Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Emmettova 1. obeť

Stephenie Meyer

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Emmettova 1. obeťJedná se o Emmettovu 1. oběť... Čtěte a dočtěte!!!:D Pls komentíky... Vaše albatrosR!!!

10.03.2010 (14:00) • albatrosR • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1404×

 

Emetova oběť
Bylo parné léto. Listy stromů se pohupovaly v mírném teplém větříku. Slunce bylo schované za velkou bílou peřinou, která s každou další vteřinou šedla a šedla. Však nepršelo. Naopak. Bylo velké dusno a teď už nevál ani slabý větřík. Jeden mladík se bezcílně potuloval touto horkem mrtvou krajinou. Bylo slyšet jen občasný výkřik z vedlejší osady, kde se právě konali letní hry ve vodě. Samozřejmě jen dívčí. V této době se ještě dívky a chlapci bez rodičů nemohli stýkat. Křup, ozvalo se tiché prasknutí větvičky pod chlapcovými chodidly. Byla holá bez bot. Jeho tělo bylo vypracované. Paže honosné a značily sílu tohoto chlapce. Jeho pleť zářila tajemnou barvou. Dalo by se to popsat snad jako diamanty, i když tento lesk byl k vidění jen velmi málo. Slunce zacházelo čím dál více za ty šedé mraky. A ovzduší ještě zhoustlo. Chlapcova odhalená kůže už nevykazovala žádné známky toho tajemného záření.
Blížil jsem se k velkému stromu. Nepotřeboval jsem odpočívat, ale přeci jen jsem si pod ten strom sedl. Byla to vrba. Kolem se vinul průzračný potůček, který směřoval k místu, kde se konali hry. Otočil jsem za tím zvukem hlavu. Tichý výkřik. Úsměv. Nic. Pouze prázdný dusný vzduch jako před pěti vteřinami. Potůček šplouchal a šplouchal. Dětinsky jsem házel kamínky do vody.
Větřík se začínal zvedat a mladík právě dohazoval poslední kamínek, který mu zbýval v hrsti. Něco jím hrklo. Byl to zvláštní pohled. Změnil se. Oči už nesledovali ten samý směr jako předtím. Zčernaly. Žhnuly.  A toužili po něčem nám neznámém. Mladíkova mysl v tomto momentu pracovala na nejvyšší možný výkon.
Vítr ke mně přivál zvláštní vůni. Bylo to jako květiny smíchané s karamelem a čokoládou. Ta vůně byla neodolatelná. Snažil jsem se tomu nevěnovat pozornost, ale nešlo to. Chuť té vůně se mi dostala do úst a vyžadovala po mém těle, aby za ní šlo. Zmáčkl jsem v hrsti poslední kamínek, který jsem sebral ze země a rozdrtil ho v prach.
„Pojď za mnou, “ volala na mne, ale já to nemůžu udělat. Carlisle má ve mně velkou důvěru. Důvěřuje mým schopnostem odolat a já ho nechci zklamat. „Ne,“ odpověděl jsem v duchu na volání mé touhy.
Všechno má ale rub a líc. A nikdo není dokonalý. Na povrch vyplaval ďábel v těle chlapce. Ten ďábel byl nesnesitelná touha po té vůni.
„No tak ty slabochu snad nechceš nechat tuhle vůni někomu jinému? Taková šance už nebude. Rozumíš?!“ Hlas vyšuměl, stejně tak rychle jako přišel. A on zůstal ve svém těle zase sám. V tomhle tichu by byl slyšet i tlukot srdce, ale od chlapce nebylo slyšet nic.
Seděl tam dlouho a zvažoval pro a proti. Zápasit však s ďáblem v těle „ďábla“ není snadné. On se zvedá! Ach ne!
Můj instinkt řekl ANO. Chci tu vůni. Chci cítit tu chuť, až se té dívce zakousnu do hrdla. Chci cítit, jak se rozplývá. CHCI. Zvedl jsem se a pomalým krokem se blížil za šploucháním. Slunce zapadalo. Bylo už červené. Červené jako krev. Další záchvěv touhy. Teď už jsem běžel. Nedokázal jsem udržet svojí touhu a přirozenost na uzdě. Ta vůně se blížila a na nic jiného jsem nemyslel.
Byla tam sama. Sbírala ze země svoje věci. Na sobě měla jenom spodničku. Byla celá promáčená. Na ústech se jí ještě zračil úsměv. Byla krásná. Dlouhé čokoládově hnědé vlasy jí splývaly do půlky zad. Byly rovné od všudypřítomné vody. Oči byly ve stejné barvě. Velké a zároveň úzké. Plné rty. Ladné křivky těla. Nádherná.
Promiň, ale již dál nemůžu čekat. Vyšel jsem ze stínu velkého stromu. Otočila se za zvukem. Jak mě spatřila, sáhla po oblečení a snažila si zakrýt svoje obnažené tělo. Koukala pozorněji a potom se usmála. Ten úsměv. Jen jsme se na sebe z dálky dívali a já pomalým, nedočkavým krokem přistupoval blíž a blíž. Byl jsem u ní. Déle jsem nemohl vydržet, protože vánek zavál a její vůně směřovala přímo ke mně. Poslední na co jsem se zmohl, bylo „ promiň“. Její oči se rozšířily a nechápavě po mě těkali. Když pochopila, že jsem pro ni nebezpečný snažila se utíkat. Nechtěl jsem ji dál trápit, a proto si po ní sáhl. Ucukla, ale její síla proti té mé nic neznamená. Políbil jsem ji a potom se jí zakousl do krční tepny. Ta chuť byla nepopsatelná. Chtěl jsem víc a víc, až nezbylo nic a já dívku opatrně položil na zem.
Dívka bezvládně leží na zemi a chlapec strhaně hledí na dívku. Odchází s dívkou v náručí do hlubokého. Temného lesa, aby ji ukryl…

 

Emmetova oběť

 

Bylo parné léto. Listy stromů se pohupovaly v mírném teplém větříku. Slunce bylo schované za velkou bílou peřinou, která s každou další vteřinou šedla a šedla. Však nepršelo. Naopak. Bylo velké dusno a teď už nevál ani slabý větřík. Jeden mladík se bezcílně potuloval touto horkem mrtvou krajinou. Bylo slyšet jen občasný výkřik z vedlejší osady, kde se právě konali letní hry ve vodě. Samozřejmě jen dívčí. V této době se ještě dívky a chlapci bez rodičů nemohli stýkat. Křup, ozvalo se tiché prasknutí větvičky pod chlapcovými chodidly. Byla holá bez bot. Jeho tělo bylo vypracované. Paže honosné a značily sílu tohoto chlapce. Jeho pleť zářila tajemnou barvou. Dalo by se to popsat snad jako diamanty, i když tento lesk byl k vidění jen velmi málo. Slunce zacházelo čím dál více za ty šedé mraky. A ovzduší ještě zhoustlo. Chlapcova odhalená kůže už nevykazovala žádné známky toho tajemného záření.

Blížil jsem se k velkému stromu. Nepotřeboval jsem odpočívat, ale přeci jen jsem si pod ten strom sedl. Byla to vrba. Kolem se vinul průzračný potůček, který směřoval k místu, kde se konali hry. Otočil jsem za tím zvukem hlavu. Tichý výkřik. Úsměv. Nic. Pouze prázdný dusný vzduch jako před pěti vteřinami. Potůček šplouchal a šplouchal. Dětinsky jsem házel kamínky do vody.

Větřík se začínal zvedat a mladík právě dohazoval poslední kamínek, který mu zbýval v hrsti. Něco jím hrklo. Byl to zvláštní pohled. Změnil se. Oči už nesledovali ten samý směr jako předtím. Zčernaly. Žhnuly. A toužili po něčem nám neznámém. Mladíkova mysl v tomto momentu pracovala na nejvyšší možný výkon.

Vítr ke mně přivál zvláštní vůni. Bylo to jako květiny smíchané s karamelem a čokoládou. Ta vůně byla neodolatelná. Snažil jsem se tomu nevěnovat pozornost, ale nešlo to. Chuť té vůně se mi dostala do úst a vyžadovala po mém těle, aby za ní šlo. Zmáčkl jsem v hrsti poslední kamínek, který jsem sebral ze země a rozdrtil ho v prach.

„Pojď za mnou, “ volala na mne, ale já to nemůžu udělat. Carlisle má ve mně velkou důvěru. Důvěřuje mým schopnostem odolat a já ho nechci zklamat. „Ne,“ odpověděl jsem v duchu na volání mé touhy.

Všechno má ale rub a líc. A nikdo není dokonalý. Na povrch vyplaval ďábel v těle chlapce. Ten ďábel byl nesnesitelná touha po té vůni.

„No tak ty slabochu snad nechceš nechat tuhle vůni někomu jinému? Taková šance už nebude. Rozumíš?!“ Hlas vyšuměl, stejně tak rychle jako přišel. A on zůstal ve svém těle zase sám. V tomhle tichu by byl slyšet i tlukot srdce, ale od chlapce nebylo slyšet nic.

Seděl tam dlouho a zvažoval pro a proti. Zápasit však s ďáblem v těle „ďábla“ není snadné. On se zvedá! Ach ne!

Můj instinkt řek ano. Chci tu vůni. Chci cítit tu chuť, až se té dívce zakousnu do hrdla. Chci cítit, jak se rozplývá. Chci!!! Zvedl jsem se a pomalým krokem se blížil za šploucháním. Slunce zapadalo. Bylo už červené. Červené jako krev. Další záchvěv touhy. Teď už jsem běžel. Nedokázal jsem udržet svojí touhu a přirozenost na uzdě. Ta vůně se blížila a na nic jiného jsem nemyslel.

Byla tam sama. Sbírala ze země svoje věci. Na sobě měla jenom spodničku. Byla celá promáčená. Na ústech se jí ještě zračil úsměv. Byla krásná. Dlouhé čokoládově hnědé vlasy jí splývaly do půlky zad. Byly rovné od všudypřítomné vody. Oči byly ve stejné barvě. Velké a zároveň úzké. Plné rty. Ladné křivky těla. Nádherná.

Promiň, ale již dál nemůžu čekat. Vyšel jsem ze stínu velkého stromu. Otočila se za zvukem. Jak mě spatřila, sáhla po oblečení a snažila si zakrýt svoje obnažené tělo. Koukala pozorněji a potom se usmála. Ten úsměv. Jen jsme se na sebe z dálky dívali a já pomalým, nedočkavým krokem přistupoval blíž a blíž. Byl jsem u ní. Déle jsem nemohl vydržet, protože vánek zavál a její vůně směřovala přímo ke mně. Poslední na co jsem se zmohl, bylo „ promiň“. Její oči se rozšířily a nechápavě po mě těkali. Když pochopila, že jsem pro ni nebezpečný snažila se utíkat. Nechtěl jsem ji dál trápit, a proto si po ní sáhl. Ucukla, ale její síla proti té mé nic neznamená. Políbil jsem ji a potom se jí zakousl do krční tepny. Ta chuť byla nepopsatelná. Chtěl jsem víc a víc, až nezbylo nic a já dívku opatrně položil na zem.

Dívka bezvládně leží na zemi a chlapec strhaně hledí na dívku. Odchází s dívkou v náručí do hlubokého, temného lesa, aby ji ukryl…

Shrnutí albatrosR

 

Autor: albatrosR (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Emmettova 1. obeť:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře