Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Hladové hry - 1. část

03.08.2012 (16:15) • MissKate • FanFiction jednodílné • komentováno 27× • zobrazeno 4840×

Mayové prý na rok 2012 předpověděli konec světa, a i když tomu uvěřila jenom hrstka lidí, přece ten konec přišel. Zprvu to tak alespoň vypadalo. Těsně před Vánocemi začaly hurikány terorizovat obyvatele Spojených států amerických. Potom to byly tornáda, tsunami a jiné katastrofy. Při těchto katastrofách zahynula spousta lidí, zejména těch důležitých jako prezident, premiéři, kriminalisté, dokonce i policisté – můj otec Charlie Swan přišel o svůj život při obyčejných pouličních kontrolách. 

Tehdy si lidé začali všímat, že se něco děje - a opravdu se dělo. Nebyl to ale konec světa, jak si všichni mysleli. Byl to konec lidského bytí ve Spojených státech. Temné bytosti nadpřirozeného světa se v den, kdy byla svržena vláda, ukázaly lidem a samy se ujaly vlády. A od té doby je všechno, ale úplně všechno jinak.

Nyní je nám lidem odkryt svět nadpřirozena, ale i přesto jsme schopni vedle sebe normálně fungovat. Zjistili jsme, že vlkodlaci jsou na naší straně. Dokonce uspořádali první atentát na svržení Volturiových (tak se jmenuje královská rodina upírů, která teď vládne nejen Spojeným státům americkým). Atentát byl ale neúspěšný a spousta vlkodlaků byla vyhubena. Zůstala jen hrstka, a to jenom proto, aby měli dva vlkodlaky do Hladových her. Hladové hry byly založeny jako odplata za atentát na Volturiovy. Od té doby se každý rok konají právě Hladové hry, kdy musí celá země obětovat jednu lidskou dívku, jednoho lidského chlapce, jednoho vkodlaka, jednu vlkodlačici a jednoho upíra a jednu upírku. Ti spolu bojují na život a na smrt v aréně, dokud nezůstane jenom jeden živý. A ten se stane vítězem a jeho jedinou cenou bude to, že bude moci odejít z arény živý...

Co tohle znamenalo pro mě? Když vytáhli z velké křišťálové koule papírek s mým jménem, znamenalo to pro mě něco jako konec světa. A co teprve pro moji mámu Renée! Ta se málem zbláznila. Roztřískala televizi a potom propukla v obrovský hysterický pláč, no a nakonec začala vymýšlet strategické plány, jak mě ukrýt před těmito hrůzostrašnými hrami.

Mezitím co má matka plánovala stavbu nějakého protiupírského krytu, já jsem ležela na posteli ve svém pokoji a snad naposledy si vychutnávala ticho, klid a pohodu. Zítra mě bude čekat akorát strach z blížící se smrti.

„Bello," řekla udýchaně máma, když vrazila bez zaklepání do mého pokoje, „sousedi nám přišli na pomoc. Všichni tě chceme zachránit, a proto musíme stihnout postavit ti úkryt hluboko pod zemí. Pojď rychle." Moji sousedé s naivní maminkou v čele si opravdu mysleli, že mě ukryjí před upíří gardou někde v podzemí?

„To je sice milý, ale mami, upíři by mě stejně vycítili," odvětila jsem zlomeně. Věděla jsem, že se Hladovým hrám prostě nevyhnu. Nemělo cenu vymýšlet úhybné manévry, ty by totiž akorát tu gardu upírů, která si pro mě již zítra přijde, víc rozlobily a pak by mohla přijít o život celá ulice.

Matka na mě hleděla jako na nějakého idiota. Po tvářích se jí znovu začaly kutálet slzy. „To chceš dát všanc svůj život?!" vykřikla na mě.

„A co mám jako dělat, mami? Moc dobře víš, že se hrám nemůžu vyhnout, když mě vylosovali!" odvětila jsem a cítila, jak mě pálí oči.

„Dobře, jak chceš! Buď klidně tady. Já s našimi sousedy se alespoň pokusíme ti ten tvůj život zachránit," řekla odhodlaně, utřela si slzy a odešla z mého pokoje. Slyšela jsem, že bere něco ze sklepa, asi nějaký krumpáč či co. Potom bylo ticho. Přemýšlela jsem, co mám udělat. Jestli se má matka pokusí o vzpouru proti upírům, nemilosrdně ji zabijí. Jaký to pak bude mít smysl?

Vzala jsem tužku a papír a usedla ke svému psacímu stolu.

Mami,
věř, že ani já nechci odejít do Volterry a bojovat tam na život a na smrt. Ale nemám na výběr. Odpor by skončil velice špatně a to ty víš. Poslyš, musíš mi slíbit, že až tady už nebudu, budeš žít dál svůj život. Najdi si koníčka, hlavně žij! Tohle je teď pro mě nejdůležitější, jsi to jediné, co v životě mám a co je pro mě nejdůležitější. Proto až najdeš tento dopis, tak tu už nebudu. Odjíždím napřed do Volterry. Kdo ví, třeba když budu natolik poslušná, dostanu nějaké výhody a budu žít déle. Obě dvě ale víme, jak to dopadne. Vzpomínej na mě v tom nejlepším.
Tvá milující Bella

Seděla jsem ve vlaku směr Itálie a přemýšlela o tom, co asi teď dělá máma. Našla už můj dopis? Jestli ano, určitě chytla další hysterický záchvat, možná zase něco rozbila. Ale byla to moje milovaná máma. A nejdůležitější ze všeho bylo to, že bude žít tak dlouho, jak jen to půjde. Kdo ví, třeba si najde i nějakého toho chlapa. Upřímně v to doufám. Hlavně aby nebyla na život sama.

Cesta trvala dlouho, ale mně to vůbec nevadilo. Čím víc jsem se blížila svému cíli, tím více jsem měla stažený žaludek. Během cesty vlakem jsem dokonce použila toaletu a vyklopila do ní veškerý obsah svého žaludku.
Nebála jsem se, že se tu objeví nějaký upír a vysaje mi všechnu krev. Díky Hladovým hrám jsem měla imunitu a ten, kdo by mi jenom zkřížil vlas na hlavě, by byl odsouzen k veřejné popravě. Lidé na mě koukali, má tvář totiž byla všude. Možná nechápali, proč sedím ve vlaku a jedu zcela dobrovolně do Volterry. Ani já to nechápala. Nechápala jsem svůj vnitřní klid. Na to, že za pár dní už nebudu na tomto světě, jsem byla až moc v klidu. Ale vyrovnaná jsem s tím tedy nebyla. Při představě, kolik věcí jsem nestihla a chtěla stihnout, se mi znovu zvedl žaludek. Zahnala jsem tyto myšlenky a zavřela oči.

Stála jsem v měkké trávě, všude byly stromy. Dokonce jsem slyšela i zpěv ptáků. Vypadalo to tu jako v pohádce. Tráva byla tak příjemná na omak, že jsem si prostě musela vyzout své boty a projít se bosky po té hladké trávě.
Potom jsem se i rozběhla, bylo mi tak příjemně a ten vzduch! Stromy byly krásně zelené, rostliny barevné a někde tekl potůček.
Najednou se přede mnou mihla postava s bronzovými vlasy. Pořádně jsem se rozhlížela, ale nikoho jsem neviděla. Postava zmizela... A pak zase! Za stromem jsem uviděla mužskou postavu stojící ke mně zády. Byl to statný muž, řekla bych, že ještě mladý.
Pod krkem jsem ucítila nůž a krev, která mi začala stékat po těle...

S trhnutím jsem otevřela oči a snažila se vzpamatovat ze svého děsivého snu. Vlak zastavil. Podívala jsem se z okna a zjistila, že jsem právě dorazila do svého cíle. Vystoupila jsem ven a všimla si výzdoby, která byla už tady na nádraží. Nechápu tu výzdobu. Nechápu, jak někdo může mít potěšení z Hladových her. Otřepala jsem se a vyhledela východ z nádraží. Věděla jsem, že někde tu prostě musí být nějaký ten upír v černé kápi, co patří k Volturiovým. A měla jsem pravdu. Hned u východu stál vysoký upír, který zřejmě kontroloval, kdo přijel do jejich města. Jakmile mě upír zaregistroval, ladným krokem ke mně přišel.

„Jsi Isabella Swanová, letošní lidská splátkyně a hráčka v Hladových hrách?" zeptal se mě ledovým hlasem, při kterým běhal mráz po zádech. Kývla jsem.

„To bude pán moc rád, až zjistí, jak moc jsi natěšená na jeho hry." Temně se zasmál a ukázal mi, že mám jít s ním. Šli jsme kousek po chodníku, lidé kolem na mě vyděšeně koukali a kroutili hlavami. Dokonce jsem byla svědkem vraždy. Nějaký upír tady přede všemi zakousl mladou dívku a její tělo pak odhodil pryč. Lidé tady si na to zřejmě zvykli, protože dál pokračovali ve své cestě, někteří ohleduplní odvlekli tělo nebohé dívky do ústraní a zavolali její rodině.

Došli jsme až k černému autu značky Mercedes a nastoupili dovnitř. Bylo mi děsně nepříjemný sedět vedle upíra, i když jsem věděla, že mi nemůže ublížit. Ale jak snadné by to pro něj bylo, zabít mě.
Nejeli jsme dlouho. Už po chvilce se otevřely dveře, upír mi řekl, ať vystoupím, a já ho potom následovala. Bylo mi špatně. Určitě jsem musela být být ještě bledší než obvykle. Měla jsem co dělat, abych se nezhroutila. Ne! Musím být silná. Musím zemřít důstojně a ne pro nic za nic. Už kvůli matce.

Bylo devět hodin večer a já jsem ležela ve svém malém pokojíčku, který mi byl přidělen. Dozvěděla jsem se, že tu nejsem sama. Ještě dnes sem přivedli mladého upíra, který byl také splátcem. Proč už dnes, to nevím. I když možná byl, na rozdíl ode mě, nedočkavý. Za ty roky, co se Hladové hry pořádají, jsem si stačila všimnout, že upíři jsou věrnými nadšenci Hladových her. A jak by ne. Jejich šance na přežití je skoro devadesátiprocentní. Lidé umírají hned na začátku, vlkodlaci záhy poté a pak nastává boj mezi upíry. Ten je ze všech nejdelší, protože zabít upíra vyžaduje mimořádné schopnosti. Někdy hry trvají dva dny. Někdy třeba týdny. Když má upír nějakou výjimečnou schopnost, stává se vítězem docela brzy. Co vím, vítězem se stává vždy upír nebo upírka. Ovšem jednou měl tu čest vyhrát Hladové hry vlkodlak Jacob Black. Od té doby, co vyhrál hry, o něm ale nikdo neslyšel. Já jsem neměla šanci a věděla jsem to, ale hodlala jsem bojovat. Ne jenom čekat na svou smrt.

Mohlo být půl dvanácté a já pořád nemohla usnout. Měla jsem chuť zjistit, kdo je ten upír, co je tu stejně jako já dřív, a s kým budu mít tu čest. Třeba bych ho mohla poprosit, aby mě zabil rychle a přitom důstojně. Je to vůbec možné? Nevím o člověku, který by navázal kontakt s upírem.

Odbila dvanáctá hodina a má zvědavost se stupňovala. Nemohla jsem to vydržet, a tak jsem se vykradla z pokoje a šla temnou chodbou k oddělení pro upíří hráče. Zkusila jsem první dveře, ty byly zamčené. Bylo jasné, že upír je hned vedle a možná mě už zaregistroval, sluch má dokonalý. Přesto jsem ale nebojácně uchopila kliku a otevřela dveře. Přitom jsem si pořád dokola opakovala nemůže mi ublížit. Nemůže mi ublížit.

Strnula jsem a srdce se mi rozběhlo příšernou rychlostí. Stál tu přede mnou upír poměrně svalnaté postavy s bronzovými vlasy. Vypadal přesně jako ten muž ze snu, který mi podřízl hrdlo!
Upír se lidskou rychlostí otočil. Upřel na mě své medové oči. Medové? To jsem ještě neviděla, aby měl upír medové oči!

Tak tohle je konec první části, v té další se už ocitneme v aréně. Tato povídka je napsána na motivy Hunger Games od Suzanne Collinsové, proto čekám, že se tu potkám i s kritikou, která je ale samozřejmě vítaná stejně jako smajlík nebo ohodnocení povídky. :-)
Berte, prosím, ohled na to, že tohle je má první povídka. ;-)

Autor: MissKate (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Hladové hry - 1. část: