové věci řešit někam jinam. Chcete Alice ještě víc rozrušit? Až na něco přijdete, vraťte se. Tyhle dohady poslouchat nemusíme,“ sprášila je Rosalie.

„Rose, prosím. Všichni jsme rozrušeni,“ snažila se ji uklidnit Esmé.

Rose stála v kuchyni a klepala svými střevíčky tak dlouho, než se ti čtyři zvedli a odkráčeli oknem v kuchyni do tmy. Esmé s Rosalií se pak připojili ke mně a Alice. Esmé objala Alice a Rose mi položila ruku na rameno.

„Půjdu říct Nessie, aby dnes přespala u Jaka!“ řekla rázně.

„Ale Rose…“ nedokončila jsem.

„Neboj, něco vymyslím.“

Věděla, že nechci, aby Renesmé něco věděla. Zahleděla jsem se do prázdna a přemýšlela jsem o tom, co všechno se může stát a jak z toho ven. Nikdo nemluvil a já byla ráda. Kdyby Volturiovi přišli, ať už z jakéhokoliv důvodu, nedokážeme se jim ubránit. Je hloupost, abychom sezvali upíry a drželi je tady, aniž bychom věděli, že zda za tím vůbec Volturiovi jsou. Utíkat také nemělo žádný smysl, kvůli Demetriovi bychom se daleko nedostali. Byla jsem v koncích. Čím víc jsem přemýšlela, tím víc jsem byla zoufalá. Myslela jsem na své drahé, na mou rodinu, na mou lásku Edwarda, na Nessie a taky…

„Ach ne,“ řekla jsem nahlas, aniž bych si to uvědomila.

„Copak, zlatíčko?“ klečela přede mnou Esmé.

„Můj táta,“ řekla jsem skoro v šoku, „jestli přijdou, uvidí, že Charlie vše ví. Co když přijdou právě kvůli němu.“

„Nedělejme ukvapené závěry, drahoušku,“ snažila se mě utěšit Esmé.

Já už si ale byla jistá. Cítila jsem neskutečnou bolest. Bolest ze ztráty, která by mohla přijít. Chtěla jsem přece, aby Charlie věděl, co jsem, ale bylo to ode mě příliš sobecké. Lituji toho, že jsem mu radši neřekla, že jsem mrtvá. Bylo by to pro něj lepší, než být dezert… Ne! Zastavila jsem svou myšlenku. Nechtěla jsem na to ani pomyslet. Ale jak by se to mohli dozvědět? To nás sledují?

„Jsme zpět,“ řekl Emmett s výjimečně vážnou tváří.

Výjimečně, protože se ani v těch závažných situacích tváří jako dítě na pouti. Nechala jsem Edwarda nahlédnout mi do mysli. Ukázala jsem mu, co mě napadlo a on mi přikývl. Sklopila jsem zrak a on mě ochranitelsky schoval do náruče.

„Zachytili jsme stopu, Jane a Demetriho, byli tady. Je to už nějakou dobu, ale my tomu nevěnovali pozornost. Je zřejmé, že nás sledovali a zjistili, že Charlie je…“ říkal monotónním hlasem, jako když lékař sděluje smutnou správu rodinným příslušníkům zemřelého.

„Nevíme, co můžeme čekat. Bohužel,“ dodal Carlisle.

…

Uběhlo pár týdnů, vše se zdálo být v pořádku. Všichni jsme byli už klidnější. Renesmé jsme drželi v nevědomosti, ani Jake nic netušil. Nevíme, jak by se zachoval. Jeho láska, má dcera je v potencionálním ohrožení. A navíc díky otisknutí jí nemůže lhát. Hodně jsem přemýšlela a Nessie měla hodně otázek, ale nikdo na sobě znát, že se něco děje. Věděla jen to, že teta Alice přišla o své vize, ale neví, co od toho čekat, a já jsem ráda, že se tím nezabývá. Alice v doprovodu Jaspera teď trávila spoustu času mimo domov. Kdyby se jí vize vrátily, ať se to dozví hned.

Byl klidný den, a tak jsem se rozhodla navštívit Charlieho. Každý den ho sice slyším po telefonu, ale ráda bych ho překvapila. Bohužel to nebyla návštěva, jak by si každý člověk myslel. Nemohla jsem jen tak přijet autem. Vystoupit a zaklepat… Lidé si mysleli, že jsem na Aljašce stejně jako máma. Muselo to tak být, kdyby viděli, že jsem za posledních dvanáct let nezestárla, ba naopak zkrásněla. Nejspíš by je to vyděsilo. Takže jsem přeběhla lesem k zadním dveřím tátova domu, a lehce otevřela dveře.

„Ťuk, ťuk… Tati? Podívej, kdo tě přijel navštívit.“

Na stole v kuchyni bylo čisto, i tak všeobecně v celém domě voňavý. Jde vidět, že se Sue o Charlieho dobře stará. Slyšela jsem v obývacím pokoji televizi, a tak jsem tam zamířila. Jen co jsem prošla dveřmi, viděla jsem, že táta zřejmě podřimuje. Byl už šedivý a byl v důchodovém věku. Už nebyl náčelníkem, ale pořád pracoval pro místní policii. Říkal, že ještě není na odpis, že by doma nevydržel. Najednou jsem si uvědomila, že neslyším žádné chrápání, a ani oddychování. Hbitě jsem přeskočila místnost a zaposlouchala se do tepu jeho srdce. Byl velmi slabý, i pro můj ohromný sluch skoro neslyšitelný.

„Charlie, no tak, Charlie!“ třásla jsem s ním.

Vzala jsem telefon a vytočila rychlou volbu – Edwarda.

„Edwarde, on, on nedýchá,“ koktala jsem do telefonu. „Mohl bys, s Carlislem...“

Slyšela jsem zaklapnutí telefonu, a ani ne za dvě minuty byli tady. Edward mě odvedl do kuchyně, byla jsem rozrušená a stále jsem vzlykala. Carlisle se snažil pomoct Charliemu. Já jen seděla schovaná v Edwardově náruči. Snažila jsem se poslouchat, co se děje v obývacím pokoji. Carlisle pracoval velmi tiše. Slyšela jsem, jak se zvedl a šel za námi, co jsem však neslyšela, bylo srdce mého otce. Vešel do kuchyně a tvářil se ustaraně, bezmocně. Sklopil svou andělskou tvář a pošeptal do země.

„Je mi to moc, líto Bello. Byl to infarkt.“

Já se opět rozvzlykala a Edward mě přitiskl k sobě. Poté mě vzal do náruče a nesl mě k mému otci. Věděl, že se budu chtít rozloučit. Já se k němu sklonila a políbila ho na čelo.

„Sbohem, tati,“ řekla jsem, ale nebyla jsem s tím úplně smířená.

Edward mě pomalu zvedl z podlahy a já se nebránila, chovala jsem se rozumně. Schovala jsem oči do Edwardvého svetru a čekala, než Carlisle přemístí Charlieho do křesla. Věděla jsem, že ho musí najít Sue. Nemohla jsem zavolat sanitku, nemohla jsem vůbec nic. Sue se o něj postará. Po cestě domů nikdo nemluvil a po příjezdu také ne. Renesmé jsem si zavolala k sobě a pověděla jsem jí tu nešťastnou správu. Moje malá šťouchalka se pak schoulila ke mně a plakala, dokud neusnula únavou. Odnesla jsem ji pak nahoru a uložila ji do postele. Koukala jsem se na ni a viděla v ní kousek svého otce, aspoň kousek z něj mi zůstalo. Nessie sebou škubala a vzlykala ze spaní.

„Těžký den,“ vešel do pokoje Jake a objal mě. „Je mi to tak líto.“

„Budeš tu s ní, prosím?“ ptala jsem se na předem zodpovězenou otázku.

Přikývl a já jsem sešla dolů po schodech a vyšla jsem na verandu. Zavřela jsem oči a snažila si odpočinout. Nebyla jsem unavená fyzicky ale psychicky, jinak to ani nešlo. Nikdo mě nerušil a já byla ráda. Nevím, jak dlouho jsem tam stála.

„Věděla si, že to přijde.“

„Já vím, lásko, jen se s tím musím vyrovnat.“

„Já vidím. Konečně vidím,“ rozkřičela se Alice.

V tu chvíli jsme byli u ní.

„Alice, já vím, že máš radost, ale Nessie…“ snažila jsem se ji uklidnit.

„Ach promiň. Já jen… No přijdou, vše bylo jen kvůli nim, a ten důvod byl Charlie, jak jsme si mysleli,“ říkala Alice teď už méně nadšeně.

„Bylo by dobré jít jim naproti. Říct, co se stalo. Když už budou tady, nenechají se jen tak zesměšnit!“ navrhoval Emmett.

„To bude asi nejlepší,“ konstatoval Carlisle.

„Půjdeme mi čtyři a Alice,“ nakázal Edward, myslel tím Emmetta, Carlislea a Jaspera.

Odešli…

Je to už tři měsíce, co odešli Volturiovi, co zemřel můj otec. Jsem ale ráda, že měl klidnou smrt. Že nezemřel rukou Volturiových. Smutek se mě bude ještě chvíli držet, ale vím, že táta měl dobrý život.

„Jsi smutná, má lásko?“

Podívala jsem se na svého manžela, který mě už chvíli pozoroval. Sedl si ke mně a posadil si mě do klína. Hladil mě jemně po vlasech a zpíval mi moji ukolébavku, i když oba víme, že už nikdy spát nebudu.

Autor: Andilleq, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek I do not see anything: