Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Druhá šance

17.02.2010 (17:00) • BlackieCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1504×

Choulila jsem se na podlaze vlhké cely a přemýšlela o svém životě, který jsem dosud žila, a který nejspíš za pár hodin skončí.

 Při té představě jsem se otřásla.

Jakmile moji rodiče zjistili, jaké mám já a Alec schopnosti, rozhodli se to za každou cenu utajit před světem.

Měli k tomu dobrý důvod. Žili jsme v době, kdy se věřilo na čarodějnice a temné síly. Upalovalo se kvůli tomu mnoho nevinných lidí a co by asi udělali s dvojčaty, která mají nadpřirozené schopnosti?

Jak jsem měla dost rozumu, abych to dokázala ovládat, poslali mě rodiče do školy. O rok později než Aleca, protože jeho schopnost otupit smysly byla nejspíš zvládnutelnější.

Tak to šlo několik let. Moc kamarádů jsem si nenašla - matka, ani otec mi pro mé vlastní bezpečí nedovolili se s někým stýkat. Vždycky jsem chodila ze školy rovnou domů.

Jenže včera se to všechno zvrtlo. Ani Alec nebyl nějak moc oblíbený a kluci ze třídy si z něj rádi utahovali. Věděla jsem o tom, ale moc se mi s tím nesvěřoval. Nechtěl, abych se s tím trápila. Na to, že jsme sourozenci, se máme moc rádi.

A nejspíš to bude tím, že nemáme žádné kamarády, jenom jeden druhého.

Včera jsem viděla jak ho urážejí. Pořád do něho strkali a nadávali mu. Věděli,

že není jako ostatní. Nebo to aspoň tušili. Nemohla jsem se na to jen tak nečinně koukat a neovládla jsem se. Prostě jsem nad sebou jen na chvíli ztratila kontrolu. A teď za to oba zaplatíme.

Na škole - ostatně jako všude jinde - existovala taková parta kluků, která šikanovala ty slabé a jakkoliv odlišné děti. Nenáviděla jsem je za to, protože jsem věděla, že to stejné dělají i Alecovi, ale musela jsem se držet zpátky.

V tu chvíli jsem ale byla naprosto nepříčetná vzteky. Myslím, že jsem si ani neuvědomovala, co dělám.

Vybrala jsem si jejich vůdce - myslím, že se jmenoval Jack, nebo tak nějak. Na tom stejně nesejde.

Naprosto jsem si vychutnávala jeho bolest. Jak se zhroutil k zemi a křičel.

Ostatní z jeho ,,nohsledů” na to jen vyděšeně zírali. Nebylo pochyb - všimli si, že to dělám já.

Alec po mě vrhl neštastným pohledem. Byla v něm i úleva, ale hlavně zoufalství.

Přestala jsem mučit toho ubožáka, který se pořád ještě válel po zemi.

Zalapal po dechu, ale ihned se zvedl.

On i jeho nechutní kamarádi se rozprchli do všech stran. Nebylo pochyb, že běželi pro rodiče, nebo rovnou pro místního žalářníka.

Ani jsem se je nepokoušela zastavit. Prohrála bych.

Na moment jsem zauvažovala, jestli bychom neměli utéct, ale ihned jsem tu myšlenku zavrhla. Můj výstup vidělo příliš mnoho svědků, ať udělám cokoliv, tomuhle neutečeme.

Domů bychom taky neměli chodit - tím bychom uvrhli matku i otce do smrtelného nebezpečí. Už tak jsou podezřelí z čarodějnictví, protože jsou naši rodiče.

Dál jsem neuvažovala. Sklonila jsem se k Alecovi.

,,Jsi v pořádku?”

Obrátil se ke mně a začal se zvedat.

,,Myslím, že jo,” odpověděl mi a pak dodal:

,,Zatím,” nesouhlasně se na mě zamračil.

,,Jane, já vím, že jsi mi chtěla pomoct, ale uvědomuješ si, co jsi udělala?

Z toho se nedostaneme. Ani jeden.”

Byla to pravda. Uvědomovali jsme si to a oba jsme byli vyděšení.

Alec asi taky usoudil, že nemá cenu se o cokoliv pokoušet.

O chvíli později už nás stráže odvedly do hladomorny.

Ani se nás na nic neptaly.

Doufala jsem, že aspoň naši rodiče jsou v bezpečí.

Jsem si jistá, že s takovými věcmi, jako je soud se místní obtěžovat nebudou. Rovnou nás strčili do vězení a žalářník nám před chvílí oznámil, že zítra za úsvitu budeme upáleni.

Alec vypadá, jako by mu to ještě nedošlo. Aspoň, že umřeme spolu. Ale nechce se mi na to ani pomyslet. Copak neexistuje nějaká možnost, jak bychom se mohli zachránit?

Ani jeden z nás nemůže za to, co umíme.

I když o Alecovi to ještě nejspíš nikdo neví. Stačilo jim, že kvůli němu jsem způsobila bolest tomu hnusákovi Jackovi. Ne, že by si to nezasloužil, mizera jeden.

Dusila jsem se vzteky. Při tom jsem ale samozřejmě byla pořád na smrt vyděšená.

Nejspíš se do rána zblázním. I když to by asi byla ta lepší varianta.

Rozhlédla jsem se kolem, ale zbytečně, protože odtud se nedalo utéct.

Bylo asi kolem půlnoci. Zbývá nám pár hodin života.

Alec se schoulil do klubíčka, ale nebyl na mě naštvaný, ačkoliv by k tomu měl rozhodně dobrý důvod.

Nedával mi to za vinu.

Já jsem za to ale mohla. Mohla jsem za to, že teď oba trčíme ve špinavé věznici a za úsvitu nás oba dva pohltí plameny.

Bála jsem se pomyslet na tu bolest.

Bála jsem se myslet na cokoli jiného. Jedna noc na to byla stejně příliš málo.

Co se s námi stane po smrti? Nemohla bych existovat bez Aleca.

Byl to můj bratr a nejlepší přítel.

Přisedla jsem si k němu blíž. Snažili jsme se vzájemně utěšit.

Plakali jsme si v náručí. Dokud ještě máme jeden druhého.

Za pár hodin mě hrůza z blížícího se rána zlomila. Zbytek svého drahocenného času, který mi zbýval jsem proplakala.

Alec se mě pokoušel utěšit, ale sám na to nebyl o nic líp.

Pak si pro nás přišel žalářník. Mezi vzlyky jsem se ho marně snažila uprosit , ať nás pustí, že jsme nevinní. Ale on neměl soucit s nikým, jako jsme my. Věřil, že jsme čarodějnická dvojčata, která si nezaslouží žít.

Pro jistotu s sebou měl ještě dva strážné, ale my jsme se o nic nepokoušeli.

Ne, že bychom se jen tak smířili se smrtí, ale byli jsme zoufalí a v beznadějné situaci. Chytila jsem Aleca za ruku.

Když nás vlekli na náměstí a já jsem spatřila dvě hranice, přichystané pro mě a pro Aleca, začala jsem pomalu omdlévat.

Při vědomí mě udržovala jen Alecova ruka, která pevně tiskla tu moji a dodávala mi aspoň trochu útěchy.

Strážníci je ale brzy rozpojili, aby nás mohli přivázat ke hranicím. Pak jsem nejspíš omdlela hrůzou. Čekala jsem na bolest, ale ta stále nepřicházela. Tiskla jsem víčka pevně k sobě.

Cítila jsem, jak se mi hrubé provazy zařezávají do kůže.

Najednou se začal ozývat křik. Zmateně jsem otevřela oči a podívala se na Aleca a potom hned na lidi shromážděné na náměstí. Žijeme v malé vesničce, takže jich tam moc nebylo, ale prodíralo se jimi několik postav v černých pláštích a odhazovalo je většinou mrtvé stranou.

Ne, že by mi na nich záleželo, když se přišli podívat na naši smrt, ale pohled to byl děsivý.

Jeden z těch zahalených lidí nám začal přetrhávat pouta. Jen tak, holýma rukama. Pak nás zvednul a utíkal s námi neuvěřitelnou rychlostí pryč.

To je divné. Jsem mrtvá?

Podívala jsem se na toho muže, který nás nesl. Byl nepřirozeně bílý a vůbec nebyl zadýchaný.

Druhou paží pevně svíral Aleca.

Byla jsem vysílená a nemohla jsem přemýšlet.

Upadala jsem do polospánku a věděla jsem jenom, že jsme zachráněni a mě, ani Aleca už nikdo neupálí.

Později jsem zjistila, že tak úplně pravda to nebyla. Spolu s Alecem jsem byla proměněna v nesmrtelnou bytost - rychlou, silnou, nádhernou. Proměna byla bolestivá, ale stálo to za to.

Teď jsem šťastnější. Jsem Jane Volturiová.

Autor: BlackieCullen, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Druhá šance: