Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Hlas srdce

19.02.2011 (17:00) • Roxana • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2282×

Hlas srdce

Láska je jako slza... zrodí se v oku a padá k srdci...

Když už jsem byla pevně rozhodnutá, že odejdu do světa, který je lidem zapovězený, že budu se svou láskou a s ostatním se vyrovnám, opět mě drásalo svědomí a nemohla jsem prostě odejít a všechno, doposud prožité, hodit za hlavu.

Bylo pár hodin před maturitním plesem. Pár hodin před ukončením lidského života a zahození všeho, čeho jsem si vážila. Zahodím přátele, rodinu, svůj nudný a přesto skvělý život. Už jen pár hodin a stanu se tím, čím chci být už od počátku setkání s mým andělem.

Ukápla mi jedna slza, ale nebyla jsem schopná ji zadržet. Do rukou jsem vzala plesové šaty a prohlížela si je, jako by za chvíli měly vybuchnout. Proč jsem se poslední dobou zdála tak nerozhodná? Vždyť jsem ještě před dvěma týdny toužila být upírkou, toužila jsem být stejná jako on, a tak konečně odstranit tu pomyslnou hráz mezi námi a popojít v našem vztahu dál.

Kdyby se mě teď Edward zeptal, zda chci být pořád jedna z nich, váhala bych. Nebyla bych si jistá, jestli chci opravdu všechno nechat nedotčené a odejít do života, ve kterém zůstanu zaseknutá navždy na jednom místě a v jednom čase.  

„Bello, měla bys sebou hodit,“ napomenul mě přes dveře Charlie. Dokázala jsem si ho představit, jak se před dveřmi směje a čeká, než jeho dcera vyleze v kouzelných šatech. Popadla jsem šaty za límec a vsunula se do nich. Hedvábná látka se lehce otřela o mou kůži, čímž ji lehce pohladila a mně to udělalo dobře.

Stoupla jsem si před zrcadlo a pořádně se zahleděla na dívku, která se na mě dívala. Byla mi tak podobná. Jemný obličej bledé barvy, kaštanové vlasy po loknách linoucí se dolů, hnědé oči a plné rty bez barvy.

„Koukáš na sebe?“ zeptal se mě odraz v zrcadle. Nepatrně jsem sebou cukla, ale přikývla jsem.

„Copak zajímavého vidíš? Dívku, která se nemůže rozhodnout a tím ubližuje ostatním? To vidíš?“ ptal se mě vtíravý hlásek a já jen vykuleně zírala na to, co ze zrcadla plyne.

„Jak to myslíš?“ vykoktala jsem, ale měla jsem zhruba představu, o čem mluví.

„Nejlépe musíš vědět ty, o čem tu mluvím. Sama víš, co tím myslím. Tvůj život a plno nebohých, které trápíš,“ zašeptal hlas. Studený vánek se mi kradl pod šaty a na zádech jsem cítila krůpěje potu.

„Nikoho netrápím, jak jsi na to přišla?“ zeptala jsem se s rozechvělým hlasem. Nejhorší na tom bylo, že jsem si lhala do vlastní kapsy. V ruce jsem měla dárek od Jaka, který jsem dostala k narozeninám a tiskla si ho na hruď – lapač snů.

„Všem v okolí lžeš! I sama sobě. Přesvědčuješ se, že chceš být upírkou, ale pravda je jiná. Tvoje rozhodnutí kolísá a ty víš, od jaké doby to je. Měla by ses rozhodnout, zda zůstat člověkem a mít Charlieho, Jacoba, nebo být upírem a mít Cullenovi. Jsi schopná se vzdát lidského života, i přesto, že sis uvědomila lásku k Jacobovi?“ Otázka, kterou mi položila, mě zarazila. V normální situaci bych přikývla a řekla ano, ale v této jsem si nebyla jistá.

„Nemůžeš po mně chtít, abych ti hned odpověděla,“ bránila jsem se a v nitru se hlodala za to, jak jsem nespravedlivá.

„Je mi to jasné a tobě musí být také. Nejsi zralá na to, aby ses odpoutala. Nedokážeš to, a takhle trápíš sebe a lidi ve tvém okolí,“ napomenula mě, pohrozila mi prstem a upírala na mě svůj pronikavý pohled.

„Ksakru, řekni mi, kdo jsi, že mě tu tak vyslýcháš?“ dožadovala jsem se odpovědi. Moje napodobenina si jen poklepala na hlavu.

„Jsem ty! Vše tomu nasvědčuje, jsem schovaná ve tvé hlavě a v krajních případech ti radím. A teď ti říkám, musíš poslechnout své srdce, blíží se čas, kdy nebudeš mít na výběr… A to bude brzy, Bello!“ Moje jméno v její tónině zaznělo tak pronikavě a divně, až jsem se trochu přikrčila. Když jsem si uvědomila, že koukám na sebe a čekám, co ze mě vypadne, v duchu jsem si nadávala.

„Vrať se zpátky, odkud jsi přišla. Nestojím o tvoje rady, jsem rozhodnutá, vím, co chci od života,“ řekla jsem tvrdě, ale hlas se mi klepal na slovech ‚vím, co chci‘, nebyla to tak čistá pravda.

„Jak myslíš, ale v těch úzkých si na mě vzpomeň, Bello!“ Odraz v zrcadle zmizel a já v pokoji zůstala sama. Moje nohy byly jako z olova, nepohnula jsem s nimi.

„Bello? Jsi v pořádku?“ tázal se zvýšený sopránek za dveřmi. Zatřepala jsem hlavou a zaregistrovala pár neposedných slziček, které mi utekly zpod řas. Otřela jsem je a otevřela Alice dveře. Vtančila dovnitř jako víla a vyzvala mě, abych se přemístila do auta, kde na mě čekal Edward v obleku.

S těžkým svědomím jsem vzala kabelku do rukou a mířila ke schodům. Než jsem za sebou zavřela dveře, koukla jsem do zrcadla, kde stála dívka, mně tak podobná, a jedním očkem na mě mrkla. Zřejmě mi věřila, pomyslela jsem si a zavřela za sebou dveře…

***

„Prosím, na pódium přivítejme žákyni třetího ročníku, Isabellu Swanovou.“ V davu se zvedla velká vlna potlesku. Červeň se mi nahrnula do tváře. Edward mi podal ruku, vyvedl mě z uličky a uličnicky na mě mrkl. Zastavilo se mi srdce.

Pomalým krokem jsem doklopýtala na pódium, vyšla vražedné schody s boty na podpatku a spočinula pohledem na celém davu, který sem přišel, aby nás viděl. Polovina z toho tu byla, aby viděli, jak odmaturuje dcera náčelníka městečka Forks. Taková ostuda…

„Jako druhá nejlepší studentka dostává vyznamenání a úspěšné zakončení maturity,“ řekl do mikrofonu ředitel školy a podal mi červenou tubu s mým jménem. S vynuceným úsměvem jsem ji přijala a s ní i mikrofon. Stoupla jsem si doprostřed a koukala do země. Neměla jsem tu odvahu dívat se jim do očí. Stejně jsem na sobě cítila jejich pohledy…

Charlie – děkovný a pyšný za to, že jeho dcera drží v ruce papír, který mi bude na nic, pokud se rozhodnu jít stejnou cestou jako Edward.

Rose – nenávistný a žárlivý, jediná osoba, která by měla radost, kdybych se tu rozplácla jako mastný flek.

Edwarda – zamilovaný, zbožný, který bych mu s láskou opětovala… a Jaka.

Na poslední chvíli se objevil ve dveřích v bílém tričku, v saku a černých kalhotách. Jeho úsměv byl jako pohlazení po srdci, ale zároveň jako by mi do srdce zabodl kůl…

„Já… nedávno jsem dostala na výběr dvě možnosti. Zůstat tady ve Forks, věnovat se vysoké v Seattlu a mířit k výšinám, nebo…,“ pohlédla jsem na Edwarda, „nebo se přestěhovat daleko, do nitra Spojených států a studovat velkolepý Darmouth. Dlouho jsem nad tím přemýšlela, lámala si hlavu, jestli zůstat s rodinou a s přáteli, ale pak jsem si řekla, že je stejně jednou opustím. Byla by to jen otázka času, kdy bych odešla. Proč to prodlužovat,“ zakončila jsem svou řeč a podívala se na Edwarda.

Jeho pohled byl skelný a milující. Nestačila jsem sejít schody a už mě drtil v náruči. Točil se se mnou dokola, jeho rty jsem cítila na své šíji a jeho doteky na zádech.

„Lásko, myslelas to vážně?“ zeptal se a postavil mě na zem. „Opravdu se kvůli mně vzdáš Charlieho, přátel ze střední a Jaka?“ Jeho pohled směřoval jen ke mně. Doslova dychtil na mých slovech.

S tvrdým pohledem sem se na něj podívala. „Jsem ochotná přijít o všechno, jen abych měla tebe, lásko,“ zašeptala jsem a políbila ho. Než jsem zavřela oči, zahlédla jsem zmučený pohled Jacoba, ale nebyla jsem schopná toho litovat. Moje srdce bilo jen pro jednoho… a tím byl Edward.

„Miluj Tě a vždy budu,“ šeptl mi do ouška…

Mně samotné to připadalo ohledně tohoto rozhodnutí nedokončené. Myslím si, že musela přemýšlet nad touto otázkou těsně před maturitou.

Video obyčejně nepřidávám, ale k této povídce se mi dokonale hodilo.

Pokud byste byli tak hodní, komentáře vřele vítám...

Roxana

Autor: Roxana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Hlas srdce: