Malá oddechová povídka o jednom rodinném odpoledni v trávě. Nessie zaujal malý tvoreček na pampelišce. Co se o něm dozví?
Povídku věnuju majitelce nápadu, která o tom nejspíš ani nemá páru. Jennysko, tohle je pro tebe.
24.07.2010 (15:15) • MisaBells • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3249×
(Nessie je jen pár dní, není dospělá a ani odrostlá. Je to malé dítě ve věku přibližně kolem 1-2 let)
Seděla jsem v trávě u domu a pozorovala pampelišku. Po jejím lístečku lezl malý tvoreček. Měl kulatá zádíčka a vypadal, jako když ho strýček Emmett pokapal inkoustem. Bylo to malinkaté a červené. Pohybovalo se to děsně pomalu. Chtěla jsem to popostrčit, ale když jsem do toho drobečka drkla prstem, skácel se z listu do trávy.
„Je pryč!“ vyhrkla jsem směrem k mamince. Seděla kus ode mě a zády se opírala o strom. V rukou svírala tlustou knížku.
„Kdo je pryč, Renesmee?“ zeptala se mě.
„No, to malý a červený,“ vysvětlovala jsem jí a protočila panenky. Vždyť to bylo jasné, ne?
„Beruška,“ pomohl tatínek mamince. Vynořil se ze dveří domu a uvelebil se u mě. „Podívej, je tady,“ ukázal a měl pravdu. Malé zvířátko se opět pokoušelo vyšplhat po stonku pampelišky.
„Proč je červená?“
„To nevím,“ usmál se táta mé otázce.
„Nevíš?“ Divná věc. Táta něco neví? Zavrtěla jsem hlavou a on se začal smát.
„Některá zvířátka mají takovou barvu, aby je nechtěl někdo sníst,“ vysvětlovala maminka. Založila do knihy dlouhý papír a po čtyřech se přidala k nám. Opřela si hlavu o dlaně a položila se na břicho.
„Kdo by jedl tohle mrňavé? Vždyť by do toho ani nekousnul. Fuj!“ pitvořila jsem se.
„Menší zvířata se hmyzem živí,“ odvětil táta.
„Jak moc menší?“
„No, třeba ptáci, nebo ježečkové,“ vyjmenovala mi maminka s úsměvem.
Vrátila jsem se k tomu stvoření, které se za tu dobu posunulo jen o kousíček.
„Je tečkovaná,“ vydechla jsem.
„Říká se, že podle toho poznáš, kolik je Slunéčku let,“ odpověděl táta. Zamračila jsem se.
„Slunce je hodně staré. Tolik puntíků by se berušce na záda nevešlo,“ vyvracela jsem.
„Jistě, Slunce je miliony let staré, ale Slunéčko sedmitečné je naše beruška, víš?“ Zavrtěla jsem hlavou. To mi nedávalo smysl. Je to beruška, nebo Slunéčko sedmitečné?
„Je to beruška,“ tišil mě táta a maminka se jen zasmála.
Ten tvoreček byl roztomilý. Měl hrozně moc nožiček a úplně černou hlavičku. Chvilku jsem si myslela, že je to jen další puntík, ale když se ta černá tečka zakousla do jiného, ještě menšího tvora, vyjekla jsem.
„Ona to jí!“ Rodiče se začali smát.
„Jistě, že to jí. Ona se tím živí. To byla mšice,“ vysvětlovala maminka.
„Mšice? Vždyť je to ošklivý!“
„Nic jiného jim nechutná.“
„Neví, co je dobrý,“ odfrkla jsem si a zkusila berušku opět sebrat.
„Tak ne, Nessie. Jen jí nastav prstík a ona si přeleze. Takhle ji shodíš,“ vybízel mě táta. Natáhla jsem ukazováček a přiložila jej k okousanému listu. Beruška se však otočila a kmitala pryč.
„Neposlouchá,“ vrčela jsem.
„Zkus to znovu,“ tišila mě maminka. Strčila jsem berušce prst pod nos, ale opět se otočila. Svraštila jsem čelo.
„Hele brabeneček!“ vypískla jsem, když jsem poznala jiné zvířátko. Byla jsem na sebe pyšná.
„Je to mraveneček, srdíčko,“ opravil mě opatrně táta.
„No vždyť to říkám,“ vztekala jsem se.
Beruška se chviličku nehýbala. Mravenec kolem ní proběhl a vypadal docela vyplašeně.
„Je rychlý, co?“ smála jsem se. Byl jako klaun.
„Hledá mšici,“ zasmála se maminka.
„Proč?“
„No, mravenečci jsou takoví pasáčci mšic. Nechávají je papat listí a pak sklízí šťávičku,“ vyprávěl tatínek.
„Beruška mu snědla ovečku! Hele, z čeho sbírají tu šťávičku?“ nechápala jsem. Rodiče trochu zamrzli a jeden druhého pohledem vybízel k odpovědi.
„Sají jim prdelky!“ vyhrkl strýček Emmett od dveří a mohl se potrhat smíchy.
„Prdelky? Fuj!“ vřeštěla jsem. To bylo nechutné.
„No ty aby ses neozval, co?“ sykl táta a maminka se jen smála.
„Mami, vážně prdelky?“ skučela jsem a odtáhla prst od lístku.
„Je to tak, ale pro ně je to normální, víš?“
„Proč ta beruška nejí ty mravence?“
„Nechutnají jí.“
„To se nedivím, nemají v zadečcích šťávu, co? Mlsouni!“ šklebila jsem se.
„To nemají,“ smál se táta se strejdou.
„Když jí dám cukr, bude ho jíst? Mami! Můžu si ji vzít domů?“ vyjekla jsem svůj nový nápad. Jenže ta beruška, jak kdyby věděla, že jí chci zavřít do sklenice, rozevřela tu svou strakatou bouli na zádech a uletěla.
„Je v čudu,“ vydechla jsem.
„Nessie!“ okřikli mě rodiče a Emmett se jen smál.
Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Diskuse pro článek Do nebíčka do peklíčka:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!