Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Den, kdy se mi zhroutil svět...

10.10.2011 (16:00) • JoheeeCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 22× • zobrazeno 3607×

Edward

Napadlo vás někdy, co dokáže člověk, který se rozhodne pomstít se? Který se pomalu užírá a nemůže se smířit s tím, že prohrál? Někdo, koho málem považujete za svého přítele a nakonec se ukáže, že je to jen hloupá přetvářka? Víte, co dokáže nenávist? Já ano, bylo mi dopřáno poznat to na vlastní kůži…

***

Ten den, co se mi zhroutil život, bylo na leden překvapivě teplé počasí. Venku dokonce prozpěvovali ptáci a všude se vznášelo plno nádherných vůní, avšak žádná z nich se nevyrovnala té Bellině, která klidně oddechovala ležíc na posteli vedle mě. V domě bylo ticho, a to myslím doslova, protože jsem nikde nezaslechl ani jedinou zbloudilou myšlenku.

Bella se probudila a protáhla, a když si všimla, že ji pozoruji, zrudla a sklopila pohled. Rukou jsem jí zvedl bradu a vtiskl jí krátký polibek, než jsem vstal a šel zjistit, proč je v domě takový klid. Prozkoumáváním jednotlivých pokojů jsem se nezdržoval, díky své schopnosti jsem věděl, že tam nikdo není, a rovnou sešel do obývací místnosti, kde jsem tušil nějaký vzkaz.

A také, že jsem se nepletl. Na stolku ležel bílý papír popsaný drobným písmem:

Edwarde, byli jsme pozváni ke Quileutům, Jacob slaví narozeni a pořádá oslavu. Měli jsme to před tebou utajit, protože ti prý chystá nějaké překvapení. Neptej se mě proč, ve vlkodlačí hlavě se upír těžko vyzná, ty bys to měl vědět nejlépe. Máš přijet i s Bellou okolo poledne.

Esme

Hleděl jsem na ten list papíru a snažil se uspořádat si myšlenky. Proč by mi Jacob chystal překvapení? Nikdy jsme nebyli nijak zvlášť dobrými přáteli, ani mi nedlužil žádnou laskavost. Neměl jsem z toho dobrý pocit, cítil jsem, že se něco chystá.

„Co to je?“ vytrhla mě Bella z přemýšlení, když ke mně natáhla ruku, kam jsem jí po chvíli zaváhání vložil dopis. Sledoval jsem, jak její oči putují z jedné strany papíru ke druhé, od jednoho řádku k druhému a jak se jí na tváři zračí stále větší a větší úsměv. Když dočetla, odložila papír a skočila mi kolem krku.

„To je skvělé!“ zajásala a vtiskla mi vroucí polibek. Byla opravdu nadšená, zřejmě ji naše nevyhlášená „válka“ mezi mnou a Jacobem musela hodně trápit.

„Jo, to je,“ řekl jsem zdráhavě a trochu uměle se usmál. „To je…“

„Děje se něco?“ zeptala se Bella a zmateně se mi zadívala do očí.

„Ne, co by se mělo dít? Jen jsem zvědavý, co si pro mě Jacob připravil.“ To byla pravda.

Jasně jsem viděl, že jsem ji tím nepřesvědčil, ale ona už to dál neřešila a šla si připravit snídani.

Já však cítil neblahou předtuchu, která mě neopouštěla, ani když jsme se vydávali směrem k rezervaci. Proč jsem měl pocit, že se dnes stane něco velkého? Pocit, že když jsem dnes krátce před polednem překročil práh našeho domu, udělal jsem největší chybu svého života?

***

V půl druhé jsme už přijížděli k La Push, kde jsem již z dálky viděl lesknoucí se auta mé rodiny. Něco se mi na tom ale nezdálo. Auta nebyla pečlivě zaparkovaná vedle sebe, jak u nás bývalo zvykem, ale ledabyle roztroušená v blízkosti Jacobova obydlí, jako by je někdo opustil ve velkém spěchu.

Zajel jsem s Volvem vedle Emmettova džípu, který měl dokonce nedovřené přední dveře, a pomohl Belle vystoupit. Bella se rozhlížela po okolí, zřejmě pátrala po mé rodině, nebo se snažila zaslechnout nějakou známku oslav.

„Kde všichni jsou?“ Podívala se na mě s otazníky v očích.

Pokrčil jsem rameny a zaposlouchal se. Nic. To bylo zvláštní… Pak jsem si všiml listu papíru přišpendleného ke vchodovým dveřím. Okamžitě jsem se k němu s Bellou v závěsu vydal.

Nazdar Edwarde!

Stálo tam rukopisem, který jsem neznal, a z toho jsem vyvodil, že asi bude Jacobův. Četl jsem dál:

Asi se divíš, že vás tady nikdo nevítá, ale všichni jsme se vydali na pláž, kde na tebe čeká tvé překvapení. Už se nemůžu dočkat! Věřím, že tohle bude den, na který jen tak nezapomeneš, ba možná ti dokonce změní život!

Jake

P.S. Doufám, že jsi s sebou vzal Bellu.

Dočetl jsem a tísnivý pocit, který mi svíral vnitřnosti, ještě zesílil. Stále jsem se nemohl zbavit dojmu, že dnes se něco chystá. Něco velkého. Něco, co mi změní život…

Bella, která mi celou dobu nahlížela přes paži, se rozesmála.

„Ano, to je pro Jakea typické… Tak pojď, sama jsem zvědavá!“ Popadla mě za ruku a táhla směrem k pláži. Její nadšení mě trochu uklidnilo a já se po chvíli zaváhání vydal za ní.

***

Jak jsme se blížili k moři, začal jsem postupně slyšet útržky myšlenek, které však nedávaly naprosto žádný smysl. Slovníky? Přesně tohle jsem nesnášel… U Belly jsem si už zvykl na to, že se toho od její mysli moc nedozvím, ale u ostatních? V žádném případě! Ale mělo to i své výhody: pravděpodobně jsem byl upír s nejlepší znalostí jazyků na světě. Aniž bych se o to prosil.

Bella se mě najednou pustila a rozběhla se napřed.

„Bello, ne! Počkej!“ Ten tísnivý pocit se vrátil, ale s mnohem větší silou. Tentokrát mi ty vnitřnosti málem drtil.

Trochu jsem zvýšil svou rychlost, abych Bellu dostihl, ale ta se najednou zastavila a zůstala zírat na to, co spatřila a co mi zůstávalo skryto za stromy.

„Co to…?“ uniklo jí ze rtů. Doběhl jsem ji, a když jsem uviděl to „překvapení“, přeběhl mi mráz po zádech.

Na pláži stáli do půlkruhu ve velkých rozestupech členové mé rodiny, kteří byli z každé strany svírání jedním vlkodlakem. A bylo mi jasné, že dobrovolně tam nebyli. Uprostřed stál Jacob usmívající se na všechny strany.

„Á, Bello, Edwarde, konečně!“  Každému z nás pokynul hlavou. „Už jsem se bál, že nepřijdete, a to by byla škoda. Věčná škoda…“ Předvedl na tváři úctyhodný smutný výraz, ale každému bylo jasné, že je to jen dobrý herec.

„Jacobe, co to má znamenat?“ zeptal jsem se a sevřel Bellu pevně ve svém náručí, kdyby jí chtěl někdo ublížit.

„Co to má znamenat? Nevidíš? Překvapení!“ Spráskl ruce a rozesmál se na celé kolo.

„Ty!“ zakřičel Emmett a rozběhl se k Jacobovi. Než však stačil doběhnout třeba jen do poloviny, ležel na zemi pod váhou dvou vlků, kteří si dávali náramný pozor, aby se jim nevyškubl.

„Ale no tak, Emme! Něco jsem vám snad řekl, ne? Žádné vyrušování, prosím, víš přece, co se potom stane.“ Jacob kývl na ty dva vlkodlaky, kteří stále se zmítajícího Emmetta zvedli a bez zaváhání mu utrhli levou ruku. Můj bratr zařval a zbývající rukou se ohnal po vlkovi po své levici. Rychle byl však znovu znehybněn.

Cítil jsem, jak sebou Bella trhla a začala vzlykat. „Jakeu…“

„To stačí, Emmette! Nechceš přece, aby se tady Rosalii něco stalo,“ řekl Jacob zcela ignorujíc Bellu, přestože jsem viděl, jak sebou, když vyslovila jeho jméno, škubl, přesunul se k Rose a rukou jí přejel po tváři. Ta zkroutila obličej, jako by to bylo něco nechutného.

„Ty psisko! Opovaž se jí zkřivit jedinej vlásek a bude to to poslední, co ve svým podělaným životě uděláš!“ Emmett se znovu začal vzpouzet, Ale rychle toho nechal, když si všiml, že Jacob pevně svírá Roseinu hlavu a chystá se trhnout.

„Emmette, trochu se, prosím, ovládej, nebo budu nucen  provést náležitá opatření.“ Významně se podíval na své ruce.

„Emmette, klid, určitě to půjde vyřešit nějak rozumně,“ zasáhl Carlisle snažíc se zachránit situaci. Emmett poraženě sklonil hlavu, byla na něm jasně vidět ta frustrace z jeho bezmocnosti.

Zbytek rodiny dělal, že to nevidí, asi se báli, aby se něco podobného nestalo i jim. Bylo mi z toho zle.

Jacob se potěšeně usmál. „Kde jsme to skončili?“ zeptal se, přestože to musel moc dobře vědět. Měl to do puntíku naplánované.

„Ptal jsem se, co má tohle všechno znamenat.“

Jacobova  ústa se ještě víc roztáhla, až jsem si byl jistý, že mu musí každou chvíli prasknout koutky. „Dobře, Edwarde, půjdu tedy s pravdou ven-“

„To bys byl moc hod-“

„Nepřerušuj mě!“ zakřičel a já si všiml tiku v jeho pravém oku. Bože, co se to s ním jen stalo? „Nepřerušuj mě,“ řekl už o poznání klidněji. „Víš, nikdy jsem se nesmířil s tím, že to ty jsi získal Bellu. To mě doopravdy miluje! Tys jí jenom popletl hlavu, ale dlouho by vám to stejně nevydrželo. Vlastně vám chci jenom pomoci…“

„Zešílel jsi!“ vydechl jsem.

„Ano, asi už to tak bude. A musím přiznat, že je to krásný pocit…“ Zahleděl se kamsi do dálky a vypadal duchem nepřítomen. Než jsem však stačil cokoliv podniknout, zavrtěl hlavou a znovu se usmál. „Zešílel jsem láskou k Belle.“

„Jakeu! Co se to s tebou stalo? Já…“ Bella nechápavě zakroutila hlavou.

„Ty mlč! To ty za to můžeš!“ Jacob se opět přestával ovládat. „Dělal jsem pro tebe první poslední a co za to? Odkopla jsi mě jako psa!“

Málem jsem ze rtů vypustil kousavou poznámku, ale Bella klepající se v mém náručí mě přiměla ovládnout se. Bohužel Emmetta, když už byl Jacob zase v dostatečné vzdálenosti od Rosalie, nic nedrželo.

„Vždyť nic jiného nejsi!“ křikl na něj.

Jacobovi se nebezpečně blýsklo v očích a postavil se naproti Emmettovi. „Sbohem, pijavice.“ Ušklíbl se, kývl na své poskoky a za chvíli už z Emmetta zbyly jen kusy kamene, které za pár vteřin zachvátily plameny.

Všichni jsme naráz vykřikli a Rose padla do prachu. Jasper s Carlislem se začali zmítat, ale oba po chvíli poznali, že je to beznadějné. Mě však nikdo nedržel, a tak jsem pustil Bellu, která za mnou volala, ať se vrátím, a rozběhl se vytřískat tomu psisku blechy z kožichu. Ale povedlo se mi dát mu jen jedinou ránu, než mě popadli dva vlci a já se stal stejně bezmocným jako zbytek rodiny.

Jacob se znovu zasmál a mnul si přitom čelist, kam jsem ho před okamžikem udeřil. Normálnímu člověku bych tím oddělil hlavu od těla, on však jen párkrát zakroutil krkem a po mém výpadu nebylo ani památky.

„Edwarde, nechceš přece skončit jako tady tvůj bratříček…“ Pohlédl mi do očí a já mu pohled zpříma opětoval.

„Mám na vybranou?“ zeptal jsem se s ironií v hlase, kterou jsem se snažil překrýt své zoufalství. Nebyl jsem si jistý, jestli se mi to úplně povedlo.

„To je jenom na tobě, kamaráde.“ Ušklíbl se. „Bello, pojď ke mně.“ Kývnul na mou lásku. Ta však stála jako přikovaná s jasně patrným strachem v očích, které upírala na to, co zbylo z Emmetta. „No tak, Bello, nechceš přece, abych čekal,“ řekl už trochu otráveně. Bella se k němu váhavě vydala. Snažil jsem se dát jí znamení, aby utekla, že bychom se pokusili vlky trochu pozdržet, ale ona měla oči jenom pro Jacoba. Přišlo mi, jako by ji děsil a fascinoval zároveň. Bože chraň…

Edwarde! Uslyšel jsem najednou, jak na mě Jasper volá v myšlenkách. Musíme něco udělat! Nepatrně jsem kývnul hlavou. Až řeknu teď, začneme se bránit, ostatní se k nám snad přidají, až nás uvidí. Takže, tři, dva jedna… „Teď!“ vykřikl jsem a dal vlkovi po mé levici ránu. Ten na chvíli ztratil přehled, takže jsem se mu mohl vyškubnout a pustit se do toho po mé pravici. Za chvíli už oba mí věznitelé nevěděli o světě.

Rozhlédl jsem se, abych zjistil, jak jsou na tom ostatní, kteří se k nám s Jasperem okamžitě přidali. Ten pohled mě více než vyděsil… Jediní, kteří stále ještě bojovali o život, byli Carlisle s Jasperem. Zbytek rodiny už byl buď na kusy, nebo se k tomu brzy schylovalo. Rose jen odevzdaně stála, když ji trhali, s úsměvem na rtech a s pohledem upřeným na ostatky svého manžela. Tato naše bitva byla předem prohraná.

Vyhledal jsem Bellu a spatřil, jak ji Jacob táhne do lesa pokoušejíc se zmizet. Když uviděl, že je pozoruji, kývl na mě, abych je následoval. Naposledy jsem se rozhlédl po té spoušti, kterou zalévala krvavá záře věstící příslib blížící se noci, a rozběhl se za láskou svého života.

***

Běžel jsem po její vůni už téměř hodinu, když jsem konečně zaslechl Jacobovi myšlenky. A v nich jsem spatřil Bellu… Byla ve strašlivém stavu, ale stále dýchala. Za chvíli jsem je už uviděl. Byli na louce. Na naší louce!

Bella ležela schoulená do klubíčka v jejím středu a tiše vzlykala. Jacob, teď už zase přeměněný v člověka, nad ní stál a v očích se mu zračila… láska? Ne, to není možné, jak by mohl takový netvor vůbec milovat? Když si mě všiml, veškerá lidskost z něj rázem vyprchala a on zase nasadil svůj šílený úsměv.

„Trochu jsi mi se svou rodinou zkřivil plány, Edwarde… Ale nevadí, teď už jsou stejně všichni mrtví a já mohu dokončit to, co jsem začal. Víš, proč tohle všechno dělám? Proč se ze mě stalo tohle… monstrum?“ Slovo monstrum vyplivl, jako by to bylo něco odporného. „Protože tě nenávidím, víš? Nenáviděl jsem tě za to, že jsi měl všechno, co sis mohl přát, za to, že to tys byl v Belliných očích ten ‚pan dokonalý‘! Kdybys neexistoval, všechno by bylo jednodušší. Já bych byl s Bellou a oba bychom byli nejšťastnějšími lidmi na světě. Ale to ne! Ty ses sem prostě musel vetřít, přestože tě nikdo nežádal, musel jsi zase všem ukázat, kdo je tady pán a kdo jeho poslušný pes.“ Usmál se.

A v tom mi to došlo. On věděl, že se to stane, věděl, jak Emmett na jeho poznámku o psovi zareaguje. Žádné plány jsem mu já s mou rodinou nezkazil, on věděl, že se to stane. A také věděl, že já to vím. Jak je to možné? Na mysl se mi drala odpověď, ale já si ji odmítal připustit. Ale ta odpověď byla stále neodbytnější: Alice! To slovo se mnou doslova otřáslo… Ale vše zapadlo na své místo.

Tak proto ty Aliciny pohledy posledních pár dní, ve kterých jsem se nedokázal vyznat, proto si poslední dobou v mé přítomnosti stále dokola opakovala část zřejmě své vlastní básně.

Dlouhými kroky se ten čas blíží,

kdy tvá milá skoná za mříží.

Už nedočkavě vyhlížím tu dobu,

kdy se na svět bude dívat ze dna hrobu.

Nenapadlo mě, že by v tom mohlo být skryté poselství. A pak jsem si uvědomil, že když jsem opouštěl to místo, kde jsem přišel o svou rodinu, Alici jsem nikde neviděl. Bože, tak je to pravda…

Jacob poznal, že jsem si uvědomil tu hrůznou pravdu a roztáhl ústa do ještě širšího úsměvu. A v tom z lesa vykročila dívka, kterou jsem ještě včera považoval za svou sestru a nejlepší přítelkyni v jedné osobě, ale ke které jsem teď už necítil nic jiného, než nenávist. Než jsem ji ale mohl začít proklínat, potřeboval jsem si něco vyjasnit.

„Proč, Alice? Proč to všechno? Proč jsi to udělala?“ zeptal jsem se zničeně. Podívala se na mě a její výraz byl snad ještě bolestnější, než ten můj.

„Musela jsem, Edwarde. Ona nám překážela! Bránila nám ve štěstí!“

„O čem to mluvíš?“

„Víš, já tě vždycky milovala… A Bella nám jen překážela! Tys mě přece kdysi taky miloval! Předtím, než jsem si přivedla Jaspera, což teď považuji za osudovou chybu. Bez něho by sis nenašel Bellu a my bychom byli spolu! Můžu za to já… Ale co jsem způsobila, můžu napravit. A napravím to právě dnes!“ A než jsem stačil cokoliv udělat, vytáhla ze zadní kapsy nůž a vrazila ho Belle do hrudi. S posledním výdechem se na mě Bella podívala a v očích se jí zračilo tolik lásky, že se mi z toho až zatočila hlava.

A poprvé v životě, v ten den, který začal tak pěkně, ale skončil peklem, v den, kdy se mi zhroutil svět, se poprvé prolomily zábrany její mysli a já konečně mohl na okamžik spatřit její myšlenky. Bylo v nich tolik citů, tolik lásky! Jak jsem si mohl kdy vůbec myslet, že nikdo nemiluje více než já? Po tom, co jsem uviděl velikost její čisté, neposkvrněné lásky k mé osobě, jsem se musel za svou sobeckost až zastydět.

Bylo to jen na pouhý okamžik, ale na okamžik, na který budu vzpomínat až do konce své věčnosti. Pak její srdce navždy dotlouklo a po její mysli zůstala jen prázdná díra v už tak dost šedivém světě.

Padl jsem na kolena a schoval hlavu do dlaní. Jako z dálky jsem uslyšel Jacoba, jak křičí na Alici, že tohle si nedomluvili. Pak jsem zaregistroval zvuky boje, které též po chvíli utichly. Nezvedl jsem hlavu, nezajímalo mě, jak souboj dopadl. Chtěl jsem se už jen navždy utápět ve své bezmocnosti, ve svém žalu.

Přišlo mi, že už tam tak klečím hodiny, když jsem uslyšel smích. Smích? Zvedl jsem hlavu a uviděl Jacoba, jak stojí nad ostatky mé teď tolik nenáviděné sestry a pozoruje mne. Spatřil jsem v jeho očích úplnou spokojenost. Zřejmě Bellu nemiloval tak, jak jsem se domníval, pokud vůbec. Usmál se na mě. Smál se mému utrpení…

„Nejlepší narozeniny, jaké jsem si kdy mohl přát!“ Vzdychl a pomalým krokem odkráčel, doufám, že do horoucích pekel. Však ještě dlouho poté, co odešel, tu zůstával jeho smích jako můj jediný společník v mé temné budoucnosti.

Třetí osoba

Na louce klečel muž, vlastně to byl ještě chlapec, a celým tělem dával najevo své zoufalství. Klečel tam ještě dlouho poté, co se setmělo, dlouho poté, co tělo jeho milované ztratilo barvu a zcela vychladlo. Chtěl tam tak zůstat do konce své věčnosti…

Však za pár dní ho našli nějací turisté, a když ho spatřili, jak klečí nad mrtvolou dívky, vyvodili z toho jen jediný závěr.

Ale pro Edwarda to znamenalo jen to, že padesát let své ztracené a bezvýznamné věčnosti stráví v nějaké zatuchlé cele.

Ano, Jacobe, navždy na ten den budu vzpomínat jako na den, kdy se mi zhroutil svět…

Jednorázovky nejsou zrovna můj šálek čaje, takže bych byla moc ráda, kdybyste mi napsali svůj názor, popřípadě kritiku. Děkuji...

Autor: JoheeeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Den, kdy se mi zhroutil svět...: