Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Fakulta lásky

17.01.2014 (18:00) • Kate3 • FanFiction jednodílné • komentováno 12× • zobrazeno 2543×

První den ve třetím ročníku. Tenhle rok se budu opravdu snažit. Esmé Plattová, tenhle rok musíš zabrat! Žádné noční návštěvy, žádné flákání školy kvůli příteli. Ano, bylo to už půl roku a já byla pořád nešťastná. Byli jsme spolu tři roky, všichni říkali, jaký jsme krásný pár a jak se k sobě hodíme. Plánovali jsme společnou budoucnost. Byla to láska na první pohled. S ním jsem poznala, jak láska může být slepá. A já opravdu slepá byla. Zanedbávala jsem školu, domů jsem jezdila jen občas, můj sen stát se doktorkou pomalu uhasínal, ale kvůli čemu? Kvůli klukovi, který mě nakonec odkopnul. Půl roku před tím, než jsme se rozešli, mě podváděl. A já se to dozvěděla až jako poslední. Christine, moje nejlepší kamarádka. Jak jste mi to oba mohli udělat? Vždyť jsme měli před svatbou, Christine mi měla jít za svědka.

Nikdy nezapomenu na těch pět nejkrásnějších slov v našem vztahu. Doba, kdy jsem byla opravdu šťastná, se mi spojuje se slovy: „Esmé, vezmeš si mě, prosím?" Ta slova, která mne straší v těch nejhorších nočních můrách. Často se v noci budím a nemůžu popadnout dech. Bolí mě jen na to pomyslet. Proč jsi mě tolik zradil? Proč. Proč? Moje nejlepší kamarádka a můj snoubenec. Dva nejdůležitější lidi, skoro jako moje rodina. Nezajímá vás, jak mi je? Jak mi bylo tenkrát, když jsi na mě křičel: „Vypadni! Už tě nechci nikdy vidět!"

Šla jsem po schodech lékařské fakulty a přes slzy, které mi stékaly po tváři, jsem neviděla na cestu. Proč je život tak nespravedlivý? Vzpomínky, které mi rvaly srdce, mě přiměly k ještě většímu pracovnímu nasazení. Stanu se dobrou lékařkou a nikdo mi v tom nezabrání, budu mít vlastní ordinaci, budu léčit lidi, pomáhat. Nenechám se ničím a nikým rozptylovat. Studium je to jediné, co mi na zahnání černých vzpomínek pomůže. Už jsem nemohla dál. Upadla jsem a knížky a skripta se mi rozsypala všude kolem.

„Slečno, stalo se vám něco?" oslovil mě mužský hlas nade mnou.

„Ne, nic mi není! Děkuji," odpověděla jsem.

Pomohl mi posbírat všechny moje věci. Neviděla jsem, kdo to byl. A vlastně mi to bylo jedno. Žádný chlap! Jen studium.

Sebrala jsem se a šla dál po chodbě, před učebnou jsem si utřela slzy, nadechla se a vstoupila. Můj nový život začíná. Usadila jsem se, co nejdál od všech a přemýšlela o životě.

Asi po deseti minutách mě vyrušil hlas. Nevšimla jsem si, že přišel vyučující a ani toho, že začala hodina.

„Dobrý den všem, moje jméno je Carlisle Cullen a jsem váš nový profesor," představil se nám přednášející. Jeho hlas mi byl nějaký povědomý.

Hodina probíhala jako vždy. Snažila jsem se co nejvíc soustředit na učivo. Chtěla jsem patřit k výborným studentům. Minulost musím přebít učením a nesmím se vzdát. Sen stát se doktorkou a mít vlastní ordinaci mě hnal dopředu. Nevím, kolik uběhlo času, ale najednou byl konec přednášky.

„Na shledanou a připomínám, že pro úspěšné ukončení předmětu je nutné připravit si referát. Po hodině se za mnou všichni zastavte, svým podpisem potvrdíte referát, který si vyberete," řekl ještě a rozhlédl se po celé učebně. Jeho pohled skončil u mě. Usmál se. Uhnula jsem, nesnesla jsem pohled žádného muže. A proč by se na mě usmíval? Vždyť je to můj učitel. To se mi zase něco zdálo.

Počkala jsem, až se prostor před katedrou uvolní a pomalým krokem jsem se šla taky podepsat.

„Krásné písmo, slečno Plattová," usmál se na mě.

„Děkuji," odpověděla jsem a pomalu odcházela.

„Co se vám stalo? Když jsem vás viděl na chodbě, měla jste v očích slzy." Aha. Tak už vím, kdo mi pomohl s věcmi, když jsem upadla.

„Dlouhá historie," pokusila jsem se o úsměv.

Vypadal zamyšleně, když řekl: „Nechcete si o tom se mnou promluvit?"

Proč by o tom se mnou chtěl mluvit? Vždyť je to úplně cizí člověk. A navíc je to můj PROFESOR! Vůbec mě nezná, a i přes to mi na chodbě pomohl. I když na druhou stranu jsem si s nikým dlouho nepovídala. Byla jsem uzavřená sama do sebe, s nikým jsem se moc nebavila, chodila jsem po škole jako stín a neměla žádné přátele. Ne že bych nějaké nechtěla, ale měla jsem strach, že by mi někdo mohl zase ublížit. Nejlepší kamarádku jsem ztratila a můj snoubenec, který... Ne! Nebudu na něj vůbec myslet. Nemám už co ztratit, když s ním půjdu. Nehledě na to, jak dlouho jsem přemýšlela, on stále čekal, až mu odpovím.

„Tak dobře," odpověděla jsem nakonec.

„Tak v pátek v 16:00. Americké Přírodovědné muzeum, ano?" zeptal se.

Přírodovědné muzeum? Vážně? Já myslela, že mě pozve na kafe nebo tak něco. To většinou muži dělají...

„Budu tam. Ale mám ještě otázku. Proč jste mě pozval a proč zrovna do muzea?"

„Dlouhá historie," odpověděl tajemně a já nechápala, co všechno se za tím skrývá.

Byl pátek.

Přesně v 15:58 jsem stála před muzeem na schodech a čekala. Nemohla jsem uvěřit tomu, že tady stojím. Přemýšlela jsem, proč mě pan profesor Cullen pozval a co si od toho slibuje. Kde je? pomyslela jsem si, když na hodinách odbilo 16:00.

„Dobrý den, slečno Plattová," ozvalo se zničehonic za mnou.

S leknutím jsem se otočila, div jsem nespadla ze schodů.

„Dobré odpoledne," vysypala jsem se ze sebe rychle.

Měl na sobě modrou košili s krátkým rukávem. Ne moc volnou, ne moc těsnou, přesně tak akorát, jak se na profesora sluší. Dva horní knoflíky měl rozepnuté. Ke košili měl černé kalhoty. Netušila jsem, že může učitel v „civilu" vypadat, tak dobře. Poslední dobou mě ale vzhled většiny mužů vůbec nezajímal.

„Tak půjdeme?" 

„Dobře," odvětila jsem.

Při vstupu do muzea mi podržel dveře. Gentleman, to se pozná.

Vešli jsme a pro mě se otevřel nádherný svět poznání, historie, vědy, přírody, astronomie a všeho toho, co stojí za zhlédnutí.

„Zajímá vás něco konkrétního?" zeptal se rozhlížeje se kolem.

„No... Já vlastně ani nevím."

„Dobře, tak něco k historii. Toto muzeum je jedním z největších muzeí na světě. Bylo založeno v roce 1869 Theodorem Rooseveltem starším a mnoha dalšími významnými politiky tehdejší doby," začal vyprávět a já „hltala" každé jeho slovo.

Prováděl mě krásnými sály. Bylo toho tolik, že jsem se bála, aby mi něco neušlo. Ke každému vystavenému exponátu měl profesor výklad. Všechno popisoval do nejmenších podrobností, jako kdyby toho člověka znal, jako kdyby v té době doopravdy žil. Ať už jsme šli kolem památníku Theodora Roosevelta, kolem kostry tyranosaura, procházeli jsme několik desítek sálů s dinosaury, meteority, minerály a drahokamy, se zkamenělinami a mnoha dalšími výstavami a exponáty. Nemohli jsme opomenout ani planetárium, které se mi velice líbilo. Nejvíce mne ale uchvátil sál s obrovským modelem plejtváka obrovského. V tomto sále jsem si připadala jako na dně oceánu. Tiše jsem za ním cupitala, občas jsem se na něco zeptala, ale většinu času jsem poslouchala a obdivovala krásy světa. Všechno, co jsem dnes viděla, jsem měla s odborným výkladem. Když viděl, jak mi září oči, jen se usmíval a pokračoval dál ve výkladu.

„Mohl byste dělat průvodce," konstatovala jsem s údivem v hlase, když jsme procházeli kolem knihovny.

V muzeu jsme zůstali až do zavírací doby.

„Děkuji za dnešní den, pane profesore."

„Nemáte zač. Já také děkuji za tak milou společnost," odpověděl s úsměvem na rtech.

„Jak to, že toho tolik víte?" nechápala jsem.

„Dlouhá historie."

„To už jsem někde slyšela!" zamračila jsem se.

„Někdy vám to možná povím."

„Dobře. Budu se těšit. Tak na shledanou," rozloučila jsem se.

„Nashledanou," odpověděl. A já ještě dlouhou dobu po tom cítila na svých zádech jeho tolik zvláštní, jakoby zlatý pohled.

Bylo v něm něco, co mě neustále uklidňovalo, něco co mi říkalo: „Neboj se, on by ti nikdy neublížil."

Usínala jsem s úsměvem na rtech a s pocitem, který ve mně vzbuzoval radost, štěstí a klid. Takhle jsem se necítila už dlouho.

Byla sobota. Konečně volno. Rozhodla jsem se udělat si pořádek v životě a urovnat si všechno, co jsem do této doby ještě nestihla.

Víkend uběhl rychle a já zase seděla v učebně a poslouchala výklad doktorandky. Hodina ubíhala pomalu, ale já rozhodně nepolevovala ve studiu. Dávala jsem pozor, dělala si zápisky a poslouchala všechno, co přednášející říkala.

Po skončení hodiny jsem svým obvyklým tempem vyšla ze třídy, rozhlédla se po chodbě a vešla do výtahu. Zmáčkla jsem páté patro a výtah se rozjel. Ve třetím patře ke mně nastoupil „můj" profesor.

„Dobré ráno, tak kam jedete?" pozdravila jsem.

„Do pátého patra."

„Jaká náhoda, já také."

„Náhoda? Spíše osud," řekl. Asi jsem byla úplně slepá a hluchá, ale pořád mi nedocházel význam jeho slov.

„Esmé, nechtěla byste se mnou jít dnes do kavárny?"

Co prosím? Nechápala jsem. Vždyť je to můj profesor. Muzeum bylo fajn, ale kavárna? Proč? Nevím, opravdu nevím proč, ale bylo mi s ním dobře, proto jsem souhlasila.

Usmál se. Jeho úsměv! Začínal se mi líbit.

Cink! Byli jsme v pátém patře.

„Tak zítra v 17:30 v kavárně Another Life. Dobře?" ujistil se ještě.

Kývla jsem. Nemohla jsem si nevšimnout barvy jeho očí. Tmavé, velice tmavé. Skoro až černé.

Šla jsem po ulici. Bylo něco kolem půl šesté. Uviděla jsem kavárnu. Another Life, zvláštní jméno pro kavárnu, že? Ale pro moji nynější situaci velice výstižné. Můj život se opravdu změnil, byl jiný, nový, lepší. Vcházela jsem dovnitř, naproti dveřím seděl Carlisle. Cože? Já mu tak opravdu řekla? Do nosu mne uhodila vůně kávy. Zhluboka jsem se nadechla.

„Dobrý večer," usmál se a odsunul mi židli.

„Dobrý večer, pane profesore."

Posadil se naproti mně.

„Carlisle, mohla byste mi, prosím, tykat?" podával mi ruku, kterou jsem přijala.

„Esmé."

Objednala jsem si Espresso. Mezitím jsme si povídali – o jeho studiu (říkal, že chtěl být doktorem, zařídit si vlastní ordinaci, ale nakonec skončil jako profesor na univerzitě), o jeho rodině (adoptoval pět dětí – Edwarda, Alice, Jaspera, Rosalie a Emmetta), já mu na oplátku vyprávěla o své rodině, o svých zálibách, o bolestné minulosti s mým tehdejším přítelem/snoubencem. Překvapovalo mě, jak snadno jsem se dokázala rozpovídat o své minulosti, přítomnosti a vysněné budoucnosti.

Den se chýlil ke konci, a tak jsme se rozhodli, že půjdeme. Zaplatil, i za mě, a vyšli jsme ven. Byl krásný jarní podvečer.

„Odvezu tě, chceš?" zeptal se.

„Ne, děkuji. Chci se ještě projít," usmívala jsem se.

„Tak dobře. Zítra se uvidíme."

„Ahoj," řekla jsem a pomalu odcházela.

Šla jsem ztichlou ulicí, bylo chladno. Přemýšlela jsem o Carlisleovi, velice zvláštní člověk, můj snoubenec mi nikdy takhle nenaslouchal, byl jen on a nikdo jiný ho nezajímal, byl to arogantní sobec. A já to nepoznala. V tuto chvíli jsem to v sobě už neudržela a rozplakala se, znovu mě to rozhodilo, utírajíc si slzy jsem přecházela přes přechod. V poslední vteřině jsem uviděla světlo a uslyšela troubení. A pak už nic. Jen něčí hlas: „Slečno, není vám něco?" a zvuk záchranky.

„Esmé, Esmé, podívej se na mě!" slyšela jsem naléhavá roztřesená slova.

Byla jsem mimo. Věděla jsem, že mě vezou sanitkou, ale to bylo všechno a pak už byla jen tma.

„Esmé Plattová," tiskly mi ramena něčí ruce.

„Otevřete ty dveře! Tak sakra, otevřete ty dveře!!!" křičel známý hlas, jeho majitel byl pološílený strachy.

Dveře se konečně rozevřely. Chytily mě něčí ledové ruce, krásně chladily a odnášely mě někam pryč. Cítila jsem okolo sebe vítr, jako kdybych letěla. Někdo rozrazil dveře.

„To je Esmé, viď? Já to viděla," ozval se ženský zvonivý hlas. Zněl jako anděl.

Ledové ruce se na chvíli vzdálily, aby mne mohly položit na pohovku. Poslední, co jsem cítila, byla palčivá bolest na místě krční tepny.

Zdál se mi krásný sen. O Carlisleovi, naší svatbě, o jeho rodině, která mě okamžitě přijala mezi sebe. O své rodině a tak nějak o celém mém životě. Nevnímala jsem čas, byla jsem jen já a moje vzpomínky. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale párkrát jsem zaslechla rychlé kroky. Někdy byly kroky pomalé a rozvážné, někdy jsem zase slyšela klapání vysokých podpatků, jindy to zase byly malé tiché lehké krůčky, takové cupitání, jakoby někdo tančil, jednou jsem zaslechla i velice hurónské těžké kroky, které by mohly zbořit celý dům.

Nevím, kolik uběhlo vteřin, minut, hodin nebo dnů, ale najednou jsem zaslechla, jak do pokoje vešlo velké množství lidí, rozeznala jsem všechny druhy kroků – hurónské, cupitání, podpatky, rozvážné a pomalé kroky.

„Bude úžasná," zaslechla jsem chichotání.

Zhluboka jsem se nadechla a otevřela oči. Nade mnou se skláněl Carlisle, upoutaly mne jeho temně černé oči, v kterých jsem se utápěla. V pozadí stála jeho rodina. Okamžitě jsem přiřadila kroky k jejich majitelům. Lehoučké, tiché kroky patřily malé černovlásce, která se na mě usmívala. Byla krásná, jako nějaká víla. Chvílemi měla zastřené oči, jako by koukala za mě, do dálky, někam pryč, mimo realitu. Muž vedle ní jí pokaždé stiskl ruku. Vždy, když se jí oči znovu rozjasnily, se na mě usmála. Po její pravici stál o něco vyšší blonďák, ano, pomalé, rozvážné kroky. Měl jizvy na tváři, ale to mu na kráse neubíralo. Na tváři měl ostražitý výraz. Ochranitelsky se skláněl nad malou černovláskou. Cítila jsem, jak z něj vystupuje velmi zvláštní, ale za to příjemná energie, která nás všechny obklopuje.

Po pravici maličké víly stál vysoký muž, byl hnědovlasý a tvářil se, že opovrhuje sám sebou, i přes to nepůsobil zle. Skoro jakoby mi četl moje myšlenky, žádná se před ním neschovala, věděl všechno, co si myslím, kdo jsem, jaká jsem. Když zjistil, že ho pozoruji a přemýšlím, usmál se na malou černovlásku a ta na něj mrkla, že ví, co myslí.

Vedle něj stál ještě mohutnější a vyšší muž. Hurónské, těžké kroky, správně! Byl nejvyšší ze všech, podle výrazu jsem usoudila, že má asi dost vysoké ego, měl zvláštní, jakoby ztvrdlé ďolíčky ve tvářích, asi se rád smál. Šibalsky na mě kulil oči. Za ruku se ho držela blondýnka, vypadala velice otráveně sebou samou a všemi ostatními. Samozřejmě, klapající podpatky. Tvářila se absolutně nezúčastněně, ale neuniklo mi, že po mně se zájmem pokukuje.

„Vítej u nás v rodině," řekl Carlisle a usmál se na mě překrásným úsměvem, který jsem u něj ještě nikdy neviděla.

Postavila jsem se a nedovedla si vysvětlit, jak to, že jsem to zvládla tak rychle. Pomyslela jsem na to a okamžitě stála vedle Carlislela. Celkově se mi zlepšil zrak, sluch, reflexy a vlastně kompletně všechno.

„Jak ti je, Esmé?" strachoval se můj profesor.

„Skvěle! Skvěle jako nikdy," usmála jsem se.

Všichni členové rodiny se na mě podívali a bylo vidět, že si značně oddechli. Carlisle mě políbil a já ho na oplátku objala.

„Miluji tě, Esmé," pošeptal mi do ucha.

Něco mi říká, že tu spolu s ním a jeho rodinou budu hodně dlouho, čeká nás spolu pohádková nesmrtelnost. Pak mě popadl do náruče, vyběhl se mnou ven, postavil mě na zem, oba jsme se rozeběhli a nehodlali se zastavit. Ruku v ruce jsme utíkali pořád dál. Vstříc novým začátkům.

Autor: Kate3 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Fakulta lásky: