Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Dotek anděla - První část

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Dotek anděla - První částKaždá fotografie, pohlednice, film, v sobě mají vlastní příběh. Někdo ho musel vyfotit, namalovat nebo natočit…

24.08.2010 (17:00) • Anetanii • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 5460×

První část

 

„Jonasi! Dávej bacha na ten stůl, je to starožitnost!“ křičel poloprázdnou místností břichatý muž, s oroseným čelem a kalhoty špinavými od prachu. Bílý plnovous měl poprášený, když se v pokoji zvířil vzduch, muž kýchl a rukávem si otřel nos.

„Jonasi, sakra! Co se poničí, šéf nám strhne z platu!“ rozčiloval se už poněkolikáté na svého mladého spolupracovníka.

„Hele, jsem jen stěhovák, ne žádná baletka! Navíc, nikdo nic nepozná – je to z pozůstalosti nějakého Masena.“

„Stejně dávej pozor! A není to nějaký pan Masen, ale umělec slušného formátu…“ zdůraznil tón hlasu a hrubou dlaní setřel z povrchu stolu prach, uvízlý v zaschlých barvách. Jonas se na muže zadíval se zvědavostí.

„On byl umělec?“

„A jaký! – Shoď ještě ten hadr ze stojanu! Je celý zaprášený!“ Jonas poslechl svého mistra a doklopýtal přes poházené, ztuhlé štětce, uličkou mezi rozestavěným nábytkem. Prostor byl velice pěkný a bíle vymalovaný. Nízký dům stál kousek od lesa a zdi byly prosklené kvůli světlu – svítilo slunce. Už dlouho stářím zežloutlé závěsy, nechránily osamělou  místnost proti paprskům…

„Oh, kdo to je?“ vydechl obdivně Jonas, zírající na plátno před ním. Muž došel až k němu a zadíval se na ošetřovanou olejomalbu.

„To je Ona!“

 

 

 

 

 

Byl podzim, devět a osmdesátého, a mladík seděl na lavičce v parku. Půvabnou tvář mu zdobila rozzlobená vráska mezi obočím a ret měl soustředěním skousnutý.

„No tak, Edwarde, snaž se!“ povzbuzoval se, zatímco jeho zápěstí, s uhlíkem mezi ukazováčkem a palcem, jezdilo po skicáku a malovalo jednoduché linie. V listech kolem sezení byla spousta zmuchlaných papírů.

 

Nezávislý pozorovatel by viděl umělce tvořícího dílo. Zasvěcený jen chlapce s blokem, který sotva zvládá platit nájem svého domku a už dlouho svými díly neuchvacuje okolí. Byl bez chuti malovat, bez múzy, která ho opustila.

Díval se na děti, které procházely promenádou mezi alejemi, a črtal poznatky, které by mu vdechly novou chuť tvořit.

 

Zadíval se do listí, které vírem tančilo po trávníku, když jeho pohled zavadil o dívku tančící v barevném reji.

Byl uchvácen, vznášela se jako víla a listy ji věrně doprovázely… Díval se na drobnou postavu v kaštanových vlasech a vínovém kabátku. Jeho ruka sama našla tahy a na papíře začala vznikat jemná skica, půvabné ženské siluety.

Všimla si ho…

„Jsi umělec?“ nakukovala mu přes rameno dívčí tvář.

„Občas,“ usmál se Edward a dokončoval svůj náčrtek, který byl stále zachycen v jeho mysli.

„Páni, to jsem já,“ vydechla.

„Ano, viděl jsem tě v listí… líbila se mi elegance tvého tance, stálo to za zachycení.“

„Chceš? Zatančím ti,“ zasmála se dívka a Edward sledoval její ladný běh, zpátky do opadaných stromů. Byla živá a barevná, stejně jako roční období, měla v sobě to, co Edward postrádal.

„Jak se jmenuješ, andílku?“ zavolal na ni a s úsměvem hltal její nevšední krásu.

„Isabella,“ zvolala v odpověď a s náručí plnou listí přiběhla zpět a vysypala záplavu Edwardovi na hlavu.

„To se dělá? Mám to i za krkem!“ postěžoval si Edward dotčeně, zatímco si vyndával nadílku z vlasů, jeho skicák měla v rukou Bella.

 

Když se Edward otočil na příčinu toho všeho, pokládala mu na klín, jeho rozmazanou podobiznu - s kulatou hlavou, větvičkovou postavou a pařátky u kapuce - které se Edward rozesmál.

„Nějaký pohublý.“

„Nejsi zrovna bucláček a mračíš se stejně na papíře, jako ve skutečnosti!“ ušklíbla se.

„Jak to můžeš vědět? Já se rád směji… Jen občas není čemu,“ vzdychl a přilákal Bellinu pozornost, sedla si vedle něj na lavičku a dívala se na jeho smutnou tvář.

„Pozorovala jsem tě už nějakou dobu. Mračil si se nad svými obrázky a nutil ses do kreslení. Nemá to být spíše potěšení? Táhnout kreslítko po čtvrtce a vdechovat postavičkám život? Ale jak je můžeš rozpohybovat, když sám vypadáš jako umrlec?!“ Složila si ruce na prsa a vystrčila vzpurně bradu. Edward ji něžně pozoroval a obdivoval její náhled na svět.

„Není jednoduché malovat. Lehko se to říká, dívce z listí…“

„Ale je! Když někdo malovat umí, je to jednoduché, zamračený pane!“

„Jsem Edward,“ podal jí ruku a stiskl drobnou dlaň zahalenou pletenou rukavicí. Všiml si malých ďolíčků kolem úst - jejichž barvu by jí mohl závidět i růžový keř. Zlaté oči s jiskřičkami štěstí rozlévaly veselí Edwardovi po zádech jako podzimní větřík.

„Jak to děláš?“

„Jak dělám co?“

„Máš v sobě tolik víry a naděje…“ Edward kroutil hlavou a nechápal.

„Kdo nemá víru, nemá naději…“ zasmála se a vytáhla Edwarda za ruku z lavičky. Málem upadl, což Belle vykouzlilo na tváři ještě větší úsměv.

„Děti?!“ zavolala opodál na hrající se ratolesti, které po jejím hlase zpozorněly.

„Pojďte sem!“ mávla rukou a pár drobných postaviček se seběhlo k dívce s úsměvem, a chlapci s nechápavým výrazem.

Bella vzala Edwardovi z rukou skicák a nalistovala předešlé stránky. Sedla si do dřepu ke zvědavým pohledům a natáhla ruku s obrázky.

„Jeee, to jsem já!“ zavýskla dívenka s blonďatými culíčky a jezdila prstíkem po papíře. Ostatní děti se přidaly a radovaly se.

 

Edward to vše, stojíc, sledoval, jak obrázky, které pro něj neměly hodnotu a připadaly mu nedobré, dokáží vyvolat tolik radosti. To Bella dokázala dětem v srdcích vyvolat štěstí, ne jeho obrázky. Ona z nich udělala něco víc, než je Edward stihl zmačkat a pohodit do listí kolem lavičky.

Místo, aby ničil, mohl ty obrázky rozdat a udělat tak radost všedním, lidským tvářím.

„Líbí se ti? Chtěla by sis obrázek vzít?“ usmál se na schovanou holčičku, držící za ruku svého bratra. Chvíli si Edwarda měřila pohledem, než zabloudila na malou napodobeninu sebe samé, zasmála se a vzala si od Edwarda papír.

 

„Děkuji, Bell, asi vím, co jsi myslela tou radostí z práce…“ Díval se do očí neznámé dívce a vytrhl stránku s její podobiznou, kterou jí podal, usmála se.

„Měl bych přání,“ začal nesměle Edward a nehty nervózně zarýval do rudky.

„Bell, nech se ode mne malovat?!“ zvedl pohled a vydechl ohromeně nad vševidoucím úsměvem.

 

Shrnutí - Druhá část

 

Autor: Anetanii (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Dotek anděla - První část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře