Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Do nekonečna

03.11.2009 (20:15) • ifka • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2288×

DO NEKONEČNA

Tady je písnička, která mě inspirovala, tak si ji kdyžtak pusťte.

Celou cestu domů bylo ticho. Ani jeden z nás nepromluvil. Občas jsme si jen vzájemně pohlédly do očí, ale jakoby jsme se báli jeden druhému něco říct. Bylo to hrozně zdlouhavé. Aspoň jsem měla nad čím přemýšlet.

Jsem těhotná. Teda na takových 90% tomu všechno nasvědčuje. Samozřejmě si nebudu jistá dokud mě Carlisle neprohlédne. Ale říká se, že budoucí matka to pozná. Cítila jsem, jak ve mně roste nový život. Malinkatý človíček, o kterého budu bojovat stůj co stůj.

Ani nevím jak, ale začala jsem hrozně vzlykat. Letuška, která kolem nás procházela chtěla něco říci, ale Edward se na ni usmál a pokýval na znamení, že má všechno pod k ontrolou.

„Jsi v pořádku?“ zeptal se a objal mě. Jeho slova byla prosycená jednak starostí o mě, ale taky nenávistí k našemu dítěti. Dokola a dokola mi zněla v hlavě jeho slova „neboj, my se o to postaráme“. Jak mohl o našem maličkém zázraku mluvit jako o nějaké věci? Vždyť je to i kousek jeho.

„Ano. Oba jsem v pořádku.“ Přejela jsem si rukou po břichu, na kterém byla už znatelná boule. Hned jak jsem ruku pustila, mě něco uvnitř bouchlo. Předklonila jsem se, protože ta bolest byla opravdu docela silná. Edward se ke mně znovu naklonil a z očí mu vyzařovala hrozná bolest.

„On mě kope.“ Začala jsem se i přes slzy smát. Teď už jsem si byla 100% jistá. Edward se na mě díval jak na blázna. Nemusela jsem umět ani číst myšlenky, abych věděla na co myslí. Nechápal jak můžu mít ráda něco, co mi tak ubližuje.

„Ukaž, dej mi ruku.“ Natáhla jsem se pro ni, ale uhnul. Podívala jsem se na něho, ale po chvíli jsem povolila. Nemělo cenu ho přesvědčovat.

Ještě chvíli jsem jen tak přemýšlela, jak asi bude vypadat. Jestli bude mít takové zelené oči, jako měl Edward, když byl člověk a třeba bude celý stejně dokonalý jako on. Tím sem nějak své myšlenkové pochody uzavřela a usnula.

Vzbudily mě až dvě chladné paže, které mě nesly letištní halou. Já jen kmitala nohama, abych nespadla.

„Už jsme doma?“ zašeptala jsem. Normální člověk by to ani nepostřehnul, ale on odpověděl.

„Ano, už ano.“ Zněl tak ztrápeně.

„Carlisle s Esme už nás čekají.“ Pokynul rukou a já ji jen sledovala pohledem. Carlisle si mě doslova rentgenoval a Esme se tvářila snad ještě zmučeněji jak Edward. Když jsme k nim přišli hned na mě spustili.

„Bello, jsi v pořádku?“ zeptala se mateřsky Esme.

„No to je trochu blbá otázka.“ Odfrkl si Edward a zamračil se na ni. Jeho špatná nálada ji nepřekvapila, ale bylo jasné, že jí jeho chování mrzí.

„Promiň, to jsem přehnal.“ Esme jen přikývla na znamení, že se příjímá a už mě podpírala a pomáhala mi nasednout do auta.

Carlisle s Edwardem šli za námi a o něčem diskutovali. Když jsem nasedala do auta, sotva jsem si sedla a přišlo další kopnutí. Zase to hrozně zabolelo a já se chytla za břicho. Edward byl v mžiku  u mě a hladil mě po tváři.

„Ještě chviličku a bude po všem. Budeš to mít ze sebe venku. Už ti to víc neublíží.“

Tak tohle mě dokonale probralo, jako studená sprcha.

„To teda ne!“ začala jsem řvát na celé kolo. Pár lidí kolem, kteří nastupovali do svých aut se po nás ohlédlo. Zabouchli dveře a my už vyjížděli z podzemních garáží směrem domů. Na obzoru začínalo svítat, takže muselo být brzo ráno. Nic mě však nezajímalo, kromě toho, co bude s našim miminkem.

„Já to nedovolím. Nedovolím vám to. Jasné!“ křičela jsem na ně, ale jakoby mě nikdo neposlouchal.

Z rázu se mi spustily potoky slz. Edward mi je začal utírat, ale já od něho ucukla.

„Jak něco takového můžeš dopustit. Vždyť je to i tvoje dítě.“

„Bello. Ty to nevidíš? Vždyť tě to zničí. Zabije tě!“ ty poslední dvě slova sotva šeptal.

„No a? Já za něj budu bojovat dokud budu moct, chápeš. A jestli to dítě nechceš, tak tím odmítneš i mě!“ Křičela jsem na něj. V zrcávku jsem zavadila o Esminy oči. Měla v nich tolik pochopení.

„Edwarde, uklidni se. Ještě ani nevíme jak na tom Bella je.“ Okřikl ho Carlisle.

Celý zbytek cesty jsme už jeli v tichosti. Nikdo se ani nesnažil navázat nějakou konverzaci. Cítila jsem jak se mě Edward snaží chytnout za ruku, ale já jsem ucukla. Tak naštvaná jsem na něj ještě nebyla.

Jak jsme přijeli domů, chtěl mě jít Carlisle vyšetřit do své pracovny, ale já jsem ho poprosila o trochu času. Chtěla jsem se jít trochu prospat.

Celou dobu se mi zdál jenom jeden sen.

Chodila jsem neustále dokola v lese a něco nebo někoho hledala. Pod nohama mě šustilo listí a všude byla hrozná tma. Chtěla jsem křičet, ale nemohla jsem najít hlas. Začala jsem utíkat. Ani vlastně nevím proč. Jako by se ozval pud sebezáchovy. V tom jsem přiběhla na naši louku. Uprostřed byla rozložená deka a na ní leželi dva lidé. Neviděla jsem jim do tváře, ale oba krásně zářili. Pomalu jsem se k nim přibližovala, ale ani jeden mi nevěnoval pozornost. Jenom tam leželi a dívali se navzájem do očí. Moje oči zůstali hledět na muže. Hned jsem ho poznala. Byl to Edward. Potom jsem se zaměřila na tu ženu. Měla nadpozemsky krásnou tvář. Její rysy byly sice ostré, ale i tak hrozně krásné. Měla dokonalou postavu, za kterou by se nemusela stydět leckterá modelka. Edward se k ní naklonil a vtiskl ji vášnivý polibek. Uvnitř mě se začala vařit krev. Chtěla jsem na něj začít křičet, že vždyť já jsem jeho manželka, tak proč tady líbá někoho jiného, ale pusa mi zůstala otevřená. Z druhého konce louky přiběhla dívka. Mohlo jí být tak 4 nebo 5 let. Oba se po ní podívali a žena k ní natáhla ruce.

„Renesmee“ oslovila ji. Měla bezpochyby Edwardovi oči a rysy po té ženě. Musela to být tedy její matka.

„Mami, tati, podívejte co vám nesu!“ volala na ně dívenka. V ruce měla kytku z lučního kvítí. Takže Edward byl její otec! A ta žena…

„Bello, měli by jsme jít domů, myslím že brzy začne pršet.“ Jak že jí to řekl? Bello? Takže ta žena jsem já?

Oba tedy vstali, složili deku a chystali se k odchodu. Drželi se za ruce a malá poskakovala kolem nich, když v tom se po mě podívala. Zůstali jsme na sebe civět, a ani jedna nevěděla jestli tu druhou může oslovit. Renesmee, jak jí říkali, ke mně přiběhla a podala mi tu kytku co držela.

„Na tady máš.“ Bez slov sem si ji vzala. Malá se na mě usmála a utíkala za svými rodiči. Jaktože ona mě viděla a Edward s druhou Bello ne?

Z očí mi začali téct slzy. Svezla jsem se na kolena a začala hrozně vzlykat. Tohle by mohla být naše budoucnost? Já jako upírka a naše dcera živá a zdravá.

Něco se mnou začalo třást. Nechtěla jsem se probudit, ale musela jsem.

„Bello, Bello…jsi v pořádku? Co se s tebou děje? Bello…“ mluvil na mě Edward. Stále měl v hlase ten smutný podtón. Když jsem se konečně probrala, cítila jsem, že mám celou tvář mokrou. Takže jen ty slzy byly reálné.

„Nic jsem v pořádku. Prosím tě, obejmi mě.“ Potřebovala jsem cítit jeho tělo. Potřebovala jsem se ujistit, že on je reálný a že tu pro mě vždycky bude, ať se stane cokoliv. Natáhl se ke mně a přitiskli jsme se k sobě. Všechna ta nenávist co jsem k němu předtím cítila byla ta tam. Tuhle chvíli jsem chtěla zachovat napořád, když v tom mě koplo zase naše dítě. Jakoby mělo taky radost z jeho blízkosti. Odtrhla jsem se od něj a chytla se za břicho. Strašně to bolelo, daleko více jak předtím. Cítila jsem jako by se ve mně naráz něco utrhlo. Strašně to bolelo a já jen cítila jak se propadám do bezvědomí. Pomalu jsem padala zpátky do peřin, ale bylo to, jako bych padala někam do nekonečna. Stále ne a ne přijít nějaký pevný bod. Jediné co jsem si uvědomovala byly ruce, pevně složené na mém břiše. Zkoušela jsem přemoct tu slabost. Chtěla jsem se vzbudit a říct Edwardovi jak ho miluji a aby udělal všechno proto, aby zachránil naše dítě. Na chvíli jsem se probudila, ale viděla jsem jenom světlo. Znáte ty povídačky o světle na konci tunelu, né? Ale tohle bylo jiné. Já kolem sebe stále slyšela ty božské hlasy mé rodiny.

„Carlisle dělej něco! Přece ji nemůžeme nechat umřít.“ Křičel ten sametový hlas. Všude kolem jsem cítila krev, muselo jí tu být spousta.

„Edwarde…“ šeptala jsem. Sotva to bylo slyšet. „Edwarde…“

„Bello. Bello, neumírej. Prosím tě bojuj. Nenechávej mě tu samotného. Bello, ty jsi můj život, prosím tě neopouštěj mě.“ Kdybych ho neznala tak bych řekla že brečí.

„Edwarde…postarej se o naše dítě. Slib mi že uděláš všechno proto, aby přežilo. Slib mi to.“ Všechno pro mě bylo vedlejší, i můj vlastní život, jen aby naše dítě dostalo šanci žít.

„Bello, nevzdávej se.“ Skoro na mě křičel. Jak já ho chtěla pohladit po tváři a říct mu, že všechno bude v pořádku, ale nešlo to. Nemohla jsem se hýbat, sotva jsem mluvila. Vždy jsem nenáviděla mu lhát. Já věděla že tohle bude můj konec. Že už se nikdy víc nepodívám do jeho očí, a neuvidím tam tu lásku. Už nikdy neuvidím jeho dokonalý úsměv, už nikdy mě nepolíbí a neřekne miluji tě.

„…Bello !“ To bylo poslední slovo které jsem od něj slyšela. Propadala jsem se čím dál hlouběji, až přišlo vysvobození. Byla jsem v nějakém prostoru, nekonečném prostoru. Někdo mi položil ruku na rameno. Instinktivně jsem se za tím neznámým otočila. Byla to moje babička, kterou jsem viděla naposled živou jako malá.

„Už budeme navždy spolu, až do nekonečna,“ Řekla mi babička.

Věřím, že fantazie je silnější než vědění.
Že mýty mají větší moc než historie.
Že sny jsou mocnější než skutečnost.
Že naděje vždy zvítězí nad zkušeností.
Že smích je jediným lékem na zármutek.
A věřím, že láska je silnější než smrt.

- Robert Fulghum

Autor: ifka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Do nekonečna :