Tak, druhá část je na světě. Má Bella šanci na přežití? Co se stane tak zásadního? Příjemné čtení přeje Veubella.
14.08.2011 (11:45) • Veubella • FanFiction jednodílné • komentováno 16× • zobrazeno 3182×
Ucítila jsem ostrou bolest na hlavě. To jediné mě dokázalo probrat z bezvědomí. Už jsem mrtvá? Doufám, že ano. Už ho nikdy nechci vidět…
Jako na povel jsem uslyšela dupot po schodech. To musel být on. Co ještě chce? Připoutal mě tady – chce, abych trpěla. Ale co dalšího…?
Schoulila jsem se víc do klubíčka. Byla tu hrozná zima. Já měla hlad a byla strašně vysílená.
Slyšela jsem, jak odemyká jeden zámek za druhým. Přála jsem si zmizet, umřít… Jen abych se nemusela znova potkat s ním. Co mě ještě čeká? Chce mě fyzicky mučit? Chce mou krev?
Na to poslední jsem odpověď znala. Ano, chce mou krev. Lační po ní. Touží…
Dveře se s hlasitým skřípáním otevřely. Zakryla jsem si rukama uši. Začala jsem se třást.
„Bello…“ uslyšela jsem ten chladný hlas. Před očima mi začaly tančit mžitky. Asi brzy omdlím. Ale to nemůžu! Co by udělal, kdyby měl nade mnou všechnu moc? Co by udělal, kdybych se mu poddala?
Schoulila jsem se ještě víc do sebe a doufala, že smrt mě osvobodí. Ale pořád jsem nenápadně sledovala toho zrádce.
Můj pohled padl na jeho krvavé oči. Znovu jsem se zachvěla. Jak to mohl udělat? Copak těch sto let nic neznamenalo? Nevadí mu, že zklamal Carlislea?
Ach… Proč ostatní nic neudělají?! On mě tu drží a mučí! Nebo o tom nevědí? Třeba Rose by s ním mohla souhlasit… Trochu jsem se při té myšlence zastyděla. Kdyby to ostatní věděli – určitě by pro mě přišli. Snad…
Znovu jsem se na něj podívala a v další okamžik už stál vedle mě. Byl nahrbený jako šelma, která chce skolit svou kořist.
Mě…
„Promiň… Tvá krev mě volá a já už nedokážu odolat. Je to, jako kdybych si dal jednu dávku pervitinu – potřebuju nutně další. Sbohem…“ zašeptal ke mně, než se vrhnul po mé krční tepně.
Snažila jsem se zdusit výkřik. Jeho ostré zuby projely mou kůží jako po másle. Zakousl se a hltavě pil. Pil dlouho a já byla na pokraji svých sil. Začalo se mi zatmívat před očima. Tu temnotu jsem přivítala s radostí. Já se na ni těšila. Ani nevíte jak moc…
Najednou se ozvala nějaká rána. Už jsem to nevnímala. Nořila jsem se s radostí do temnoty.
„Promiň…“ slyšela jsem hlas toho monstra z dáli. Nechala jsem se unášet tou temnotou na místo, kde nebude on. Na místo, kde budu moct začít znovu. A jeho nepotkat. On totiž skončí v pekle…
Najednou jeho ostré zuby zmizely a já měla chuť se šíleně zasmát. Byla jsem nadosah té tmě a už jsem natahovala ruku… když…
Když mě zachvátily plameny. Zaječela jsem, ale svůj hlas neslyšela. V uších mi hučelo a v krku mi vyschlo. Nemohla jsem se pohnout.
To mě zapálil? Byla má první otázka. Dál jsem už nedokázala myslet racionálně. Jen jsem ječela a svíjela se v křečích. Po chvíli jsem se trochu uklidnila. Zjistila jsem, že když se budu ovládat, dokážu ležet bez jediného pohybu a nevydat ani hlásku.
Proč to neskončí?! Vždyť už ze mě musí být prach! Proč to pořád pálí?! Proč to pálí pořád víc a víc?! Proč jsem už nezemřela?! Začala jsem se zase ptát. Ale ta poslední otázka mi zničila všechno sebeovládání. Zaječela jsem, co mi síly stačily.
Co když jsem už mrtvá?! Co když je tohle peklo! Co když se sem také jednou dostane a já pak nenajdu klid?! Zase jsem zaječela. Teda aspoň jsem si to myslela. Ve skutečnosti jsem nevydala ani hlásku. Jen jsem otvírala pusu, jako ryba na suchu.
Zabijte mě! Snažila jsem se křičet, když jsem po dlouhém uvažování usoudila, že nejsem ještě mrtvá. To bych přeci dokázala otevřít oči a vidět to peklo… Ale já viděla jen černotu s občasným zábleskem rudé.
Zabijte mě! Znovu jsem zakřičela. Pořád jsem nevzdávala snahu, otevřít oči. Ale nedařilo se mi to.
Ach… Já to vzdávám. Pomyslela jsem si a nechala plameny, ať mě naplno pohltí. Ať mám tělo v křečích, ať ječím jako smyslů zbavená.
Já končím.
O další chvíli později mě nebavilo se svíjet a ječet. Rozhodla jsem se, že se zase budu snažit ten oheň přemoci. Bojovala jsem s ním v srdci. Snažil se všechno vypálit. Ale to já nechtěla dovolit. Nechtěla jsem ztratit city. A lásku… Prostě všechno… I vzpomínky – i když, jedny bych mu dala a ráda bych, aby je sežehl na popel. Byly to vzpomínky na něho. Na den, kdy jsme se poznali, na náš první polibek, na vyznání lásky a na to oznámení, že je upír.
Měla jsem utéct! Měla jsem utéct, když jsem zjistila, co je za stvůru. Ale já to nedokázala. Byla jsem tak zamilovaná, že jsem si neuvědomila, kdo je – a kdo může být.
Snažila jsem se všechny tyhle vzpomínky vytlačit na okraj mysli, aby je mohly plameny pohltit. Ale bohužel se tak nestalo. Pořád mi v hlavě vrtaly a snažily se udělat díru. Prala jsem se s nimi – stejně jako s ohněm v srdci, ale bylo to na nic.
V hlavě jsem pořád slyšela jeho hlas. Ne ten krásný, ale ten, kdy mě můj poslední večer zbil, vysával krev a nadával mi.
Hlavou mi znělo: Ty couro! Ty couro! Ty couro!
Zase jsem zaječela. Snažila jsem se zformulovat slova a zakřičet na něj, že nejsem coura, ale nedokázala jsem to.
Já… nikdy bych ho nepodvedla. Nikdy bych ani nikoho jiného kromě jeho nepolíbila. Neudělala bych nic, co by mu ublížilo. Nevím, jak dospěl k tomuto závěru, ale já nic neudělala.
A ani se už nedozvím, proč vlastně teď trpím. Já totiž zemřu. Určitě! Nevím sice kdy, ale jsem si jistá, že tohle není konec. Bude to daleko horší…
A vlastně jsem se ani nemýlila. Jen co jsem zformulovala tuhle větu, plameny se rozšířily a začaly víc dorážet na mé srdce. Tak tohle musí být tedy konec.
Už asi blázním… Přišlo mi totiž, že se plameny nerozšířily, ale přesunuly.
Ale to nemůže být možné…
Moje srdce také bojovalo. Běželo kupředu jako splašené a já, i přes ten žár, cítila, že mi chce vyskočit z hrudi.
Další úder. A najednou ticho.
Jsem mrtvá?
Poslušně hlásím, dalších 1000 slov. Nevím proč, ale baví mě to. :D
Chtěla bych vám strašně, strašně moc poděkovat za tak úúúžasné komentáře. Mám z nich hroznou radost.
Největší díky patří: kajka007, dee, bella130, IsabellaMarieLilyVolturi, NatyCullen, Kika57, DarkFireflies, nicolecullenhale a KatarinaCullen.
Ale také všem ostatním, kteří zanechali aspoň smajlíka. Samozřejmě děkuju i těm, kteří si to vůbec přečetli. :D
Opravdu, ještě jednou moc díky!
A nakonec – doufám, že se vám tato část líbila a zanecháte mi nějaký komentář.
S potěšením vám také oznamuji, že nás čeká ještě jedna část. Těšte se! Tímto to nekončí!
Veubella
Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Sdílet
Diskuse pro článek Edwarde?! To přeci nemůžeš! Omyl, Bello, já můžu vše... - 2. část:
Skvelé 
Len je mi ľúto, že Edward sa neudržal. 
Teším sa na pokračovanie
Krásná druhá část jen mě zarazilo že si neuvědomila že je upír 
když s jednim i chodila doufám že Bella nemá dlouhý vedení a dojde ji to Doufám že na konci se dočkám happy endu 
Ne, ty trubko! Jsi upír! Sama jsi s ním chodila a teď to nepoznáš? No nic... Kapitola byla víc než skvělá! Tahle povídka se mi dostává až nebezpečně pod kůži 
Opravdu báječně píšeš. Ten popis přeměny... I když jsi v podstatě psala to samé, tak mi to tak nepřišlo. Tím víc jsem se do toho začetla a nemohla přestat! Jsem ráda, že tě psaní baví. Je to vidět i na této kapitole 
Krásný... Opravdu moc a vůbec nemáš za co děkovat... A... musím se pochválit, protože jsem si všimla, že vyšla další kapitola (vím, že to sem nepatří, ale já jsem tak ráda, že jsem to neprošvihla ) 
No ty bláho. Každý den jsem kontrolovala, jestli konečně nevyšla druhá část. Dnes jsem se dočkala a přečetla jse to během tří minut. A pak jsem si to musela přečíst ještě jednou, protože... je to fantastický! Ten nápad je sice skvělý, ale tvoje zpracování je prostě ještě mnohem lepší
. Ale myslím, že ve tvém podání, by byla skvělá jakákoliv povídka, jsi moc dobrá autorka.
Musím přiznat, že povídky, kde je Edward za hajzla jsem nikdy nemusela, ale tvoje povídky mi trošku poupravila názor. Nemůžu se dočkat třetí části !
No a já nemůžu udělat nic jiného než tleskat, klanět se a závidět ti tvůj talent!!! 
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!