Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Hrozba cyklonu B

15.11.2009 (20:20) • Niki311 • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 4584×

Cítila jsem pach každého v téhle místnosti. Upřímně se mi z toho zvedal žaludek. Země byla studená, nepříjemná… celé to tu bylo… Ani na to nejsou slova. Stulila jsem se vedle všech těch těl do klubíčka a byla ráda, že mám alespoň trošku místa. Už měsíc… už jeden celý měsíc jsem tu uvězněná společně s dalšími…

Bylo tu dusno. Vydýcháno. Jako dvacetiletá, hezká, tmavovlasá dívka mě tu řadili- také díky příjmení a pohlaví- do skupiny: pára. Pomalu jsem začala upadat do neklidného spánku. Někde na pokraji vědomí jsem slyšela chrápání a  tichý pláč dětí v koutě s vyděšenými matkami, které se je snažily ukonejšit.

,,Neboj se, za chvíli půjdeme domů a já ti koupím pěknýho medvídka.‘‘ Plakala a hladila dítě.

Lhala. Moc dobře jsme všechny, co mají už realistické myšlení věděly, jak to s námi dopadne. Jednou se z nakřáplého rozhlasu ozvou naše jména a půjdeme do takzvaných ‚koupelen‘. Svlékneme se do naha, sedneme do koutů pod malé dírky a čekat… čekat, dokud se místo vody nespustí z těch otvorů pára. Pára, která nás zabije. Pomalu. Ten plyn se jmenoval cyklon B. Moc dobře jsem věděla na co se dřív používal… deratizace…

Vlastně to si o nás taky mysleli. Jsme červi, krysy… špína lidstva… jak divně to zní. Nejsme náhodou všichni stejní? Nejsme všichni taky z masa a kostí? Ne, neodpovídej si. Okřikla jsem se.

Jak to asi bude vypadat? Až se do těch koupelen dostaneme, jaké to bude?

Bude nám v plicích docházet kyslík, hlava se nám začne motat jako při opilosti… končetiny začnou ochromovat a společně s tím přicházejí nejhorší muka. Plíce bojují o kyslík, touží po něm… dál už nic nevím… to jsou jen mé strašlivé představy… kdoví, zda je to tolik bolestivé.

,,Mami…‘‘ Zašeptal malý chlapeček a mě z oka vyjela slza. On taky…

Ozvalo se chrastění klíčů v zámku a klepot bot.

,,Schnell! (Rychle) ‘‘ Zařval někdo. Pevně jsem semkla víčka. ,,Schnell, vy líný!‘‘ zařval další muž s německým přízvukem, kopnul do nejbližšího těla, které bylo u něj a já si stoupla. Nejspíš až pak muži došlo, že tím pomohl té ženě. Kopl do ní a tak ji osvobodil z pomalé smrti. Zlomil jí tím pár žeber a ona už delší dobu umírala. Teď se dočkala zubaté s kosou.

Nohy mě bolely, každý pohyb byl mučenlivý…

Pomalu jsem prošla dveřmi, přes které už nějakou dobu se místnost větrala… Když jsme vyšli ven, do podzimního, ledového rána, musela jsem zatnout zuby, abych nevykřikla bolestí. Nohy jsem nepoužívala natolik, aby mě mohli dlouhou dobu unést. Byla jsem vyhublá na kost… posetá modřinami z neposlušnosti a… od včerejška i tetovaná. Pořadové číslo? Nebo to mělo mít jiný význam? Těžko říct… Můžu jen doufat, že ty čísílka na zápěstí nemají vyšší význam.

Tohle byl Osvětim… všem bylo jedno, kdo jste, jen skutečnost, že máte židovské rodiče vás sem dostane a neptají se vás, zda se zastáváte stejného přesvědčení jako oni. Ach… tolik tě chci spatřit lásko… Pomyslela jsem si trpce.

My jsme byly všechny určeny pro jedno… zemřít. Všude jsme měli chodit tiše jako stíny, v tichosti a se sklopenou hlavou. Lágrem se ozvalo hukot vlaku… Lokomotivy, která ohlašuje příjezd dalších, kteří jsme určeni k smrti. Seřadili jsme se podle výšky do řady a poslušně čekali.

Záře reflektorů mě z části oslepovala, ale i tak jsem si všimla, že všichni naši tyrané… věznitelé jsou mladí muži. Krásní, s bledými tvářemi, modrými, ledovými očima a blonďatýma vlasama. Byly oproti nám ve vojenském oblečení. Na hlavě čepici, na hrudě se jim hrdě držely různá ocenění a štítky se jmény. Všechno bylo- jak by oni řekli- püntklich (přesné).

Oproti nim jsme my měly potupně na levém rameni židovskou hvězdu. Třpytila se do dálky a já ji nade vše nesnášela. Další skupinky lidí, vedené ozbrojenci se seřadili za námi. Muži, ženy, děti… všichni…

Chci zpátky do Francie! Tam, kde jsem se narodila! Tam, kde je všechno krásné, přívětivé… tam, kde jsem ho poznala. Svého Edwarda! Zase jsem si snažila vybavit jeho tvář… Jeho krásné bronzové vlasy… oči jako med…topaz… Jeho určitě nezatkli… anebo… možná ano? Snažil se mě přece chránit! Stoupl si před muže a řval na ně, že mě nedá. Pamatuju si, jak jsem to musela udělat sama… Jeden z nich totiž vytáhl pistoli a namířila mu ji na hlavu.

,,Sie (Ona) jít s námi, či zemřít hned!‘‘ Zařval. Chytla jsem Edwarda a obešla ho. Stoupla jsem si proti němu a gestem ruky poprosila vojáky, aby počkali. Nechtěla jsem, aby se mu něco stalo. Objala jsem ho co nejvíc to šlo. Hledala svými rty jeho. Byl to poslední polibek.

Slzám jsem se nemohla ubránit a i jemu to nešlo. Nikdy jsem ho neviděla tak umučeného. Nikdy přede mnou nebrečel. Teď mu pluly malé kapky po tváři a vrtěl stále hlavou. Pohladila jsem ho po tváři a otočila se k andělům smrti.

,,Vrátím se.‘‘ Zašeptala jsem k němu zpátky, ale zároveň slyšela jeho výkřik.

,,Já si pro tebe přijdu! Přijdu si pro tebe Bello! Přijdu! Miluju tě!‘‘

,,Dámy und Herren ( a pánové). Prosíme pozor!‘‘ Zařval muž lámanou češtinou a vytrhl tak ze vzpomínek. Dalších pár mužů se k němu přidalo a mířili na nás zbraněmi.

,,Ich (Já) přečtu pár nammen und (jmen a) jít se mnou.‘‘ Zašermoval rukou a kolega vedle něj se občas ohnul, aby ho nepraštil. V ruce mu dřímal samopal a jeho tvrdá, krásná tvář byla stažená do neprostupné masky. ,,Karel Ota, narozen 3. 5. 1897, Emilie Kuncová, narozena 17. 9. 1920, Rebeka Dočinová, narozena 8. 1. 1917, Anna L‘ Ferre….‘‘ Bylo mi do pláče. Té dívce- Rebece- bylo stejně skoro jako mě! Jen o tři roky starší. Jen o tři…

Kdy se ozve moje jméno? Kdy ho vyřknou? Kdy mě pošlou na jistou smrt? Nemohla jsem říct, jestli se těším, až mé trápení zmizí… Snad moje jméno se ohlásí zítra? Jeden den navíc?

Hrstka dvaceti lidí se zvedla a kráčela tiše za vojáky. Všimla jsem si dvou…dvou malých dětí.

Ostatní nás poslali zpátky do sektoru čtyři, kde jsme byli. Šla jsem pomalu zpátky do svého rohu a sesypala se na zem.

Úplně jsem v duchu slyšela svoje jméno. Třásla jsem se jako osika. Studený, nepříjemný pot se mi hromadil na dlaních a sotva místnost zase ztichla, všichni si lehli, aby mohli zase zítra slyšet jména dalších a možná i své.

Spánek nikdy nebyl klidný. Vždy tam byl sen, kdy mě odtrhují od matky- René… otce- Charlieho…bratra- Jacoba… mého milého, mé jediné lásky… Každého nás poslali do jiného tábora.

Už jsem začínala zapomínat i mluvit. Myšlenky mi sice jely, ale… jely pomalu. Každé jedno slovo trvá minimálně pět vteřin, než si na něj rozvzpomenu.

Už- už jsem usínala, když se rozezněly tvrdé kroky na podlaze a zaskřípění dveří- mříží. ,,Dovnitř!‘‘ Zavrčel nějaký muž a pak jen pár klopýtavých kroků a pád. ,,Nešiko jedna! Spát!‘‘ Nedovolovala jsem si otevřít oči. Někam se osoba uchýlila a pak už zavládlo zase ticho.

Ráno do místnosti vhodili pár zbytků. Chleba, kousky masa… jako hladoví vlci jsme se prali o jídlo. Sotva jsem do pusy rychle narvala pár soust chleba, který jsem si uzurpovala, chytlo mě pár paží za ruce a tahalo ven.

,,Já nic neudělala!‘‘ Obhajovala jsem se. Jeden mi uškubl při tahanici pramen hnědých vlasů.

,,Herr (Pán) Franz Zimmer vás chtít.‘‘ Mumlal muž a vhodili mě do místnosti.

Vyskočila jsem na nohy. Pokud by byla menší šance na útěk, tak jí využiju! Odstrčila jsem jednu skálu a snažila se dostat alespoň ke dveřím. Najednou jeden z mužů vzal železnou tyč a vší silou praštil do zad a podsekl nohy. Spadla jsem tvrdě na zem a vykřikla. Slzy se mi zase vydraly přes oči.

,,Raus (Ven)!‘‘ Sykl jiný hlas a muži dali pravici k čele a odkráčeli. Smažila jsem se vyškrábat na čtyři, ale nešlo to. Síla- chyběla, vůle-chyběla, bolest- ovládala celé tělo. Zůstala jsem ležet na zemi. Nic jsem víc nechtěla. Jen ještě možná zemřít. Dalo by se říct, že jsem ztratila vědomí. Zdálo se mi to, nebo mě zvedl do náruče jako pírko? Zdálo se mi to, nebo mi ošetřoval rány? Zdálo se mi to, nebo mě položil na něco měkkého?

,,Herr (Pane) Zimmer? Tento muž s vámi chtít mluvit.‘‘ Slyšela jsem někde z povzdálí.

,,Ist das (Je to) ta dívka, kterou Vy chtít?‘‘ Ozval se jiný mužský hlas. Mluví o mě?

,,Ano, pánové.‘‘

,,Tady ist (je) její karta. Dnes měla ona jít do koupelny. Ještě, že vy zjistil, že ona nebýt Vivian.‘‘

,,Děkuji vám pánové.‘‘ Poděkoval slušně muž a zase dveře se zavřely. Přibližovala jsem se k realitě. Chybělo tak málo! Už dnes bych se dočkala!

,,Vstávej.‘‘ Zašeptal mužský hlas a sedl si na to, kde jsem ležela. Panebože! To je postel? Postel! Blahem jsem myslela, že začnu vrnět. Kolik mi ta měkkost chyběla. ,,Vstaň Belli…‘‘ Ne, to je další sen. Určitě… přelud, cokoliv. Pravdě se to ani trošku nepodobá. ,,Musíme se přesunout, Bells, prosím, probuď se.‘‘ Postel se zase zhoupla a muž vstal. Po chvíli se vrátil a navlhčil mi prstem rty. Pootevřela jsem oči a podívala se.

Anděl… Jak jinak to nazvat? Nazvat to, co jsem viděla? ,,Edwarde?‘‘ Hlas jsem měla nakřáplý tím, jak dlouho jsem nemluvila. On si tu dal falešné jméno!

,,Bello.‘‘ Pousmál se a opatrně objal. ,,Co to s tebou udělali, lásko?‘‘ Začala jsem vzlykat. Kdo by to řekl? Na tomhle odporném místě?

,,Edwarde…‘‘

,,Pojď, musíš si něco obléknout a musíme rychle zmizet.‘‘ To ne…

,,Oni nás zastřelí! Tys určitě lhal!‘‘  Pohladil mě po tváři.

,,Lásko, mám falešný průkaz a tvoje falešné papíry o adopci, ale musíme pryč, než na to přijdou.‘‘ Přehodil mi přes záda svůj kabát a na nohy rychle nazul nějaké boty. Byly těžké.

,,Můžeš chodit?‘‘

,,Jo, snad jo.‘‘

,,Dobře, vidím, že lžeš.‘‘ Zašeptal a vzal mě pod paží. ,,Až vylezeme z téhle budovy, musíme jít až k hlavní bráně a tam na nás bude čekat můj otec.‘‘

,,Ty máš otce?‘‘ Nikdy mi ho nepředstavil!

,,Je to doktor. Amerika. Tam se stěhujeme. Matka i s tvým bratrem tam už na nás čekají.‘‘

,,Dobře.‘‘

Přikývl a opatrně si mě změřil od hlavy k patě. ,,Však já se z tebe pokusím zase udělat mou dokonalou Isabellu… krásná stále jsi, ale už jsi nějak zhubla.‘‘ Zakoulela jsem očima. Otevřel dveře a ohlédl se. Chodba byla matně osvětlená a k našemu štěstí prázdná. ,,Pospěš.‘‘ Podepíral mě. Klopýtali jsme prázdnými chodbami a naše kroky se dál rozeznívali v ozvěně. Vyrazili jsme dveře, když najednou někdo za námi zařval.

,,Chyťte je! Střílet! Gleich (Hned)!‘‘

,,Bello! Rychle!‘‘

,,Já už nemůžu! Utíkej Edwarde!‘‘

,,Bez tebe ne!‘‘ Rychle mě chytl do náruče a dal se do útěku. Kulky okolo nás svištěly a pak jsem ucítila prudkou bolest. Ve stejnou chvíli Edward zavrčel a skočil do otevřených dveří černého auta. ,,Jeď! Jeď!‘‘ Křičel a řidič dupl na plyn. Pár kulek zasáhlo auto a rozbili okno. Začala jsem brečet. Kulka mi zasáhla lýtko.‘‘ ,,Sakra! Carlisle! Kde máš kufřík?‘‘

,,Pod sedadlem.‘‘    Roztrhl mi kalhoty- pokud se tomu tak dalo říkat- a opatrně prohlížel ránu. Pár minut bylo slyšet jen vrnění motoru. Podívala jsem se na soustředěného Edwarda a jeho tvář povolila hned, jak se ozvalo cinknutí. Vyndal kulku. Zašil ránu a ovázal obinadlem

,,Miluju tě lásko.‘‘ Zasmál se a hned objal.

,,Mám pro vás mládeži dobrou zprávu! Dobrý, rodinný přítel ti už Bello dodělal pas, zítra letíme do Ameriky a tam už všichni nedočkavě čekají!‘‘ Po tvářích se mi začaly kutálet šťastné slzy. Nemohla jsem ničemu uvěřit.

…

Čas plynul… stala jsem se ženou… rostla jsem… moje matka i otec bohužel nečekali v Americe. Umřeli tehdy v koncentračním táboře… teď jsem byla Laura Barymoore. Pousmála jsem se, když mě na krku zalechtal polibek od Edwarda- ups Henryho. Minulost je minulost… důležitější je to, co nás čeká v budoucnosti. Díky Edwardově rodině jsem zakusila to nejsladší a dostala od jedné osoby společně s Edwardem nesmrtelnost jako prémii...

Dalo by se říct, že díky štěstí a osudu, jsem to přežila… a každý den v mé věčnosti pro mě znamenal hodně. Každá sekunda, každý tlukot srdcí okolo nás… každý polibek… přežili jsme koncentrační tábor, přežila jsem hrozbu cyklonu B, vyhladovění, zastřelení… jsem šťastná… navždy…

Snad se tenhle 'krátký příběh líbil...

Pokud má někdo zájem vědět víc o cyklonu B- hledejte na wikipedii...

Shrnutí povídek

Autor: Niki311 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Hrozba cyklonu B: