Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Doktor Cullen - II. část

28.07.2011 (15:45) • Lorenia • FanFiction jednodílné • komentováno 45× • zobrazeno 6307×

Ráno mě probudil ukřičený budík a já ho ospale zaklapla. Cítila jsem se hůř než kdy jindy a jediným důvodem bylo moje včerejší nepovedené „rande“. Pokud se tomu však dá vůbec říkat rande. Jak je to vlastně v případě náhlého úprku vašeho protějšku? Může se to randem nazývat, nebo to patří spíš do kolonky „zhrzených schůzek“…

Otráveně jsem se zvedla z postele a zadívala se na svůj odraz v zrcadle. Kromě toho, že jsem se hrozně cítila, jsem i hrozně vypadala. Celá bledá jsem se posadila na postel a snažila se pomoct tělu hrnkem horké kávy. Po pár minutách se mi trochu ulevilo, takže jsem toho využila a šla se osprchovat a převléct. Neměla jsem příliš energie, cítila jsem se dost slabá, takže jsem se jen jemně nalíčila, abych zakryla opuchlé oči. Rty jsem přejela pomádou a s kabelkou přes rameno vyrazila do ranních ulic Seattlu.

Když jsem dorazila do práce, všude panoval ruch a spěch. Posadila jsem se ke svému počítači a na stůl položila kelímek s kávou, kterou jsem koupila na rohu ulice. Přes židli jsem přehodila kabát a otevřela mail. Ani mě nepřekvapilo, že moje schránka byla plná. Samé požadavky na články a u všech nechyběla poznámka urgentní. Napila jsem se teplé kávy a pustila se do psaní. Jessičin stolek zel v tuhle hodinu ještě prázdnotou, ale děsila jsem se chvíle, kdy dorazí a bude se dožadovat podrobného vyprávění ohledně včerejšího večera. Edward. Edward. Pořád mi v hlavě znělo to jméno, které jsem nedokázala vypudit ze svých myšlenek.

„Ahoj, Bells,“ pozdravila mě rozzářeně Jess a posadila se ke mně. Překvapeně jsem na ni zírala. Osmá ráno byl pro Jessicu skutečně nadlidský výkon. Zřejmě pochopila, nad čím přemýšlím.

„No co, přivstala jsem si, protože jsem zvědavostí nemohla spát! Tak povídej, přeháněj! Co ten úžasnej krasavec včera?“ vyhrkla nadšeně jako malé dítě, které právě dostalo do rukou vysněnou hračku. Hlasitě jsem polkla.

„Jo fajn,“ hlesla jsem bez zájmu a otočila se zpátky k počítači. Za mnou se ozvalo nesouhlasné zabručení.

„Tomu říkáš detailní popis?“ rozčilovala se rozesmátě. Uvědomila jsem si, že nemá cenu jí lhát. Prostě jsem se spálila no! To se taky někdy stává… Otočila jsem se zpátky k ní.

„Prostě odešel,“ zašeptala jsem rozmrzele a Jessica se na mě vyvaleně podívala. Zřejmě si myslela, že jde o nějaký nejapný žert. Bohužel ne.

„Ee, co prosím?“ řekla znatelně hlasitěji a já měla pocit, že větší ponížení už snad ani nemůžu zažít. Cítila jsem, jak mi hoří tváře studem.

„Vykašlal se na mě, co na tom nechápeš? Když jsi odešla, jen jsem se u baru zastavila pro pití a on už tam nebyl,“ vzlykla jsem a snažila se rozrušení zakrýt pitím kávy. V Jessičině výrazu se promítl smutek a lítost.

„To mě moc mrzí, Bello. Nestál za to,“ odvětila a jemně mě pohladila po vlasech. V tu chvíli jsem byla ráda, že použila to, co každá správná kamarádka. Říkám tomu chlácholící technika – cílem je přesvědčit „oběť“ o tom, že objekt jejího zájmu vlastně za tu námahu nestál. Při té myšlence jsem si ale nemohla odpustit další. Bohužel jsem si byla až příliš jistá, že Edward za to stál.

„Nad čím přemýšlíš?“ přerušila mě Jess.

„Jen tak. O ničem konkrétním,“ zalhala jsem a Jess si mě měřila pohledem. Nic neříkala, jenom mě chvíli pozorovala a pak se odtáhla, aby si mě prohlédla celistvě.

„Je ti dobře? Vypadáš příšerně,“ řekla upřímně a já se s dusivým kašlem rozesmála. Ušklíbla se a pak její výraz zvážněl.

„Vážně, Bells. Něco na tebe leze, měla bys zajít k doktorovi,“ přikázala mi mile. Protočila jsem oči, což jí neušlo.

„Fajn, takže tě mám k němu dotáhnout nebo co?“ pokračovala káravým tónem a mně bylo jasné, že pokud nepůjdu sama, je skutečně schopná mě k tomu lékaři dovléct násilím.

„Ale co práce?“ namítla jsem, když jsem si uvědomila, kolik článků mě dnes čeká. Jenže Jess měla prostě odpověď na všechno, takže tahle malá vzpoura byla zkrátka marná.

„Donesu ti všechna zadání domů a můžeš pracovat z postele,“ oznámila mi a zvedla se ze židle.

„Takže ty mazej k doktorovi a já jdu makat. Aspoň někdo musí,“ špitla s úsměvem a posadila se za svůj stůl. Oblékla jsem se a přehodila přes rameno kabelku.

„A zavolej mi, jak jsi dopadla.“ Zazněl při mém odchodu její hlas.

XXX

Procházela jsem dlouhou bílou chodbou a snažila se uklidnit. Jestli jsem něco skutečně neměla ráda, byly to nemocnice. Všude kolem mě proudily davy sester, lékařů a pacientů. Musela jsem se doslova protlačit k recepci. Když se mi to podařilo, úlevně jsem vydechla. Postarší dáma odtrhla oči od počítače a přistoupila ke mně.

„Ehm, dobrý den, kde bych našla ambulanci?“ vyhrkla jsem udýchaně. Žena se usmála a ukázala za pravý roh.

„Musíte jít podél chodby a pak zahnout ještě jednou doleva,“ vysvětlila mi a vrátila se zpátky k papírování dokumentů. Vyrazila jsem směrem, kterým mi ukazovala a po chvíli narazila na malou čekárnu. Byla úplně prázdná. V duchu jsem se zaradovala. Aspoň někde je trochu klidu. Posadila jsem se do koženého křesla a začetla se do nějakého bulvárního časopisu. Za pár minut se otevřely dveře ordinace a na prahu se zjevila sestra.

„Můžete jít dál, slečno,“ pokynula mi a já vstoupila. Ocitla jsem se v malé místnosti, která sloužila evidentně jako sesterna. Proti mně stály dveře do hlavní ordinace.

„Posaďte se, budu od vás chtít kartičku zdravotní pojišťovny,“ oznámila mi a já s přehrabováním v tašce zaplula do malého křesílka. Během pár sekund jsem našla doklady a podala jí kartičku.

„Takže, slečno Swanová, můžete jít dál. Dneska máte štěstí, ordinuje doktor Cullen,“ dořekla a zasněně si podepřela bradu. Nevěděla jsem, o kom mluví, ale zřejmé bylo to, že do něj byla zakoukaná. Usmála jsem se, položila si kabelku k židli a vzala za kliku do ordinace. Vešla jsem dovnitř a zavřela za sebou dveře.

„Posaďte se na lehátko,“ přikázal mi ten sametový hlas, který bych poznala i na konci světa. Ztuhla jsem a vzhlédla k doktorovi,  který seděl za stolem. Ve stejnou chvíli se mi divoce rozbušilo srdce a snažila jsem se popadnout dech. U stolu seděl Edward a něco zapisoval do papírů. Nezmohla jsem se na sebemenší pohyb. Jako by mě u země držela kamenná koule. Jediné, čeho jsem byla schopná, bylo tupé zírání na muže, který mě včera tak sprostě a bez jediného slůvka opustil. Všiml si, že jsem se stále neposadila a vzhlédl.

„Můžete si sed…“ Nedořekl. Sotva mě spatřil, zůstal opařený stejně jako já. Hlasitě vydechl, a když se po pár vteřinách vzpamatoval, konečně promluvil.

„Bello," šeptl překvapeně a zvedl se ze židle. Nevěděla jsem, co mám udělat nebo říct. Krev se mi v žilách vařila zlostí. Měla jsem skutečně vztek, který jsem rozhodně nehodlala skrývat.

„Divím se, že si mě pamatuješ,“ odsekla jsem nepříjemně. Udiveně mě sledoval a přistoupil blíž.

„Proč bych si tě nepamatoval?“ divil se a na jeho projevu mi kupodivu nepřišlo nic hraného. Cítila jsem, jak se mi do tváře hrne horkost.

„No já nevím, možná proto, že jsi mě nechal trčet v baru bez jediného slůvka rozloučení,“ sykla jsem podrážděně, „ani za to jsem ti nestála.“ Nesouhlasně stáhnul obočí a zastavil se krok přede mnou.

„Bello,“ vzdychl a pronikavě se na mě zadíval, „musel jsem okamžitě do nemocnice. Zavolali mě k vážnému případu, proto jsem odešel,“ vysvětlil s naléhavým podtónem v hlase. Trochu jsem obměkla, když jsem si uvědomila, co mi tu říká. Ale pořád to nevysvětlovala to, proč odešel bez rozloučení.

„Mohl jsi něco říct,“ hlesla jsem značně klidněji a jeho oči byly najednou mnohem hlubší a tajuplnější.

„Chtěl jsem, ale dobře ses bavila u baru. Nechtěl jsem tě rušit,“ odpověděl kousavě. O čem to proboha mluvil? Jak to myslel, že jsem se bavila? Vždyť… a pak mi to došlo. Asi mu vadilo chování toho přidrzlého číšníka, který mě tak okatě sváděl a pokud viděl i ten vzdušný polibek, pak mi to bylo naprosto jasné.

„Ale já jsem jen čekala na pití. Ten číšník to na mě zkoušel, ale proboha mě to bylo úplně fuk! Jenom jsem chtěla pro nás dva něco k pití,“ dořekla jsem a hlasitě vydechla. Edwardův výraz se najednou změnil. Zase mě mámily ty nádherné oči barvy tekutého karamelu. Jeho rty se semkly do pokřiveného úsměvu.

„Omlouvám se,“ řekl s lehkým úsměvem na rtech a já si uvědomila, že to, co tu právě předvedl, by se dalo možná přirovnat k malé žárlivé scéně. Při tom uvědomění mě zaplavil slastný pocit.

„Omluva se přijímá,“ špitla jsem blaženě a vysloužila si další jeho dokonale svůdný pohled. Najednou zvážněl.

„Proč jsi vlastně tady? Necítíš se dobře?“ ptal se starostlivě a snažil se o zběžnou prohlídku pouhým pohledem.

„No ráno mi bylo mizerně a kamarádka mě donutila jít k doktorovi,“ odvětila jsem znuděně.

„A bolí tě něco?“ naléhal ustaraně. Přemýšlela jsem. Vlastně mě bolelo všechno, jako když na vás leze chřipka.

„Řekla bych, že všechno,“ odpověděla jsem upřímně a Edward se lehce zamračil.

„Posaď se,“ přikázal mi a já se ani neodvážila mu oponovat. Přece jenom to byl lékař, že? Poslušně jsem si posadila na kožené lehátko a on stál během okamžiku u mě. Vypadal tak neodolatelně, když byl zabraný do svých myšlenek. Měla jsem co dělat, abych hlasitě nevzdychla nad jeho dokonalostí.

„Rozepni si halenku,“ oznámil mi najednou a já se probrala ze svého snění. Došlo mi, co chce udělat, ale neodpustila jsem si dvojsmyslnou poznámku.

„To na to jdete rychle, pane doktore,“ zašeptala jsem svůdně a Edward jemně našpulil rty do překrásného úsměvu. Pomalu jsem si rozepnula knoflíčky na halence a nechala ji spadnout z ramen. Hlasitě si odkašlal a já se musela v duchu vítězně usmát. Když jsem ucítila chladný dotek stetoskopu, trochu jsem se zachvěla.

„Tep srdce je zrychlený,“ začal Edward, „rozrušuje Vás snad něco, slečno Swanová?“ Ušklíbl se a já se v jeho očích naprosto ztrácela. Cítila jsem to vzrušující napětí, které mezi námi probíhalo.

Někdo zaklepal na dveře a já se v rychlosti zakryla rozepnutou halenkou. Do ordinace vstoupila sestra a nepříjemně si mě měřila pohledem. Bylo mi naprosto jasné, co jí tak vadilo.

„Omlouvám se, pane doktore, ale venku máte další pacienty, takže,“ promluvila a když se na ni Edward podíval, celá se rozzářila.

„Jistě, Jennifer. Hned budu hotov,“ odpověděl Edward a obrátil se zpátky ke mně. Sestřička po mně vrhla nenávistný pohled a hlasitě zabouchla dveře.

„Myslím, že jsi právě zlomil další dívčí srdce,“ špitla jsem polohlasem a Edward se přitáhl blíž. On ale na mou připomínku vůbec nereagoval.

„Myslím, že Vám jen scházejí vitamíny, slečno Swanová,“ řekl dostatečně důrazně a hlasitě na to, aby mi došlo, co dělá. Zapojila jsem se do jeho hry. V rychlosti se oblékla a prohodila vlasy. Jemně přivřel oči.

„Nádherně voníš,“ zašeptal mi do tváře a já se kolem něj protáhla. Cítila jsem svoji ženskou sílu, které tenhle dokonalý muž právě podléhal.

„Díky, pane doktore. Hned zajdu do lékárny a koupím si ty léky, co jste mi doporučil,“ spíše jsem křikla, než řekla. Sladce se zakřenil, a když už jsem byla na odchodu, zápěstí mi sevřela jeho chladná ruka.

„Dorman Café, sedm večer?“ zašeptal mi do ucha. Odtáhla jsem se a podívala se mu přímo do očí.

„Fajn,“ hlesla jsem a vzápětí zmizela z ordinace.

No, tak snad jsem Vás nezklamala :) Konečně se vysvětlilo, proč Edward odešel, ale některé z Vás to uhádly (nebylo to až taková hádanka) :). Jak jsem napsala, mám dopsané i třetí pokračování, takže se máte rozhodně ještě na co těšit! Příště nás čeká Bellino rande s Edwardem. Jak dopadne? Příštěěěěěěě!!!

Autor: Lorenia (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Doktor Cullen - II. část: