Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Emily a Sam

08.07.2010 (11:15) • Midnight • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1837×

Emily:

Jak dlouho trvalo, než jsem si konečně zvykla na všechny ty šílenosti kolem sebe? Tak dlouho jsem se snažila přesvědčit se o tom, že to co se stalo, není má vina. Ne, není…

Leah pro mě byla, a stále je, jako vlastní sestra. Miluju ji, dala bych za ní ruce do ohně, udělala bych pro ni cokoli. A přesto jsem ji ranila tím nejhorším způsobem. Takovým, který se ani u nejlepších kamarádek neodpouští.

Jeden den, jeden pohled a všechno se od základů změnilo! Přišla jsem o Leah, o svou sestřenici, kamarádku, s kterou jsem vyrůstala, bez jediné naděje, že mi někdy odpustí.

Mohlo by se zdát, že si přeji, aby se to nestalo. Aby se do mě Sam nikdy neotiskl. Ale ne. Na to jsem příliš sobecká. Sam se pro mě stal základem žití, druhou polovinou, láskou mého srdce.

Bez něj bych to už nebyla já! Té očividné dvornosti se zkrátka nedá odolat. Když se do vás vlkodlak otiskne, neexistuje šance, odmítnout ho!Jste pro něj tím nejdražším na světě, důvodem jeho života a on vám to dává všemožně najevo. I přesto je ale něco silnější než jeho láska. Něco co nedokáže ovládnout….

Mládí ve vlčím těle.

Sam:

Byla už dávno tma, když jsem se já a moje láska procházeli po nocí setmělém pobřeží. Kráčeli jsme spokojeně podél moře, užívali si přítomnost toho druhého. Emily se ke mně pevně tiskla, aby se aspoň trošku ohřála o mou horkou nahou kůži.

Už skoro dva měsíce jsme tvořili pár. Teprve před dvěma měsíci jsem tak krutě ublížil své Leah, dívce, o které jsem věřil, že se jednoho dne stane mou ženou. Vždyť jsem ji miloval už od prváku, ale pak se stalo něco, co nadobro zpřeházelo vztahy mezi námi.

Poprvé od doby, co jsem se stal vlkodlakem, jsem potkal Emily. V tu chvíli jsem měl pocit, že se zastavila země, že neexistuje nic jiného, než tak krásná tmavovláska přede mnou. Otiskl jsem se. A proti otisku nejde bojovat! Nejde bojovat proti té spalující lásce, která zažehne vaše srdce. Ničím. Ani láskou k jiné dívce… protože ta, v porovnání s touto, je naprosto nicotná… Ať jste si kdysi mysleli, co chtěli…

Upřímně mě mrzelo to, co se stalo, jak to dopadlo. Ale nelitoval jsem. Vlastně si myslím, že to ani nejde, aby vlkodlak litoval svého otisku, když už se tak stane. Láska to zkrátka znemožní…

Cítil jsem, jak se Emily lehce zachvěla, když se ledový vítr prohnal kolem nás. Došli jsme na kraj lesa a já jsem Emily vzal do náruče, ve snaze ji aspoň trošku zahřát.

„Nechceš radši jít domů?" zeptal jsem se jí tiše, když se ke mně znovu choulostivě přitiskla.

„Ne," usmála se a zvedla ke mně oči, ty krásné, hluboké studánky barvy nočního moře… „Jsem v pohodě."

Nebyl jsem schopný reagovat jinak, než pozorovat její chvějící se rty, když mluvila, roztomilé dolíčky ve tvářích, když se usmála a malou vrásku na jejím čele, když jsem dlouho neodpovídal…

Usmál jsem se, oči upřené na její krásnou tvář, prstem jsem vyhladil kůži mezi jejím obočím a sklonil jsem se k jejím rtům…

Nedokázal jsem si bez ní představit jediný den… I těch několik málo hodin, co trávím na hlídkách, jsou pro mě dlouhé roky - bez ní.

Bylo až neuvěřitelné, jak moc může člověk milovat. Obyčejným lidem by to sežehlo srdce, neuneslo by to, ale já nebyl obyčejný člověk, byl jsem vlkodlak, bojovník, alfa, ochránce… Byl jsem schopný ochránit klidně celou vesnici před smečkou upírů, ale nedokázal jsem ochránit svou jedinou lásku před sebou samotným…

Emily:

Ležela jsem Samovi v náručí, hlavu položenou na jeho hrudníku, prsty propletené s těmi jeho. Cítila jsem na kůži jeho horký dech, když mi dlaní zvedl obličej, a tím mě donutil podívat se mu znovu do očí. Pozoroval mě zasněným, láskyplným pohledem, čokoládové oči plné něhy. Sklonil se ke mně a vtiskl mi na rty jemný polibek. Užívala jsem si dotek jeho rtů, pocit jeho blízkosti. Bylo až neuvěřitelné, jak moc jsem si na něj zvykla, jak moc jsem ho najednou potřebovala. Jak moc jsem ho milovala.

Po chvíli se ode mě kousek odtáhl, aby mi viděl do obličeje. Pozoroval linie mé čelisti, mé rty, oči. Dlaní mi lehce přejel po spánku, přičemž mi odhrnul vlasy z tváře.

Usmála jsem se a tentokrát ho sama políbila. Polibek mi s radostí opětoval, tentokrát ne tak něžně. Byl vášnivější, tvrdší, plný touhy.

Rukama jsem ho pevně tiskla k sobě, ve snaze ještě víc se mu přiblížit, cítila jsem jeho dlaně na svých zádech, pevně mě tisknoucí ke svému tělu.

Byla jsem tak ponořená do polibku, že jsem si ani nevšimla, jak les za námi zlověstně zašuměl, ani kroků neslyšně mířících k nám…

Zato Sam na to má poněkud vytříbené smysly… Ztuhnul mi v náručí, uši nastražené… Nechápavě jsme se od něj odtáhla a vystrašeně se rozhlédla kolem, jako bych snad čekala, že za námi bude stát Jack Rozparovač. Vlastně bylo až k smíchu bát se v přítomnosti vlkodlaka jakéhokoli lidského nebezpečí. Ani Jack by si v porovnání se Samem neškrtl…

No jo… Jenže, co je chlap, čtvrtící lidi za živa v porovnání s vlastními bratry?

Ani jsem nepostřehla, co se v tu chvíli stalo. Seběhlo se to tak rychle. Jediné co jsem mezi nejbližšími stromy zahlédla byli dva obrovští vlci, řítící se k nám, nestihla jsem nijak zareagovat, ale to ani nebylo potřeba. Sam reagoval za mě.

Když zahlédl dva neovladatelné, mládím spoutané vlky mířící ke mně, mě, slabému, křehkému člověku, jeho tělo se roztřáslo zuřivostí a než jsem se stihla nadát, nestál přede mnou můj Sam, ale vlk. Větší a mohutnější než ti dva, co k nám stále mířili. A o to hrozivější.

Věděla jsem, že jednal unáhleně. Věřila jsem, že by se ti dva, jeho bratři, vzpamatovali dřív než by mi stihli ublížit svou nerozvážností, ale pro Sama znamenala blízkost vlka v mé blízkosti tak veliký šok, že nestihl vůči své přeměně nijak bojovat…

Sam:

Všechno se seběhlo v kratičkém okamžiku. V jednu chvíli jsem svíral Emily v náručí a o vteřinu později jsem stál ve svém vlčím já vůči dvoum ze svých bratrů. Byli poháněni mládím, blízkost člověka v jejich blízkosti byla neuvěřitelně nebezpečná. Člověka v naší blízkosti…

Ještě dřív než jsem se proměnil, jsem naprosto dobře věděl, kdo se to řítí lesem přímo k nám. Paul a Embry.

Ve své vlčí podobě jsem v jednom okamžiku zjistil, co se stalo. Slyšel jsem Paulovo rozčilení, nespoutanost,… Byl příliš mladý, Emilina blízkost ho zaskočila, nestihl bojovat sám se sebou…

Embry za Paulem letěl rychlostí vystřelené kulky, ve snaze zastavit ho.

Ale i já v tu chvíli byl tak mimo, že mě ani nenapadlo využít své možnosti, dát mu příkaz, aby odešel. Ne… Paulovo myšlenky mě rozzuřily, byl tak nevyrovnaný, nepředvídatelný…

Napjal jsem všechny svaly, připraven ke skoku. K útoku na vlastního bratra.

„Ne!" jako výstřel z děla protrhl tento hlas mou soustředěnost. Byl jsem rozzuřený, neschopný se ovládnout. Nepřemýšlel jsem. Věděl jsem, že ten hlas znám, ale nedokázal jsem určit, komu patří. A ani mě to nezajímalo.

Otočil jsem se a místo na Paula jsem se vrhl na toho slabého člověka. Na mladou dívku. Ženu, kterou miluju.

Sotva mé velké vlčí tlapy dopadly na její ramena, už mě obrovská síla odtrhla od jejího těla a strhla mě stranou. Byl to Embry, který zareagoval jako první. Vší silou narazil do mého těla a oba jsme se skutálely kousek od bezvládně ležícího dívčího těla.

Navztekaně jsem zařval, rozzuřený, že se mi někdo odvážil odporovat. Embry mě pozoroval upřeným pohledem a v myšlenkách na mě výhružně a beze strachu řval: „Sakra, Same! Koukej se probudit, ty debile! Copak nevidíš, co jsi jí udělal?!"

Tahle věta mě přikovala na místě. V mysli se mi začaly spojovat drátky. Začaly dávat dohromady obrázek té dívky s temnými mahagonovými vlasy…

Pomalu jsem otočil hlavu k tomu bezvládnému tělu…

Stačil jediný pohled a já naprosto vystřízlivěl… Vztek vystřídala čirá hrůza…

Paul stál kousek od Emily, naprosto neschopen pohybu...

Embry, když se ujistil, že už se ovládám skokem přiskočil k mé dívce a rychle se proměnil do své podoby. Jako ve zpomaleném filmu jsem sledoval, jak k ní spěšně přiklekl a snažil se zjistit škody, které jsem na ní spáchal…

Cítil jsem, jak spolu se zlostí mě opouští i má vlčí podoba, hrůza a nenávist k sobě samému mě vyhnala z těla válečníka, bájného ochránce nevinných…

Jen částečkou své mysli jsem sledoval, jak Embry popadl Emily do náruče a rychlým během s ní míří do obydlené části města. Paul stál na místě stejně zaraženě jako já. Vyděšen situací…

Zvedl jsem k němu hlavu a na setinu sekundy se mé oči střetly s těma jeho, pak jsem se otočil, rychlým pohybem jsem se oblékl do kusu látky, který ležel na zemi a rozeběhl jsem se za Embrym.

Emily:

Zdálo se to jako sen, ošklivá noční můra, byla jsem přesvědčená, že se co nevidět probudím a všechna bolest odejde spolu s tou temnou nocí. Snažila jsem se otevřít oči a pohlédnout do deštivého rána, ale nešlo to… Stále jsem cítila pálení na celé pravé půlce mého obličeje, tělo mě bolelo a jakási teplá tekutina se mi řinula z tváře až na krk, a pak se vsakovala do tlusté látky mé mikiny.

Slyšela jsem kolem sebe hlasy. Některé byly vyděšené, druhé zmatené, třetí zněly jistě a profesionálně. Poznala jsem Embryho, jednoho ze členů smečky… Jindy byl vždy veselý, teď jeho hlas zněl vážně. Poznala jsem hlas svojí dřívější kamarádky, Leah, která se zajíkávala a zřejmě byla naprosto pohlcena hrůzou…

Zaslechla jsem rychlé kroky mířící k nám a pak hlas, tak klidný a melodický, že jsem si myslela, že přišel anděl, aby mě odnesl do nebe. Byl to doktor Carlisle Cullen, jeden z největších nepřátel vlkodlaků…

Změť hlasů neustávala. Poznala jsem hlas mého otce a matky, Paula, Jacoba,… Bylo jich tolik, ale hlas, který bych teď chtěla slyšet ze všech nejvíc… Nikde nebyl… Málem jsem propadala zoufalství, kde Sam je? Co se mu stalo? Je v pořádku?

Pak najednou hlasy ztichly a všechno zčernalo…

Sam:

Doběhl jsem do nemocnice jen pár minut po Embrym. Emily ležela na pojízdné posteli, celou pravou tvář měla od krve, její tělo se třáslo bolestí a oči slepě zíraly z pod unavených víček...

Kolem její postele se seběhla téměř celá smečka i všichni naši přátelé a rodina, dokonce i Leah upírala oči na tvář svojí sestřenici, hlas se jí třásl děsem, když se ptala, co se stalo.

„Napadl ji medvěd," odpověděl Embry tak přesvědčivě, že bych mu to s radostí věřil i já. Všichni ještě víc vyvalili oči a mě se začaly po tvářích koulet slzy. Zatím nikdo kromě Embryho a Paula nevěděl, co se stalo. Všichni mě litovali. Říkali, že ví, jak je to pro mě těžké, že to byla zlá nehoda…

Málem jsem se z toho všeho zbláznil! Tak moc jsem si přál, aby na mě místo toho utěšování začali řvát, že je to moje vina! Bylo by to stokrát lepší než tohle!Nebyl jsem schopen slova, jen jsem stál v povzdálí a tiše nechal slzy padat mi z očí přímo k na kousky rozervanému srdci.

Zdálo se mi to jako věčnost, než Emily na bílém lůžku vyvezli ze sálu, na tváři stehy a jakousi zelenou mastičku. Stál jsem u její postele dřív, než ostatní stačili vůbec vyskočit na nohy.

Moc dobře jsem věděl, co se stane, až se probudí a zjistí, co jsem jí udělal… Opustí mě a já nebudu dělat nic jiného, než že jí nechám jít...Nebudu ji u sebe držet, jsem jen monstrum, které jí zničilo život... Opustí mě a mě nezbude nic jiného, než se s tím pokusit poprat... Vím, že mé srdce bez Emily nevydrží pohromadě, ale co s tím můžu dělat?Já ji miluju a láska má přinášet oběti... Ona už tu svou přinesla, teď je řada na mě...

Emily:

Když jsem otevřela oči veškerá bolest byla pryč. Tak přece jen to byl jenom sen, oddechla jsem si v duchu. Ale trvalo mi jenom pár vteřin, než jsem si uvědomila, že je něco špatně. Nedívala jsem se do fialové barvy mého stropu ani na stěnu s plakátem vysněného BMW v Samově pokoji… Ne, tohle byli bílé zářivky zasazené na bílé omítce… I povlečení mé postele bylo bílé…

Rozhlédla jsem se kolem sebe, vyděšená z neznámého prostředí, když můj pohled padl na osobu sedící na židli vedle mé postele. Byl to Sam. Okamžitě jsem se uklidnila. Sam je se mnou, tak co by se mi mohlo stát?

Otočila jsem se na jeho krásnou tvář a lehce jsem se pousmála. Natáhla jsem k němu ruku a čekala, až mě za ní chytne a všechno mi vysvětlí, ale on místo toho složil hlavu do dlaní a jeho hruď se zvedla v potlačovaném vzlyku. Až teď jsem si uvědomila, jak strhaně vypadá... Oči mě zarudlé od slz a nevyspání, kalhoty potrhané a triko zmuchlané.

„Same, co se-" chtěla jsem se zeptat. Můj hlas mi zněl cize, můj obličej se zdál být jiný. Moje ruka vystřelila k mé pravé tváři, a když jsem nahmatala jakousi bouli táhnoucí se od mého spánku až ke koutku úst, zalapala jsem po dechu…

„Co se mi to-" vyjekla jsem zděšeně. „Co se mi to stalo?"

Sam ke mně zvedl oči, po okraj naplněné bolestí…

„Emily," šeptl tiše, jeho hlas byl chraplavý, smutný… „Je mi to tak líto, tak moc líto!"

Nechápala jsem vůbec, co to má znamenat. Co se mi to stalo? Co s tím Sam má spol-?

V tu chvíli se mi v mysli objevil obraz. Já a Sam jsem stáli za noci setmělé pláži, ale nebyli jsme sami. Sam se proměnil, zaslechla jsem svůj vlastní výkřik a pak už jsem cítila jenom bolest…

Obličej se mi roztáhl v poznání a Sam to zřejmě postřehl také. Sledovala jsem ho, oči plné hrůzy…

„Emily, já… já vím, že…“ začal koktavě. „Nechápu, jak jsem to mohl udělat! Pro to není žádná omluva, to já vím! Nechci ti zničit život, miluju tě, a právě proto ne nemůžu dál ohrožovat! Odejdu odtud, už nikdy mě neuvidíš, slibuju, že už tě nechám žít," při jeho slovech mě do srdce bodla ledová dýka. A znovu a ještě jednou… Tak moc to bolelo! Co byla nějaká jizva na tváři v porovnání s tímhle? Do očí se mi nahrnuly slzy, chtěl mě opustit! Chtěl odejít a nechat mě samotnou! Copak nechápe, jak moc ho potřebuju?

„Ne, ne!To-to nemůžeš udělat!" slzy mi vyklouzly z očí a já cítila, jak na čerstvé ráně pálí, ale bylo mi to úplně jedno…

Sam na mě zíral, jakoby právě dostal palicí.

„Emily, já ti už víckrát neublížím, slibuju! Nemusíš se bát, ano? Odejdu," bál se snad, že jsem z něj dostala strach? Bože, Same, neopouštěj mě!

„Ne, Same! Prosím, buď tady! Neodcházej!“ vyhrkla jsem a rychle vyskočila na nohy, abych mu zabránila v odchodu. Hlava se mi zamotala a nebýt jeho rychlé reakce, poroučela bych se k zemi.

Využila jsem toho a přitiskla se k němu. V rukou jsem žmoulala jeho tričko a úporně ho k sobě tiskla.

„Nesmíš mě opustit, prosím, nesmíš!" z očí se mi koulely slzy a já začínala být hysterická.

Sam ztuhle stál v mém náručí, kdybych nevěděla, že se do mě otiskl, myslela bych si, že mě už nechce.

„Tolik jsem ti ublížil," vydechl, jakoby mě přesvědčoval, abych si to rozmyslela.

„Nic v porovnání s tím, co by se mnou bylo, kdybys mě opustil," zašeptala jsem přes slzy.

Sam ještě chvilku váhal, zdálo se, že válčí se s svým lepším já, jak to později nazval, ale pak se jeho tělo znovu roztřáslo, tentokrát vzlyky. Zvedl mě do vzduchu, jako malou holku a znovu mě položil na postel, hlavu složenou v mých dlaních. Stírala jsem mu slzy a on stíral ty mé.

Jizva na tváři mi sice zůstala navždycky, ale mé srdce bylo uzdravené…

Autor: Midnight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Emily a Sam: