Alternativní povídka. Krátký úryvek s Jasperova života, poté co ho Alice opustila, aneb jak to vypadá, když se Jasper projednou rozhodne své city 'otisknout na papír'. Může Jasperovo počínání způsobit i štastný konec? Jukněte a uvidíte.
31.01.2010 (15:30) • Jateer • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2154×
Seděl jsem za stolem a skrz okno pozoroval zářivou oblohu plnou hvězd, které se mi kdysi zdály krásné. Nyní mi, roztroušené po celé obloze, připomínaly mé srdce, stejně tak nekonečně rozptýlené v prázdném prostoru mé bolesti.
Nepotřeboval jsem sedět, kdybych nechtěl, ale moje myšlenky mě donutily sednout si, vytáhnout prázdný list papíru a ťukat tužkou o stůl s rostoucí zoufalostí, která se v neviditelných vlnách vzdouvala místností.
Byl jsem si jistý, že být se mnou v místnosti nějaký člověk, jistě by už dávno utekl s beznadějí ve svém nitru, kterou bych mu neúmyslně přivolával.
Ano, na city jsem byl expert, ale pokud ovšem šlo o ní... Jako by všechny mé schopnosti utekly daleko ode mě.
Takové to nejspíš bylo pro ní... Pro mou krásnou a jedinou lásku mého života.
Pero v mé ruce se už už připravovalo započít první řádky, ale s těmito vzpomínkami se mi vrátila lítost a ruka mi ochable spadla na pracovní desku.
Uběhl ještě nějaký čas, než jsem konečně začal.
1.2.2009, Bear Island, Minnesota
Drahá Alice,
Ne, to není to správné oslovení.
1.2.2009, Bear Island, Minnesota
Drahá Alice,
Moje milovan-
Sakra!
Zmačkal jsem papír a nechal ho ležet někde před sebou.
1.2.2009, Bear Island, Minnesota
Nezlob se na mě za mé oslovení, mé přesvědčení, tam někde hluboko uvnitř mi říká, i když možná lže, že tebe by nemohlo urazit nic co jsem Ti řekl. Mimo naše poslední dny.
Nevěděl jsem jak začít, ale vím co bych Ti rád řekl.
I přes to, že jsem vždy akceptoval Tvá rozhodnutí a nebránil Ti nikdy v ničem, co bys byť jen chtěla udělat a tvářil se, že se smířím nebo, že se dokážu smířit s tím, jak jsi se rozhodla, tak pravdou je, že to jsem já nikdy nedokázal.
Mé srdce vyhaslo právě v okamžik, kdy jsem Tě nadobro ztratil a už nedokáže nikdy hořet tak, jako když hořelo pro Tebe, má jediná lásko.
Jeden můj roztřesený nádech.
Jsem bláhový, když Tí píši to, co jsem Ti už řekl, ale neovládám Tvé schopnosti, abych věděl předem, zda to číst budeš nebo ne. Víš, že city raději ukazuji, než vyjadřuji, ale tak silné city jako ty, které jsem ukazoval Tobě, by nikdy nestačily na to, aby naplnily celý oceán a všechny jsou jen pro Tebe.
Když jsem Tě poznal, nevěřil jsem, že vůbec někdo může uchovávat city takového rozměru, ale dával jsem Ti je celým srdcem, protože Tobě bych dal, co bych Ti na očích viděl a v Tvé duši cítil.
To, co říkám, už dávno víš, přes to, že jsi mě možná tam na louce tak úplně neposlouchala. Chci, abys věděla, že Ti nic z toho nevyčítám, že i přes to, že mé srdce pláče, když Tě vidím odcházet, Ti nemůžu nic přikazovat, jen se marně pokoušet zastavit Tě.
Alice, jsi pro mě víc než si myslíš, přišla jsi do mého života a celý ho rozzářila, jsi už navždy mou součástí, vím už jistě, že bez Tebe žít nedokážu, ať chceš nebo -
„Nechci...“ zašeptal jemně hlásek kdesi za mnou.
Poznal bych ji na míli daleko, ale ten dopis mi vzal mé vnímání okolního světa. Na chvilku jsem si myslel, že je to stále jen přelud v mých představách, pak ale vstoupila do místnosti a mě připadalo, jako by někdo rozsvítil.
Přemítal jsem v hlavě nad možnostmi a můj mozek dával dohromady kusy skládanky.
CVAK!
Zapadly do sebe, jako by tam odjakživa patřily.
Mé pocity ted vířivě poletovaly v mé hlavě.
„Alice...“ nechal jsem svá slova vyznít do ztracena, tak jako to před chvílí udělala také.
Nepraštil jsem se do hlavy? Nebo jsem usnul? Už to mám za sebou?
Pro jistotu jsem sevřel pěsti a zase je otevřel a pak pomalu, opravdu pomalu, jako bych se bál, že když se otočím, přelud zmizí a mě zůstane jen zklamání, jsem naklonil hlavu na stranu, vdechl vůni Anděla a otočil se.
Byla tam, stála tam a nervózně se usmívala.
Kdyby to bylo možné, řekl bych, že plakala, i když se jí po tvářích slzy nekoulely, její hluboké oči věrně tento stav vyjadřovaly.
Bezděky jsem natáhl ruku dopředu a pak už jsem, ani nevím jak, svíral Alici v náručí a rozhodně jsem nevypadal, že jí pustím...
Jak doba plynula, začal jsem si uvědomovat plný význam jejích slov.
Odtáhla se a podívala se na mě.
„Poznala jsem sama, že bez Tebe jsem ztracená, a, a... všechno mě moc mrzí.“
Už nechce být beze mě?
Náhle se jí přes obličej roztáhl úsměv.
„Nechci...“
Konec
Autor: Jateer (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Dedicated to my Angel:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!