Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Gwin

26.03.2012 (18:00) • Deedee • FanFiction jednodílné • komentováno 16× • zobrazeno 4571×

Gwin

Propletla jsem se hořící stuhou. Není krásnější pocit na světě, než když mě míjejí ohnivé řetězy, celé náměstí kolemjdoucích sotva dýchá, s očima vyvalenýma hrůzou nad nebezpečím mých pohybů, a já sama si přitom mohu být tak jistá, že mě nepopálí ani jediný. Ty plameny totiž vytékají z prstů mého nejdražšího, mého jediného, Dusta.

Uprostřed tržiště dva ohniví kejklíři. Je mým Sluncem. Hřejivý, zářící středobod mého vesmíru. A já se kolem něj otáčím jako samotná Venuše. Během dne se nás žen kolem něj otáčí mnohem více. Žárlím, jistě, že na ně žárlím. Nejvíce proto, že jich se dotýká, líbá je a hladí. Zatímco mně jen občas věnuje krásné slovíčko. Prý jsem ještě na doteky moc mladá.

Ale když zapálí louče a rozžehne plameny, všechny ostatní ženy s křikem utíkají. Jen já s ním zůstávám. Nebojím se jeho tepla. Vím, že mě jen zahřeje, nikdy nepopálí. Nebojím se svíjet v jeho nebezpečné záři. Oheň je můj miláček. Mé pohyby splývají s jeho. Občas mě protočí, občas vyzvedne, aby pode mnou mohl vykouzlit hořící louku. A lidé tleskají, křičí a vřískají děsem. Jsme pro ně ta nejlepší atrakce. Oni nemohou spustit oči z nás a můj miláček Dust je nespouští ze mě. V tu chvíli jsem pro něj jen já jediná. Hlídá své zlaté sluhy, aby mi snad náhodou neublížily, pozoruje mé pohyby a vím, že se mu líbí. Vím, že v tu chvíli mne miluje.

Škoda jen, že jsou naše vystoupení tak krátká. Oheň se nesmí nechat dlouho divočit, mohl by se utrhnout ze řetězů. Naposledy mne obejme kolem boků, prohne mě, že mi rudé vlasy spadnou až k zemi, a těsně nad mým živůtkem vystřelí dračí plamen. Obecenstvo vykřikne, a pak se roztleská. Tím končí naše vystoupení a je čas přesunout se zase o trh dál. Uklízím louče a popel, zatímco Dust se vrhá do publika, přesvědčit ho ještě k malému přispění.

Tentokrát bylo ale něco jinak. Dust se zdržel u muže ve velmi draze vyhlížejícím plášti. Zdálo se, že s ním něco vyjednává. Všimla jsem si toho podivného šlechtice již při jednom z prvních záklonů. On, a ještě stejně zbohatle vyhlížející blonďák vedle něj, ze mě nespustili oči. Ale jinak než ostatní diváci, tak nějak strnule. Nebáli se, ani nebyli šokováni. Jen mě pozorovali. A Dust teď s těmi gentlemany mluvil. Co mu asi chtějí? Snažila jsem se nenápadně dostat až k nim, abych rozhovor vyslechla.

„Co je zač ta tvoje tanečnice?“ ptal se černovlasý muž nepříjemně úlisně.

„Má svěřenkyně. Dust Finger, jméno mé. Líbilo se vám představení?“ odpověděl mu můj miláček a mě trochu ranilo, že o mně neřekl nějak hezčeji.

„Líbila se nám ona. Co bys za ni chtěl?“

„Ale pane, Gwin není věc. Ona není na prodej.“

„Pššt, ne tak nahlas. Bude to překvapení pro mého nového bratra. Dám cokoli. Lepší obchod už tě v životě nepotká.“

Dust se pootočil a hned poznal, že je poslouchám. „Zůstaňte tady,“ řekl na to muži a vydal se ke mně. Popadl mě za bok a odvedl za roh budovy.

„Oni mě chtějí koupit? Já se nenechám prodat! Že jim mě nedáš, Duste, že ne?“ vyhrkla jsem okamžitě.

„Máš moc velké uši, plamínku. Jistě, že tě nikomu nedám. Tedy ne natrvalo a ne zadarmo. Poslouchej, tohle je naše velká příležitost. Když budeš rozumná a velká holka, budeme si moct po zbytek života žít jako panstvo na hradě.“

Skrčil se ke mně a vzal mi tvář do dlaní. Cítila jsem, jak z nich ještě sílí teplo. Byla jsem z toho všeho zmatená. Políbil mě lehce na čelo a pokračoval: „Jsou to ti nejbohatší páni ve městě. Zaplatí za tebe jako za královnu. A tvým úkolem bude jen se hezky usmívat a dělat jim společnost. To přece zvládneš, už nejsi malá holka. Budeš se mít u nich dobře a budeš v bezpečí. Já mezitím peníze znásobím a zařídím nám nějaké bydlení. Pak si pro tebe přijdu, ohníčku. Vypálím jim hrad, když to bude třeba, a odnesu si tě zpátky. Ano? Uděláme to tak? Budeš moje statečná holčička, že ano? Protože víš, že já tě miluju, jsi můj nejdražší poklad. Uděláš to pro nás?“

Díval se mi zpříma do očí a povzbudivě se usmíval. „Ale já, já nechci od tebe,“ špitla jsem trochu vyděšeně z té představy.

„Ale jdi, bude to jen pár měsíců. Když budeš pořádně divoká a ukážeš jím, jak se umí oheň chovat, uvidíš, že tě ještě rádi vrátí.“ Na to se šibalsky usmál, tak, že mě to také donutilo k úšklebku.

„Udělám jim z hradu hromádku popela. Jen mi dej křesadlo.“

„Mám něco lepšího.“ Vytáhl z kapsy maličkou skleněnou lahvičku. V ní se třepotal droboulinký plamínek. Věčný oheň! Cítila jsem, jak se mi slzy derou do očí. Schoval mi plamínek do dlaně. Skočila jsem mu kolem krku a sevřela ho pevně v objetí. Nechtěla jsem odejít. Ale pro naše společné štěstí to vydržím.

Vedl mě k mému novému pánovi a já jsem čím dál tím víc litovala svého rozhodnutí. Musím být přece silná! Muž podal Dustovi kožený měšec a napřáhl ke mně ruce v uměle přátelském gestu. Otočila jsem se k mému miláčkovi, chtěla jsem ho naposledy políbit. Ale on mě jen pohladil po vlasech. Pak už mě muž popadl kolem boků a vedl pryč. Potřebovala jsem brečet.

„Tady teď počkáš, než ti připravíme pokoj,“ poručil mi, když mě dovedl ke svému hradu. Byla to obrovská a studená stavba. Mezi mnoha pokoji jsem nakonec byla ponechána v knihovně.

„Pane, co se mnou bude? Co bude mým úkolem zde?“ zeptala jsem se, než odešel.

Nenamáhal se ani otočit. „Budeš pečovat o mého nového bratra. Především o jeho přeměnu. Nemám čas stát u jeho postele celé dlouhé dny. Nu, a pak budeš jeho, Caia.“

„Přeměna na co? A kdo jste vy? Pane!“ Na to už ale neodpověděl.

Chvíli jsem vydržela jen tak sedět v temné místnosti mezi regály se stovkami starých knih. Ale odevšad zafukoval vítr, po celém těle mi pobíhal mráz. Zasteskla jsem si po Dustově hřejivé náruči. Byla jsem přesvědčena, že to šero a chlad, které tu panovalo, mě dozajista zabije. Co je to vůbec za rozum, že v knihovně není ani lucerna? Jakpak se tady dá asi číst?

Vytáhla jsem z kapsáře věčný ohýnek. Chvíli jsem ho jen pozorovala, jak nádherně se třepotal. Ale pak jsem zatoužila po jeho teple, které se přes skleněnou nádobku nedostávalo. Vzala jsem tedy jednu ze starých knih, opravdu zničenou a zaneřáděnou, kterou už by snad opravdu nikdo nechtěl číst a bez studu – protože já umím poznat jen pár písmenek a příběhy mi vždy jen vyprávěli – jsem vyškubla jeden list. Stočila jsem ho do ruličky, vsunula víkem v lahvičce a pozorovala, jak se do něj plamínek vpíjí. Po chvíli jsem papír vyndala a, o teď už mnohem větší, oheň se zahřála. Sotva se zlisované dřevo rozpadlo v popel, vzala jsem další. Než se pro mě můj nový pán vrátil, už byla kniha značně užší.

„Co to tu děláš?!“ Polekal mě a já upustila hořící list papíru na zem.

„Ihned to uhas!“ vykřikl pán znovu a o krok couvl.

Snad se nebojí takového malého plamínku. „Jistě, pane. Omlouvám se, pane. Ale byla tu hrozná zima.“ Ušlapala jsem ohýnek.

„Jdeme,“ vyštěkl a popadl mě za ruku. Vlekl mě chodbami prázdného hradu a kladl mi na srdce: „Jsi teď v mém hradu. Na hradě pána Ara, brzy nejmocnějšího šlechtice Itálie, a budeš se chovat podle mých pravidel. Takže předně, žádný oheň! Jedině pod mým dohledem, a když při něm budeš tančit. A žádné dotazy. Všechno ti bude sděleno včas.“

Zastavili jsme se před pozlacenými dveřmi. „To jsou komnaty mého nového bratra. Uvnitř na tebe čeká služebná, která ti vysvětlí tvé povinnosti. Nechci žádné problémy, rozumíš? Tresty tu nejsou příjemné.“

Zběsile jsem kývala, protože z něj šel opravdový děs. Nemohla jsem se odtrhnout od jeho očí. Měly tu nejpodivnější barvu, jakou jsem kdy viděla, byly karmínové. Chvíli jsem váhala před dveřmi, když pan Aro odešel. Nakonec jsem sebrala odvahu a vešla.

Strnula jsem s rukou ještě na mohutné klice. Stála jsem v malém salónku, ze kterého vedly další dveře. Zpoza nich se ale ozývaly prapodivné zvuky. Skučení a sténání, jako by snad někdo byl upalován zaživa.

Dveře se otevřely a vešla z nich postarší žena, bledá jako stěna, snad z toho, co se dělo uvnitř. Její oči měly také tu prapodivnou rudou barvu. „No, konečně, tady si. Pán potřebuje obklady, má obrovské bolesti. Musí to tři dny vydržet. Tvůj úkol je, aby mu po tu dobu bylo co nejlépe. Půjdu si po svých povinnostech. Máš tu všechno, co bude potřebovat - vodu, masti, obklady. Poradíš si, stejně jen leží.“

„Počkejte! Na co se to pán přeměňuje?“

„Přece v upíra, ty hloupá. Copak ti to nikdo neřekl? Poslyš, to ti musí vysvětlit jiní. Já jsem jen služebná a musím jít pracovat.“ Na to bouchla dveřmi a zmizela.

Upír! Srdce mi vyskočilo až do krku. Mám se starat o někoho, kdo se mění v upíra? Vždyť to jsou jen bubáci z pohádek pro malé děti. Co je to za nesmysl?

Z vedlejšího pokoje se opět ozval bolestný křik. Pomalu jsem vešla do pokoje, jak mi bylo poručeno, a můj strach se ještě zvětšil. Na překrásné královské posteli tu ležel ten blonďatý muž z tržiště. Byl bledý, nehybný, ledový. Zdál se docela mrtev. Ovšem jen do okamžiku, než se začal svíjet v hrozivých křečích. Měla jsem chuť přilepit se zády ke zdi, držet se od toho muže dál. Děsil mě. Na druhou stranu ale velmi naříkal a velmi trpěl. Popadla jsem v sobě odvahu a ze stolku hadr a jemně mu otřela pot z čela. Bylo děsivé, jak ledové byly jeho ruce, a zároveň jak moc mu hořela bedra.

Přešlo asi pět záchvatů a můj strach se celý změnil v lítost. Ten muž se musel ukrutně trápit. Byl to docela pěkný pán. Musel být mnohem starší než já nebo dokonce i můj milovaný Dust. Ale rozhodně mi byl milejší než Aro. Měl velmi jemné rysy a spolu s takřka bledými vlasy vypadal trochu andělsky.

Po delší chvíli přišla kuchtička. Donesla mi krajíc chleba a čaj. Poděkovala jsem a všimla si, že ona tak bledá není a ani rudé oči nemá.

„Prosím, povíš mi, co se tu děje? Všichni jsou tu tak chladní a odmítaví a služka mluvila o upírech, co je to za hloupost?“

„Žádná hloupost, maličká. Náš pán a už i někteří ze služebnictva jimi jsou. Pan Caius, pánův přítel, se teď také v jednoho mění. Jeho tělo umírá, upíří jed ho spaluje zevnitř. Vypadá to hrozně, že? Je mi ho líto, je to dobrý pán.“

„Cožpak ty se jich ale nebojíš?“

„Trochu ano, trochu mě děsí. Ale jsou to dobří páni a ke mně se chovají slušně. Myslím, že mi neublíží. Ty se taky nemáš čeho bát. Budeš přece pana Caia. To ti snad i závidím.“

Nechápala jsem, jak se tomu může smát. Ale pak jsem si vzpomněla, jak já jsem se smála dívkám na tržišti, když se bály pohladit Dustovy ohnivé psy. Snad je to podobné.

Pozorovala jsem bledého pána, když zrovna klidně ležel, a zvažovala, co to pro mě znamená, že je upírem. Položila jsem mu ruku na vroucí čelo, cítila jsem ten oheň uvnitř, a bylo mi z něj dobře. Snad ten, kdo je stvořen plamenem, nemůže být pro mě špatný pán.

K večeru začaly pánovi šílené a dlouhé křeče. Křičel, i když oči měl stále zavřené. Bylo to děsivé. Snažila jsem se ho držet, chvíli i objímat, aby sebou neházel, a snad si neublížil. Ale ta ukrutná bolest z něj sálala, jako bych ji cítila i já sama. Takhle to nejde, to se nedá vydržet. Musím něco udělat. Spaluje ho přece oheň, to říkala ta kuchtička. Oheň je můj přítel, domluvím se s ním, aby ho ušetřil.

Sklonila jsem své rty k jeho tvářím a tiše volala na plameny. Prosila je, ať odejdou. Sevřela jsem oči a snažila se představit, jak mu spalují maso i kosti. A pak jsem mezi nimi v té představě tančila a hladila všechna bolavá místa, která po nich zůstávala. Byl to dlouhý tanec a docela mě vyčerpal, i když jsem ho tančila jen v představách. Avšak podařilo se mi bolest zmírnit. Pán v mém náručí přestal naříkat a opět se změnil v mrtvolu. Unaveně jsem dopadla na jeho bedra. Chtěla jsem být jeho ohni blíž, abych ho mohla hlídat. Ale usnula jsem.

„Co tady děláš?“ probudil mě pan Aro silným trhnutím.

„Já, já, pane, asi jsem usnula, pane.“

„To jsem si všiml. Co se s ním děje? Jak to, že nenaříká?“ Skláněl se nad tělem svého nového bratra a kontroloval jeho tep.

„Hlídám oheň v něm, pane. Hlídám, aby ho tolik nebolel.“

Aro se zarazil, poklekl vedle mě, aby mi viděl zpříma do očí, a zopakoval má slova. „Hlídáš jeho oheň?“

Jeho oči náhle nebyly tak zlověstně rudé. Spíš zářily zvědavostí, snad i radostí. „Ano, pane Aro. Aby neměl tak bolestivé křeče.“

„Dovedeš udělat přeměnu bezbolestnou?“ zeptal se znovu a jeho hlas už zněl pomalu jako smích. Kývla jsem a opatrně se usmála. Na to se on dočista rozchechtal. Popadl mě do objetí a dokonce mě políbil na tvář! Vyděšeně jsem uskočila. Rozesmál se ale ještě víc, hladil mě po vlasech, a mluvil tak sladce, až to děsilo.

„Ty jsi poklad, ty jsi můj poklad! Teď mohu přeměnit i Marca a Didyme a nemusím se bát o její křehkou dušičku. O, zlatíčko, odpusť mi tu nevrlost. Je před námi ještě hodně práce. Ale s takovými, jako jsi ty, to půjde raz dva. Lehni si ještě a odpočívej. Hned ti nechám přinést něco pořádného k jídlu. A musíme ti vzít míry na šaty. Chceš se přece Caiovi líbit. Jistě, že se mu budeš líbit! Bude tě milovat!“

Ještě jednou mne políbil, tentokrát na čelo, a vyběhl z pokoje jako malé dítě, které dostalo novou hračku. Chvíli jsem zmateně čekala, co bude dál, a trochu se bála řetězů, vězení nebo tak něčeho. Ale když jsem dostala k večeři celý čokoládový dort, tři služebné k ruce, a hedvábné šaty barvy plamene, všechen děs ze mě spadl.

Takže pan Aro pochopil, jak dobrý je oheň sluha. Když jsem usínala s rukou stále na hořící hrudi svého nového pána, vzpomněla jsem si na Dustovu radu. Ukážu jim, jaký taky umí být oheň špatný pán.

Ještě dva dny jsem opečovávala pana Caia. Dva dny rozmazlování. Dostala jsem takovou spoustu věcí, jakou jsem v životě ani neviděla. Měla jsem dokonce vlastního poníka. Hrozně moc jsem se smála, když ho přivezli. Objala jsem za něj Ara, dala mu malou pusu na tvář, a z legrace řeka: „Děkuji moc, strýčku!“ 

Hned, jak jsem to pojmenování vyslovila, uvědomila jsem si, že jsem si tím nejspíš podepsala trest. Aro ale zareagoval překvapivě jinak. „Jsem rád, že se ti líbí. Chci, aby ti u nás bylo co nejlépe. Ale stále jsem tvůj pán!“

Ačkoli řekl poslední slova děsivě, už jsem se ho nedokázala bát. Doopravdy se pro mě stal strýčkem. Velice hodným a velice bohatým. Byla jsem přece jen ještě dítětem. Lehko jsem se nechala zlákat jeho dary a vlídností. Věděla jsem, že je hraná. Ale zároveň jsem tušila, že jsem pro něj příliš důležitá, než aby mi ublížil. Byla to velmi výhodná pozice. Když v ní vydržím, než se pro mě Dust vrátí, bude snadné se odsud dostat. Alespoň mi to tak připadalo.

Držela jsem svého budoucího pána za ruku. Oheň v něm už byl velmi slabý. Cítila jsem, že zvládne způsobit sotva jednu bolístku a zmizí docela. Svírala jsem tu křehkou ledovou dlaň a váhala, zda chci, aby oheň hořet přestal. Sice pan Aro říkal, že budu mít za úkol opatrovat ještě dva jeho blízké, ale bůh ví, co se mnou bude mezi tím.

A také jen bůh ví, jaký bude můj nový pán, až se probudí. Jediným si mohu být jistá, bude ledový. To mi zrovna klidu nepřidávalo. Zkusila jsem plamenu povolit, jestli by se třeba ještě nerozhořel, ale už sotva hřál. Nezbylo než se nadechnout a doufat.

Pán na zdobených poduškách vydechl, jako by to bylo naposledy. Ale bylo to vlastně poprvé. Ruka v mé dlani jakoby zkameněla. Pak se její prsty pevně obtočily kolem mých a pán otevřel oči. Nebyly tak blankytně modré, jako jsem si je pamatovala z tržiště. Byly stejně rudé jako Arovy. Jeho pohled mě zasáhl jako šíp a strachem se mi rozbušilo srdce. Během celé přeměny jsem k němu cítila takovou lítost, až mi byl pomalu milý. Snad jsem ho začínala mít i ráda. Ale to bylo pryč tím jediným pohledem. Byl z něj ledový, děsivý upír.

„Ahoj, malá,“ pousmál se. Ale mě to nepotěšilo. Byl to stejně úlisný úsměv, jaký jsem znala od Ara. Ten tam byl spící anděl. Tohle byl novorozený vrah.

Pan Aro přišel do pokoje, objal již sedícího Caia a honosně pronesl: „Vítám tě, bratře.“

„Aro,“ vydechl můj nový pán s úlevou. Pak se opět otočil ke mně.

Toho si pan Aro okamžitě všiml. „Co tu ještě okouníš? Běž se převléct. Večer tě čeká představení na uvítanou. Zmiz!“ Jeho hlas byl zas tak odměřený a chladný, jako když mě přivedl. To tam bylo rozmazlování a úsměvy. Děje se, jak jsem se obávala? Co ze mě teď bude? Otrok? Před jeho ostrými zraky jsem raději sklopila hlavu a vyklouzla z pokoje.

Stála jsem a nechala na sebe navlékat roztodivné krajky. Můj večerní kostým. Byla jsem ochromena strachem. Oslava na počest Caiovy proměny byla v plném proudu a za chvíli jsem měla na řadu přijít já. Chtějí, abych tančila. Bez Dusta. Copak to jde? Já se ohně nebojím, ale vytvořit ho nedovedu. To mi dají svíci a tancuj? Takhle to neumím! Co když se nebudu novému pánovi líbit? Co když mě odvrhne? Co se mnou pak udělají?

Rozezněla se divoká hudba a jeden z komořích do mě strčil. Udělal jsem nemotorné krůčky před temně modrý závěs. V tu chvíli se přede mnou zvedly dva silné proudy ohně. Jak ustaly, všimla jsem si, že je vypustily podivné roury. Kolem dokola v obrovské místnosti jich stálo hned osm. Za nimi sedělo obecenstvo. Tak velký taneční plac jsem ještě sama pro sebe neměla.

„Tanči!“ popoháněly mě hlasy. Bylo z nich cítit vzrušení. Vzpomněla jsem si, jak se pan Aro vylekal hořících listů. Jestli je má domněnka správná a upíři se ohně děsí, tak tohle pro ně musí být ohromná podívaná.

Udělala jsem další krok, ale hned jsem pocítila, jak se mi třesou nohy. Duste! Jak to zvládnu bez tebe? Dva muži na vyvýšených trůnech se tvářili nespokojeně. Musím, musím začít tančit! Pevně jsem sevřela oči a představila si svého miláčka uprostřed sálu.

Ty plameny jsou jeho, přesvědčovala jsem se. A za jásotu publika se konečně vrhla do chrlících plamenů.

Jak jsem ucítila jejich teplo, vrátila se mi odvaha. Byly mi tak známé, milovala jsem je. Byla jsem jen já a oheň. Tak, jako vždy předtím. Tak, jak to má být. Tančila jsem a dav jásal. Nezáleželo na tom, že to byl dav přímo zrůdný. Byla jsem blízko ohně a tedy i blízko něj. Byla jsem silná.

Dotočila jsem se až blízko k strážím u hlavních dveří.

„Ukaž se mi, plamínku!“ proběhlo mi hlavou, čím mě Dust vždy popouzel k šokujícímu vystoupení. Bez jediné úvahy mi vlasy prosvištěl plamen. Okamžitě se rozhořely. A rychlost jejich švihu nezaregistrovala ani blízko stojící upíří stráž. Plamen přeskočil na jejich šaty a já mohla bez újmy tančit dál. Za to ti dva se rozkřičeli hlasitěji než hudba. Vrhla jsem se ke dveřím. Další ale byly rychlejší. Ucítila jsem silné ruce mohutného italského upíra.

„Odvést!“ rozkřikl se Aro.

„Do kobky, pane?“ ptal se můj věznitel a mně se sevřel žaludek.

Než ale stihl Aro odpovědět, vstal můj nový pán. „Ne! Do mých komnat.“ K bratrovi ještě dodal: „Zkrotím si ji sám.“

Ital mě dovedl do tak známého pokoje. Zabouchl dveře a zůstal stát za nimi. Nevím proč, ale smála jsem se. Trvalo mi však jen chvilku, než mi došly následky toho činu. Pak rychle naskočil zpátky strach. Caius měl krvežíznivé oči, když nakazoval moje odvedení. Co udělá, až se vrátí? Zbije mě, zabije, nebo nejhůře - přemění?

Skrčila jsem se do rohu a čekala. Muselo to být i několik hodin. Hrad burácel i bez mého tance. Až když hukot utichl, otevřely se dveře. Pán Caius propustil strážce, vešel do pokoje a ani se na mne nepodíval. Chvěla jsem se u zdi. Sundal si tmavozelený plášť a natáhl s ním ruku ke mně. Okamžitě jsem vstala a se sklopenou hlavou ho uložila do almary. Pak jsem opět upřela vyděšené oči zpět na něj. Konečně si mě všiml. Nebyl opilý, to snad ani upíři být nemohou, ale usmíval se.

„Jsi příliš krásná a malá na to, abys byla tak zlá, tak se na mě nemrač,“ pronesl snad na vysvětlenou. Popošel kousek ke mně a chtěl mě pohladit, já ale ucukla. Nedokázala jsem říct ani slovo. Jen jsem hleděla do jeho rudých očí a vzpomínala, jak krásně byly modré. Naklonil se blíž a já už utéct neměla kam. Zůstal ale jen u jemného pohlazení. Stále se usmíval. Požádal mě, abych mu připravila postel a dovolil mi ustlat si na vedlejším otomanu.

Otočila jsem se, když se převlékal do nočního oblečení. Podal mi jednu ze svých košilí, ale já ji jen přehodila přes sebe. Ulehl a usnul velmi rychle. Pak teprve jsem se převlékla a usnula také. Ráno vstal, probudil mě pohlazením po vlasech, podal mi list s úkoly a beze slova odešel. Přerovnala jsem mu skříně a ustlala postel, jak mi písemně poručil. Zbytek dne jsem si prohlížela obrazy v jeho zeměpisných knihách. Byla tam vyobrazena tak krásná místa, že jsem málem zapomněla na všechen ten děs kolem. K večeru zas přišel a vše se opakovalo.

Trvalo to tak necelý týden. Za celou tu dobu mě jen hladil. Stále se smál a jeho hlas byly jemný. Čím déle jsem tak hleděla do karmínových očí, tím víc mi připadaly opět modré. Srdce už mi nebušilo děsem a na příchod svého pána jsem se začínala těšit. Pocítila jsem dokonce touhu ho pozdravit a promluvit si s ním.

Ale po týdnu opakování si pro mě do komnaty přišel pan Aro. Popadl mě a vedl do jiných pokojů. Chtěla jsem se mu vytrhnout a vrátit se zpět do bezpečí, ovšem nechal mě. Dovedl mě až k dalším dvěma tělům.

„Nebuď paličatá. Nikdo ti tu neublíží, dokud budeš dělat, co umíš. Jestli neuslyším jediný výkřik, dostaneš velkou odměnu,“ promlouval ke mně zas příliš sladce.

V místnosti na mě čekalo nové oblečení, honosný oběd a dvě téměř mrtvá těla. Muž o něco starší, než mí dva páni, a zdánlivě křehká žena. Celý kolotoč měl začít od začátku.

Tři dny, které jsem proseděla u ohněm sžíraných mrtvol, se zdály jako věčnost. Dostala jsem spoustu nových darů a oba vládci ke mně chodili se sladkými slovy. Pochopila jsem, že tento pár je pro ně velmi důležitý a ucítila jsem svou možnost. Za živůtkem mě stále hřála lahvička s věčným plamínkem. Blížil se jejich poslední výdech a já věděla, že je na čase zjistit, proč se upíři tolik bojí ohně. Vzala jsem ruku té dívky a jeden z jejích bezvládných, ale už kamenných prstů, jsem přiložila k víku lahvičky. Okamžitě vzplál. Plamen se rozšířil po její dlani. Postupoval k zápěstí.

Vtom do pokoje vtrhl Caius a stráž. Oheň uhasili a mě můj pán popadl a odvlekl do jeho komnat. Čekala jsem smrt. Nedovedu vysvětlit, co ve mně vyvolalo tenhle čin. A už vůbec nedovedu říci, proč mě za to nepotrestal.

„Budeš ležet vedle mě!“ bylo jediné jeho jasné přání.

 Převlékl se, ulehl, a já vlastně docela ráda byla zase blízko něj. Snad jsem ten požár způsobila, aby mě vrátili k němu zpátky. Snad jsem věděla, že on mi neublíží. Ležela jsem a prohlížela si jeho tělo, stejně nehybné, jako během jeho přeměny. Pocítila jsem neodolatelnou touhu se ho dotknout. Věřit chladnosti jeho těla. Položila jsem mu ruku na hruď. Přitěžkal ji svou a dál spokojeně spal.

Je to pět let. Pět let ležím vedle svého pána, stejně jako po probuzení Marcuse a Didyme. Už mě mnohokrát políbil na tvář a po hradě již kolují všelijaké zvěsti. Přesto mně večer vždy jen drží dlaň.

Hodně se toho změnilo. Přibyli noví upíří gardisté. Zjistila jsem, jak Aro šílí po mé schopnosti, a pochopila tak důvod, proč ještě žiji. Bojí se mě přeměnit, aby tím neuhasil oheň ve mně. Na prstech jedné ruky spočítám, kolikrát jsem opustila Caiovu komnatu. Pokaždé jsem se neudržela a podpálila něco pro vládce důležitého. Je mi už dvaadvacet, vím, co je pro mě dobré. Nechci svým pánům ubližovat, ale nedokážu to v sobě udržet. Je to zkrátka oheň. A každý plamen mi připomíná jeho tvář, jeho teplo, Dusta.

Čekám na něj, snad to ví. Má víra neuhasíná. Ale není to snadné. Sliboval měsíce a jsou to roky. Dětská naivita je ta tam. Caius je na mě tak milý. Je pohledný a stačilo by si jen svolit, abych ho milovala. Přesto to neudělám. Stále vzdoruji a stále jsem silná. Jen nevím, jak dlouho to ještě vydržím.

Ten večer jsem byla hodně unavená z nacvičování nového tance na velkolepou oslavu. Celý den jsem plánovala nový požár. Upadla jsem do podušek dříve, než se můj pán vrátil. Zdál se mi sen plný plamenů, když mě ledově políbil za krk. Prudce jsem sebou trhla.

„Jen spi klidně dál,“ zašeptal do nočního ticha. Ruku mi ale obtočil kolem pasu a druhou urovnal prameny rudých vlasů. Tak blízko jsem ho ještě necítila. A přesto jsem cítila, že není blízko dostatečně. Položila jsem mu dlaň na hruď a sklopila k němu hlavu. Cítila jsem se v podivně chladném bezpečí.

Další den už vše vířilo v duchu oslav. Caius ke mně přišel již v době oběda. Přisedl a sledoval, jak jím. „Snažil jsem se ti vyjít vstříc. Bojuji za tebe u ostatních. Snad si již pochopila, že jsem ti vděčen za utišení mé bolestim a že tě mám rád. Snažně tě prosím, dnešní oslava patří Arovi. Nekaž ji. Ovládni se. Víš, že umím odměňovat.“

Cítila jsem tak silnou touhu hořet. Nevěděla jsem, jestli jeho slib dokážu vyplnit. Ale chtěla jsem. Sklopila jsem tedy jen bezeslovně hlavu. Vzal to jako souhlas. Políbil mě v dlaň a odešel.

Měla jsem na sobě ty nejzářivější šaty, jaké jsem kdy viděla, když jsem vešla do sálu, a začala tančit. Caius mě hypnotizoval pohledem a já se snažila ovládat, jak jen to šlo. Věděla jsem, že Arovi už přetéká trpělivost a já bych nemusela další požár přežít. Ale plameny tak lákaly. Svíjela jsem se v nich jako v extázi. Každý jejich dotek zpíval Dustovým hlasem: „Oheň vládne, oheň ničí. Nikdo se před ním neubrání.“ Kterému pánovi mám být poslušna?

Nedokázala jsem si vybrat. Netuším, jak jsem to dokázala, ale naráz všechny ohně uhasly. Stráže úžasem oněměly a já dostala okamžik utéct. Hnala jsem se Volterrskou chodbou a poprvé v životě brečela. Brečela z neschopnosti volby.

Dohnal mě Caius. Popadl mě za boky a objal tak silně, že jsem se nedokázala ani vzbouzet. Podíval se do mého uplakaného obličeje.

 „Nikdy mě nebudeš milovat, že?“ ptal se a i v jeho hlase zněl nářek. Lámalo mi to srdce. Přesto jsem se mu nedokázala podívat do očí, protože měl pravdu. Mou jedinou láskou bude navždy můj Dust. 

Na to jen povzdechl: „Vyber si své nejoblíbenější šaty.“

Vydala jsem se do jeho komnat, i když jsem moc netušila, co přijde dál. Věděla jsem jediné, vzdal to. A trochu mi z toho pukalo srdce, ale trochu mi také bylo veselo. Vždyť o to jsem celou dobu stála, aby mě propustil.

Věnoval mi rozlehlé panství u pobřeží. Bylo tam nádherně. Slunce hřálo a lidé rádi tancovali, rádi žili. Chvíli jsem se všeho stranila, ale brzy mě zlákala všechna ta bujará nálada. Na okamžik jsem se tam cítila sama sebou.

Caius mi dlouho psal, zajímalo ho mé štěstí. Pak dopisy chodit přestaly a já se dozvěděla o nové družce svého Volterrského pána. Jakási Athenodora. Napsala jsem mu tedy poslední vzkaz, přání vděčnější ženy, než jsem byla já. S touto omluvou jsme se rozloučili.

I já mezitím hledala svou pravou lásku. Ale po Dustovi ani stopy. Začala jsem podezřívat upíří vládce, že mi ho zabili, abych se neměla kam vrátit. Až jsem ho spatřila zas jednoho dne na tržišti. Šlehal plameny až do nebes. Kolem boků mu tančila dvě blonďatá děvčata. Uskakovaly od ohně velmi nemotorně a děs jim koukal z očí. Vrhla jsem se k němu, srdce mi bilo jako zvon! Ale on se na mě podíval zcela prázdně. Nepoznal mě.

Ucítila jsem, jak něco ve mně praská. K mému podivu to ale nebylo srdce. Byla to lahvička vsunutá za živůtek. Můj věčný plamen uhasl. Musela jsem si tím vším projít, abych pochopila?

Víc jak padesát let jsem žila v osamění svého hrádku, než za mnou dorazil mladičký rudooký Ital. Představil se jako Demetri. „Můj pán vás žádá o laskavost,“ oznámil mi. Cítila jsem z něj, jak nechápe, proč ode mě Aro něco žádá, a proč mi to prostě neporučí. Já už ale rozuměla. Občas je víc než jen vládnout. A tak jsem se po tak dlouhé době vrátila zpět do ledových komnat, abych pomohla z ohnivých tenat novému upírovi, jmenoval se Carlisle. A abych také mohla požádat o klidnou smrt z rukou mého milovaného.

Vím, Carlisle se nepřeměnil ve Volteře. Ale mohli ho tam během té doby převést. Vím, Dydime a Marca také nepřeměnili najednou. Ale působilo to hezky. Je to už hodně dlouho, co jsem napsala minulou Ženu, tak snad mi to odpustíte. Vynahradila jsem to zase délkou. Inspirováno mým milovaným Prašprstem z Ingoustového srdce.

Další Ženy:

Scarlett

Donna

Carmen

Katherine

Serena

Judith

Claudie

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Gwin: