Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Happy life? Yes!

12.08.2010 (16:15) • eliskababy • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2351×

Probudila jsem se do dalšího deštivého dne. Tenhle byl, ale přece jenom něčím výjimečný. Mám narozeniny. Osmnáctiny. Nějaké holky by možná štěstím skákaly do stropu, ale já ne. Jsem o rok starší než Edward. Jo já vím, že mu je 109, ale přeměněn byl v sedmnácti. Ale možná má Edward pravdu. Dělám z toho moc velkou tragédii. Nechám toho. Dnešek si užiju! Co je rok v porovnání s věčností, která – jestli Edward povolí – mě čeká? Nic. Jenom zrnko písku a celý poušti. Nahodila jsem úsměv a štrádovala jsem si to do koupelny. Umyla si vlasy, dala do nich trochu tužidla, vyfoukala. Vzala jsem si žehličku – ani nevím, že ji mám – a vlasy vyžehlila. Namalovala jsem si kouřový oční stíny – sice s mými dovednostmi jsem si to musela několikrát opravovat, ale povedlo se, řasenku a lesk na rty. To že jsem se oholila, je samozřejmost. Když jsem přišla do pokoje tak mi na posteli ležela hromádka oblečení. Plus boty na extrémně vysokém podpatku. U toho byl lísteček a na něm:

Správný rozhodnutí. Tohle je takový můj malý dárek. Užij si den. Všechno nejlepší.

Mám tě ráda Alice.

Jindy bych ji možná za ty boty zabila, ale dneska ne. Dneska jsem jí byla dokonce vděčná. Oblečení se skládalo z halenky, legín a kabátu. Když jsem si to na sebe oblékla, musela jsem poprvé v životě uznat, že vypadám sexy. Sešla jsem dolů, a když mě táta viděl, tak mu vypadl toust z ruky, který si právě dával do pusy.

„Budu to brát jako lichotku,“ zasmála jsem se.

„Wow. Vypadáš úžasně. Všechno nejlepší,“ vykoktal Charlie a podal mi nějakou krabičku. Byla velká asi jako můj notebook.

„To máš ode mě a od mámy,“ řekl. Opatrně jsem to rozbalila a co jsem neviděla. Úplně nový notebook. Byl to modrý Apple. Prostě luxus. 

„Tati, děkuju, děkuju! To je nádhera. Děkuju moc.“ Vrhla jsem se mu kolem krku a objala ho.

„Nemáš zač. Nevěděl jsem, jak budeš reagovat a popravdě jsem se i trochu bál,“ zasmál se. Kdybych měla špatnou náladu, tak bych se urazila. Ale jelikož jsem dneska měla úžasnou náladu a táta s mamkou tomu teď ještě dopomohli, tak jsem se zasmála. V lednici jsem si vzala jahodový jogurt a opřela se o linku. Ve čtvrt na osm jsem vyjela do školy. Když jsem přijela, bylo čtyřicet. No jo no. Chtělo by to nový auto. Ale musím říct, že náklaďáček mám ráda a bylo by mi líto, kdybych se ho měla zbavit. Edward a spol tam už byli. Schválně jsem zaparkovala na druhý straně u Jessicy, Mika, Angely a Erica. Bylo místo jenom z jedné strany a to tak, abych měla u nich dveře spolujezdce. Výborně. Dneska mi zatím všechno vychází, dokonce i přestalo pršet. Sundala jsem si kapuci – kterou jsem si pro dramatický efekt dala - a kabát jsem si svlíkla. Otevřela jsem dveře a vylezla. Okamžitě jsem slyšela, jak parkoviště ztichlo. Obešla jsem auto a byl slyšet jenom klapot mých podpatků. Došla jsem k partě. Všichni vykulili oči a Mikeovi spadla brada. Zasmála jsem se.

„Ahoj všichni,“ pozdravila jsem. Postřehla jsem, jak se parkovištěm rozléhá šepot. Ang se vzpamatovala jako první.

„Ahoj,“ oplatila mi pozdrav. „Copak se děje, že si se takhle vyparádila?“ zeptala se s úsměvem. Byla jsem ráda, že mě neprobodává tím žárlivým pohledem, jako Jess, která se po minutě k něčemu rozhoupala a odešla.

„Nic. Jenom chci na svoje narozky vypadat dobře.“ Usmála jsem se.

„Ježiši, Bello, proč si něco neřekla? Víš, jak se teď cítím trapně? Když už pro tebe nic nemám, tak zatím jenom přeji všechno nejlepší,“ podala mi ruku, pak mě objala.

„Děkuju, Angie. A buď  v klidu. Já jsem vlastně byla do dnešního rána rozhodnutá, to nikomu neříct. Ale řekla jsem si, že si to užiju.“ Vysvětlila jsem jí, aby se necítila blbě. Aspoň na ně pořád ještě nezírá s otevřenou pusou jako Mike a s vykulenýma očima jako Eric.

„Správná volba,“ pochválila mě a obě jsme se zasmály.

„Tak ještě jednou děkuju a já musím jít. Za chvíli zvoní a já mám ještě jednu zastávku.“ Zase jsme se zasmály a já odešla. Nahodila jsem úsměv ala hollywoodská hvězda a přes celé parkoviště vyrazila k mému bohovy a jeho (doufám, že i k mým) sourozencům. Už zdálky jsem viděla, jak Alice poskakuje na místě, Edwardovu otevřenou pusu a Jazzovy vykulený oči. Když jsem byla asi tak jeden a půl metru od nich Alice ke mně přiběhla a vrhla se mi okolo krku.

„Všechno nejlepší, Bello,“ zapískala přes celé parkoviště.

„Děkuju,“ zasmála jsem se.

Přišly jsme ke klukům, kteří se stále nehnuli z místa.

„Edwarde?“ zeptala jsem se a zamávala mu se smíchem před očima. Zamrkal. Oči mu zčernaly. Přitáhnul si mě k sobě a vášnivě mě políbil. Když polibek skončil – tentokrát byl delší než všechny ostatní – přesunul mi rty uchu.

„Všechno nejlepší, lásko. Ani si nedovedeš představit, jak ti to dneska sluší,“ zašeptal mi něžně.

„Děkuju, zlato,“ natáhla jsem se a dala mu pusu na nos.

Položil mi ruku na kříž a otočili jsme se k Alici a Jasperovi. Ten ke mně natáhnul ruku. Vložila jsem mu tam tu svojí.

„Všechno nejlepší, Bello. Opravdu si dneska krásná,“ popřál mi a složil mi poklonu.

„Moc ti děkuju, Jazzi,“ usmála jsem se na něj.

„Jdeme na hodinu?“ zeptala jsem se Edwarda. Pouze přikývnul. Mávla jsem na Al a Jazze a šli jsme.

Zbytek školy utekl hrozně rychle. Celý den mě stavěli lidi na chodbě – některé jsem ani neznala – a přáli mi. Všem jsem děkovala. Odpoledne jsme se domluvily s Alice, že si zajedeme koupit šaty na večer. Dala Edwardovi pokyny, co má a co nemá udělat a jely jsme. Bylo to úžasný holčičí odpoledne. Šly jsme koupit šaty, boty, pak na kosmetiku, na jídlo a k holiči. Bylo půl šestý a ona mi řekla, že pro mě Edward přijede v půl sedmý. Musím říct, že se divím, co se to se mnou dneska děje. Sama jsem si řekla o nákupy, líbilo se mi to, co jsem měla na sobě a pozor – ani jednou jsem nezakopla! Jako bych to byla, ale nebyla já. Zítra budu zase ta stará dobrá Bella. A basta. Ale dneska si to hodlám ještě užít. Odpoledne jsme volali Charliemu a mám dovoleno u Cullenů spát. Opatrně – abych si nezničila účes – jsem si udělala pohodlí na posteli a šáhla po knížce ‚Na Větrné hůrce‘. Nalistovala jsem si nějakou dobrou pasáž a začetla se. Když jsem se podívala na hodiny, bylo už čtvrt na sedm. Rychle jsem se převlíkla a trochu upravila. V tu chvíli před domem zatroubilo auto. Vzala jsem si psaníčko, do něho mobil, kapesníčky, klíče a sešla dolů. Měla jsem ještě vyšší podpatky než ráno, a tak jsem si pro jistotu dávala víc pozor. Přehodila přes sebe nový, černý kabát po kolena, zapnula ho a vyšla. Zamknula jsem a klíč dala pod květináč. Edward stál u dveří spolujezdce a otevíral mi je. Když zasedl na místo řidiče, prohlídl si mě.

„Ještě krásnější. A to jsem si myslel, že to nejde,“ složil mi poklonu a já se mírně začervenala.

„A to si ještě neviděl šaty,“ zasmála jsem se.

„Mám se bát?“ zeptal se.

„Neměla bych se ptát spíš já?“ nadzvedla jsem žertovně obočí. „Neboj se. Vybírala je Alice.“  On se na mě kouknul takovým tím pohledem „a sakra“ a já to nevydržela a rozesmála se nahlas.

„Tak jedeš ty, smíšku,“ zasmál se. Nastartoval a vyjeli jsme. Cestou mě držel za ruku. Mlčeli jsme. Když jsme zastavili před vilou, tak se mi zatajil dech. Všude bylo rozvěšeno tisíce malých světylek a sem tam nějaký lampión. Přímo zepředu byl na domu pověšen obrovský nápis „Bella“. Připadala jsem si spíš jako nějaká princezna. Otevřel mi dveře. Vystoupila jsem. Vstoupali jsme po schodech. Když otevřel dveře, nechal mě vstoupit první. Všude byla tma. Najednou se rozsvítilo a na mě se snesla sprška růžových okvětních lístků doprovázená hlasitým

„Krásné a veselé narozeniny, milá Bello.“

Když jsem se rozhlédla okolo, zatajil se mi dech. Úplně všude byly rozházené okvětní lístky růží v růžové a bíle barvě. Vlastně úplně všechno bylo laděné do růžova a bíla. I oni sami. Carlisle měl bílou košili, černé džíny a světle růžovou kravatu. Esmé měla růžové koktejlky a světle růžové lodičky. Alice si vzala světle růžové koktejlky a bílé páskové sandálky na podpatku. Jasper měl bílé kalhoty a růžový svetr. Rose měla tmavě růžové, dlouhé šaty. Emmett měl vyšisované džíny a světle růžovou košili. Všem to náramně slušelo. Ježiš! Já se vlastně ani neviděla, co má Edward. Otočila jsem se na něj. Černý džíny, černou košili a bílou kravatu. Vypadal božsky. Sundala jsem si kabát a on mi ho vzal a na dvě vteřinky odběh.

„Moc vám to všem sluší,“ usmála jsem se. „A děkuju. Je to tady nádherné. Moc si toho vážím.“

Přišla ke mně Esmé a objala mě.

„Nemáš vůbec zač. Všechno nejlepší, Bellinko. Mám tě ráda,“ řekla s láskou v hlase.

„Děkuju ti. Já tebe taky,“ odpověděla jsem dojatě. Poté mě objal Carlisle.

„Všechno nejlepší. Jako doktor ti samozřejmě musím popřát hodně zdraví. A jako někdo, kdo tě má rád, ti přeju hodně lásky a štěstí,“ usmál se na mě. „A tady máš ode mě a od Esmé malý dárek. Nic velkého, ale doufám, že se ti to bude líbit.“ Podal mi podlouhlou krabičku. Když jsem ji otevřela, nahrnuly se mi slzy do očí. V černém saténu ležel řetízek s přívěškem. Řetízek byl z bílého zlata, ale co je nejdůležitější – přívěšek byl znak rodu Cullenů.

„Bože, děkuju! Ani nevíte, co to pro mě znamená.“ Slzy mi přetekly a já je oba ještě jednou objala.

„Ne, že bys do ní nepatřila už dávno, ale teď oficiálně patříš do naší rodiny,“ řekl můj druhý táta.

„Děkuju. Chci, abyste věděli, že vás beru jako mé druhé rodiče a mám vás ráda stejně, jako ty pravé.“ Esmé se rozvzlykala a Carlisle se ještě víc usmál a otřel mi slzy.

„A teď dárek od Emmetta, Jaspera a Rose,“ ozvala se z ničeho nic Alice. Usmála jsem se a vzala od ní velkou krabici. Rozbalila jsem ji a v ní byla jenom další. Zvedla jsem obočí a zasmála se.

„Čeká mě jich hodně, Emme?“ zeptala jsem se ho.

„Uvidíš,“ rozesmál se. Tak jo. Rozbalovala jsem a rozbalovala a asi po třicáté krabici mi zbyla jenom krabička asi pět na pět centimetrů. Otevřela jsem ji a tam… nic. Koukala jsem na ni jak vyoraná myš a všichni se rozesmáli. Dokonce i Rose.  Já nad tím jenom musela zakroutit hlavou. Jazz něco vytáhnul s kapsy. Byla to malá krabička zabalená do růžového papír. S úsměvem mi ji podal.

„Už tě nebudeme trápit. Tady máš. To je ten skutečný. Hezké narozeniny,“ řekl.

„Děkuju,“ poděkovala jsem. „Doufám, že tam opravdu něco je,“ dodala jsem.

„Je,“ potvrdila mi to s úsměvem Rosalie. Usmála jsem se a rozbalila ji. Vypadly z ní nějaké klíče. Vypadaly jako od auta.

„Pojď se mnou do garáže,“ pobídnul mě Emmett. Šla jsem za ním. V garáži bylo jednu, pod růžovou plachtou, navíc.

„Všechno nejlepší,“ řekl a strhl ji. Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Pod ní bylo tohle. Moje omezené znalosti stačily na to, abych poznala, že je to Porsche.

„Wow. Já nemám slov. Je nádherný. Děkuju moc. Vážně moc děkuju.“ Usmála jsem se na ně.

„A teď poslední,“ podala mi Al plochou krabičku. „Ode mě a od Edwarda.“

Rozbalila jsem ji. Bylo to nějaký cédéčko a na něm bylo krasopisně:  Pro Bellu ♥

„Ukaž,“ řekl mi Edward. Vzal ho a dal do přehrávače. Po celé místnosti se rozlily tóny mé ukolébavky.

„Smím prosit?“ zeptal se mě. Kývla jsem. A tak jsme protančili celou noc.  Na tom cédéčku byly všechny jeho písně. Tancovala jsem s každým. Dokonce i Jazz se dokázal ovládnout a já si ho za to vážím. Když skončilo toto cédéčko, dala tam Alice nějaký jiný. Na něm byly i rychlý písně. Na ty jsme tancovali všichni.

*********************************************

Po této noci jsme se docela sblížily s Rose. Vždycky, když poslouchám toto cédéčko, tak se mi vybaví tenhle – jeden z nejlepších v mé existenci – den. Nikdy na něj nezapomenu. Toto cédéčko poslouchám dost často. Taky kvůli tomu, že Nessie bez něj neusne. Teď v mé nové existenci je všechno jinak. S Rose a Alice jsme nejlepší kamarádky. Všechno je tak, jak má být. No, i když… Jednou, když jsme byli celá rodina – včetně Ness – na lovu, stalo se to, že jsme potkali měniče. No a co se nestalo. Jacob – byla jsem hrozně překvapená, když jsem se dozvěděla, že je měnič – se otiskl do mojí dcery. Nejdřív jsem mu chtěla vyškrábat oči, ale už si zvykám. Za tři roky bude Ness vypadat na 18 a bude jenom na ní, jestli bude chtít být s ním nebo ne. Nemůžu vědět, co se stane, ale jedno vím jistě: Nikdy v životě nelituju ničeho, co jsem do této doby udělala!

Autor: eliskababy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Happy life? Yes! :