Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Happines?

21.10.2010 (20:45) • Kari • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2249×

Happines?

A všechno bylo jinak.

Co všechno může změnit jedna věc? Jedna výprava... jedna vteřina... jeden pohled... a jeden otisk?

Stalo se to, nelze to vrátit zpět. Ale proč to také vracet? Stalo se to, je to tak. A všichni to brali.

Leah byla šťastná, konečně se otiskla, našla lásku. Měla pro co žít, vyvážilo to i smrt jejího otce a i skutečnost, co byla. Nevadilo jí, kdo byla její láska. Nevadila jí barva jeho očí. Nevadilo jí nic. Měla jeho, byla šťastná.

Alec byl také šťastný, zjistil, že Renata nebyla ta prává a pravou našel. Jeho Leah. Laulinka, jak jí s oblibou něžně říkal - byl jediný, komu to dovolila. Byl rád, že je teď usměvavá a milá. Miloval ji, jak je jen upíří srdce schopné. A to je hodně.

I Renata byla nakonec šťastná. Sice ztratila Aleca, ale našla někoho pro ni mnohem lepšího. Všichni se divili, ale ona si toho nevšímala. Měla ho ráda. Měla ho hrozně moc ráda. Milovala, zbožňovala ho, jejího Marcuse.

Ten byl také šťastný. Konečně se mu podařilo přestat truchlit pro Didyme a znovu najít smysl života. Zase se smál, zase byl přítomen. Už nelétal kdesi ve vzpomínkách. Měl ji, zase nalezl to, pro co tak dlouho truchlil. Možná čekal právě na ni a ani o tom nevěděl. Možná, ale to je jedno. Jemu je to jedno. Je mu jedno vše kromě jeho lásky.

Jacob byl koneckonců také šťastný, vycházel s Leah, byli teď jako zbytek smečky - jako sourozenci. Sam byl šťastný, spojili se s Volturiovými a vypadalo to, že jejich oči dokonce kvůli nim získají brzy zlatou barvu.

Seth byl šťastný jako malé děcko, stejně jako Cullenovi si i všechny z Itálie velmi rychle zamiloval. A jeho sestra byla nanejvýš spokojená. Zbytek smečky šťastně uvítal mír a novou, lepší stránku Leah.

Bratři Volturiovi byli šťastni, že mohli mezi sebe uvítat tak zvláštní stvoření, jakými měniči určitě jsou, obzvláště Aro málem skákal radostí z rozšíření jeho sbírky. Zbytek Volturiů byl šťasten z nových přátel a z radosti jejich pánů.

A všichni byli šťastni.

.

.

.

.

.

.

Opravdu? Štěstí? Hledej jinde, u mě ne.

Jedna osoba šťastná nebyla. Ne, ani trochu. Nenáviděla to, nenáviděla to, co všichni ostatní milovali. Otisk – jedna výprava, jedna vteřina, jeden pohled. Jedna chyba.

„Proč?" ptala se stále. Proč Leah, proč Alec, proč teď... a nikdo neopovídal.

Všichni byli šťastní – až na jednu osobu. Všichni měli štěstí – až na jednu osobu. Ta se teď krčila v koutu a vzlykala bez slz. Všichni něco získali, jen ta osoba ztratila všechno.

Ta osoba... jsem já, Jane Volturiová.

Ta, která ztratila všechno, co jí zbylo. Ta, která ztratila bratra. Ta, co nemá nic. A to měla všechno. Měla domov. Měla ho, dokud tam měla Aleca. Teď už tam nebude. Nebudu mít domov, neboť ten jeho bude Leah. Tam, kde bude ona, on bude doma. Já ne. Já svůj domov ztratila spolu s ním.

Měla jsem lásku. Měla jsem ji, dokud mi ji dával. Teď bude věnována Leah. Na mě žádná nezbyde a nikdo jiný mi ji dát nedokáže. I lásku jsem ztratila. Spolu s ním.

Měla jsem štěstí, neboť mi k němu stačilo, abych byla s ním. Teď bude s ní. Ani štěstí mít nebudu, a to ho všichni okolo mají. Ztatila jsem ho – spolu s ním.

Měla jsem naději. Měla jsem ji, neboť on byl moje všechno a vždycky se zdálo, že ho nemůžu ztratit. Jenom zdálo. Teď jsem ho ztratila. A naději také.

Žila jsem. S ním to byl, i přes moji upíří podstatu, život. Nyní jsem mrtvá. Konečně chápu Bellu.

Zapomněl na slib, on zapomněl. Ne, to nevadí. Já nezapomněla. A já ho splním. Ještě jsem si ho v hlavě mohla živě přehrát, jedna z mála věcí, které jsem si do detailů pamatovala, i když byly z lidského života.

Jen tma. Byla noc, těsně nad ránem, ale i kdyby byl venku den, sem by tím malinkatým oknem snad ani nemohlo proniknout světlo. Všude vlhko a zatuhlina, krysy, pavouci, pavučiny a špína. Ale to všechno bylo jedno těm, kteří byli uvnitř. Mně a mému bratrovi. Jediné, na co jsme byli oba schopni myslet, bylo to, co nás čeká. Trest, rozdělení... smrt.

„My prostě musíme být spolu,“ vzlykla jsem Alecovi, už nejmíň po sté, do ramene.

„Budeme, určitě,“ sliboval mi do vlasů, i když věděl, že lže.

„J-j-já...“ zakoktala jsem se.

„Pššš, v pořádku, oni nás najdou...“ uklidňoval mě. Vzhlédla jsem k němu uslzenýma očima.

„Myslíš?“ V mém hlase převažovalo zoufalství.

„Doufám,“ povzdychl. „Jsou naše jediná naděje.“

„Alecu, nás nic nesmí rozdělit. Nic,“ zopakovala jsem znovu. „Jestli... já... já radši zemřu vlastní rukou, než aby nás rozdělilo něco jiného než my sami,“ znovu jsem vzlykla.

„Já také, Jane, sestřičko.“ Zvedl mi jedním prstem bradu. „Tak to bude náš slib,“ vyhrkl.

„Určitě,“ souhlasila jsem a jako jedněmi ústy jsme najednou začali odříkávat:

„Pane Bože, ty, jenž nás teď zde jediný vidíš, vyslyš náš slib a buď mu svědkem, potvrď nám ho, toť oč prosíme. Zemřeme vlastní rukou, kdyby něco jiného než my sami rozdělit nás mělo. To slibujeme.“ Pak jsme se naposledy objali připraceni na smrt vlastní rukou. Překazil nám to kat, který si pro nás již přišel. Zoufale jsme na sebe pohlédli, jak jen máme tu vlastní smrt stihnout...

Ano, on na něj zapomněl. Ale já ne. Já ho splním, musím. Bůh mi byl tehdy svědkem. Vstala jsem a šla do jeho pokoje. Vzala jsem papír a tužku a napsala jsem vzkaz:

Alecu,

musím, já vím, že možná nesouhlasíš, ale já plním slib daný před smrtí. Měj rád svět, bratříčku.

Nyní jsem šla do svého pokoje a vzala si jen vyloženě minisukni a top, který zakrýval opravdu snad jen to nejdůležitější a drobné baleríny. Oblečení tohodle typu jsem nesnášela, ale teď se mi skvěle hodilo. Vyšla jsem na chodbu a mířila si to k hlavnímu východu. Zapomněla jsem ale na Edwarda, toho čtenáře myšlenek. Asi jsem moc nahlas přemýšlela nad tím, co teď chci udělat, neboť jsem ho najednou i s Alecem, Leah a bratry zahlédla za sebou. A za nimi se ještě drželi Felix, Demetri a smečka. Zrychlila jsem.

„Jane!“ slyšela jsem za sebou hlasy, ale já je ignorovala. Zastavila jsem se jeden malý lidský krok před sluncem a otočila se čelem k nim.

„Jane! Drahá, co to děláš?“ zeptal se mě Aro.

„Porušuji pravidla, pane,“ odpověděla jsem, i když jim to snad mohlo dojít.

„Sestro! Proč?“ naléhal Alec.

„Pro smrt,“ řekla jsem a postoupila o půl kroku ke světlu.

„Jane, ne!“ křikl Alec. „Co tím hledáš?“ zeptal se.

„Štěstí?“ A vkročila jsem do světla.

Felix se, ač nerad, na Arův příkaz rychle vrhl za Jane strhl ji do stínu, kde jí chtě, nechtě utrhl hlavu a spálil...

Alec našel vzkaz a konečně mu všechno došlo. Tedy, alespoň si to myslel. Věděl, co mu sestra chtěla vzkázat.

Sliby se plní, i když slzy tečou.

Autor: Kari, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Happines?: