Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Forgive me? - 1. část

19.03.2011 (16:00) • Adrianne555 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1022×

Uběhly tři týdny od doby, kdy Rosalie s Jasperem odjeli. Na přírodovědnou exkurzi, vedenou profesorem Bakerem. A samozřejmě nedobrovolně. Ale profesor byl neoblomný a trval na tom, že prostě musejí jet, i kdyby se postavili na hlavu. Dodnes si pamatuju, když ten den oba přišli do jídelny. Rosalie měla ve tváři vražedný pohled a Jasper vypadal, jako by se měl každou chvíli rozbrečet. Nicméně, museli příští den odjet. Naštěstí to bylo kdesi na Aljašce a nemohli tak ohrozit naši existenci. A tak jsme tu zůstali s Alicí sami.

„Taky tě miluju,“ rozloučil jsem se svojí ženou a zaklapl telefon. Alice naštvaně dosedla vedle mě na pohovku.

„Mně nezavolá,“ zavrčela a zamračila se. Musel jsem se usmát.

„Klid. Rose říkala, že toho mají moc, a že Baker je má neustále pod dohledem. Stěží si urvala chvilku, aby zavolala,“ snažil jsem se ji povzbudit.

„Ale urvala si ji,“ nedala se Alice. Vzdal jsem to. Nemá cenu se s ní o něčem dohadovat. Oba jsme zmlkli a jen tak seděli vedle sebe.

„Emme?“ ozvala se najednou Alice a otočila se ke mně.

„Hm?“ zamumlal jsem a podíval se na ni. Seděla tak blízko, že naše rty byly jen pár centimetrů od sebe. A ona toho očividně využila. Než jsem se nadál, políbila mě. Stuhnul jsem a uvědomil si, že tohle je špatně. Přesto jsem se ale nepohnul a polibek jsem nepřerušil. Možná tomu napomohly ty tři nekonečné týdny bez Rose. Prostě jsem potřeboval její polibky a doteky a jakmile jsem je dostal, neuvědomoval jsem si, že to vlastně není ona. Samozřejmě, že Alice líbala úplně jinak, než Rosalie, ale v té chvíli jsem to nevnímal. Cítil jsem jen chtíč. Chtíč po ženském těle.

Zatraceně, co to dělám? Problesklo mi hlavou těsně před tím, než jsem za sebou uslyšel zalapání po dechu a někoho, kdo v sobě dusil smích. Tohle mě dokonale nakoplo. Okamžitě jsem se od Alice odtrhl a prudce se otočil. Za mnou stáli ti, které jsem tu chtěl v tuto chvíli nejméně vidět. Nessie a Jacob. Ten zadržující smích patřil jemu a po vzduchu lapala Ness. Ani se jí nedivím. Na jejím místě bych reagoval stejně. Sám jsem nemohl uvěřit tomu, co se právě stalo.

„Děláš si srandu?“ vyhrkla Nessie a její slova patřila mně. Otevřel jsem pusu, abych něco řekl. Klidně by to mohl být sebevětší nesmysl, hlavně musím něco říct. Než jsem ale stačil z pusy vypustit slovo, promluvila Alice.

„On za nic nemůže, to já,“ začala a hlas se jí třásl. Měl jsem dojem, že se snad rozbrečí. Stiskl jsem víčka a rozhodl se to převzít do vlastních rukou.

„Ness, není to tak, jak si myslíš,“ řekl jsem a podíval jsem se jí do očí. Jacob už to nevydržel a vybuchl smíchy.

„Drž hubu!“ vyštěkl jsem a on hned zmlkl. Nepřestával se ale usmívat jako idiot. Zaměřil jsem se zpátky na Nessie. Měla ve tváři naštvaný a zároveň lítostivý pohled a já měl pocit, jako by přede mnou stála Rose. Ale s jistotou jsem věděl, že ta se to nikdy nesmí dozvědět, stejně jako Jasper.

„A jak to teda je? To prostě tolik potřebuješ ženskou, že bys kvůli tomu i podvedl?“ vybouchla Nessie a všechen vztek, který v sobě celou tu dobu držela najednou vyplaval na povrch. Nechápal jsem, proč se kvůli tomu tak rozčiluje, vždyť ona není ta, koho jsem podvedl. Jacob zase začal pukat smíchy, až jsem měl chuť mu jednu vrazit.

„Jaku, poprosím tě, abys teď šel. Zavolám ti,“ obrátila se k němu Ness a smutně se usmála.

„Blázníš? Zrovna teď, když je tu to konečně trochu zajímavý?“ odpověděl jí se smíchem Jacob.

„Právě proto. Tohle je rodinná záležitost. Jdi,“ řekla a pokynula ke dveřím. Jacob se zamračil, otočil se a prostě odešel. Všiml jsem si, že Ness se zhluboka nadechla, aby zadržela slzy a otočila se zpátky ke mně.

„Myslela jsem si o tobě něco jinýho,“ řekla plačtivým hlasem. V té chvíli vešel do dveří Carlisle.

„Zdravím,“ řekl a hned zpozorněl.

„Děje se něco?“ Ness se mi podívala zpříma do očí.

„Tak se pochlub,“ řekla. Teď už jsem toho začínal mít tak akorát dost.

„Hele, proč to řešíš? Tohle je mezi náma, nepleť se do toho,“ zvýšil jsem hlas. Nic na to neřekla, jen se otočila na Carlislea. Ten těkal pohledem z jednoho na druhého a čekal, co z toho vyleze.

„Emmett se líbal s Alicí,“ práskla to Ness a zmizela. Carlisle se trochu zamračil, ale věděl jsem, že on to řešit nebude. Nikdy se nepletl do vztahů nikoho z nás.

„Chceš si o tom promluvit?“ zeptal se a podíval se mi do očí. Najednou jsem měl pocit, že vážně chci. Carlisle to určitě pochopí. Přikývl jsem a on mi pokynul, abych šel za ním do jeho pracovny. Jakmile ze za námi zavřely dveře, posadil se za stůl a já naproti jemu. Čekal, až promluvím.

„Alice si začala,“ řekl jsem na svoji obranu. Pak jsem pokračoval.

„Vím, že jsem ji asi měl zastavit, ale...“ odmlčel jsem se.

„Nedokázal jsi to?“ pomohl mi Carlisle. Přikývl jsem.

„Alice tě přitahuje?“ zeptal se a já na něj vytřeštil oči. Zavrtěl jsem hlavou.

„Ne, rozhodně ne. Jen...“ Zase jsem nenacházel ta správná slova.

„Ozvaly se v tobě tvoje potřeby, nemám pravdu?“ Nemohl jsem pochopit, jak tohle všechno ví. Ale přikývl jsem.

„Ještě nikdy jsme nebyli s Rose tak dlouho od sebe,“ vysvětloval jsem. Carlisle kývl a usmál se.

„Ale co mám teď dělat? Ness je na mě taky naštvaná a jsem si jistý, že jakmile se Rose vrátí, hned jí to řekne. A Rose mě zabije,“ shrnul jsem svůj strach do třech vět.

„Myslím, že bys měl za Nessie zajít a promluvit s ní. Řekni jí, aby před Rose mlčela,“ poradil mi Carlisle. Přikývl jsem.

„Ale to neznamená, že se to Rosalie nedozví,“ pokračoval. Nechápavě jsem se na něj podíval.

„Řekneš jí to sám,“ dokončil.

„Cože?“

„Emmette, nechceš jí přece do nekonečna lhát, že ne? Když jí nic neřekneš, každý její polibek ti bude připomínat tvůj prohřešek, věř mi.“ Musel jsem uznat, že má pravdu. Rozhodl jsem se, že jakmile se Rosalie vrátí, všechno jí přiznám a budu doufat, že mi odpustí. Zatím si to musím vyžehlit u Nessie.

Opatrně jsem zaklepal na dveře jejího pokoje a čekal na vyzvání. Za dvě vteřiny se opravdu ozvala. Vešel jsem a zavřel za sebou.

„Můžu s tebou mluvit?“ zeptal jsem se a ona přikývla.

„Musíš vědět, že mě to štve ještě víc, než tebe,“ řekl jsem na úvod.

„Tak proč jsi to udělal?“

„Když mě Alice políbila, věděl jsem, že bych měl zasáhnout, ale něco mě přinutilo se ani nepohnout,“ vysvětlil jsem jí a posadil se vedle ní na postel.

„A co?“ zeptala se a podívala se mi do očí.

„Nevím. Možná, že to byl chtíč. Rosalie je pryč už tři týdny,“ odpověděl jsem. Mlčela, jen se mi dívala do očí.

„Prosím, neřekneš jí to?“ zkusil jsem to.

„To jí chceš jako lhát?“ začala zvyšovat hlas a viděl jsem, jak ji to naštvalo.

„Slibuju, že se to dozví ode mě,“ odpověděl jsem a doufal jsem, že to zabere. Zklidnila se. Ta odpověď ji uspokojila. Poposedla si blíž a položila mi hlavu na rameno tak, jako to dělávala, když byla mladší. Obejmul jsem ji kolem ramen.

„Ale miluješ tetu Rosalie, že jo?“ ujišťovala se.

„Jako nic na světě,“ přikývl jsem. Zvedla hlavu a podívala se mi do očí.

„Vážně?“

„Rose je moje všechno. Nedokážu si život bez ní ani představit.“ Cítil jsem pravdu svých slov. Rosalie se měla nazítří vrátit a já už se mohl jen modlit, aby ta slova platila i dál. Nikdy jsem na toho nahoře nevěřil, ale teď bych potřeboval jeho pomoc. A někde v hloubi duše jsem cítil, že se jí možná dočkám.

Autor: Adrianne555, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Forgive me? - 1. část: