Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Eyes are the mirror of the soul, but what if those eyes are black as night?

01.10.2010 (16:00) • SmoulaXX • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1564×

Eyes are the mirror of the soul, but what if those eyes are black as night?

Tady je písnička k povídce

Poslední výdech

Bella:

S bolestným výkřikem jsem se zhroutila k zemi. Krásná upírka s vlasy jako oheň mě nenávistně propalovala krvavě rudýma očima, které rychle tmavly. Šíleně se zasmála a vrhla se ke mně. Chytla mě za ruku a mrštila se mnou proti stromu, do kterého jsem během pár vteřin narazila. V mém hrudníku zapraskalo a já ze sebe vydala chrčivý zvuk. Už jsem nebyla vyděšená, ale ani jsem nečekala na smrt.

Doufala jsem, že ho alespoň znovu uvidím. Proto jsem se sem také vydala, abych ho mohla spatřit. Alespoň jednou a naposledy vidět jeho překrásnou tvář a topit se v jeho zlatavých očích. Mé poslední přání.

Prudká bolest na břiše a další, tentokrát tupá, rána. Chtěla jsem vykřiknout, ale můj křik zdusil vodotrysk krve z mých úst.

Pak jsem ho uviděla.

Stál uprostřed louky a krásně, pokřiveně se na mě usmíval. Z jeho úst vycházela slova lásky a útěchy, která jako zázrakem tišila tu příšernou bolest. Ale jeho obraz a stejně tak louka se pomalu vytrácely.

Ale než se to všechno rozplynulo, tak jsem stihla zašeptat: „Miluji tě, Edwarde, a nikdy nepřestanu.“

Zavřela jsem těžká víčka a nechala se kolíbat tlukotem mého srdce, které zanedlouho utichlo.

„Sbohem…“ vydechla jsem poslední slovo, které patřilo mé poslední myšlence. Mému Edwardovi.

Světlo na konci tunelu

Edward:

Mé tiché kroky zněly v temných chodbách jako bubny. Bubnovaly na mou popravu. Pomalu, ale jistě jsem se blížil vlastnímu ničivému konci utrpení. Nic mě nemohlo zastavit. Vědomí, že se té bolesti zbavím, bylo příliš silné. Zatnul jsem čelist pod návalem stesku, smutku a bolesti, která mě požírala ze vnitř. Zvláštní bylo, že jsem neměl vztek. Já jen… Nemohl jsem dýchat, mluvit nebo se nějak pohnout. Jakoby bych zamrzl, když jsem se to dozvěděl.

Ale teď vím, co musím udělat, abych šel za ní. A i přesto, že jsem na svou duši nevěřil, tak jsem doufal v její slova. V její víru, že jsem svou duši nikdy neztratil a že se s ní setkám. Znovu uvidím červenající se tváře. Krásné hnědé oči, ve kterých je tolik lásky. Stydlivý úsměv, tmavě hnědé vlasy, plné rty… Znovu uvidím svou Bellu, kterou jsem nikdy nepřestal milovat.

Kroky se s ozvěnou nesly velkým sálem, do kterého jsem právě vstoupil. Žena za pultem se příjemně usmála a veselým tónem řekla: „Buon giorno!“

Jen jsem na ni kývl a otočil se kupředu - v domnění, že budu pokračovat v cestě do další místnosti. Že budu pokračovat v cestě za svou smrtí. Klidným a tichým odpočinkem v nicotě.

Já ale uslyšel hlas, který mě téměř přesvědčil, že jsem již mrtvý.

„Gianno, potřebuji tvou pomoc. Odnes to k tvému pánovi do pracovny. Doufám, že mě již očekává.“

„Sí, sí,“ odvětila žena andělu.

Ale já přece nejsem mrtvý. Ale ona nemůže být… naživu.

Otočil jsem se tedy, abych se přesvědčil, že blouzním. Místo toho jsem ale uviděl tvář, o které jsem si myslel, že je navždy ztracena. Drobounká dívenka se světlými vlasy, které jí spadaly v lokýnkách na ramena se otočila. A já viděl její zářivé, černé oči plné lásky, která ani za ta léta nevymizela.

Papíry, které držela v rukou, se rozletěly na všechny strany. Pohlédl jsem jí do krásných očí a už se nemohl odtrhnout. Lapily mě a nechtěly pustit. V tu chvíli všechno ostatní zmizelo. Už to neexistovalo.

Byla jen ona.

To ona byla mým andělem od začátku mého života. Ona byla mým světlem na konci tunelu…

Sbohem

Elizabeth:

Normální a nudný den v chodbách italského hradu mě doslova ubíjel. Chci už být zpátky ve Francii, ve svém sídle v Paříži. Zpátky doma. Bohužel se vyskytlo několik neodvratných a nepříjemných záležitostí, které je třeba řešit. Rumuni si zřejmě myslí, že si mohou dělat, co se jim zlíbí. A to včetně usilování o světovou nadvládu! To je ale drzost.

I když… Já nemám moc velkou radost ze spolupráce, kterou mi Aro nabídl. Moc se mi to nelíbí, ale nemohu nic dělat. Nechci s ním vést války. Budu se ale muset mít stále na pozoru, jelikož vím, že se mu líbí můj dar, ale nelíbí se mu můj značný vliv a přesila. Je z toho poměrně nesvůj, ale mně se tahle výhoda líbí.

Jsem mocná a mám svou hlavu. A přesně proto mě požádal o pomoc, aby zjistil mou slabinu a donutil mě stáhnout se do ústraní. Ale k tomu mě nedonutí. Jen ať sní dál, ten Aro.

Zasmála jsem se směru svých myšlenek.

Ale i přesto všechno, jedno slabé místo mám. Sice nevím, co by s ním dělal, protože je k ničemu, ale nechci, aby o něm kdokoli věděl. Je to mé tajemství. Je to něco, o co nechci nikdy přijít. Pár vzpomínek z lidského života, které nevybledly. V nich se skrývá mé skutečné a nepředstírané já. Pod studenou a tvrdou skořápkou je vřelé jádro, které už navždy spí.

Znuděně jsem se ploužila chodbou a doufala v rychlé vyřízení. Nechci se tu zdržovat déle než je třeba. Společenské vztahy mi nikdy nešly a nechci se pokoušet to napravit. Jen ať se mě bojí, to mu neuškodí. I on je pěkná potvora, ale vládne již několik staletí a myslím, že ne špatně. Sice je přísný, ale taky má respekt. Všichni, kteří chtějí někdy vládnout, musí být krutí. To k tomu patří, sama to znám.

Přešla jsem do přijímací místnosti. Gianna seděla, jako obvykle, za stolem, ale jakmile mě uviděla, tak se postavila. „Buon giorno!“

Vím, že na pravé straně byl upír, ale nevěnovala jsem mu pozornost. Arovi poskoci mě nezajímají.

„Gianno, potřebuji tvou pomoc. Odnes to k tvému pánovi do pracovny. Doufám, že mě očekává!“ řekla jsem bezbarvým hlasem a chtěla jí podat papíry, ale uslyšela zalapání po dechu za strany toho upíra.

Otočila jsem se a… To není možné!

Malá holčička se světlými vlásky se rozeběhla a objala chlapce se zelenýma očima. Ten se na ni překvapeně podíval. „Elizabeth, co to děláš?“ zeptal se vyděšeně.

Holčička se na něj usmála. „Mám tě moc ráda, a tak ti to chci dát vědět, Edwarde,“ řekla tiše dívenka.

„Vždyť já tebe taky,“ oplatil jí úsměv a sevřel ji v náruči.

Odtáhla se od něj a jemně ho pohladila po vlasech. „Viď, Edwarde, že mě nikdy neopustíš.“

„Slibuji, že vás nikdy neopustím, princezno,“ zasmál se a jemně jí políbil bělounkou ručku. Holčička zavýskla a padla mu kolem krku.

„Nikdy!“ prozpěvovala si a pořád se ho držela…

Stál naproti mně a vypadal tak nešťastně. Papíry mi vylétly z rukou a nebyla jsem schopna jediného slova. Jen jsem na něj civěla a nedokázala uvěřit, že je to skutečně on.

„Tutto bene, signorina?“ optala se Gianna zdvořile. Nejspíš jsem vypadala na šok, ale byla to pravda. Byla jsem v šoku. Jako za celé století ne.

„Ed - Edwarde?“ koktla jsem a můj hlas vyzněl velmi nejistě. „Jsi to ty? Co tady děláš?“ šeptala jsem znepokojeně. Nelíbí se mi, že je tady.

On jen stál a v dalším okamžiku si mě tisk k sobě. Chvíli jsem byla jako opařená, ale potom jsem ho také objala. Tolik mi chyběl…

„Liz, Liz,“ šeptal mi do vlasů a něžně mě do nich líbal. Vzdychla jsem a doufala, že budu plakat… přála bych si to. Jen jednou za celou věčnost bych si přála plakat, právě teď.

„Co stalo, proč jsi tu?“ zeptala jsem se ho a hledala v jeho očích pravdu.

A taky jsem ji tam našla. Bella… Zabolelo to i mě, jak silná vzpomínka se objevila v jeho očích. „Ach tak,“ šeptla jsem.

„Čtu myšlenky,“ zašeptal smutně a sklonil hlavu.

„Já vím, vidím tvůj osud,“ zašeptala jsem zlomeně. Jde zemřít…

Tolik jsem si přála, aby to nebyla pravda a aby bylo možné ho zastavit. Ale věděla jsem, že kdybych ho dnes donutila žít, tak by i přesto zemřel. Už by nebyl on. Miloval ji a ztratil ji. Musí odejít.

To je to nejtěžší na mém daru. Nedá se změnit. Každá vize a rozhodnutí, které vidím, je nezvratitelné a nezastavitelné. Prostě je a s tím nedá nic dělat.

Vpíjela jsem se mu ztrhaných očí. „Jsi to pořád ty, Edwarde,“ zašeptala jsem a hladila ho po tváři.

Oplatil mi úsměv. „Jsi všechno, co si mohu přát, princezno,“ řekl a sklonil se ke mně. Odklonila jsem od něj hlavu a podívala se na něj znovu. „Nezměníš to,“ šeptl.

„Čtu v tvých myšlenkách, jako ty v mém osudu. Proto také víš, že jsem šťastný, když vím, že jsi naživu,“ usmál se významu slova. „Vyhledej mou rodinu a dej na ně pozor.“

„Ano,“ řekla jsem pevně, ale zoufalství v mém hlasem bylo téměř hmatatelné. Přitiskl mi rty na čelo a s mírným úsměvem mě obešel. „Sbohem, Edwarde!“ křikla jsem za ním.

Otočil se a znovu se krásně usmál. „Sbohem, má princezno.“

Dívala jsem se, jak se za ním zavřely těžké, kovové dveře. Myšlenky mnou projížděly jako ostří. Co se stane, až dnes opustím hrad? Svůj osud nevidím, ale chci změnit ten jeho. Tolik ho miluji. Je pro mě vším a vždy byl.

„Sbohem, bratříčku…“ zašeptala jsem plačtivě a otočila se do chodby za mnou.

…Všechny oči jsou zrcadla do duše, ale ty mé jsou světu uzavřené v temné černotě…

Tak doufám, že omluvíte tu italštinu. :-) Je tam  „Buon giorno!“ - Dobrý den a „Tutto bene, signorina?“ - V pořádku, slečno?

Doufám, že jste si tuhle povídku užili. :-) Zatím, SmoulaXX! ;-)

Autor: SmoulaXX (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Eyes are the mirror of the soul, but what if those eyes are black as night?: