Tady další moje jednorázovka. Je sice krátká, ale přesto doufám, že se vám bude líbit. Je o Belle a Edwardovi, ale víc prozrazovat nebudu, nechte se překvapit. Prosím o komentáře. Moc díky.
01.07.2009 (18:00) • Lil • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 5274×
Hudba tvého srdce
Edwardův pohled :
Stojím před jejím oknem. V rukou svírám bílou lilii. Tak moc mi jí připomínala, když jsem s ní nebyl. Je to takový symbol něžnosti, křehkosti, důvěry a věrnosti. Přesně jako ona. A já ji zradil.
Z nebe se snášely kapičky vody, pomalu ztékaly po mém mramorovém těle a padali mi do vlasů, které jsem měl již mokré. Pomalým pohybem jsem zavřel oči a zvedl hlavu k nebesům jako bych čekal, že ze mě ten déšť zmije všechnu tu vinu, všechnu tu bolest. Ale čekal jsem marně. Nic nepřicházelo. Ale i přesto jsem byl za něj rád. Nahrazoval mi totiž slzy, které mi už téměř pře devadesáti lety vyschly. A nyní zoufalý a zlomený jsem je tolik potřeboval. Rozpažil jsem ruce v jedné jsem stále ochranitelsky držel lilii a nechal na sebe dopadat slzy nebes, které tak přeochotně nahrazovaly ty mé. Ale pořád se nic nedělo. Žádná úleva, či ani náznak něčeho co by mi pomohlo v těchto těžkých chvílích. Prostě nic. Prázdno.
Když sedím u jejího okna a dívám se jak se smutným výrazem spí, když vidím jakou bolest zažívá. Jsem zoufalejší a zoufalejší. Prázdno, které jsem cítil v hrudi, když jsem od ní odcházel stále přetrvávalo na svém místě. Ani o milimetr se nepohnulo. Pořád mě sžírá ta propast nesmyslnosti, která nade mnou bděla až doteď. Pořád se nemohu zbavit té černé, bolest mi způsobující díry, kterou mám místo srdce. Srdce, které mi znovu darovala má Bella. A já ho sprostě vzal a pak surově zahodil. Vzpomínky na to období, kdy jsem ho ještě vlastnil, neochoten ho někomu dát, když po dlouhých letech jsem ho znovu získal, mi nyní působí bolest. Když si vzpomenu na veselou, zářící Bellu. Mého anděla a srovnám ho s dnešní bílou, smutnou Bellou, vzpomínky bolí.
Když si jen pomyslím, že je to jen a jen moje vina. Nemohu se na sebe ani podívat. Nejen, že jsem odporné, krvežíznivé monstrum, ale i zabiják lásky a důvěry. Jsem lhář. Jsem… míň než nic.
Mé rozhodnutí neprospělo nikomu. Ani Belle, ani mě a rozhodně ne mojí rodině. Když si vzpomenu na mé rodiče. Jak jsem i je opustil a ublížil. Jak se, se mnou trápili. Když si vzpomenu na mé sourozence. Jak Jasper nevydržel se mnou v domě, jak Emmeta přešel jeho obvyklý humor, jak Alice mě nenáviděla za to že jsem jí vzal nejlepší přítelkyni, jak Rosalie našla v sobě cit lásky patřící mé Belle a pak mě také nenáviděla. Přemáhá mě ještě horší bolest u srdce. Moje rozhodnutí vše změnilo. Náš i její život. Změnilo i mě samotného. Už jsem nebyl ten starý Edward, i mé jméno je mi odporné, byl jsem mrtvý upír. Ne v tom pravém smyslu slova, i když o tom by se taky dalo spekulovat, ale metaforicky jsem mrtvý byl. Neměl jsem smysl existence, neměl jsem oporu, neměl jsem i rodinu, jelikož jsem se od nich stranil, neměl jsem ani domov, který jsem brzy opustil. Neměl jsem nic, než-li vzpomínky na ni. A to mě alespoň trochu utěšovalo. Ale když jí vidím teď. Už mě nic nedokáže utěšit. Když vím, že tohle je moje vina. Že tady v nemocnici, leží jen kvůli mně. Že jsem jí nestihl zachránit před běsnící Victorii. Nenalézám v sobě nic jiného než odpor sám k sobě a lásku k Belle.
Nikdy jsem jí nepřestal milovat. I když jsem jí řekl pravý opak. Vždy byla jediná, která se dotkala mého nebijícího srdce. Vždy byla jediná co mě dokázala okouzlit. Vždy byla jediná. A já se o ni, o můj zázrak připravil dobrovolně. Můžu si za to sám. Já můžu za vše.
A nyní tu stojím před oknem jejího nemocničního pokoje a koukám na její líbeznou tvář a nevím co si počít dál. Nevím jestli smím za ní. Nevím jestli by mě tam vůbec chtěla. Nevím jestli mě nenávidí. Nevím vůbec nic. Nemohu v sobě ani najít odvahu, abych to vůbec zjistil. Nezmůžu se na nic, jen na ni zírat. Teď bych potřeboval odvahu, ale jako by nejednou zmizela. Jako by se vypařila a zbyl jen strach a vina. Strach z odmítnutí, strach z její reakce. A vina za vše co se stalo.
Jsem zbabělý. Já vím, ale jako bych v sobě cítil, že už mě nikdy nevezme zpět. Pocit jako bych byl na dobro vymazaný z jejího života. I když jí vidím i cítím, nedokážu potlačit stálou bolest z její ztráty. Nedokážu se bránit propasti a nedokážu důvěřovat v její lásku. Něco ve mně mi říká, že jsem přišel příliš pozdě, aby mi odpustila. Cítím, že jsem přišel pozdě.
Nyní jsem schopen pozorovat a poslouchat její pravidelný srdeční tep. Je jako hudba. Jako by mi její srdce hrálo píseň naší lásky. Jako bych v tom tepu slyšel tóny. Jako by mi říkalo poslouchej to je pravda. A já se nechal přemluvit a poslouchal. Byla to nádhera, až do té doby co dohrálo její srdce poslední notu té skladby. Notu smrti. A já nebyl schopen ničeho. Jen sedět a koukat na ni, na mou mrtvou Bellu. Z rukou mi vypadla bílá lilie a já v tu chvíli věděl co udělat. Jen jedno slovo mě napadlo. „Smrt“
Ano Bella zemřela a Edward brzy na to také. Už nikdy nebyli spolu. Již nikdy neřekli si slova lásky. Již nikdy nenašli k sobě cestu a již nikdy neslyšeli tu plnou lásky hudbu.
Již nikdy !
Autor: Lil (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Hudba tvého srdce - Jednorázovka:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!