Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Help me! Kill me!

26.01.2011 (16:15) • Pegas99 • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1442×

Tady si, prosím, pusť písničku. =o) Potom se to líp čte.

Jacob Black

Třes mnou ovládal tak, že jsem ani nemohl ovládnout svou mysl. Jako by mi boural do mozku v pravidelných intervalech. Nevěděl jsem, jestli mám po tom stvoření před sebou skočit, anebo raději utéct, abych neublížil té nejlepší a nejmilejší osobě na světě.

Stála přede mnou v bílém a tvářila se provinile a zároveň vypadala, jako by ji mé chování nějakým způsobem ubližovalo. Pche, moje chování má ubližovat jí?! Nemělo by to být spíš naopak?

Ona dá člověku naději, když ho ještě ke všemu stravuje obrovská bolest a potom ho v pohodě pozve na svatbu. Jako svědka! Kdyby mě tak pozvala jako ženicha...

Třes se začínal stupňovat v mém uvědomění, že to by se stejně nikdy nestalo. Ani kdyby ten krvežíznivec neexistoval. Ona mě prostě nechtěla a jen si se mnou hrála jako s loutkou - já tou loutkou ještě, blbec, zůstával, a ani jsem jí ty provázky nechtěl vyrvat z jejích spárů.

Vlci se vyhrnuli z lesa a začali mě tahat do jeho temných útrob. Temných pro lidi.

„Opatruj se mi, Jacobe," šeptla ještě do tmy, která nás všechny ukrývala před očima neposedných spolužáků, kteří sem nejistě zírali a přitom si mysleli, že je nikdo nevidí. Tak ona si ještě bude určovat podmínky?! Já jí tak nesnáším. Vytrhl jsem se klukům, ale místo na toho Cullena jsem se rozběhl na tu dívku po jeho boku. To už nebyla moje Bells. Ona byla jen její napodobeninou a nakonec také byla loutkou - loutkou toho Cullena. Nevěděl jsem, koho nesnáším víc.

Kluci mě bolestivě táhli pryč.

„Nenávidím tě, Bello. Doufám, že ti pomučení tvého pitomého kamaráda dělá dobře! Seš hnusná osoba, která si libuje v cizí bolesti! Nesnáším tě... Nikdy jsem se do tebe neměl zamilovat. Svoje rány si budeš muset léčit na někom jiném. Na mně už ne. Loutka se ti urvala z provázků. Přeji ti krásnou dovolenou - doufám, že tě překousne na dva kusy a že tě vysaje. Ty už stejně jsi nelítostný kus šutru, který nezná slitování. Sbohem," křičel jsem a přitom už jsem ji neviděl. Slyšel jsem její vzlyky a poťouchle jsem si pomyslel, že jí to patří.

***

Chtěla, abych se opatroval... No, to abych udělal přesný opak.

Snad, protože jsem celý zmučený a pokaždé, když se jen pohnu, tak mě spaluje bolest takové síly, jakou bych nepřál nikomu - snad ani jí ne. Snad, protože po mně chtěla pravý opak. Snad, protože jsem byl ve smečce jen přítěž, která jim zneřádila myšlenky a otrávila všechny hlídky. Věděl jsem, že to musím udělat. Věděl jsem, že musím zemřít.

Moje tělo se automaticky zvedlo z postele, na které jsem ležel už několik dní, a vyrazilo k oknu. Tiše, jako myška, jsem z něj vyskočil a ve vlčí podobě jsem vyběhl za první osobou, která mě napadla, když jsem potřeboval pomoct takovým způsobem. K osobě, která mě jistě chápe.

„Ale Leah! Já myslel, že ty to pochopíš! Zabij mě. Prosím," prosil jsem. Ona nechtěla. Že mě nezabije - ona si tím utrpením prý projít musela také, tak prý, že já ať si to také zkusím.

Otočil jsem se a utíkal jsem za druhou mojí nadějí. Za tím obřím krvežíznivcem. Za Emmettem.

Běžel jsem lesem a na nic jsem nemyslel. Snad jen na to, že by se mi konečně mohlo ulevit. Konečně bych si mohl ulevit od té spalující bolesti, která mi spalovala útroby. Nebyl jsem typ člověka, co by to zabalil, ale tady už to opravdu chtělo, aby někdo vyklidil pole. Aby to někdo připíchnul na hřebík... A ten někdo jsem byl já.

Pospíchal jsem lesem ve své lidské podobě. Věděl jsem, že Leah to nahlásí Samovi a ten, že se mě pokusí zastavit.
Po chvíli jsem zastavil před domem Cullenů. Emmett už tam stál, po boku Jaspera. Já se k němu vydal a podíval jsem se mu zpříma do očí. Vypadalo to, že to, co viděl v těch mých, ho udivovalo.

„Prosím, zabij mě," zašeptal jsem. „Prosím, ulev mi od bolesti."

Stále mi udiveně zíral do obličeje. Z jeho obličeje vyprchala všechna dětská zbrklost. Rozvážně zavrtěl hlavou. „Ne!" řekl s jistotou.

„Jaspere," zašeptal jsem zlomeně a posunul jsem se před něj. Stále mě spalovala ona velká bolest. Nenávist zmizela a zanechala za sebou jen doutnající bolest. Bolest musela někdy zmizet a já věděl, že tomu musím pomoct.

„Pomůžeš mi alespoň ty? Prosím, ty cítíš mou bolest," zašeptal jsem a viděl jsem, jak se jeho oči přimhuřují a zavírají pod náporem mé vlastní bolesti.

Zavrtěl hlavou a rychle se vytratil v lese.

„Promiň, Jacobe, ale tady ti nikdo v tomto směru nepomůže," zašeptal Emmett a vydal se za Jasperem. Svěsil jsem jak ramena, tak koutky, a vydal jsem se podél domu do lesa.

V garáži jsem uviděl svoji poslední naději. Tu zahořklou, blonďatou svini.

„Rose," zašeptal jsem její jméno a loudal jsem se do garáže. „Splníš mi ty mojí touhu?"

„Máš snad básnickej den, Jacobe?" zeptala se kysele a něčím pod podvozkem zarachotila.

„Chtěl bych, abys mi pomohla od bolesti. Prosím, zabij mě."

Do očí se mi nahrnuly slzy a já přes ně zase neviděl. Viděl jsem jen její obličej. Hnědé oči, hnědé vlasy a bledá pleť.

„Dobře," zašeptala tu krásnou odpověď.

„Bezbolestně, prosím," zašeptal jsem a potom jsem cítil kousnutí na zápěstí... Tma... Ticho... Smrt... Žádný cit.

Autor: Pegas99 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Help me! Kill me!: