Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Dlouhá Noc

06.08.2009 (12:00) • Izumi • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1909×

„Jacobova rozlučka“

„Už se mi stýská…“

„Nemusím odcházet. Můžu zůstat…“

Další nůž do srdce. Už jsem si začínal zvykat. Zvuky, které následovaly těm slovům, jsem se snažil ignorovat. Bylo to jen pár dalších ostrých ran. Jakoby má bolest byla malá, nedostačující… Co tady vůbec dělám? Opravdu ji chci vidět ještě před tím, než se vdá. Vždyť je to uhozený! Jak moc bude zítra jiná? Bude mnohem krásnější, v dlouhých bílých šatech, plačící štěstím, tak jako nikdy. Dobrá, tohle je moje poslední příležitost…

„Rozhodně zůstanu…“ V duchu jsem zavrčel.

„Ne, ne. Je to loučení se svobodou. Musíš jít.“

Tss, jak se asi pijavice loučí se svobodou? Naštvaným pohledem jsem sledoval to tmavé okno a přál si, aby už vypadl. Chci jí ještě jednou vidět a on mi to musí dovolit. Nemůže mi v tom zabránit. Ne, když slyší každou mou myšlenku. Potřebuju ji naposledy vidět takovou, abych o ní mohl říct „má Bella“. Naposledy.

Chvíli jsem se snažil jejich sladký řečičky neposlouchat. Dělalo se mi z toho špatně. Radši jsem se uvolnil ve svém úkrytu a přehrával si každou chvíli s ní. Jen s ní. Chvíle, kdy jsem pro ni byl přítelem, osobním sluncem. Chvíle, kdy ona pro mě byla tou, kterou už nikdy nepotkám.

Jejich rozhovor se stočil zvláštním směrem. Zaposlouchal jsem se.

„Pamatuješ, když jsme řekli Charliemu, že se budeme brát? A on si myslel, že jsi…těhotná?“

„A on přemýšlel, jestli tě nemá zastřelit?“ zeptala se hloupě. Vždyť nikdy nebude mít děti…

Nikdo jiný by se toho dobrovolně jako ona nevzdal, na to bych vsadil kožich. Žádný člověk se nezdá věcí, které nezkusil a které k životu prostě patří. Jsou přirozené… Se mnou by mohla mít tolik dětí, kolik by chtěla. Jedna velká rodina… Sakra, sakra, sakra. Proč jsem se vracel a chodil sem? Proč jsem nezůstal vlkem? Teď by to tolik nebolelo…

Dál se bavili o její přeměně…Další stovky tupých a rezavých nožů, zabodávajících se mi do srdce. Pokud jsem ještě nějaké měl…

Vydrž ještě chvíli…chviličku…on odejde…potom ji uvidíš…Nabádal jsem se, abych neutekl. Přemáhal jsem se a nehty se mi zarývaly do dlaní, paže se mi třásly.

Křoví u domu zašustilo. Byl jsem tolik zaujatý myšlenkami, že jsem si jich nevšiml. Před dům se postavily dvě pijavice. Bratři. Sledoval jsem je nasupeným pohledem a čekal. Jako vždy. Asi mi nezbývalo nic jiného. Ještě chvilku dělaly zbytečné věci, jako že lezli do okna a „pošťuchovali“ se. Po chvíli konečně vyskočil z okna a oblékl si tričko. Doufám, že Bella nemá omrzliny.  Na krátkou vteřinu vrhl pohled mým směrem. Bolestivý, soucitný…lítostivý…

Já nestojím o lítost, krucinál!!! Ne od tebe! Zařval jsem ve své hlavě a měl jsem co dělat, abych se nerozeběhl a neutrhl mu hlavu. Rozeběhli se od lesa.

Bellino srdce se uklidnilo, dech zpomalil. Rychle jsem vyběhl ze své skrýše a lehce vyskočil do otevřeného okna. Ještěže teď už jsem dopadal tiše. Podlaha pode mnou jen slabě zasténala.

Otočil jsem se k ní. Byla tak krásná. Spící, v matném měsíčním světle. Moje Bella. Tohle je poslední pohled na mou Bellu. Od zítra už to nikdy nebudu moci říct. Přistoupil jsem k boku postele a posadil se. Lehce jsem jí pohladil po hřbetě ruky a sledoval ji. Stačilo mi jen tohle. Jen ji vidět. Teď se zastavil čas… Mohl bych se na ni koukat celou věčnost…

Přál jsem si, aby mluvila ze spaní. Ne. Přál jsem si, aby říkala mé jméno. Jako tenkrát ve stanu… Teď jsem tu byl jen pro ni. Teď jsem byl její Jacob. Teď víc, než kdy jindy. Teď jsem byl ten, koho milovala a ne ten, kdo se ukáže zítra na její svatbě. Přál jsem víc než cokoliv, aby to věděla. Že jsem tady. Aby znala mé myšlenky.

Začala sebou házet. Vzdychl jsem a konejšivě jí hladil po ruce. Zlé sny. Nechci, aby se jí zdály zlé sny. Nechci, aby jakkoli trpěla, i když to bylo ve spaní. Přál jsem si mít tu moc, odehnat zlé sny a nahradit je jinými. Krásnými.

Seděl jsem u ní dlouho. Chtěl jsem tu prosedět ještě tak týden, ale nešlo to. Buď se vrátí krvežíznivec, nebo mě vyžene nový den. Pro ni den „D“. Bohužel slunce spěchalo. Černá tma ustupovala a já jsem zvedl své ztuhlé tělo z podlahy. Naklonil jsem se k její tváři.

„Pamatuj na mě jako na osobní slunce, Bello. Prosím. Ty pro mě vždy budeš Bella. Prostě Bella, slibuju.“ Zašeptal jsem jí do spícího ucha a přál si, aby to slyšela. Aby slyšela má poslední slova. Potom jsem jí políbil na tvář. Naposled. Vyskočil jsem z okna a plnou rychlostí se rozeběhl do lesa, kde jsem se kraťasynekraťasy proměnil. Radši se s tou nesnesitelnou bolestí hluboko uvnitř svého srdce vypořádám takhle…

„Miluji Tě, Bello. Navždy…“ to byla má poslední slova, která jsem jí pošeptal.

Autor: Izumi, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Dlouhá Noc: