Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Dopis na rozloučenou - 1. část

03.05.2011 (15:15) • twimaja • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2751×

Šedesát let. Už je to tak dlouho. Když jsem tam byl naposledy, byl jsem tam s ní. Vlastně, já se s ní loučil. Ale copak jsem měl jinou možnost? Bella beze mě žila určitě dlouhý a spokojený život, byť po boku Jacoba, mého vlkodlačího nepřítele. Co na tom, hlavně, že byla šťastná.

Na mně nezáleží. Za pár desítek let si určitě také najdu svou spřízněnou duši.

Vzdychl jsem a vzdal jsem to. Vzdal jsem snahu o pozitivní myšlení. Kdybych nebyl upír, rozplakal bych se. Jenže tady před mou rodinou… Emmett by se možná smál, možná by mě pochopil. Nedokázal jsem skrýt smutek, a tak jsem prostě nechal emoce, ať si se mnou dělají, co chtějí.

Za pár minut už se autem ozývaly hlasy členů mé rodiny. Alice nadšeně vzpomínala a ukazovala na místa, kde jsme byli.

V duchu jsem děkoval celé své rodině za to, že jsou ke mně ohleduplní, a posledních šedesát let nemyslí na lásku mého života, teď mrtvou Bellu. Samozřejmě, že prvních deset let si na ni tu a tam někdo vzpomněl. Dokonce i Rosalie ke mně brala ohledy, a když už na ni myslela, snažila se vzpomínat pouze na ty dobré části, nemyslela na ní špatně, jak to dělávala, když Bella… žila.

„Edwarde, prober se,“ okřikla mne má mladší „sestra“, černovlasá dívka. „Jsme tady.“

Zvědavě jsem vystoupil z auta a rozhlédl se. Náš dům vypadal skoro stejně. Tedy, až na pár změn v podobě rozbitých oken, vykopnutých dveřích a břečťanu, který pomalu lezl po zdích.

Esmé zahuhlala: „To bude práce.“ A vstoupila rozbitými dveřmi dovnitř.

Ztuhl jsem na místě a mlčky zíral na své sourozence, Carlislea a Esmé, jak z auta vyndávají naše zavazadla a nosí je do domu. Věděl jsem, že bych měl pomoct. A pomohl bych, kdybych nevěděl, že to zvládají.

Do minuty bylo auto zamčené a zaparkované uvnitř naší zchátralé garáže.

Vzdychl jsem a následoval svou rodinu. Od té doby, co mi Carlisle oznámil, že uběhlo mnoho let a my se můžeme vrátit do Forks, jsem se bál toho, jak mi bude náš starý dům mou Bellu hrozně připomínat, ale když jsem vešel, nepocítil jsem žádnou změnu. Pouze prázdnotu, ale ta už v mém těle tkví šedesát let.

„Tvé věci jsou v tvém starém pokoji,“ oznámil mi Carlisle a pohladil mě po zádech. Byl jsem rád, že jsou ke mně tolik milí.

Když jsem procházel kolem nich svou mrtvou a otupělou chůzí, všiml jsem si, jak všichni ztichli. Dívali se na mě tím starostlivým a chápavým pohledem a hlavou se jim honily myšlenky, které se točily hlavně kolem mě.

Musí na ni zapomenout, vzdychla si Rose, a já pocítil tu zvláštní úlevu. Myslel jsem si, bůhvíco si o mně myslí. Představoval jsem si ty nenávistné myšlenky a věčné propalování pohledem do Belly v jejích vzpomínkách. V tomhle jsem tedy nedoufal ani v nejmenším.

Chudák Edward, neměli jsme mu dovolit, aby Bellu tenkrát opustil. Mohla by žít s námi a … Když si Emmett uvědomil, že mu právě čtu myšlenky, rychle zmlkl. To jsem obdivoval, to, jak mi nechtěli ublížit.

Esmé s Casliem mysleli na totéž. Musíme něco udělat!

Kdybych tak mohla něco podniknout. Zachránit jeho, nebo ji… Alice byla jediná, která nezírala na mě. Civěla do prázdna, v očích ten děsivý výraz, když se snažila vidět do budoucna. Hledala snad něco, aby zachránila Bellu? To je přece nemožné!

Jasper sklopil zrak, když jsem se otočil po své rodině. Věděli, že je napomínám, že jim radím, ať si o mě nedělají starosti. Jasper vzdychl, ale nepomyslel si nic, co by se mnou souviselo. I když jsem dobře věděl, že hned, jak se zavřu ve svém pokoji, nebudu slyšet nic jiného než tok myšlenek mé rodiny, zabírajících se mnou.

Vyšel jsem tiše schody a ve svém pokoji jsem padl na pohovku. Byly na ní hromady prachu, ale mně to bylo jedno. Od doby, co jsme vystoupili z letadla, jsem cítil nutkání navštívit její dům, její hrob, zjistit, že žila dlouho.

Bez zaváhaní jsem skočil z okna a nasedl do svého Volva, zaparkovaného v garáži. Bylo tam už desítky let, nepoužívané, samotné.

Rozjel jsem se neuvěřitelnou rychlostí ke hřbitovu a když jsem pomalu zděšený tím, co se dozvím, procházel uličkou, uviděl jsem ji. Tedy přesněji jen pruh barev – byla tam hnědá, modrá, možná i žlutá. Normálně bych svým zaostřeným a perfektním viděním viděl, kdo to byl, ale byl jsem natolik zoufalý, že jsem ničemu nevěnoval pozornost. Ale ta dívka… byla to upírka, zajisté. Lidé nejsou tak rychlí.

Zavrtěl jsem hlavou a popošel k hrobu Charlieho Swana. Klekl jsem si na obě kolena a než jsem si přečetl nápis, položil jsem jednu růži, kterými Esmé obložila celý dům, na náhrobek. Poté jsem zvedl oči a odvážil se číst.

Charlie Swan

15.6.2058

*Navždy v našich srdcích*

Pousmál jsem se. I když jsem byl přesvědčen, že mě Charlie neměl v lásce, byl jsem rád, že žil tak dlouho a měl určitě nádherná vnoučata.

Strachy plný jsem přešel k druhému náhrobku. Stejně jako u Charlieho i zde jsem položil rudou růži.

Isabella Marie Swan

8.12.2009

*Navždy… můj milý*

Tak mladá??? Chtěl jsem křičet. To není možné. Nemohla umřít rok a pár měsíců poté, co jsem ji opustil.

Když jsem se po pár minutách přecházení sem a tam trochu uklidnil, začala mne znepokojovat další věc. Navždy… můj milý? Tušil jsem, že tahle věta má nějakou skrytou zprávu. Spáchala snad sebevraždu? Určitě to bylo plánované, přemítal jsem. Charlieho by rozhodně nenapadlo dát zrovna tento nápis na její náhrobek. Jsem si jistý, že mu napsala vzkaz a žádost o tuto větu.

Zdrceně jsem opustil hřbitov, nasedl do Volva a uháněl k domu Swanových. Nějaká podivná síla mi říkala, že bych se tam měl vydat.

Jedno okno bylo rozbité, takže mi nedělalo žádný problém dostat se dovnitř. Když jsem skočil do jejího pokoje, do nosu mě uhodila známá vůně. Bylo podivuhodné, že se dodnes zachovala. Téměř nemožné…

Sedl jsem si na polorozpadlou židli, když mě do očí praštila obálka s dopisem skrytá pod kobercem.

Zvedl jsem ji a četl.

Milý, nejmilejší Edwarde,

nevím, zda se vrátíš někdy do Forks, ale mám malé tušení, že ano. Určitě se sem vrátíš s Alicí, Rose, Jasperem, Emmettem, Carlislem a Esmé. Možná i se svou družkou… kdo ví?

Psaním tohoto dopisu Ti oznamuji, jak moc jsem Tě milovala. Víc než vlastní život.

Možná si myslíš, že se vdám za Jacoba, Mika Newtona, nebo jiného kamaráda. Upřímně, napadlo mě to také, s Jakem jsme měli dobrý vztah, kamarádský. Jenže on chtěl víc. Když jsem ho odmítla a na dva měsíce odjela za Renée na Floridu, otiskl se mezitím do jedné quileutské dívky, Leah.

Věřím, že jsi byl na mém hrobě. Asi se divíš jak to, že jsem umřela tak mladá. Věř mi, měla jsem pádné důvody.

Jako náznak mé věčné důvěry, mé lásky jsem požádala Charlieho, aby na hrob vytesal tato slova: „Zemřela milována.“ I když… když jsi odcházel, tvrdil si, že mě nemiluješ. Nevěřila jsem Ti.

Miluji tě, Edwarde

Tvoje Bella

Odložil jsem dopis a zíral do prázdna. Po chvíli jsem vyskočil, vlezl do auta a uháněl. Celou dobu jsem si pro sebe prozpěvoval. „Bella žije... Ona žije... Má Bellinka je naživu!"

Autor: twimaja (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Dopis na rozloučenou - 1. část: