Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Heart of glass

28.10.2013 (11:00) • MaybellineEver • FanFiction jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 1544×

Maybelline:

Už jsem se dostala tak blízko…

Stála jsem uprostřed nemocniční chodby přímo před recepcí. V tuto chvíli už to nešlo jen tak zabalit a utéct. Musela jsem přemoct všechen ten strach a nejistotu…  

Kolem mě běhali lidé, ale já jsem je nevnímala. V prstech jsem žmoulala svůj falešný řidičský průkaz a sama sebe přesvědčovala k překročení pomyslné čáry.

„Můžu vám nějak pomoc?“ Postarší recepční mě pozorovala už nějakou dobu.

Chvilku mi trvalo, než jsem dokázala předříkat odpověď, kterou jsem si hodiny trénovala před zrcadlem.

„Mám tady domluvenou konzultaci.“

Hm. Jako výkon nic moc… Chvěl se mi hlas, nedokázala jsem se jí podívat do očí…

Koukej se sebrat!

„Dobrá, budu potřebovat váš řidičský průkaz.“ Recepční ode mě na chvilku odvrátila zrak, aby si otevřela stránku v počítači. Dost dlouhá doba, abych se stačila pořádně nadechnout.

Ruce se mi nepatrně chvěly, když jsem jí podávala falešný průkaz.

„Elisabeth Cooperová?“ zvedla ke mně oči recepční. Přikývla jsem.

Ačkoliv jsem si byla jistá, že mi tohle nikdy nemůže projít, v jejím hlase nebyla ani stopa po nedůvěře. Řidičský průkaz mi byl vrácen.

„Bohužel, doktor Cartney je na nemocenské dovolené… mohla byste se přeobjednat-“

„Vlastně jsem se chtěla zeptat, jestli bych si nemohla objednat konzultaci u doktora Cullena.“

Kousla jsem se do jazyka. Skočila jsem jí do řeči moc rychle.

„Proč právě u doktora Cullena?“ zajímala se recepční. Byl to podezíravý tón nebo zaujatý tón?

V mých žilách už dávno neproudila krev, ale neředěná paranoia.

„Je to přítel mého přítele,“ drmolila jsem. „Slyšela jsem, že je to opravdu… výborný doktor.“

„To on je… jeden z nejlepších,“ dosvědčila recepční a já jsem překvapeně zamrkala.

Jak dlouho mu trvalo vypěstovat si takovouhle reputaci, aby se mohl nemocnicí plížit jako vraždící stín? Kolik lidí už podlehlo jeho nadpozemskému zjevu?… Kolik dětí?

Myšlenky takového typu mě vždycky dokázaly povzbudit.

Teď jdu správným směrem. Teď se musím rozhodnout. Co je správné a co je snadné…

„Dobrá, doktor Cullen je zrovna ve své kanceláři. Zavolám mu. Můžete si za ním dojít a domluvit se na datu a hodině. Taky vás musím upozornit, že doktor Cullen je zvyklý navštěvovat své pacienty v domácnostech, takže si můžete vyžádat konzultaci u vás doma.“ Recepční to říkala s jakousi hrdostí v hlase. Jako kdyby pro ni byla čest žít ve světě, kde doktor Cullen existuje.

Potlačila jsem zachvění. Kolik takových konzultantů přežilo návštěvu doktora Cullena?

Ty jsi jediná, kdo to může zastavit… Jsem si jistý, že někomu, jako je on, není dovoleno žít… Ale sám to nezvládnu - mě pozná! Zbaví se mě dřív, než se vůbec o něco pokusím.

Sama se musíš rozhodnout, jestli pomůžeš světu volněji dýchat…

Vzpomínka na ten melodický hlas mě zahřála u srdce. Dodala mi odvahu.

O deset minut později jsem stála před dveřmi doktora Cullena. Zaklepala jsem, otevřela je a zalapala po dechu.

Carlisle:

Tohle bylo na tom všem nejvíce frustrující. Dodržování pauz, povinné vybírání si dovolené, polední přestávky…

Připadalo mi to jako neskutečné mrhání, vzhledem k tomu, že v nemocnici chyběli doktoři a všude byla spousta práce. Nebyla ovšem možnost, jak z toho uniknout. Mohl jsem si jen tiše stěžovat a přečkat to, tak jako vždycky. Protože co jiného bych mohl udělat? S úsměvem vedení vysvětlit, že žádné přestávky na odpočinek nepotřebuji, protože nepotřebuji odpočívat?

Představu zmatených výrazů nechápajících smazal zvuk zvonícího telefonu. Paní Greenová z recepce mi zlepšila náladu. Byla totiž jen jediná věc, kterou jsem ve svém volném čase mohl dělat. Přijímat konzultace.

„Vstupte,“ odpověděl jsem polohlasně na tiché zaklepání. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupilo černovlasé děvče malého vzrůstu a smetanové pleti.

„Vy musíte být Elisabeth, že?“

Jelikož si mě tak trochu vyjeveně prohlížela – na což jsem byl už za ta léta zvyklý – pokusil jsem se o obzvlášť povzbudivý úsměv. Byl jsem rozhodnutý nepromluvit, dokud sama neodpoví. Chtěl jsem jí dát čas, aby si zvykla.

Poněkud nesoustředěně zavřela dveře. Vzduch v místnosti se zachvěl a přinesl mi její vůni.

To bylo poměrně zvláštní… Nevzpomínal jsem si, kdy naposledy mě vůně nějakého člověka zaujala natolik, abych o tom přemýšlel. Naučil jsem se ji dokonale ignorovat, a to i v takových případech, kdy při operacích protékala skrz mé prsty.

„Um, ano…“ vzpamatovala se a sklopila oči k podlaze. „Jsem tu ohledně té… konzultace.“

„Posaďte se,“ nabídl jsem jí místo a pomalu se usadil zpět do křesla. Podal bych jí ruku, ale když jsem se k tomu chystal, schovala ruce za záda. Možná to tak bylo lepší.

To s její vůní mě trochu vyvedlo z míry a tak jsem se k nějakému bližšímu kontaktu zrovna nehrnul. Risk byl sice minimální, ale přesto… Nehodlal jsem hazardovat. 

„Paní Greenová říkala, že si často domlouváte konzultace u svých pacientů doma…“ pokračovala opatrně.

Většinou jsem se setkával se dvěma typy reakcí na můj vzhled. Buď se lidé začali chovat velice důvěrně, až familiárně, anebo nejistě až odtažitě. Ona si zjevně vybrala to druhé.

Sledoval jsem, jak si o sebe tře chvějící se dlaně a roztržitě těká očima po místnosti, jako kdyby se mi nedokázala podívat do očí… Bylo mi jí líto, že jsem jí svou přítomností dostal do takového tlaku, ale nijak zvlášť jsem nad tím nepřemýšlel.

„Ano, tak to bývá. Někteří se ve známém prostředí totiž cítí víc… bezpečněji,“ usmál jsem se.

Konečně se mi povedlo zachytit její pohled. Bylo v něm něco… zvláštního.

Něco, co mě… odsuzovalo?

Mrkl jsem a ona začala pátrat ve své kabelce. Čím dřív budeme mít tohle za sebou, tím líp pro nás pro oba. Jen doufám, že se ve své domácnosti bude cítit lépe.

„Tady je má adresa…“ Vytáhla lísteček a rychle ho po stole posunula ke mně. Pak schovala ruku znovu do klína. Navrhl jsem hodinu. Kývla a zmizela stejně rychle, jako se objevila.

Maybelline:

Čekala jsem na doktora Cullena v domě, který mi byl pro tuto příležitost zakoupen.

Měla jsem na sobě dlouhé bílé šaty jednoduchého střihu a přes ně halenku, která mi zakrývala četná tmavá místa na pažích. I když mě každý prudší pohyb bolel, byla jsem šťastná, protože věci se chýlily ke konci. Tentokrát jsem si byla jistá, že nepodlehnu jeho okouzlujícímu vzhledu ani zlatým očím.

Proč jen má zlaté oči?

Jistota ze mě spadla okamžitě, hned jak jsem otevřela dveře.

„Dobré odpoledne,“ pozdravil zdvořile. Tvářil se jako anděl. Vypadal jako Bůh.

Musela jsem zavzpomínat na ty děti, ženy... Na všechna ta krveprolití, o kterých mi Joham vyprávěl. Jen to mě udržovalo při zdravém rozumu.

„Dobré odpoledne,“ přinutila jsem se k chabému úsměvu. „Posaďte se… Mohu vám nabídnout kávu?“

„Ano… děkuji,“ řekl a rychle mě přejel pohledem. Překvapilo mě, že neodmítl.

Carlisle Cullen má zálibu v nevinnosti. Přitahuje ho… Ustroj se podle toho. Bude pro něj těžší ti cokoliv odepřít…

Udělala jsem dobře, že jsem poslechla. I teď dělám správnou věc…

Roztřesenými prsty jsem do šálku nalila už dávno připravenou vroucí vodu. Z vedlejší místnosti se ozval tichý zvuk a já si s hrůzou uvědomila, že má návštěva vstala. Rychle jsem do malého šálku nasypala jed a sáček hodila za kredenc. Neměla jsem tušení, co to je, ale Joham tvrdil, že pouhá kapička bude stačit.

„Cukr nebo mléko?“ zavolala jsem příliš rychle, hlas se mi zlomil.

„Mléko, prosím.“

Jeho hladký hlas se ozval příliš blízko. Trhla jsem sebou a převrhla mléko, které už čekalo na poličce.

„V pořádku?“ zeptal se doktor Cullen a v jeho hlase zazněla skutečná starost.

Nesmíš se nechat zmást, opakovala jsem si, zatímco jsem rychle utírala rozlité mléko.

„Samozřejmě…“ zamumlala jsem a podala mu šálek.

„Děkuji,“ řekl hřejivě.

Plná rozporu plných pocitů a neuvěřitelného napětí jsem se otočila, rozhodnutá se mu naposledy podívat do tváře. Abych se ujistila, že jednám správně.

A v tu chvíli jsem to pochopila. Bylo to v jeho očích. Cit. Nefalšovaný, snadno čitelný, hluboký… Něco takového nemohl zfalšovat ani ten nejlepší lhář. Nemohl. Nemohl, že ne? Nebo ano?

Zatímco má hlava pracovala na 110%, šálek se smrtelnou tekutinou se pomalu blížil k jeho rtům. A já nebyla rozhodnutá. Moje ruka rozhodla za mne. Zcela mimovolně vystřelila jako šíp z luku a vyrazila překvapenému doktorovi šálek z dlaní.

Na zlomek vteřinu jsem se oba dívali, jak se otrávená káva rozlévá po koberci, který se vlivem neznámé žíraviny krabatí. Carlisle Cullen ke mně zvedl své zlaté oči. Proč jen má zlaté oči?

Teď už bylo jedno jestli je to vrah nebo ne. S rukou přitisknutou na ústech jsem vyrazila z místnosti, proběhla hlavním vchodem a přímo do lesa.

Přeběhla jsem ho a příliš vyděšená na to, abych se ohlédla, jsem nasedla do auta a vyrazila na zběsilou jízdu. Teprve pak jsem se začala rozhlížet, což bylo vzhledem k rychlosti, kterou jsem se řítila, docela nebezpečné. Nikoho jsem neviděla, to ovšem nic neznamenalo.  

Věděla jsem, že kdyby chtěl, byla bych už mrtvá… Takže jsem se opravdu zmýlila? Zmýlil se Joham? Ještě šlo všechno napravit.

Když jsem vcházela do domu, kde jsme se viděli naposledy, téměř jsem vyrazila dveře. Na první pohled mi bylo jasné, že je něco špatně… Nečekal na mě, jak slíbil. Celý prostor byl vyklizený, jako kdyby nikdy neexistoval… Nebyl tady. Ale ano, musel existovat. Bolavé modřiny na mém těle to dokazovaly. A pak mi to došla skutečnost, která mi skoro zastavila srdce… Joham nikdy nepředpokládal můj úspěch. Nikdy si nemyslel, že se sem vrátím… živá. Kolena se mi podlomila a já tvrdě dopadla na studenou podlahu. Fyzickou bolest jsem nedokázala vnímat. Moje srdce se právě tříštilo na milion střepů.

Když mi někdo položil ruku na rameno, necukla jsem sebou. Byl to velice jemný dotyk, nepůsobil žádnou bolest, byl… něžný. Skrz rozmazaný pohled jsem dokázala vidět jen jedinou věc.

Zlaté oči…

Autor: MaybellineEver (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Heart of glass: