Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Den, na který nikdy nezapomenu

09.08.2010 (15:00) • Vesna • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2184×

„Bello, Bello!“ křičím, „neopouštěj mě, prosím!“

Z jejího těla stékají prameny krve, cítím její nádhernou vůni, patří jí, jí – mojí Belle. Vše se utápí v krvi, smutku a bolesti, ten čokl běhá kolem jako smyslů zbavený. Bella sípá a dusí se, snažím se jí pomoci, ale jed neúčinkuje. Je moc pozdě, příliš pozdě na to, abych ji mohl zachránit. Ona se obětovala. Obětovala život naší dceři Renesmé a teď tu leží mrtvá, bez života. Už nic jiného nevnímám. Drobné částečky prachu, rozličné zvuky přicházející zvenku, to si pamatuji už jen ze záblesků minulosti. Teď je pro mne nejdůležitější Bella. Je středem mého světa. Tedy byla. Pořád tomu nemohu uvěřit. Stále se snažím ji přivést k životu, ať už jako upíra nebo jako člověka, ale jen ji tu zase mít. Živou a zdravou. Ne, není pozdě, určitě ne.

„Bello, probuď se!“ slyším se křičet.

Teď už neslyším její hlas. Z jejího hrdla už nevychází sebetišší zvuk. Shýbám se nad jejím krásným obličejem, vidím, jak začíná ztrácet barvu – bledne, stává se bělejším a já se stávám zoufalejším. Rty začínají pomaličku modrat.

„Né, Bello, ne! Neopouštěj mne! Miluju tě, Bello!“ Nechci si přiznat, že ty slova už neslyším. Stále doufám, že se zničehonic ozve její nádherný hlas, který se bude ptát po malé Renesmé. Ticho zachvátilo celou místnost. Bolest a úzkost mě objaly a staly se mými společnicemi pro tento okamžik, pro tento život. Už nikdy nic nebude jako dřív. A mohu za to já, to já jsem ji zabil. To já jsem souhlasil s její podmínkou, hloupou a umíněnou, jen aby ona měla malý kousek ze mne. Aby se necítila nepochopená, utlačovaná a nemilovaná. Byl jsem to jen já, kdo byl tak neopatrný, jen já.

„Edwarde, Edwarde! Co se děje?! Ó bože, je mi to tak líto, Edwarde!“ křičí Alice zoufale, když pohlédne na Bellino mrtvé tělo.

Je to pro ni také těžké, její hlas je pln bolesti. Určitě se cítí zlomená, ale pro mne je to horší, daleko horší. Zemřela mi moje jediná láska. Ta, na kterou jsem čekal celých devadesát let, a teď je nenávratně pryč. Mou vinou – sám jsem ji zabil. Já svými špatnými rozhodnutími, tím, že jsem se nedokázal ovládnout, svou neznalostí! A Renesmé! Ona žije jen díky Belle, ona jí věnovala svůj život, o který jsem ji připravil já. Kdyby byla normálním dítětem, nikdy by se to nestalo! Možná něco jiného, ale tohle rozhodně ne!

„Je to moje vina, to já jsem ji zabil! Svým rozhodnutím, svým chováním, svou lehkovážností…“ křičím.

„Nesmíš si to dávat za vinu, Edwarde! Ty za to přece nemůžeš! To nikdo nemohl tušit... panebože, já to mohla vědět!“ kvílí Alice nešťastně.

Pořád nevěřím tomu, co se stalo. Běžím k Bellinu bezvládnému tělu a tisknu svůj obličej na její. Už necítím její dech, její vůně slábne. Tisknu se k ní a najednou cítím něco mokrého. Slzy! Bello, ty žiješ! Zvedám obličej, abych ji mohl políbit a usmát se na ni, ale je to jen krutý omyl. Život si se mnou ošklivě pohrává. Jsou to moje slzy. Ano, moje. Už nikdy nebudu s ní.

„To jsi nemohla vidět, Alice. Je to tragédie. Všechno bylo naplánované. Tak bezchybné. Stačilo jen včas dostat jed do jejího těla. A já to nedokázal. Mohu za to jen já!“ říkám tišeji, ale stále zoufaleji.

„Edwarde, Alice, je nám to tak líto!“ Carlisle s Esme právě dorazili.

Sedím nehnutě vedle Bellina těla. Nemohu se jí jen tak vzdát. Přiznat, že nade mnou vyhrála smrt. Devadesát let jsem čekal na Bellu a proč? Abych jim sám zabil?

Vzpomenu si na Renesmé. Kde je? Naposledy jsem ji viděl s Rosalií. S tou zákeřnou potvorou. Vždycky byla proti Belle, ale od té doby, co zjistila, že Bella čeká dítě, byla na její straně, vždy proti nám. To ona ji podporovala, když se rozhodla si dítě nechat. Chytře se jí vetřela do přízně, jako slizký úlisný had, aby se pak mohla o malou Renesmé dělit. Tak to má teď štěstí, Bella je mrtvá. Má ji celou.

„Vždyť ona to takhle chtěla! Měla to tak dobře promyšlené! Už s ní prostě vůbec nepočítala, věděla, že umře!“

„Prosím? Kdo? Edwarde, o čem to mluvíš?“ Carlisle se snaží o normální tón, ale v jeho hlase je slyšet bolest.

„Rosalie! Ta bezcharakterní mrcha! To nemá cenu! Běžte pryč! Všichni! Vypadněte!“ Slyším se sípat.

Všichni poslušně opouštějí místnost. Alice se topí v slzách, objímá ji hrůza. Jasper pro ni přichází a odnáší ji pryč. Snaží se použít svou schopnost, moc se mu to nedaří. Můj žal je silnější.

Zůstal jsem sám. Sám s Belliným mrtvým tělem. Její duše odešla. Navždy mne opustila a můj život se rozpadl na milión kousků. Konec jejího života je i koncem mého života, jak jsem přísahal. Ale zanechala mi tu naši dceru. Musím se o ni postarat. Bella by si to tak přála.

Vstávám a znovu přicházím k Belle. Její obličej je bílý jako křída, rty tmavě modré. Hledí na mne jeden pár očí bez lesku a jiskry. Předtím sněhově bílý koberec přijal její krev s díkem, nyní je úplně rudý a přebytek krve z něj vytéká na podlahu. Oknem přichází do místnosti vlahý vánek s vůní fialek. Ta krev už se nikdy nesmyje.

O pět hodin později

„Edwarde, miláčku. Bella je mrtvá. Je to těžké, ale musíš se pokusit to překonat. Pojď, musíme zařídit všechny náležitosti. Pojď odsud,“ říká mateřsky Esme a kyne rukou ke dveřím.

„Ne. Ne. Ne. To se nemělo stát. Můžu za to já,“ šeptám.

„Ne, Edwarde, za to nikdo nemůže. Neříkej nesmysly. Všichni jsme se snažili, jak jsme nejvíce mohli. Teď je ale na čase, abychom to také vyřešili. Pojď odsud,“ říká Esme také tiše.

Zvedám se a odcházím s ní. V obýváku už všichni čekají s lítostivými výrazy. Emmett, jindy lehkovážný, tu teď sedí jako hromádka neštěstí. Nic nepředstírá, opravdu to tak cítí. Alice je úplně bez sebe, sedí a brečí. Mluví to za vše, umřela jí nejlepší kamarádka. Carlisle i Esme se snaží být silnými, ale v jejich myslích vidím, jak moc je odchod Belly zasáhl. Jasper se snaží na to nemyslet. Chce mi pomoct a používá svou schopnost, která zabírá jen trochu, ale dost na to, abychom tu mohli být s nimi. Jacob sedí mlčky v křesle a chce odejít za Bellou nahoru.

„Ne. To neuděláš! Ne! Nepůjdeš za ní!“ vrčím na něj.

„Tak to se pleteš, víš!? Šeredně se pleteš! Musím se s ní rozloučit!“ zalyká se slzami a běží nahoru. Nechám ho být, ostatně má pravdu.

A konečně – Rosalie. Sedí na pohovce, v náručí malou Renesmé, ve tváři také smutek, určitě fingovaný. Chci se do ní pustit, ale podívám se do její mysli, kupodivu, její smutek je skutečný. Jak to? Vždyť to věděla. Jdu k ní a do náručí beru Renesmé. Chvíli na mne kouká a pak se usmívá. Je jí tak podobná. Celá Bella. Kaštanově hnědé vlásky, stejný tvar oček, ale zelené. Moje oči před tím, než jsem se stal upírem. Stejný úsměv – je to malá Bella. Takové malé milé stvoření, které před pár hodinami zapříčinilo Bellinu smrt. Ne, za to mohu já. Nesmím dávat vinu Renesmé. Její výraz se zničehonic mění - je překvapená.

„Edwarde, né!“ křičí na mne poděšeně Rosalie. Nevím proč. Pak zjistím, že na malou Renesmé vrčím! Vracím ji zpátky Rosalii. Nechci a ani nesmím Renesmé z ničeho vinit.

„Edwarde, všechno okolo pohřbu jsme zařídili. Budou tu každou chvíli. Volali jsme Bellinu otci, je právě v jiném městě. Vrátí se zítra na obřad,“ sděluje mi Carlisle.

Pokynu mu hlavou a odcházím k Rosalii. Chci si znovu pochovat malou Renesmé, ta jediná mi zbyla po Belle. Moje památka, moje vzpomínka. Rosalie se bojí, abych jí něco neudělal, ale já ji ujišťuji, že jí rozhodně nechci ublížit. Jak bych mohl ublížit bytosti, které koluje v žilách Bellina krev!?

Rosalie na mne promluví: „Edwarde, je mi to líto. Nechtěla jsem, aby Bella zemřela. Vím, že mi to nevěříš a určitě si myslíš, že jsem chtěla Renesmé jen pro sebe, ale tak to není.“

„Máš pravdu, přesně to si myslím!“ Nechci ji poslouchat. Odcházím i s Renesmé nahoru k Belle. Chci, aby ji aspoň jednou viděla, i když to asi nebude hezký pohled. Musí znát svou matku.

„Tys ji zabil!“ křičí na mne Jacob. Nemám k tomu co říct, má pravdu.

„Co teď budeš dělat? A co Renesmé?“ ptá se najednou celkem klidněji.

„Nevím, Jacobe! Já vůbec nevím! Právě mi umřela moje životní láska a ty se mne ptáš, co budu dělat?! Takhle jsem si to nikdy nepředstavoval, když jsem čekal na to, až potkám někoho, s kým bych mohl být!“ řekl jsem tomu čoklovi důrazně. Ten má ale nápady. Na to bych se být v jeho pozici nikdy nezeptal.

„Promiň, jsem pitomec,“ řekl Jacob a odešel.

Šel jsem s Renesmé k Bellinu tělu. Naklonil jsem se nad ní, abych zjistil, jak teď vypadá její obličej. Byl už křídově bílý, sinaly. Její kůže se stala téměř průhlednou.Renesmé se na ni podívala se smutkem. Chápala, co se děje. Chápala, že jí právě zemřela matka, že jí věnovala svůj život.

A taková je po celou svou existenci. Vnímavá a chápavá. Má také dar - dokáže ostatním ukazovat své myšlenky. Stala se v životě jedinou mou radostí. Právě ke mne přichází, moje krásná dcera, tolik podobná Belle. Celá místnost se jejím příchodem rozzáří, i zvadlé květiny se najednou otáčejí za sluncem a vrací se do nich jejich ztracená pestrost. Snad je to náhoda, že vypadá právě na Belliných osudných devatenáct i přesto, že už uplynulo 60 let, 5 měsíců, 4 dny a 3 hodiny od doby, kdy se narodila a kdy se také stala ta věc. Ano, vím to přesně. Na to nikdy nezapomenu. Tento den se zapsal do mé existence jako nejhorší okamžik celého mého bytí.

Autor: Vesna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Den, na který nikdy nezapomenu: