Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Fire 1/2

23.04.2010 (21:45) • Tillien • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2692×

Seděla jsem na posteli a přemýšlela, co dělat. Ven jsem nemohla, protože jsem nemocná… Zavolat kamarády taky ne, protože bych je nakazila… V televizi nic nedávají, na internetu nemám co dělat, kreslit neumím, na zkrášlování si moc nepotrpím… ach jo.

Povzdechla jsem si, dala si kolena pod bradu a objala je rukama. Očima jsem znuděně jezdila po svém pokoji a hledala něco, co by mě mohlo zabavit.

Pohledem jsem se zastavila na velkém zrcadle, na kterém byla úplně nahoře obrovská nálepka se jménem „Bella“. Mám ji tam už hodně dlouho, ale stále si pamatuju, jak mi ji tam Charlie - pardon, táta pomáhal nalepit, protože já byla ještě moc malá.

Nijak mě netrápilo, že ji tam ještě mám a vypadá to poněkud dětinsky. Pro mě je to památka na víkendy, kdy jsem tu za tátou jezdila. Bydlela jsem tehdy s mámou ve Phoenexu, naši se totiž rozvedli.

Podívala jsem se kousek níž a spatřila odraz svého obličeje. Nebyla jsem nijak krásná a teď už vůbec ne. Hnědé, mastné vlasy mi zplihle visely podél obličeje až do půli zad a s kombinací obrovských kruhů pod očima a mého ještě více než jindy pobledlého obličeje to vypadalo, jako bych měla každou chvíli umřít. Celkový vzhled dokonalé mrtvoly mi kazil nepřirozeně rudý nos a kapky potu na čele.

Měla jsem totiž chřipku, ale to teda pořádnou. První dny jsem ani nebyla schopná vstát z postele a dojít si na záchod, jak jsem byla vyčerpaná, a všechno mě bolelo. Teď už mám pouze obrovskou rýmu, strašně nepříjemný kašel a horečky. Díky bohu jsem již schopná sejít ze schodů do kuchyně se najíst nebo se prostě jen tak potulovat po domě.

Zhluboka jsem si povzdechla, což u mě vyvolalo strašný záchvat kašle, díky kterému jsem se málem udusila. Když se situace na malou chvíli uklidnila a mě jen velmi nepříjemně škrábalo v krku, rychle jsem šáhla na noční stolek pro hrnek s čajem, který mi tam táta nechal, když odcházel do práce a celý ho do sebe hodila. Zabránila jsem tak dalšímu záchvatu kašle, o který jsem opravdu nestála.

Dívala jsem se do prázdného hrnku a můj mozek zpomaleně šrotoval, než mi došlo, že budu potřebovat další.

Spustila jsem tedy nohy z postele a nazula si teplé papuče, které mě čekaly hned u postele. Ach ten táta a ta jeho přehnaná starostlivost.

S hrnkem v ruce jsem vyšla z pokoje a pomaličku sešla po schodech dolů do haly. Tam jsem zamířila do kuchyně a do rychlovarné konvice napustila vodu, kterou jsem pak nechala zahřát. Do normální konvice jsem si nachystala sáček čaje, šla si sednout ke stolu a čekala, až se voda dostatečně zahřeje.

Když se tak stalo, konvici jsem zalila horkou vodou a přidala lžičku medu a citrón. Zajímavá kombinace, já vím, ale mě to tak chutná a navíc, ten citrón tam není ke škodě.

Nalila jsem si plný hrnek a i s konvicí se šla posadit do obýváku k televizi. I když vím, že nic nedávají, zapla jsem ji.

Chvíli jsem jen tak seděla, popíjela čas a přepínala programy z jednoho na druhý. Zastavila jsem se až u soutěžního pořadu ve vaření. V tu chvíli se ozval můj žaludek. Skoro dva dny jsem nic nejedla a teď nesu následky.

Zvedla jsem se a upalovala do spíže, jakoby mi za patami hořelo. Taky jsem nezapomněla prohlédnout ledničku. Nyní jsem stála jednou rukou mnouc si bradu uprostřed kuchyně.

Na to, abych se s něčím piplala, jsem měla moc velký hlad, takže jsem se rozhodla pro jednoduchá kolínka ve vajíčku.

Z podlinky jsem vytáhla hrnec a napustila do něj vodu. Řeknu vám, že to bylo něco, dostat ho na sporák, ale s trochou námahy se mi to povedlo a teď už se tam pěkně vyhřívá. Ještě osolit vodu a jen čekat, dokud nezačne vařit.

Mezitím jsem vytáhla pánvičku, nalila na ní olej a dala ji na sporák hned vedle hrnce.

Zrovna jsem chtěla nakřápnout jedno vajíčko, když se z horního patra ozval velmi hlasitý, nepříjemný zvuk. Lekla jsem se a vajíčko mi spadlo na zem. Super, pomyslela jsem si. Zvuk stále nepříjemně útočil na mé uši a já měla chuť po někom něco hodit. No co, uklidím to pak, teď se musím zbavit toho rámusu.

Vyšla jsem nahoru a rozhlédla se po chodbě. Ozývalo se to z mého pokoje a to fakt nahlas. Už mi to začínalo lézt na mozek. Rozrazila jsem dveře a pohledem vyhledala rušič toho blahodárného klidu.

No jasně, můj starý budík. Zapomněla jsem, že jsem si ho natočila, už ani nevím, proč. Byla jsem prostě mimo.

Řeknu vám jen jedno… Ten budík by probudil i mrtvé.

Rychle jsem ho vypla, než bych se z toho zbláznila a kecla si na postel. Budík jsem si vzala do ruky a chvíli se na něj dívala.

„Hele, ty víš, že tě mám ráda, ale nepřeháněj to, jo?“ Nutně potřebuju mezi lidi, už si tady dokonce povídám s věcma.

„Bože!“ zavyla jsem a hlavou praštila do polštářů. Vzhledem k mému stavu to nebyl zrovna ten nejlepší nápad. Měla jsem pocit, že se mi ta hlava snad rozskočí.

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Počkat! Nadechla jsem se znovu… Nezdá se mi to.

„Něco tu smrdí.“ Zamumlala jsem si pro sebe a zmateně se rozhlédla po pokoji. Jakoby se tu něco pálilo.

„Sakra!“ Poznání mě udeřilo jako blesk z čistého nebe a já běžela dolů do kuchyně, div jsem si na těch schodech něco nezlomila.

Doběhla jsem do kuchyně a spatřila plamen ohně plápolající z pánvičky. Kolem se to začínalo plnit zlověstným dýmem.

„Sakra!“ vykřikla jsem znovu. Rychle jsem popadla útěrku a začala s ní dusit ten oheň. Bez výsledku.

Útěrku jsem kamsi odhodila a rychle sáhla pro půllitrovou sklenici, kterou si Charlie přinesl z hospody. Napustila jsem do ní vodu a tu pak vylila na onen plamen.

(Pusťte si hudbu, jako kulisu)

Teď se potvrdilo, že jsem snad ten největší smolař na světě. Nějakým nedopatřením se oheň dostal hodně daleko od pánvičky, a jelikož máme sporák blízko okna, začaly hořet záclony. Byl to příšerný pohled.

Ztuhle jsem stála kousek od mohutné plápolajícího ohně a třeštila oči na tu scenérii před sebou. Oheň se šířil rychlostí blesku a než jsem se nadála, hořela už i druhá záclona.

Pod náporem šoku jsem upustila sklenici a ta se u mých nohou roztříštila na stovky malých kousků. Ještě, že jsem měla papuče.

V šoku jsem zírala na stále se rozšiřující plameny ohně a na nic se nezmohla. Byla jsem podivně otupělá a můj mozek si tu skutečnost nechtěl připustit.

S trhnutím jsem se probudila z transu a až teď si naplno uvědomovala, co tohle vlastně znamená.

„Ne!“ zakřičela jsem z plna hrdla. Začala jsem couvat co nejdál od té stěny a pohledem hledala telefon, abych mohla přivolat pomoc. V duchu jsem vzpomínala na číslo na hasiče.

Smůla, oheň už pohltil většinu kuchyně a s ní i telefon. A jsem v prdeli! Srdce mi divoce bylo a kdyby mohlo, vyskočilo by mi z hrudi.

Z toho kouře se mi dělalo špatně. Teď už nebyl jen zlověstný, teď byl smrtelný. Hlavou mi proběhla myšlenka, že bych se to ještě mohla pokusit uhasit, ale tu jsem okamžitě pustila k vodě. Tady už nebyla žádná šance.

Vyběhla jsem z kuchyně a s hrůzou zjistila, že oheň už mi stačil zatarasit dveře ven z domu a já se tak nemám jak dostat ven. Vběhla jsem do obýváku a zůstala zírat. Polovina pokoje byla ve spárech zlomyslného ohně a ta další k tomu neměla daleko.

„Pomóc!“ Zařvala jsem, co nejvíc to šlo a přivodila si tím další záchvat kašle. Všudy přítomný kouř mi taky zrovna nepřál.

Rychle jsem se rozeběhla ke schodům a chtěla vyběhnout nahoru, případně vylézt z okna a pokusit se slézt dolů po stropě, ale v této chvíli mi naprosto nic nepřálo.

V té rychlosti jsem zakopla hned na prvním schodě a rozplácla se na ty další. Náhlé horko, štiplavý kouř, bolest na ruce a na prsou mi znemožnili další pohyb a já zůstala bezmocně ležet na schodech na pospas zlověstným plamenům.

Ještě několik trhavých nádechů a já začala pomalu, ale jistě ztrácet vědomí. Zaregistrovala jsem oheň, který se rychle přibližoval k mým nohám. Zbývá několik vteřin a bude konec. Já nechci umřít!

„Sbohem, mami… tati. Miluju vás,“ zašeptala jsem z posledních sil chraplavých hlasem a zavřela oči. Nebyla jsem připravená na smrt, ale doufala jsem, že to bude rychlé. V koutku duše jsem stále ještě věřila, že je nějaká šance na přežití… Ovšem oheň se rychle přibližoval. Já jsem prostě neměla šanci.

Další část

Shrnutí

Autor: Tillien (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Fire 1/2: