Co kdyby měl Carlisle sestru? A co kdyby nikdy nenašel Rose, protože by se nepřestěhovali do Anglie... Budu ráda za každý komentář. Vaše MiiiNie
09.10.2010 (15:15) • MiiiNie • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1180×
„Udělej to! Ta žena tě o to žádala a ty moc dobře víš, že jsi jí to slíbil. Já bych to klidně udělala, ale nejsem tak odolná vůči lidské krvi jako ty!“ Je mi sice bezmála dvě století, ale to se neříká.
„Nejsem si jistý, jestli to dokážu.“ Pleštila jsem se rukou do čela. Sklopil hlavu a očima zkoumal podlahu.
„Ale prosím tě! Proměnil jsi mě a to jsi byl starý jen pár měsíců. Teď je ti dvě stě let!“ Stále jsem na něj křičela, ale musela jsem si dávat pozor, aby náš rozhovor nikdo neslyšel.
Stáli jsme u postele toho chlapce. Byli jsme v Chicagu a právě tady řádila španělská chřipka. Byl už skoro mrtvý, zbývalo mu pár dnů, možná hodin života.
„Věřím, že ano,“ odpověděla jsem a vzala kartu toho chlapce. Edward Anthony Masen. Tak znělo jeho jméno. Začala jsem psát datum, čas a příčinu smrti. Sice tady nepracuju a mé oči jsou černé jako uhel, ale v tom zmatku si nikdo nevšimne, že jsem navíc. „Odvez ho do márnice. Nikdo si zřejmě ani nevšimne, že je pryč, ale za opatrnost nic nedáme.“ Přikývl a už ho odvážel pryč z pokoje.
„Sejdeme se u zadního vchodu. Vezmeme to přes střechy domů, aby si nikdo ničeho nevšimnul.“ Teď jsem přikývla já. Tohle je špatná doba. Mohli by nás zavřít do ústavu pro duševně choré a o to já nestojím a Carlisle, myslím, taky ne! Zavřela jsem za sebou dveře a spěchala do pokoje pro doktory. Otevřela jsem dveře a spěšně vešla. Nikdo tam nebyl, a tak jsem všechno urychlila díky své upíří rychlosti.
(...)
Vběhla jsem do márnice, když v tom jsem uslyšela tiše bijící srdce. Bilo tak tichounce, že i já jsem ho špatně slyšela. Šla jsem k tomu životadárnému zvuku a uviděla krásnou mladou ženu. Už jsem ji jednou viděla. Tehdy v té nemocnici když ji Carlisle ošetřoval. Zlomila si nohu. Jmenovala se Esmé. Carlisle na ni nikdy nezapomněl. Už tehdy k ní cítil jisté sympatie. Nemusím mít žádný zvláštní dar, abych poznala, že ji miluje. Jsme dvojčata. Poznám ho líp než kdokoliv jiný a za těch dvě stě let, co spolu cestujeme po světě, jsem ho poznala ještě líp. Poznám na něm, když je myšlenkami někde daleko, lže mi nebo cokoliv jiného.
Rozhlédla jsem se kolem sebe, jestli se mnou není někdo v márnici. Vím, zbytečné, ale je to prostě lidský zvyk. Jsem si vědoma toho, že člověkem nejsem bezmála dvě století, ale snažím se k tomu alespoň přiblížit svým životním stylem.
Lidskou krev nepiju, nedokážu zabíjet lidi. Nechci být stvůra. Nechci být jako Volturiovi a ostatní upíři. Taky jsme dřív byli lidé, nedokážu vraždit vlastní rasu. Připouštím, že se k lidem už ani řadit nemůžu, ale chci se jim co nejvíce podobat.
(...)
Vzala jsem Esmé do náruče a svou přirozenou rychlostí jsem vyběhla za Carlisleem. Už se musí bát, kde jsem. Je neuvěřitelně starostlivý. Takový otcovský typ. Řekla bych, že kdyby byl člověk, měl by celou školku dětí. A to fakt.
Přiběhla jsem k němu k zadnímu vchodu pro personál, když mě spatřil, vyvalil oči.
„Carlie, děláš si ze mě srandu, že?“ zeptal se mě zvědavě, ale i naštvaně.
„Ber si to, jak chceš. Já ji hodlám zachránit. Tak zmlkni a dělej, nebo někdo přijde!“ Chtěl něco říct, ale já na něj zavrčela a on sklapl. Světe, div se!
Rozběhla jsem se pryč. Nejdřív jsem skočila na jednu střechu, potom na druhou a tak to šlo, dokud jsme se nedostali k našemu bytu na kraji města.
Esmé jsem položila na postel, která byla Carliseova a šla do své ložnice, kde už byl i s Edwardem.
„Dělej, Carlisle! Nevím kolik má ta Esmé času. Nejsem doktor, abych to poznala.“ Zvednul jedno obočí, ale nijak zvlášť to neřešil. Vběhla jsem do Carlisleovi ložnice a našla nějaké oblečení pro Edwarda.
Uslyšela jsem křik. Šla jsem zpět do své ložnice a spatřila Carlislea, jak vpouští svůj jed do těla toho chlapce.
„Carlie, postarej se o něj, než přijdu.“ Šla jsem k Edwardovi a sledovala jeho tělo zmítající se v bolestech. Bylo mi to hrozně líto, ale tímto si musel projít každý, aby se stal tím, čím jsme my.
O 20 let později…
Právě jsem byla na lovu v národním parku v Kanadě, když v tom jsem ucítila sladkou vůni krve medvěda.
Byla jsem asi 50 metrů od toho medvěda, když jsem ucítila dokonalou vůni člověka. Oči mi zčernaly. Já se zastavila kousek od medvěda. Medvěd se právě chystal dát mladému klukovi poslední, smrtelnou ránu.
V krku mě pálilo neuvěřitelně. Bylo to horší, než v den kdy jsem se narodila jako novorozená upírka. Nedalo se to vydržet. Udělala jsem zásadní chybu, že jsem se zhluboka nadechla. Nečekala jsem, že se to pálení může ještě zhoršit, ale poznala jsem, že ano! Chytla jsem se za krk a křečovitě ho svírala. Skočila jsem po tom medvědovi a zakousla se mu do krku.
Bylo to tak opojné cítit v krku tu lahodnou tekutinu. Nebyla tak dobrá jako lidská, ale teď bych vysála i veverku. A ty mi obzvlášť nechutnají. Mají takovou hnusnou oříškovou chuť! Je to vážně nechutné.
Když v grizzlym nezbyla ani kapička krve, sesunula jsem se k tomu muži. Ani v nejmenším jsem netušila, co mám dělat. Bratra jsem viděla už dvakrát, jak proměnil člověka v upíra, ale teď mám okno.
Položila jsem mu na jeho hruď svou ruky, ale on bolestně vykřikl.
„Klid, klid, klid. Pomůžu ti, ale nezbavím tě té bolesti.“ Křečovitě mi sevřel ruku. Myslím, že kdybych byla člověk, rozdrtí mi ji. Má vážně sílu.
Domů ho nemohu donést. Nezáleží na tom, že nemám sílu. Právě naopak mám jí až moc, ale netuším, kolik mám ještě času.
Skousla jsem si dolní ret a naklonila se k jeho krku. Neměla jsem tušení, jestli to dokážu, ale měla bych. Jsem už dost stará na to, abych to zvládla. Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí, které měl bolestně přivřené.
„Neměj strach. Pomůžu ti. Bude to trochu bolet, ale potom bude vše v pořádku.“ Přikývl a já se zase sklonila k jeho krku. Zhluboka jsem se nadechla a přiložila rty k jeho krční tepně. Zavřela jsem oči a zahryzla se.
Cítila jsem, jak můj jed vstupuje do jeho těla, míchá se s jeho krví, jeho srdce, které bilo snad rychleji než předtím, ale věc, kterou jsem vnímala víc než cokoliv, byla úžasná chuť jeho krve.
Těch několik málo vteřin, kdy jsem mu svůj jed vpouštěla do jeho krve, mi připadaly jako celé hodiny.
Odtrhla jsem od něj své zuby a sledovala, jak se začíná kroutit v nesnesitelných bolestech.
Rychle jsem ho vzala do náruče a utíkala s ním do našeho domu. Máme velkou horskou chatu uprostřed horského údolí, kde skoro vůbec nesvítí slunce. Pro nás naprosto ideální podmínky.
Souhlasím s tím, že do školy jedeme asi hodinu, ale jinak super.
Utíkala jsem celých 300 kilometrů a ignorovala všechny vůně, které jsem ucítila. V tu chvíli mi záleželo pouze na tom, kdy se dostanu domů.
Když jsem se dostala domů, nikdo tam nebyl. Šla jsem rovnou do své ložnice a položila ho na svou postel. Přešla jsem do pokoje Carlislea a Esmé a vpálila si to rovnou k nim do šatny. Přesně jsem věděla, kde co má, ale jediné, co jsem potřebovala, byly kalhoty a košile. Oblečení muže, který právě ležel v mém pokoji, bylo v hrozném stavu. Co ho to proboha napadlo, jít stanovat na místo, kde jsou přemnožení medvědi?
Převlékla jsem ho a sedla si naproti postele do křesla a začala přemýšlet… Teprve teď mi došlo, že jsem někomu započala přeměnu. Já, svým vlastním jedem.
Tři dny a tři noci jsem sledovala tělo toho týpka svíjet se v křečích. Křičel a prosil, ať ho někdo zabije, ale já nemohla nic dělat. Mohla jsem jen sedět a tupě hledět.
Nikdo se mnou nemluvil, ale ne proto, že by byli naštvaní, to ani náhodou, ale protože já je ani nevnímala. Nebyla se mnou řeč.
Vstala jsem a šla k jeho tělu. Už se nezmítal, jen napjatě ležel.
Poslouchala jsem jeho srdce, které co nevidět utichne. Bylo to: „Buch, buch – dlouho nic – a buch." Toto byl poslední úder jeho srdce. Teď už bude navždy zticha.
Do místnosti přišli všichni z rodiny a stoupli si z druhé strany. Podívala jsem se na Carlislea, on pochopil. Spolu s Esmé a Edwardem couvli ke zdi pokoje a já čekala, co se bude dít.
Otevřel oči a zmateně se na mě podíval. Smutně jsem se usmála a dál napjatě vyčkávala, co se bude dít dál. Zabije mne? Bude mě nenávidět? Odejde?
„Co to bylo?“ zeptal se zvědavě.
„Přeměna v upíra. Omlouvám se za tu bolest, ale to k tomu prostě patří.“ Vyvalil oči a sjel mě pohledem.
„Takže ty nejsi anděl?“ Usmála jsem se na něj.
„Ne, já anděl nejsem. Jsem upír, který tě přeměnil.“ Rty se mu roztáhly do zářivého úsměvu.
„Jak se jmenuješ?“ vmísil se do našeho rozhovoru Carlisle.
„Emmett,“ odpověděl Edward znuděně.
Emmett se na mě zmateně podíval a já mu spolu s Carlisleem všechno postupně vysvětlila.
Na konci vyprávění se Emmett od srdce zasmál a řekl: „Takže, jestli mě zachránil anděl.“ Ukázal na mě. „Pak beru svou upírskou podstatu s radostí.“ Emmett si mě přitáhl na klín. Trochu mě to znepokojilo, protože mé osobě to ještě nikdo nikdy neudělal, ale hned jsem se zase uklidnila, protože mi to bylo velmi příjemné. Možná až moc.
O 100 let později…
Žiju si jako v pohádce. Moje rodina se rozrostla o čtyři nové členy a všichni jsme šťastní.
A kdo že jsou noví příslušníci naší rodiny? Jmenují se Jasper, Alice, Bella a Nessie.
Jasper s Alicí si nás našli podle Aliciných vizí a Bellu si našel Edward. Jsem ráda, že má konečně někoho, jako je pro mě Emmett. Miluju ho a on mě. Doufám, že se to ani nezmění. Nikdy… Taky je tady malá Nessie. Ona se vlastně jmenuje Renesmé, ale Nessie je jednoduší. Bella byla dost naštvaná, když zjistila, že jsem to vymyslela já. Prý nechápe jak jsem jí mohla dát přezdívku po lochneské příšeře. To je toho!
Ona, Nessie, je zvláštní dítě. Všichni jsme si mysleli, že upír dítě mít nemůže, ale tady je to trochu jinak. Upírka nemůže mít dítě, protože se nemění, zato muži se nezaseknou dejme tomu na 20 letech, stále jsou plodní.
Miluju svůj život. Miluji svou rodinu. Miluji Emmetta. Je směšné, že je to můj manžel a já jsem mezitím sestra jeho nevlastního "otce".
Autor: MiiiNie, v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Forever:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!