Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Holčička s paraplíčkem 1/2

18.11.2010 (16:00) • Deedee • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1669×

Věnováno Patt. Za opravu a úpravu téhle povídky  a mnohých dalších. Za pevné nervy, že ji ze mě ještě nekleplo. :D Za dokonalé příběhy, které od ní mohu číst, a prozařují mi den. A především za to, že je. Děkuji

Holčička s paraplíčkem

Část první

„Nuda. Hrozivá nuda!“ Převalila jsem se na záda. V obrovském domě bylo dokonalé ticho. Jen šustění stránek z Edwardova pokoje a slabounký hlásek Esme, prozpěvující si na zahradě.

„Haló, je tu někdo?“

Nic.

„Líp už mě ignorovat neumíte? Tak si trhněte nohou!“

Stočila jsem se zase na bok, tváří k opěradlu kanape, a trucovitě zavřela oči. V téhle rodině by se jeden nudou ukousal. Přitom kdo by to řekl. Všichni mladí, plní elánu a zájmů, s dostatkem financí a bez zábran. Co jim překáží v kapce zábavy?

Ale to ne. Oni si raději četli a posté uklízeli uklizený dům. Jak mohlo Edwarda bavit číst pořád dokola tu samou knihu? Ano, taky jsem ráda poznávala nový příběh, ale jednou to snad stačilo, ne? Kdyby mě tak alespoň Esme nechala pomoct jí se zahradou. Ale to je samé:

„Opovaž se na to sáhnout, ještě ji polámeš! To ne, ta se nezalévá. Neumíš to, běž pryč!“

Ona taky neuměla moc zpívat a dělala to. S Carlislem se dali alespoň řešit zajímavé věci. Kéž by tak nebyl v práci celý den.

Vztek začal polevovat a nuda se vracela. Vybrala jsem si už asi všechny možnosti nepatrné zábavy, které tu jdou dělat. Zbylo jen ležet na pohovce a samou nudou ani nemoci neusnout.

Kdybych jen tak ležela, bylo by to ještě dobré. Nejhorší na tom je, že když jsem neměla co řešit, začaly se mi do hlavy vkrádat vzpomínky. Viděla jsem ten jeho odporný obličej, cítila ten nechutný pach a celá má poslední noc se odehrávala znova. Bylo to strašné! Já nechtěla, nesměla jsem vzpomínat!

Prudce jsem si sedla a zatřásla hlavou. Nebudu na něj myslet. Royce si to nezasloužil. Zbavila jsem se ho jednou provždy. Už jsem nechtěla znát jeho jméno! Musela jsem si vymyslet nějakou zábavu. Přejížděla jsem očima po pokoji a pátrala po čemkoli.

Dříve jsem byla ráda, že mě nechávali o samotě. Od Edwarda to bylo víc než ohleduplné, když se mnou odmítl něco mít. Nesnesla jsem i pohled na muže. Trvalo dlouho, než se to uklidnilo. Pro Carlisla bylo asi bezpečnější držet se dál. Měla jsem na něj vztek a po tom, co jsem udělala jemu… Teď mě mrzelo, jak jsem se chovala. Styděla jsem se za to.

Ale už to bylo pryč. Už jsem neměla žádné averze vůči nikomu a bylo mi dobře. Klidně se mohli se mnou bavit! Jen ať mě nenechávali se nudit. Já už na to nechtěla znova myslet.

Cítila jsem, jak se mi znova vrací do hlavy. „Vypadni!“ nakázala jsem mu polohlasně a znovu si lehla.

Zaslechla jsem klapnutí kožených desek a kroky ke dveřím. Že by? Šla mi zábava! Nadšení se mi vehnalo do tváří a já se uličnicky pousmála. Jestli mě něco bavilo, tak přivádět svého staršího bratříčka do rozpaků. Od té doby, co jsem se zbavila panické hrůzy z čehokoli mužského rodu, začínala se zase vracet k sobě. Ke staré dobré Rosalie. Už mi to hraní chybělo.

Vyhoupla jsem své bosé nohy přes opěradlo pohovky a jednu ruku založila pod vlasy.

„Edí?“ protáhla jsem a nechala „í“ sklouznout po rtech, jako kapku krve.

„Dej pokoj, Rose,“ uzemnil mě suše. Prošel kolem k policím s knihami. Přečtenou uložil a vybíral další. Klekla jsem si, překřížené ruce položila na opěradlo a opřela o ně hlavu. Že tě to baví, pomyslela jsem si.

„Ano, baví. Taky bys mohla dělat něco jiného, než se válet na gauči,“ zareagoval.

A co mám asi podle tebe dělat? Sedět na něm? Mé myšlenky se mu jasně vysmívaly.

„Třeba na mě mluvit.“

„A ty si se mnou budeš povídat?“ povytáhla jsem se trochu blíž a sladce dodala, „Edoušku?“

„Nech si toho, jo? Chtěl jsem být milý.“ Vybral si jednu knihu, dal si ji pod ruku a druhou mi podával. „Zkus třeba tuhle.“

„J. Kerouac, Na cestě? Jo, taky bych někam šla. Ale ne mezi knížky.“

Místo po knize jsem chytla Edwarda za zápěstí a přitáhla se co nejblíže k jeho obličeji. Skousla jsem si ret a usmála se. „Edí, zabav mě,“ žadonila jsem a snažila se přemoci smích.

Vycukl se mi a povzdychl si. „Jsi jako malé dítě. Nevím, zda nebylo lepší, když jsi s námi nechtěla mluvit.“

„Taky nemusím!“ urazila jsem se. Trucovitě jsem se od něj otočila, založila ruce na prsou a našpulila rty. V hlavě jsem si přemílala takových urážek, že bych mohla pojmenovat celý parlament.

„Promiň,“ odvětil rezignovaně a sedl si vedle mě; knihy položil na stůl. Díval se před sebe a spustil výchovným hlasem: „Já vím, že nemáš co dělat. Ale nemůžeme kolem tebe pořád skákat. Musíš si něco vymyslet sama, Rose.“

„Ale já už prostě nevím! Samotnou mě nic nebaví,“ fňukla jsem. Přehrávala jsem, seč to šlo, jen aby se slitoval a dneska se mi věnoval.

„Když tě to tu nebaví samotnou, běž mezi lidi. Už jsi zavřená dlouho. Mohla by sis na ně začít zvykat.“

„Edwarde!“ vypískla jsem radostí a objala svého dokonalého brášku. Tomu jsem říkala přímo báječný nápad!

Dost ho má reakce překvapila. Ruce mu zůstaly trčet podél těla a nevěřícně mě pozoroval, jak ho pusinkuju radostí. Vyděšeně se ode mě odsunul.

„Rosie, Rose! To stačí, klid. Dojdeme to říct Esme, ano? A budu ti radši dělat doprovod. Jestli mi pak dáš pokoj, tu chvíli to vydržím.“

„Já stejně vím, že mě máš vlastně rád,“ usmála jsem se na něj a chtěla ho znova obejmout, ale to už se urychleně zvedal k odchodu. Jeho poplašený pohled z mého nečekaně milého chování byl k popukání. Opřela jsem si hlavu o kolena a musela se nejdřív vysmát, než jsem mohla jít na zahradu.

Celou cestu mě propaloval vyčítavým pohledem. Sypala jsem si popel na hlavu a slibovala, že už si z něj nebudu utahovat. Ale počítala jsem s tím, že věděl, že to prostě nedokážu vydržet. Když on byl tak sladce legrační, můj velký bráška.

„To je báječný nápad, drahoušku,“ souhlasila Esme stále skloněná nad záhonem orchidejí, „povím to Carlislovi. Včera přijel do města cirkus, můžete se tam zajít podívat.“

Drahá maminka, vždycky věděla, co báječného se kde dělo. Nadšeně jsem se usmála na Edwarda, ale jeho oči jasně říkaly, že větší otravu už nezažil. No, jeho smůla. Slíbil, že mi bude dělat doprovod.

Bez dalších otázek jsem se mu zavěsila za paži a vyrazili jsme k městu.

Už je to dlouho, co jsem byla v přítomnosti tolika lidí. A v cirkuse ještě déle. Vždycky jsem to milovala. Divoká zvířata, akrobati, žongléři, klauni, polykači ohňů, balónky, spousta barev a hlavně, provazochodkyně.

Sevřela jsem oči a vrátila se zpátky do mého dětství. Když jsem si potajmu půjčila matčino paraple a společně s mým milovaným sluhou Patricem, který mě přidržoval za ručku, jsem poskakovala po starých lavicích v parčíku před domem a hrála si na ně.

Novým upířím pohledem všechna tahle nádhera zářila ještě více, než jsem si pamatovala z lidského života. Vůně sladké cukrové vaty a krmiva pro zvířata se mísila s nádherným pachem krve. Lidé v pestrobarevných kostýmech pokřikující a lákající na svá představení. Celé prostranství před cirkusem bylo plné života. Pak můj pohled padl na tu dívku.

Stála zpříma pár metrů nad zemí na zdánlivě slabém laně. Její nožky se jen pomaloučku posouvaly dopředu a ona si rozklepaně pomáhala paraplíčkem, aby nespadla. Přes tu nedokonalost, kterou jsem teď viděla, se mi zdála překrásná. Tolik jsem jí záviděla a zatoužila tam stát na místo ní.

„Tak, co chceš dělat?“ zeptal se mě znuděně Edward. Úplně jsem na něj vedle sebe zapomněla.

„No, já nevím,“ zapřemýšlela jsem. Přejela jsem pohledem prostor pod lanem a povšimla si skupinky akrobatů, hlídajících děvče nahoře. Projela jsem si ukazováčkem podél tváře, a co nejvíce nenápadně dodala: „Asi se s někým seznámím.“

Edwardovi došly moje myšlenky a zřejmě chtěl něco dodat, ale to už mě nezajímalo. Se smíchem jsem se vydala davem k mužům. On zůstal chvíli zmateně stát, a pak se naštvaně vydal za mnou.

„Dobré odpoledne, pánové,“ zacukrovala jsem k nim a okamžitě si tím přilákala jejich pozornost. Ten zřejmě nejstarší si vyndal nedopalek cigarety z koutku úst, pokývl ke mně hlavou a velmi galantním, nicméně zvláštně vlezlým hlasem se zeptal:

„Co si račte přát, slečno?“

„Chtěla bych si to zkusit támhle nahoře.“ Zdvihla jsem ruku k provazu.

„Ale to nejde. Je to příliš nebezpečné.“ Mlaďoučký blonďák seskočil ze schůdku a jal se mě varovat. Byl roztomilý.

„Nemusíte se o mě bát,“ usmála jsem se na něj a pohladila ho po paži. Celý se rozklepal, to bylo tak legrační. „Umím to. Jen už jsem dlouho neměla příležitost,“ zalhala jsem.

„Rosalie!“ Edward mě chytil silně za paži a odtáhnul kus stranou. „Co to děláš?“

„Bavím se.“ Vycukla jsem se mu. „Jen si chci splnit dětský sen, to mi přece nezakážeš. Neboj, nemám vůbec chuť někoho napadat.“ Musel přece vědět, že mám hlavu čistou. Znovu jsem toužebně pohlédla do výšky. Dívka už slézala z žebříku.

Edward si zřejmě zjistil, co mám v plánu a nakonec mě pustil. Potom, co jsem ještě jednou zamrkala na nejstaršího akrobata, půjčila mi dívka své paraplíčko a já se nechala vytáhnout k provazu.

Nebylo to tou výškou, ani uzounkým lanem přede mnou, a už vůbec ne z davu, který mě napjatě pozoroval, že jsem cítila vzrušení v každém kousíčku těla. Byla jsem zase ta malá holčička. Jakoby všechny ty špatné vzpomínky zůstaly na zemi a já se zcela volná mohla vydat na novou, nádhernou cestu.

Nohy mi samy cupitaly po provaze v balerínách a já zažívala ten nejkrásnější moment v mém dosavadním životě.

Zatočila jsem paraplíčkem a přehoupla si ho na druhou stranu. V davu pode mnou to zašumělo. Najednou mě napadlo, jak legrační je pozorovat jejich reakce. Popoběhla jsem a nepatrně vyskočila. Lidé polekaně vypískli a pak tleskali. Začala jsem si s nimi z té výšky hrát.

Otočka a úklon. A další hlasitý jásot. Jako bych slyšela Edwarda a jeho: „Rosalie, co to děláš! Vždyť nás prozradíš.“ Můj věčně ustaraný bratr. Tady nás neprozradím. Lidé se sem přišli podívat na neskutečné věci. Já jim jen jednu z nich předvádím.

Snažila jsem se Edwarda v tom davu najít, místo toho jsem ale zahlédla vysokého chlapce s puškou přes záda a kaštanově kudrnatými vlasy. Mířil ke skupince pod lany. Zřejmě je taky jeden z komediantů. Právě při mém pukrli se otočil a zůstal na mě zírat s otevřenou pusou.

I já se zarazila. Chtěla jsem dolů a podívat se na něj blíž!

Narovnala jsem se a nepatrně škobrtla. Dav zakřičel děsem, muži napjali záchranné lano kolem mého pasu, ale nejvíce mě potěšila reakce toho kluka. Rozběhl se pod lano.

Pomalu jsem slezla dolů, poděkovala mužům a zdviženou rukou zastavila Edwardovu prudkou reakci. „Už jsem prostě chtěla dolů. Půjdeme domů, ano? Jen mi ještě dovol si s někým popovídat.“

„S kým?“ V jeho hlase byla slyšet umírněnost. Je rád, že už chci taky pryč.

„S ním,“ šeptla jsem a ukázala mu přes rameno na fešáka s pistolí.

Rozhlížel se okolo, hledal mě v davu. Takhle byl snad ještě krásnější než z výšky. Byl opravdu vysoký a ta postava. Šíleně jsem zatoužila po objetí těch silných paží. Zmateně pootevřené rty, které lákaly k sladkému polibku a velké oči mě mezi těmi lidmi téměř volaly.

Konečně mě zahlédl. Zazářil úsměvem, ruka mu sklouzla z rukojeti pušky, kterou přidržoval a chtěl se vydat ke mně. Pak se ale zarazil a posmutněl. Co se stalo? Na mysli mi vyskočil velký otazník.

„Myslí, že jsem tvůj partner,“ odpověděl mi posměšně Edward. Kluk svěsil hlavu a otočil se k odchodu. To ne!

„Běž za ním,“ povolil mi bratr, „počkám na tebe za deset minut u cesty.“

Moc času mi tedy nedal. Pomohla jsem rychle jednomu z akrobatů mě vyvléknout z pásů, které mi měly nahoře chránit život; jako kdybych je potřebovala. Pak jsem se rozběhla za mužem. Nemohla jsem příliš zrychlit mezi tolika lidmi, přes všude poletující balónky jsem viděla jen pár metrů před sebe.

„Klid, Emmette. Vždyť si najdeš jinou, brácha,“ zaslechla jsem chraplavý hlas a zpozorovala skupinku stejně starých kluků u jedné ze střelnic. Všichni měli u sebe pušky a byli oblečeni na lov. Jednoho z nich si pamatuji z prodeje vstupenek a další vynášel nějaké věci z maringotky. Stál mezi nimi i on, byl ke mně otočený zády. Měl pokleslá ramena a ten druhý valibuch vedle něj ho povzbudivě plácal po zádech.

„Jdeme na ty medvědy?“ nadhodil.

„Jo, jasně!“ odpověděl mu na to už zase nadšeně a napřímil se. Pak se všichni sebrali a vydali k odchodu.

Zůstala jsem stát mezi davem a pozorovala ho. Nestihla jsem se s ním ani seznámit. Nechala jsem ho odejít. Ale copak se za ním můžu jen tak vrhnout? Stejně už jsem mu zase ukradená.

Nějaká paní do mě silně strčila, jak se prodírala k další atrakci a mě to vytrhlo z transu. Podívala jsem se ke svěšené ruce. Vždyť já mám pořád ještě to paraple!

S omluvou jsem ho donesla vrátit k provazochodcům. Najednou mi jejich díky přišly tak slizké a odporné. Černovlasý mě chytil za ruku a já vyjekla. Royce! Vyskočilo to jméno samo v mé hlavě. Prudce jsem se otočila a rozběhla jsem se davem.

Vrážela jsem do lidí, slyšela, jak na mě řvou. Jedna žena si v pádu odřela koleno. Vzduchem se pronesla nádherná vůně její čerstvé krve. Cítila jsem, jak mi oči černají. Všechny ostatní pachy se vytratily, zvuky zřídly, barvy zesvětlaly. Slyšela jsem jen tlukot té spousty lidských srdcí, jejich zápach. Svět byl rudý. Chvěla jsem se po celém těle. Teď bych ta záchranná lana potřebovala. To nevydržím! Edwarde!

Popadl mě za ruce a odtáhl pryč. Konečně jsme byli dost daleko a já začínala zase vnímat normálně.

„Díky. Edwarde, děkuju. Já, málem jsem to… neměla jsem žízeň. Předtím, neměla jsem ji. Ale pak najednou, ta chuť.“ Třásla jsem se a snažila se uklidnit. Přitáhl mě k sobě a objal.

„Nic se nestalo. Neměl jsem tě tam nechávat samotnou. Ale nic se nestalo, Rose, zvládla jsi to. Musíš si začít na lidi víc zvykat.“

Když jsem se zase uklidnila a vydali jsme se k domovu, zeptal se ještě:

„Copak tys nešla za tím lovcem z cirkusu?“

„Nestihla jsem ho.“ Jaký paradox. Upír a nestihne člověka.

„Škoda. Vypadalo to, že by si s tebou rád popovídal,“ pousmál se, „kdybys jen slyšela, co si o tobě myslel, když jsi byla tam nahoře.“

Ničemo, ještě mě takhle trap! Jako bys nevěděl, jak se mi líbil. „Co si myslel?“ vyzvídala jsem okamžitě.

„No, že vypadáš jako anděl. A kam se na tebe všichni medvědi hrabou,“ smál se.

„Medvědi? Určitě mě nesrovnával s medvědy!“

„Ale jo. Prý si ta nejhezčí v celém lese. Pojmenuje po tobě toho, co chytí na příští představení,“ vysmíval se mi.

„Nech si toho, jo!“ strčila jsem do něj. Štvalo mě, jakou radost měl, že mi to pošťuchování mohl vrátit.

„Jak to šlo?“ zeptal se nás po příchodu Carlisle. Edward se okamžitě přestal smát i já se zarazila. Neříkej mu to, škemrala jsem v myšlenkách.

„Zvládla to dobře,“ řekl jen. Je na mě tak hodný, že si to nezasloužím. „Jen jí utekl jeden medvěd,“ zasmál se mi zase. Ty jeden! Všechno dobrý beru zpět, ničemo. Vrátila jsem úšklebek a se smíchem vyběhla do svého pokoje.

„Beztak jsou to úžasné děti,“ slyšela jsem za námi vzdychnout Esme.