Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Fire 2/2

25.04.2010 (17:00) • Tillien • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2197×

„Prosím, prosím, prosím!“ ozývalo se z domu uprostřed lesa. Dívka podobná elfovi a přesto tak jiná skákala po obývacím pokoji s rukama sepnutýma v prosebném gestu.

„Ne, Alice. Prostě ne,“ ozvalo se od hocha s bronzovými vlasy a právě teď jeho tvář ovívaly vrásky, jak se mračil.

„No tak, rodino. Vždyť jsme takhle pospolu dlouho nikde nebyli! A tam jsme taky dlouho nebyli!“ nedala se odbýt dívka jménem Alice.

„Ale, Alice,“ smál se kluk postavou podobný Rambovi. „Vždyť nakupovat jsi byla před třemi dny.“

Alice ho probodla vražedným pohledem a zasyčela. Byla rozzlobená a cítila se poněkud dotčeně. A kdyby chtěl někam jet Edward, už by byli všichni nasáčkovaní v autě, to je tak nefér! Pomyslela si Alice a na tváři se jí usadil ten nejsmutnější pohled, jaký svedla. Nemusela se přitom ani moc přetvařovat, opravdu byla smutná.

„Když já koupila jen něco sobě a Rose! A vy už potřebujete nové oblečení… a boty! Nemůžu se na to dívat. Navíc si cestou zpátky skočíme na lov, bude to takový rodinný výlet!“ nedala se odbýt. Ke svému ztrápenému obličeji přidala ještě psí oči, které si poctivě trénovala.

V té chvíli to už její manžel, Jasper, nemohl vydržet a musel ji obejmout. Vypadala tak bezbranně a opuštěně. Moc dobře věděl, že se o sebe dokáže postarat, ale prostě mu to nedalo. Nemohl se jen tak dívat, jak se jeho láska trápí.

„Vždyť víš, že já bych za tebou jel i na konec světa,“ zamumlal jí do vlasů a Alice se podívala na zbytek její povedené rodinky.

„Esmé, maminko moje, že pojedeš s námi?“ promlouvala prosebným hlasem k půvabné ženě s měděnými vlasy a srdcovitým obličejem. Věděla, jak na ni. Esmé se tetelila blahem nad oslovením ‚maminko‘ a právě teď by souhlasila se vším. Navíc, bude šťastná, když bude její dcera taky šťastná.

Alice tušila, že to má v kapse. Vždyť věděla, jak se ostatní rozhodnou – viděla to. Hned jak se rozhodla Esmé, věděla, že pojede i její manžel, Carlisle. S ní by jel kamkoliv… ach ta láska.

Upřela svůj štěněčí pohled na překrásnou blondýnu, která nezaujatě listovala módním časopisem. U ní si byla taky jistá, ta s ní jezdila nakupovat pravidelně. Rosalie to bylo jedno. Měla ráda nákupy, ale těch lidí… Mohli by se lehce prozradit. I když své rodině věřila, bála se. Nechtěla se znovu stěhovat, to už jako fakt ne, zrovna když se tu usadili!

Teď ještě něco vymyslet na jejího manžela, Emmetta – toho podobnému Rambovi. Zatím se na ní křenil a pevně si stál nad svým rozhodnutím, zůstat doma a sledovat přenos baseballového zápasu.

„Emme, a co ty? Pojeď, můžeš Rose pod mým dohledem vybrat nějaké sexy košilky,“ spiklenecky na něj mrkla, ale s ním to ani nehla. „Koupím ti obří autodráhu!“ vykřikla po kratším přemýšlení.

„Tak to jedu. A vyberu si ji pěkně sám, tu největší!“ jásal Emmett jako malé dítě a od Rose si vysloužil pohlavek. Byla trochu uražená, že se nedal zvyklat vybíráním sexy košilek pro ni a místo toho na autodráhu kývnul hned.

Emmett si to uvědomil a snažil si to vyžehlit.

„Ale nejdřív něco vyberu tady pro moji berušku,“ zacukroval k Rose a hned na to jí bez ohledu na ostatní začal vášnivě líbat.

Alice, stejně jako zbytek osazenstva obývacího pokoje zvedla oči vsloup a zrak přesunula na posledního člena rodiny. Věčně zamračeného hocha s bronzovými vlasy, Edwarda, nyní se tvářícího jako kakabus. U něj si nebyla vůbec jistá. A on vůbec neměl v plánu jet zrovna s ní nakupovat.

„Edwarde, přece nám to nezkazíš.“ Alice k němu velmi tragickým hlasem promlouvala a v myšlenkách byla snad ještě smutnější. Avšak on se nedal. No jasně, s ní jet nakupovat, to tak.

„Alice, prostě ne a basta,“ řekl hlasem, který nepřipouštěl námitky. Alice se urazila a už otevírala pusu, aby pronesla něco velmi chytrého a sarkastického, ale Edward jen zavrtěl hlavou a zmizel ve svém pokoji.

Byl na sebe pyšný. Chvilku musel odolávat těm štěněčím pohledům a je osvobozený od těch příšerných nákupů. No a co, že ho to nebaví, je to prostě chlap. Taky by se podle toho mohla zařídit, že jo.

Za to Alice myslela, že vzteky pukne. Měla svého bratra ráda, ale teď by ho nejraději rozcupovala na kousíčky a ty pak podstrčila Volturiovým. Hrozně se zlobila, že jim zkazil rodinný výlet, ale raději s tím nic nedělala a zavelela přesun do garáže nebo by si to rozmyslel ještě někdo další a byl by to konec.

Všichni Cullenovi, až na mladíka s bronzovými vlasy zavřeného ve svém pokoji, nastoupili do aut a vydali se směr obchodní dům v Seattlu.

Mladík, dále mu říkejme jen Edward, s úsměvem ležel na pohovce a poslouchal odjíždějící auta. Byl tak rád, že se tomu vyhnul!

Slastně mlasknul a koukal se do stropu. Co teď bude dělat, když má od všech na pár hodin pokoj? Rozhodně ten čas nechtěl strávit tím, že bude ležet a čumět do stropu. To jsme si nedomluvili, Edwarde, nadával si sám sobě.

Zvedl se do sedu a chvíli přemýšlel, co by tu tak mohl dělat.

Nakonec na nic nepřišel a tak se zvedl úplně a vyskočil otevřeným balkónem ven. Zlehka, jako kočka dopadl na nohy a rozeběhl se směrem k městu. Rozhodl se pro procházku ve městě a bude moct přemýšlet, jak by mohl využít nepřítomnost rodiny.

Za malou chvilku dorazil ke kraji města a zpomalil do lidské chůze. Ruce si nacpal do kapes od mikiny, sklopil pohled na silnici a vydal se směr druhý konec města.

Cestou kolem něj projelo několik aut, prošlo několik lidí, z toho ženské populace se okamžitě, jakmile ho spatřily, zrychlil srdeční tep a některé měly tolik odvahy, že ho oslovily.

On je ignoroval a šel dál, nevšímajíc si okolního světa.

Když v tom najednou ucítil podivný zápach, který ho nepříjemně zaštípal v nose.

Zvedl hlavu a zmateně se rozhlížel kolem sebe. Hledal původce toho pachu, ale kde nic, tu nic. Rozhodl se zjistit, co to jen může být. Znovu se nadechl a pokračoval v cestě, teď ovšem následujíc ten smrad.

Zašel za roh a uviděl, jak se z okna jednoho domu valí spousta kouře. Aha, tím se to vysvětluje, někdo něco vařil večeři a spálil to.

To mu nesedělo. Kdyby někdo spálil jídlo, bylo by z toho tolik kouře?

Když v tom uslyšel slabý výkřik nějaké dívky volající o pomoc a hned na to strašný kašel. Došlo mu, že tohle nebude spálené jídlo, ale opravdový požár. Co ta dívka asi vyváděla a proč neuteče ven?

Jako z šoku se probral a uvědomil si, že ta dívka potřebuje pomoc, kdežto on tady jen tak stojí a přemýšlí, jak mohlo nějaké nemehlo založit požár.

Rozhlédl se kolem sebe, a když si byl jistý, že tu není nikdo, kdo by ho mohl vidět, upíří rychlostí se rozeběhl k domu, ze kterého se kouřilo a přemýšlel, jak se dostane dovnitř.

Uvnitř domu uslyšel rychlé kroky, skoro běh a pak jen hlasité žuch. Pak slyšel jen zběsilý tlukot srdce a slabý dech.

Došlo mu, že to bude vážné a zkusil se dovnitř dostat hlavními dveřmi. Štěstí mu nepřálo, protože celá tahle strana domu byla obléhána plameny.

Zkusil to tedy druhou stranou, ale tam skoro žádná okna nebyla, takže byl nucen vyšplhat po stromu nahoru a skočit dovnitř otevřeným oknem. Alespoň v něčem se mu dařilo a nebyl nucen to okno rozbít.

„Sbohem mami… tati. Miluju vás,“ uslyšel velmi slabý šepot z dolního patra a stále se zpomalující srdeční rytmus.

Zpanikařil a okamžitě vyrazil k tomu hlasu. Ani nevěděl, do jakého pokoje to skočil, ale kdyby tu nebyl ten kouř, muselo to tu úžasně vonět. Jeho majitel musí úžasně vonět. Ale ten kouř ho štípal v nose a tak se rozhodl zadržet dech.

Objevil se nahoře na schodech a hned pod nimi, vlastně na nich uviděl bezvládné tělo dívky. Musela se dostat do bezvědomí, ale to ho teď tolik netrápilo.

Spíš ho zajímaly hrozivě rychle se blížící plameny k dívčinu tělu a to se mu nelíbilo. Doslova skočil dolů pod schody a rychle vzal dívku do svého náručí. Byla strašně horká a to nebylo jen tím, že on byl strašně studený. Bylo tu příšerný vedro.

Jako raketa vystřelil zpátky nahoru do toho kdysi voňavého pokoje a vyskočil oknem ven.

Oddechl si, to nejhorší bylo zažehnáno. Ale pořád se mohlo cokoliv stát.

Z kapsy vytáhl svůj mobil a už volal Carlisleovo číslo. Doufal, že si Carlisle vzal s sebou mobil.

Jeho přání bylo vyslyšeno a z druhé strany se ozvalo obyčejné „Prosím?“

Edward mluvil tak rychle, že být poblíž obyčejný člověk, slyšel by jen nějakou slátaninu slov, jakoby mluvil jiným jazykem. Carlisle zachoval profesionální klid profesionálního doktora a slíbil, že to ihned otočí a bude tam za pár minut. Edwarda to neuklidnilo, ale nic nezmohl. Z nějakého nepochopitelného důvodu byl strachy bez sebe, a když jen pomyslel na to, že by ta dívka zemřela, hrdlo se mu bolestně sevřelo a on měl chuť plakat.

Zavrtěl hlavou a vzpamatoval se. Vytočil číslo na místní hasiče a pomaleji, pro člověka ale stále rychle nahlásil požár.

Hned, jak bylo vše důležité zařízeno, se znovu věnoval dívce. Ležela tam na trávě a skoro nedýchala. To nebylo dobré. Slyšel, jak těžký měla dech a strašně jí to tam chrčí. Zřejmě musela být nemocná. Chudinka se musela opravdu hodně nadýchat kouře a teď nemůže skoro vůbec dýchat. Sakra!

Rozhodl se pro umělé dýchání. Tohle muselo být poprvé v historii, co se upír rozhodl dávat člověkovi umělé dýchání. A taky že bylo.

Zhluboka se nadechl a ztuhnul. Celé jeho tělo naplnil žár dvakrát větší než ten v domě a před nic netušící dívkou, která právě bojovala o život, najednou stál nebezpečný predátor připraven si ji vzít.

Edward ještě nikdy nic takového necítil. Žádný člověk nevoněl tak… tak krásně. Její krev ho přímo vybízela k tomu, ať ochutná. Alespoň kapičku.

Nebránil se. Dlouho nebyl na lovu a teď cítil takovou dobrotu. Snažil se ovládnout toho netvora v sobě, ale ten měl jasně navrch.

Predátor hlasitě zavrčel a pomalu se blížil k tělu dívky. Už skoro nedýchala.

Predátor se nadechl a v té chvíli se to stalo.

Najednou tu byla jen kořist a lovec. Velmi lahodná kořist. Nic jiného. Žádný Carlisle, žádné vegetariánství, žádný požár a žádný Edward. Jen lovec a kořist.

V tu ránu byl predátor zakousnutý do hrdla kořisti a ta jen v bezvědomí ležela. Ovšem někde uvnitř cítila bolest, obrovskou bolest a myslela si, že jí něco bodlo do krku. Třeba nějaké ostré střepy nebo něco.

Naopak predátor vnímal jen tu úžasnou chuť té lahodné krve a byl v sedmém nebi. Tohle bylo to nejlepší, co kdy za těch sto let okusil.

O pár sekund později

„Edwarde!“ křičel Carlisle, který právě vystoupil z auta a nevěřil svým očím. Jeho nejstarší syn byl právě přisátý k tělu nějaké ubohé dívky, ve vzduchu byl cítit pach krve, který mu nedělal problém.

Edward se pomalu vzpamatovával a ovládl toho netvora v sobě. Uvědomil si, co dělá a okamžitě se od dívky odtrhl, ačkoliv ho to stálo veškeré úsilí. Nevěřícně koukal na tělo dívky a nemohl uvěřit tomu, co právě udělal. Chtěl se zabít, neměl právo žít dál.

„Já… ona,“ snažil se to nějak racionálně vysvětlit, ale byl schopný jen koktat.

Carlisle, který už stihl přejet pohledem okolí a hořící dům náhle bral tělo dívky do náruče a v dalším momentě už byla v autě.

„Pospěš si, slyším sirény, za chvíli tu budou hasiči a tohle nemusí vidět.“ Oba rychle nasedli do auta a odjížděli směr jejich dům. Carlisle nemohl popřít, že je zklamaný, ale určitě je tu nějaké vysvětlení. Edward by přece jen tak zničeho nic ne…

Hned si uvědomil, že ho jeho syn slyší a raději se soustředil na tu dívku. Snad ustojí přeměnu a neztratila moc krve.

Edward seděl na sedačce auta jako hromádka neštěstí a zadržoval dech. Byl si jistý, že teď se na ni určitě nevrhne, ale pro jistotu…

Když dojeli k domu, byli už všichni zpátky a úzkostnými pohledy sledovali, jak Carlisle vyndává tělo dívky a mizí s ním v domě. Mysleli na šťastné věci a Edwardovi nic nevyčítali. Ovšem, díky Alici už věděli všechno.

Zanedlouho se z domu začal ozývat srdceryvný křik, který všem trhal uši… a srdce. Slyšeli také rychle bušící srdce. Přeměna probíhá v pořádku.

***

A tak se do Cullenovic rodiny dostala Bella, která málem zahynula v hořícím domě. Samozřejmě, její otec si myslí, že je mrtvá. Nemohla tam přece napochodovat a říct „Ahoj tati! Já jsem upír, a protože jsem ještě mladá a ty tak krásně voníš, vysaju tě!“ Ne, to by nešlo.

Několik dní po tom incidentu se k Rosaliině smůle museli všichni znovu přestěhovat a nyní už pár let žijí u svých přátel v Denali.

Edward byl celý nešťastný a dokonce chtěl odejít někam hodně daleko, možná k Volturiovým, ale Alice ho stále přesvědčovala, že se Bella zlobit nebude.

A tak se taky stalo. Nakonec se z toho vyklubala láska až za hrob – doslova.

Bella vlastně ani pořádně nevěděla, co se stalo. Ona si to všechno prožila ve sladkém nevědomí, pokud pomineme přeměnu, kdy si myslela, že ji dostal ten oheň.

Jeden večer jí to všichni vylíčili, hlavně Edward, ale když se dostal k části, kdy ji kousnul, nebyl schopen slova. Tudíž se ho ujal Carlisle.

Nezapoměli se taky zeptat, jak se jí povedlo zapálit ten dům. Když jim vše vysvětlila, Emmett se jí smál, že je to strašný pako a neumí vařit. Na to si od ní vysloužil vražedný pohled a imaginární ránu pěstí. Nechtělo se jí totiž se zvedat z Edwardova objetí.

A když si všechno vyjasnili, Alice nezapomněla dodat jen takovou malinkou poznámku, při které se tvářila opravdu vražedně. Ovšem myslela to ze srandy.

„Jo a moc ti děkuju, zkazilas mi nákupy.“