Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Fyzická láska je něco, co tě navždy změní

23.07.2010 (17:00) • Alaska • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4094×

Fyzická láska je něco, co tě navždy změní

Pozorovala jsem vodní hladinu a dmula se pýchou nad svým odrazem. Dal se vyjádřit jediným slovem – bezchybnost. Milovala jsem ho a často jsem se k němu upínala. Byl jedinou světlou vlastností mé teskné existence. Dávno jsem věděla, že krása se snoubí pouze s peklem. Přijala jsem ho a radovala se z té jediné nabyté vlastnoti, která mi umožňovala zapomenout na ostatní daleko horší věci.

Prsty jsem upravila neposlušný pramen blond kadeří, který si dovolil se uvolnit od ostatních a narušil tak dokonalost mého účesu. Ano, sama Afrodita by mi záviděla. Nahodila jsem úsměv, který smrtelníkům navozoval srdeční kolaps a upírům podlamoval kolena. Nikdo neměl šanci odolat.

Z ničeho nic se ozvalo silné plesknutí o hladinu a než jsem stačila zareagovat, zchladila mě sprška ledové vody. Bohužel nebyla dostatečně studená, aby zastavila vztek, který mi rychle prostupoval celým tělem.

Pryč byla veškerá má práce s dokonalým vzhledem. Mokré vlasy se mi přilepily k obličeji a rudé letní šaty, které ještě před chvílí v ladných křivkách obepínaly mé tělo, teď na mně splihle visely a ze spodního lemu odkapávala voda, jako ze šosu vodníka.

„Kterej idiot?!“ zařvala jsem do lesa. Bylo mi jasné, že na této planetě jsou jen dva ignoranti, kteří jsou nečeho takového schopní a nedivila bych se, kdyby to udělali záměrně. Bohužel oba dva se od nedávna nazývali mou rodinou.

Můj povedený bratr Edward mi pil krev už několik let (myšleno obrazně a to velmi vzdáleně). Jeho cit pro krásu se pohyboval opravdu hluboko pod bodem mrazu. I když, co se týče neživých věcí, jisté nadání projevil. Skladby, které složil a hrál na klavír, byly opravdu skvostné. Nicméně ani to ho neopravňuje k jeho netaktnosti. Krása žen pro něj zůstala dosud neodhaleným zázrakem, který pro mě z nevysvětlitelných důvodů přehlížel, či ho ani neviděl. Buran! Ani na mé několikeré výzvy nebyl schopen zareagovat a ohodnotit můj nesporný půvab. Carlisle sice doufal, že bych mu mohla být oporou, vrbou, spřízněnou duší a v neposlední řadě vášní, ale s jeho přístupem zůstane navěky sám. Žádná žena nebude mít pochopení k přehlížení očividné krásy. Kdo by měl také zájem o někoho, koho nelze zaujmout.

I Edward však působil jako vrchol galantnosti v porovnání s mým druhým bratrem. Netuším, jak jsem mohla podlehnout jeho zdánlivě mužné tváři. Bohužel, tehdy byl jeho pohled zastřen bolestí a nemohla jsem spatřit ty dětské jiskřičky, které normálně plály v jeho očích. Kdybych je tehdy jen zahlédla, uvědomila bych si, že jeho zájmy sahají jen po vymýšlení různých skopičin. Bylo nemožné s ním vést rozumnou debatu, vše přetočil a nic nebral vážně. Jedinou jeho starostí byla zábava.

Možná mě omámila vůně jeho krve, a proto jsem jednala neuváženě a donutila Carlislea ho přeměnit. Když se probudil z bolestivého procesu, zdálo se, že je mnou okouzlen. Konečně jsem pocítila obdiv z mé přednosti od někoho, od koho mě nadmíru těšil. Pak ho však vzali na lov a on poznal medvědy, přestala jsem pro něj existovat. Vyměnil mě za pitomé zablešence. Od té doby jsem s ním nemluvila. Ponížil mě. Nicméně ani má očividná nabroušenost mu nebránila mě zahrnovat do jeho nemístných rádoby vtipných poznámek.

Z vody se vynořila bledá tvář s černými kudrlinami a škodlibým úsměvem. To jsem si mohla myslet – Emmett a navíc to udělal naschvál. Z hrudi se mi prodralo vrčení a byla jsem si jistá, že jestli okamžitě nevezme kramle, tak ho rozcupuju na tak malý kousíčky, že ho už nikdo nikdy nesloží.

Jeho pohled byl neobvyklý. Nesálalo z něj pobavení. Než jsem se stačila nadechnout, abych na něj vychrlila ty nejhorší nadávky, které mi přišly na jazyk, stál přede mnou na břehu. Jeho výraz se změnil v lačnící šelmu a i můj musel zračit určité změny. Sprostá slova mi uvízla v krku. Pozorovala jsem jeho polonahou hruď. Jeho košile byla rozsápána na cáry, které se díky vodě nalepily na svalnatá prsa a břicho. Vsadila bych se, že si zase hrál s medvědy, ale jeho oči nesvítily jasně zlatou barvou.

Přes obličej mi stekla další kapka vody a připomněla mi jeho trestuhodný čin. Znovu jsem se nadechla k jeho plísnění, ale nevyšla ze mě ani hláska. Na mé pootevřené rty se přisály ty jeho. Žár, nespoutanost, síla a překvapení byl jen nepatrný zlomek toho, co jsem cítila. Strhla jsem z něho zbytky jeho košile a on mi zavrčel do úst. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale silným úderem jsem ho svalila do trávy a sedla si na něj obkročmo dlaně přiložené na jeho prsa. Nejspíš byl z mého chování stejně překvapen jako já. Rychle se však vzpamatoval a už jsem na zemi ležela já a on se nade mnou nakláněl. Z pár centimetrů jsme si dívali do očí a snažili se nevzájem zjistit, co se to s námi děje. Jeho ruka zabloudila k mému krku. Celou dlaní po něm přejel a pokračoval níže k dekoltu. Sledoval svou ruku s překvapením a nevěřícím výrazem. Jakmile se ze strany dotknul mého prsa, vystartovala jsem a zkousla mu spodní ret. Zapomněl na své ruce a dravé polibky mi začal oplácet.

To co následovalo, jsem nedokázala popsat. Svět kolem nás přestal existovat a své okolí jsem vnímala pouze skrze doteky. Mé oči jako by celý tento neskutečný okamžik byly slepé. Nedokázala jsem si vybavit, co přesně se stalo a co jsem viděla. Nemohla jsem však z mysli vyhnat ty neskutečné pocity – nepopsatelné.

Postupně odeznívaly a já si začala uvědomovat, že zírám do nebe. Otočila jsem hlavu na stranu a zjistila, že ležím v bahně. Museli jsme zničit trávu a voda z nedalekého jezírka teď podmačovala půdu pod námi.

Sáhla jsem si rukou do vlasů. Jak jsem čekala, ani ony se nevyhnuly bahenní koupeli, ovšem utrpěly daleko méně než mé šaty. Ty byly nenávratně ztraceny. Ještě před pár minutami bych ze skutečnosti, že nahá ležím v blátě a vlasy budu muset mýt a rozčesávat nejmíň měsíc, dostala psotník. Cítila jsem jisté rozčarování, ale oproti mé přirozené nátuře bylo nicotné. Nic mě teď nemohlo rozházet, věděla jsem, že už nic nebude jako dřív.

Bez varování mě však popadly mohutné paže a za chvíli jsem letěla vzduchem. Nadechla jsem se ke křiku, ale to jsem neměla dělat. Přistála jsem totiž ve vodě a mé plíce se naplnily vodou. Pro upíra ne nijak nebezpečné, ale i přes to velmi nepříjemné. Vynořila jsem se na hladinu a vykašlávala vodu. Chvíli trvalo, než jsem byla schopná do plic nabrat zase zvuk. Z břehu se ozýval nekontrolovatelný řehot.

„Emmette,“ zahřměla jsem a i jemu muselo dojít, že je zle. Okamžitě stál naproti mně.

„Myslel jsem, že bys chtěla to bahno smýt,“ poznamenal s cukajícími koutky a jemně mi začal vlasy vymývat. Pozorovala jsem ho stále nabroušeným výrazem. Byl s tím hotov dřív, než bych čekala.

Otočila jsem se k němu zády a ocházela. Byla jsem si jistá jeho pohledem, proto jsem si neodpustila pár ladných kroků a k okraji lesa jsem došla velmi pomalu.

Za normálních okolností by to byl můj nejhorší den v upíří existenci. Nejdříve ledová sprcha ničící můj účes, následovaná bahenní bitkou, kde mé šaty vzaly za své a s vlasy jsem se téměř také mohla loučit a nakonec zase jeho dětinské chování, kdy mě naprosto nedůstojně hodil do jezera. I když jsem se však chtěla vztekat a posílat Emmetta do horoucích pekel, nebyla jsem toho schopná. Cítila jsem se podivně… klidně. Nicméně, má hrdost si to nemohla přiznat.

 Řekla bych, že jsem byla nad věcí, ale ani to nebyla pravda. Celé mé soustředění se upínalo na Emmetta a ač jsem si nedávno předsevzala, že nemá cenu plýtvat energii nad jeho zaujmutí, právě jsem naprosto nedobrovolně změnila názor. Věděla jsem, že jsem ochotná podstoupit cokoliv, abych ho získala. Nehodlám se však před ním plazit po kolenou a prosit ho, natolik se má osobnost nezměnila, pouze se ukryla do ústraní před nenasytností touhy a vášně, kterou jsme před chvílí prožili. Mám však silnější zbraň než je soucit, pochopení a pokora každě ženy. Jsem krásná, neobyčejně krásná. Nemá šanci.

Ucítila jsem tvrdý náraz a ve struktuře dotýkajících se mých zad jsem poznala kůru stromu. Přede mnou stál Emmett, rukama pevně třímal můj pas. Naše stále nahá tisknoucí se těla ve mně vyvolávala mravenčení. Nehodlala jsem však podlehnout tak lehko, musí vědět, že on beze mě nemůže být, ne já bez něho. Sklonil hlavu a rty se lehce otřel o mé ucho.

„Promiň,“ zašeptal a polibky pokračoval podél linie čelisti, aniž by zapomněl mezi nimi šeptat slovíčka proseb o odpuštění. Rty se mi roztáhly do širokého úsměvu.

„Mám tě, Emmette Cullene!“

Pokračování

Autor: Alaska (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Fyzická láska je něco, co tě navždy změní: