Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Hele, Rose, méďa padá!

16.04.2011 (15:45) • MartinaBlack • FanFiction jednodílné • komentováno 4× • zobrazeno 2507×

Emmett:

Seděl jsem na gauči společně s Jasperem a sledovali jsme nějaký nudný sitcom. Vážně nesmysl.

Místo toho jsem se tedy díval na svoji drahou polovičku, jak pomáhá Esmé s žehlením.

Poslední dobou byla Rosalie čím dál víc smutnější. Asi to bylo tím, že malá Renesmé už nebyla tak docela malá a ona se neměla o koho starat. Chtěl jsem jí nějak pomoct, ale místo toho to vždycky skončilo hádkou. Dítě mít nemůžeme, tak mě nedávno napadlo koupit jí kotě. Ale zapoměl jsem, že Rose zvířata nemá ráda. Jen se urazila a já měl na dva týdny utrum. Děkuju, kotě! Napadlo mě, že bych ji vzal na lov, ať se odreaguje.

„Rose, zlatíčko…“

„Ne, nepůjdu s tebou nahoru Emmette!“ zařvala na mě. Poslední dobou je čím dál protivnější.

„Ale já jsem nechtěl… No, to máš fuk,“ řekl jsem. Pak jsem si povzdechl a oči obrátil zpět na obrazovku. Jasper po mě hodil výmluvný pohled.

Budu muset vymyslet něco, co by moji Rose potěšilo. Ale ne blbosti, jako jsou koťata, dovolená v Karibiku a tak. Chce to něco pořádného! Najednou se mi v hlavě rozsvítilo a já věděl, že to je to pravé…

Rosalie:

„Emmette, myslíš, že je to dobrý nápad?“ slyšela jsem, jak se baví Jasper s mým desetinásobným manželem.

Už mě to vážně unavovalo – a to jsem upír! Emmett na mě něco chystá, ale co? To jsem nesměla vědět.

„Ano, Jaspere, a teď už drž klapačku, vyrážíme,“ řekl Emmett tlumeně z kuchyně.

Slyšela jsem, jak bouchly vchodové dveře. Byli pryč. No konečně! Byla jsem naštvaná, bezdůvodně, a ani jsem si nevšimla, že za mnou do ložnice přišla Esmé. Ona jediná mě chápala. Toužila po tom samém, co já, ale ne tak moc. Ona se spokojila s námi jako s dětmi. I já bych se spokojila s adoptovaným dítětem, ale co bych dělala, až by vyrostlo? Proměnila bych ho? To bych přece nemohla udělat! Takhle by to tedy nešlo. Povzdechla jsem si. Esmé mi něco říkala, ale já ji nevnímala. Po chvilce odešla.

Celý den jsem se strašně nudila. Nejprve jsem žehlila s Esmé, potom jsem vařila oběd pro Nessii a jejího Jacoba. Ano, já už mám takové mateřské a starací záchvaty i vůči tomu čoklíkovi!

Pak jsem se dívala na televizi. Dávali nějakou přiblblou brazilskou telenovelu.

A Emmett pořád nikde. Byl pryč už celý den. Jo, já vím, chovala jsem se k němu hrozně, ale on mě snad musí chápat, ne? Jestli ne, jeho problém. Prohrábla jsem si vlasy a dál nerušeně sledovala televizi.

Schylovalo se k večeru a venku se stmívalo. A Emmett… právě přišel!

„Kde si byl, Emmette!“ vyhrkla jsem na něj napůl s úlevou a napůl naštvaně.

„Klídek, bejby, chystal jsem překvápko!“ řekl Emmett naoko ublíženě.

„Emmette!“ řekla jsem unaveně. Znala jsem ty jeho překvápka. Nejednou mi tím přivodil infarkt - upírce!

„Neboj se. A nic neříkej!“ chytl mě za ruku a chtěl mě vyvléct z domu. Snažila jsem se mu vytrhnout, ale Emmett je hotový kulturista.

Vyšli jsme spolu před dům. Venku byla skoro tma a mně se nikam nechtělo. A beztak to bude jen další Emmettova hloupost.

Rozběhl se se mnou hlouběji do lesa. Běželi jsme asi pět minut opravdu velkou rychlostí.

Potom se zastavil a rychlým pohybem ruky mi zakryl oči.

„Emmette!“ zařvala jsem. Ví, že to nesnáším!

„Ale Rosalinko, kdyby jsi to viděla dopředu, nebylo by to - překvapení!“ zahučel a odkryl mi oči.

„Víš, tohle je jen začátek, mám toho víc,“ řekl a poškrábal se ve vlasech. Já jsem jen zírala.

Přede mnou byla velká rozlehlá louka a veprostřed byl stůl a na něm pár ne zrovna čilých zvířátek. Kolem byly rozestavené svíčky a působilo to dojmem… romantické večeře při svíčkách?

„Emmette… ty jsi pako!“ rozesmála jsem se. Emmett mě jen objal a už jsme mířili k naší večeři.

Bylo to vážně stupidní, ale on se prý tak snažil. Večeřeli jsme teda jako lidi. Celou dobu mě Emmett rozesmával. Dokonce ani neměl přiblblé poznámky nebo tak něco. Bylo to, jako kdyby si mého manžela odnesli mimozemšťani a nastrčili mi sem pana Dokonalého.

Když jsme „dojedli“, Emmett se zvedl od stolu a přešel ke mně. Podal mi ruku a zvedl mě. Usmál se a něco začal šmátrat z kapsy. Byl to Mp3 přehrávač s reproduktory. Nic neříkal, jen ho položil na stůl a zapnul moji nejoblíbenější písničku. Jednou rukou mě něžně chytnul za pás a druhou si moje ruce nasměroval za krk. Pak ji položil k té druhé. Začali jsme tančit pod jeho vedením. Pak jsme to nevydrželi a oba se rozesmáli. Bylo to tak šílené!

Pohladila jsem ho po tváři a něžně jsem ho políbila. Ale jako obvykle – z našeho něžného polibku se stal chtivý, vášnivý polibek.

„Rose,“ zašeptal mi do ucha. Hrubě jsem ho povalila na zem a začala ho chtivě líbat. Jsme upíři, něco vydržíme, ale touhu po tom druhém nikdy nepřekonáme. A tak jsme se ponořili do nejkrásnějších chvil našeho nesmrtelného života. Jen my dva, spolu, navždy.

…

„Ale no tak, Rosie, vážně si myslíš, že tohle bylo všechno?“ zasmál se Emmett během oblékání.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se opatrně.

„No, s překvapením. Víš, že to je teprve začátek. To hlavní přijde teď.“

„Ale, Emme, prosím tě! Ta večeře, tanec a… tohle,“ vyjmenovávala jsem mu to, co jsem prožila.

„No tak. Uvidíš, z tohohle budeš nadšená!“ řekl a oči mu ve tmě úplně svítily.

„Ach jo, tak dobře, ale rychle, pak půjdeme hned domů, slíbila jsem Ness, že..."

„Jasný. Potom hned domů,“ přerušil mě Emmett.

Popadl mě za ruku a běželi jsme spolu lesem až k městu. Zastavili jsme u vjezdu do města a šli jsme podél stromů na kopci. Zastavili jsme u vysokého keře a Emmett promluvil.

„Rose. Slib mi, že nebudeš nadávat, ani nic jiného, když nebudeš souhlasit, prostě mi to řekni,“ šeptal Emmett ublíženě. Znal mě moc dobře.

„Neboj, Emmette, v poslední době se k tobě chovám hrozně. Nezasloužíš si to. Zvlášť po dnešku,“ uchichtla jsem se.

„Tak dobře, pojď!“ usmál se na mě a za ruku mě vyvlekl zpoza keře. Nadechla jsem se a podívala se směrem, kam Emmett ukazoval. Nějaká budova. Nechápavě jsem se na něj podívala.

„To je školka pro děti, Rosalie. Od pondělí nastupuješ jako učitelka,“ řekl Emmett a já na něj zůstala zírat.

„Ehm, teda, jestli chceš! Víš, bude to zábava, myslel jsem, že se chceš starat o děti, a tak... Rose?“ řekl, když viděl můj výraz.

„Ach, Emmette!“ zakřičela jsem nadšeně a padla mu kolem krku. „Lásko, ty jsi ten nejúžasnější manžel pod sluncem!“ šeptala jsem mu do ucha.

„Jak si na to přišel, prosím tě? Vždyť ani mě by to nenapadlo! A to jsem chytrá blondýna!“ zasmála jsem se.

„No, prostě řekněme, že tě moc dobře nám,“ zašklebil se Emmett.

„A jak si věděl, že si něco takového přeju? A jak to, že se mi to splnilo? Vždyť ani nepadala hvězda!“ mumlala jsem si spíš pro sebe a byla naprosto nadšená.

„Ale, prosím tě!“ zasmál se Emmett a nasměroval mě, ať se podívám na nebe.

„Hele, Rose, méďa padá!“ zašeptal mi do ucha a ukázal na padající hvězdu...

Autor: MartinaBlack (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Hele, Rose, méďa padá!: