Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Dobrou noc, broučku

05.03.2012 (15:45) • Carcolka • FanFiction jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 1714×

Dobrou noc, broučku

„Tatínku, budeš mi dnes vyprávět pohádku ty?“ zeptala se mě moje malá, sladká dceruška.

„Tak dobře, pokud chceš. Ale já neumím vyprávět pohádky tak dobře, jako maminka.“ Ne, že bych nerad vyprávěl Ver pohádky, ale její matka je vyprávěla mnohem lépe. A já je raději poslouchal, než vyprávěl.

„Tati, prosím,“ zkoušela na mne svoje roztomilá očka. Ještě chvilinku na mne kulila ta svá velká očička, až mě přemluvila.

„Dobře, ale lehni si.“ Okamžitě mě poslechla. Přitáhl jsem jí deku až k bradičce. Posadil jsem se vedle ní. A koukali jsem na sebe. Já nevěděl, o čem jí mám vyprávět a ona čekala až já začnu. Chvíli to trvalo, než to konečně porušila.

„No tak, tati, já tu snad zestárnu. Začni konečně.“ Ale jak?

„Nebuď drzá. A raději mi poraď, jak mám začít,“ napomenul jsem ji s úsměvem na tváři.

„Tati, já myslela, že je s tebou legrace. Ale moc není. I babička je zábavnější než ty. Asi jsi už dost starý. Kolik ti vlastně je let? Padesát tisíc?“ Nevinně se na mě podívala moje dcerka, a pak se začala smát.

„Padesát tisíc let, to jsi už starý chlap. Jak s tebou maminka ještě může být? Proč ještě nejsi kostra?“ Smála se, až skoro škytala. A po tvářičkách jí začaly stékat slzy.

„Veritas Blacková, jak to mluvíš o svém otci?“ ozval se hlas její matky. Oba jsme nadskočili. Otočil jsem se na svou ženu, která si měřila vzteklým pohledem Ver.

„Mami, promiň. Ale táta je tak nudný.“ Teď neměla na tvářích slzy smíchu, ale spíše slzičky smutku.

„Omluv se mu. Není to od tebe vůbec hezké, že s ním takto mluvíš.“ Její slzy Renesmee neudobřily.

„Promiň, tatínku. Já jsem nechtěla být na tebe ošklivá. Já jsem nechtěla. Promiň.“ Objala mě svýma malinkatýma ručičkama okolo krku.

„Nic se neděje. Odpouštím ti.“ Setřel jsem jí slzičky a znovu ji položil do postýlky. Přikryl jsem ji až po bradičku.

„Děkuji, Nessie, myslím, že už to zvládnu,“ poprosil jsem svoji manželku.

„Dobře, dobrou noc zlatíčko.“ Políbila Ver na čelo. Pohladila ji po vláskách.

„Dobrou noc, maminko. Mám tě ráda,“ rozloučila se s ní Ver. Renesmee odešla a zavřela za sebou dveře.

„Tak o čem bych ti měl vyprávět?“ Nechal jsem výběr na dceři. Zamyslela se. A po chvilce se jí očička rozzářila, jak dostala nápad.

„Tak, co je to za nápad?“

„Jednou mi strýček Emmett vyprávěl o tom, jak jste bojovali proti novorozeným upírům. A že to byla obrovská švanda. A tebe pak zranili, jak se z toho dostal? Nebolelo to? Tak to bych chtěla, abys mi o tom vyprávěl.“ Její rozzářené očka mě prosila a prosila. Nenápadně mě nutily do toho, abych o tom začal vyprávět.

„Broučku, nejsem si jistý, jestli ti o tom mohu vyprávět. Je to hodně strašidelné. Mohlo by se ti o tom v noci zdát. A to by mě pak maminka pěkně hnala.“ Zesmutněla, ale nevzdala to.

„Tatínku, alespoň by ti to odblešilo kožich. Strýček Emmett si kvůli tomu z tebe dělal legraci. Že prý smrdíš, a že by si tě maminka měla odblešit.“ Nevinně se na mě usmívala. Musel jsem si přiznat, že nade mnou vyhrála.

„Dobře. Budu ti o tom vyprávět, ale slib mi, že tě to v noci nebude strašit.“ Horlivě přikývla.

„Slibuji, ale už začni.“ Nedočkavě mě popoháněla.

„Bylo nebylo, jednou se mladá dívka jménem Isabella dostala do velkých problémů. Tím problémem byla parta novorozených upírů, kteří si Bellu chtěli dát ke snídani. Ale protože Bella měla přátele a ti přátelé byly silní upíři a dokonce i mohutní vlci, byla proto hračka, krásnou Bellu ochránit. Boj byl jednoduchý. Ti novorození pitomci byli tak pitomí, že jsme je porazili okamžitě…“ Zarazila mě.

„Tati, pitomí, pitomci. To se neříká. Maminka by se zlobila. Plácla by tě přes ruku, kdyby tě slyšela. Ještě, že mě máš, a já jí to neřeknu.“ Naoko se na mne zlobila.

„Promiň, tak jo. Opravdu to byl jednoduchý boj. Už bylo po všem, když tu najednou se na mne vyřítil jeden zapomenutý novorozenec,“ upravoval jsem si trochu příběh, „snažil jsem se s ním bojovat, ale byl tak rychlý, že mě objal ve své náruči.“ Názorně jsem předvedl. Vzal jsem Ver do své náruče a pevně stiskl. Samozřejmě jen tak, abych jí neublížil.

„Moc to nebolelo. Jen to zapraskalo a bylo to. Ten upír mě polámal na jedné straně.

Polámal se velký vlček,

ví to celá osada,

o půlnoci zavolali upířího doktora.

Doktor rovná velké tělo,

potom píše recepis,

třikrát denně lžičku krve,

bude vlček jak má být.

Dali krve podle rady,

vlček stůně dál a dál.

Celý den je jako člověk,

celou noc zas jako vlček.

Vlci stáli u postýlky,

Bella těší „uzdrav se“,

políbím tě na čelíčko,

do rána ti bude hej.

Políbí ho na čelíčko,

pohladí ho po tváři,

hop a zdravý velký vlček,

ráno skáče z postele.“

Zrýmoval jsem trošku trapně to moje uzdravování. Naštěstí to Ver nebrala jako něco trapného.

„Vidíš, dokonce to ani nebolelo víc, než vyprávět mi pohádku,“ usmála se na mě.

„To máš pravdu. A teď běž spát. Je už hodně pozdě.“ Pohladil jsem ji po čele. Bez váhání se přikryla dekou až po očka.

„Dobrou noc, tatínku,“ zašeptala do přikrývky.

„Dobrou noc, broučku.“ Políbil jsem ji na čelo. Zhasnul a opustil její pokoj.

Chtěla bych poděkovat všem, kdo dočetli až sem. Doufám, že se Vám povídka alespoň trochu líbila. A pokud máte nějaké připomínky, či poznámky, určitě se s nimi podělte.

Děkuji

Autor: Carcolka, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Dobrou noc, broučku: