Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Dědeček

11.02.2011 (15:15) • MrsCullenova • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2443×

Vystoupil jsem z auta. Stačily tři kroky přes trávník, pět dunivých kroků po dřevěných schodech a další čtyři hlasitější kroky přes verandu. Hlavou se mi míhaly děsivé myšlenky.
Nevěděl jsem, co mě čeká za těmi dveřmi. Bude tam sedět moje milovaná Bella, nebo to bude někdo jiný, koho spatřím?

Zhluboka jsem se nadechl, donutil svou mysl zastavit a zaťukal jsem.

Za dveřmi se objevil vítající obličej doktora Cullena.
„Dobrý den, Charlie,“ řekl a tvářil se zaskočeně. Nečekal mě snad? Měl jsem tušení, že se Jacob zmínil o mé návštěvě. Měl tu někde také být.
„Carlisle,“ pozdravil jsem ho, asi moc upjatě. „Kde je Bella?“
„Tady jsem tati,“ ozval se vysoký, lehce zvonivý hlas odněkud z obýváku.

Chvíli trvalo, než mi došlo, že to volala Bella.
Seděla na pohovce, ale vypadala nějak jinak. Poznával jsem její barvu a délku vlasů, to však bylo vše. Její kůže byla nezdravě bílá, oči měla podivně světlé, její hlas neměl nic společného s tím hlasem, který jsem tak dobře znal. Ale na to, že prodělala smrtelnou nemoc, vypadala až moc dokonale. Byla to krásná mladá žena, ale nemohl jsem v ní poznat svou Bellu. Co s ní je? Měl jsem o ni strach. Hledal jsem alespoň maličkost, abych si mohl být jistý, že je to ona. Nenašel jsem nic. Najednou se dostavila vlna hněvu. Kdo z ní udělal tohle? Kdo mi vzal mou malou, nevinnou holčičku? Který z Cullenů za to může? Je jisté, že není normální člověk…

„Jsi to ty, Bello?“ zeptal jsem se tiše. Bál jsem se odpovědi.
„Jo, ahoj tati.“
Musel jsem se zhluboka nadechnout, abych se uklidnil.

„Ahoj Charlie,“ pozdravil mě Jacob, „jak se vede?“
Otočil jsem se na něj a probodl ho zlostným pohledem. Musel jsem se otřást, když jsem si vzpomněl na dnešní odpoledne. Fuj.

Znovu jsem se zahleděl na Bellu. Pomalu jsem přistoupil blíž k ní. Najednou jsem měl pocit, že za to všechno může Edward. Střelil jsem po něm rozhněvaným pohledem. 
Pak jsem svým pohledem zabloudil zpět k Belle.
„Bello?“
„Jsem to vážně já,“ odpověděla a já zatnul čelist.
„Promiň, tati.“
„Jsi v pořádku?“ Byla to hloupá otázka. Věděl jsem, že není v pořádku. I tak jsem se musel zeptat.
„Je mi vážně skvěle. Už jsem zdravá jako rybička.“
„Jake mi řekl, že to bylo… nutné. Že jsi umírala.“ Jako bych ta slova ani neuměl vyslovit. Bylo mi těžce z pomyšlení, že moje dcera, moje malá nevinná Bella umírala.

Znejistila. Trochu se zachvěla, přitulila se k Edwardovi a dítě, které tiskla v náruči, si přivinula víc k sobě.

„Jacob ti říkal pravdu,“ odpověděla.
„Alespoň někdo,“ zavrčel jsem. Tu poznámku jsem si nemohl odpustit.

Zatvářila se zdrceně. Rty se jí zkřivily do úšklebku a obličejem jí projela lítost. Zavrtěla se na gauči a dítě v náručí sevřela ještě pevněji.

Hněv byl ta tam, teď  jsem byl šokovaný.
„Aha, tak to je ona. Ta sirota, o které Jacob říkal, že ji chcete adoptovat.“ vydechl jsem.
„Moje neteř,“odpověděl Edward.
No to ne. Zase mi lhal?
„Myslel jsem, že si svou rodinu ztratil,“ obvinil jsem ho.
„Ztratil jsem rodiče. Můj starší bratr byl adoptovaný, stejně jako já. Pak už jsem ho nikdy neviděl. Ale když on a jeho žena zemřeli při autonehodě a zanechali po sobě jediné dítě bez dalších příbuzných, soudy mě našly.“
Ach, chudák děvče. Je od něj milé, že nechce tu malou princeznu nechat na pospas krutému životu. Na chvíli jsem se nechal unést jeho povídáním.

Najednou to dítko usazené v Bellině náručí vykouklo. Trvalo asi necelé dvě vteřiny a zase se schovalo pod vlasy mé dcery.

„No páni… to je ale krasavice.“
„To ano,“ přitakal Edward.
„Ale to je velká zodpovědnost. A vy dva jste teprve na začátku.“ To byla pravda. Oba byli neskutečně mladí na výchovu dítěte.

„Co můžeme jiného dělat?“ zeptal se Edward s tázavým pohledem v těch ledově zlatých očích. Přejel svou rukou po tvářičce malé holčičky. Zlehka se dotkl prstem jejích úst. „Ty bys ji odmítl?“

„Ehm. No.“ Nevěděl jsem co říct. Byl jsem zaskočený. Tohle krásné dítě bych nikdy neodmítnul. Ale já už jsem si v životě zažil svoje. Jedno dítě už jsem vychoval, ale oni jsou mladí. „Jake povídal, že jí říkáte Nessie.“

„Ne, neříkáme!“ vykřikla Bella. Její hlas byl ostrý, lekl jsem se.
„Jmenuje se Renesmé,“ řekla o trochu klidněji.
„Co ty si o tom myslíš? Třeba by Carlisle a Esmé mohli –“
„Ona je moje,“ přerušila mě Bella.
„Uděláš ze mě dědečka takhle brzy?“ Snažil jsem se žertovat. Spíš to znělo jako výčitka. Představa mít vnučku nebyla zas tak špatná.
„Carlisle je taky dědeček,“ usmál se Edward. Nevěřícně jsem se po Carlisleovi ohlédl a odfrkl si. Musel jsem se zasmát. „No, hned se cítím líp.“

Koukl jsem na Renesmé. Uchvátila mě. Tak dokonalé dítě jsem ještě nikdy neviděl.

„Teda, jeden na ní může oči nechat.“
Nessie se ke mně naklonila a nakrčila nos. Nevěřícně jsem na ni zíral. Poprvé se mi pořádně zadívala do obličeje a já si ji mohl prohlédnout. To nebylo možné. Renesmé byla dokonalá kopie Belly a Edwarda. Snažil jsem se v hlavě počítat měsíce. Jak dlouho jsem Bellu neviděl? Nemůže být jejich? Ne, to je nesmysl. Nemůže to být jejich dítě. I když po dnešním dni, plném překvapení, už jsem si ničím nemohl být jistý.

Někdo mě poplácal po zádech. Jacob se ke mně sklonil a tiše mi zašeptal do ucha. „Jen co musíš vědět, Charlie. Je to v pořádku. Ujišťuju tě.“ Měl pravdu. Polkl jsem a přikývl. Nechtěl jsem vědět žádné podrobnosti těch nesmyslných věcí. Na obyčejného člověka je toho za jeden den až příliš.

„Nechci vědět všechno, ale už bylo dost lží,“ ucedil jsem skrz zaťaté zuby.
„Promiň,“ řekl Edward klidně, „ale musíš znát verzi pro lidi, je pro tebe důležitější než pravda. Zasvětíme tě do tajemství, ale podstatná je ta oficiální verze. Můžeš se spokojit se lží kvůli nim?“

Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil úplný smysl jeho slov. Zase mnou zmítalo nadpřirozeno. Rozzlobilo mě to, až sem zafuněl. Vzhlédl jsem k Belle. „Mohla jsi mě varovat, děvenko.“
„Opravdu bych to tím nějak usnadnila?“ zeptala se.
Zamračil jsem se a klekl si před ní na studenou podlahu.
Renesmé ke mně natáhla růžovou ručičku. Bella ji však zachytila a přitiskla zpět ke svému hrudníku.
„Páni,“ vydechl jsem s úžasem, když jsem spatřil její dokonalé malé zoubky. „Kolik jí je let?“
„Ehm…“ zaváhala Bella.
„Tři měsíce,“ odpověděl bez váhání Edward a po chvilce dodal, „nebo spíš je velká jako tříměsíční dítě, víceméně. V některých ohledech je mladší. V jiných zralejší.“

Bože! Tři měsíce a má všechny zoubky? Co se to tu děje? Zralejší? Jak to k sakru myslel?
Všechny ty myšlenky mě vytočili. Začal jsem zase zuřivě lapat po dechu.

Nádech, výdech, nádech, výdech. Musel jsem se párkrát zhluboka nadechnout, než jsem se zase uklidnil.

Renesmé na mě zamávala. Okouzlující. Facinovalo mě to.
„Říkal jsem, že je mimořádná.“ Šťouchl do mě loktem Jacob. Trochu jsem ucukl. „Jsem pořád ten samej člověk jako dřív. Prostě předstírej, že se tohle odpoledne nestalo.“
Při té vzpomínce se mi zatmělo před očima. Udělalo se mi zle, přikývl jsem.

„Ale jakou v tom hraješ roli ty, Jaku?“ musel jsem se zeptat. „Kolik toho ví Billy? Proč jsi tady?“ Zahleděl jsem se mu do tváře a čekal na odpověď.
„No, mohl bych ti všechno vyprávět – Billy ví naprosto všechno – ale byla to spousta věcí o vlko-“

„Ne,“ přerušil jsem Jacoba svým protestem. Dnes už žádní vlkodlaci. Nikdy už žádní vlkodlaci. Už o tom nechci slyšet. „To je jedno,“ dodal jsem.
Jake se pousmál. „Všechno bude super, Charlie. Prostě se snaž nevěřit všemu, co tady vidíš.“

„Kéž by to šlo,“ zamumlal jsem si pod vousy.

„Húú!“ někdo zařval. Lekl jsem se a trhl sebou. Byl to ten velký černovlasý kluk.
„Jedeme, Gators, jedeme!“
Vyskočil jsem a společně se mnou i Jake. Ostatní jakoby ztuhli. Když jsem se vzpamatoval, pohlédl jsem směrem k televizi, kde zápas běžel.
„Florida vede?“ zeptal jsem se.
„Právě dali první touchdown,“ potvrdil mi. Podíval se směrem ke gauči, kde seděla Bella, zahýbal obočím. „Bylo na čase aby tady někdo konečně zaskóroval,“ utrousil a  obrátil svou pozornost zpět k televizi. Zhluboka jsem se nadechl a posadil se na volnou židli.
„No,“ povzdychl jsem, „tak se podíváme, jestli se udrží ve vedení.“

Během obou zápasů, které jsem nepříčetně sledoval, má mysl stále pracovala. Když zápas skončil, začaly zprávy a já ještě chvíli tiše seděl.
Došel jsem k závěru, že Nessie musí být jejich dcera. Byla jim oběma moc podobná na to, aby byla cizí.

„Necháš Billyho a mámu čekat, Charlie? Neboj, Bella a Nessie tu budou i zítra. Nepojedeš se nadlábnout, co?“ zeptal se Seth.
Nevěřil jsem mu. Bál jsem se, že až se vrátím, Bella už tu nebude. Nechtěl jsem jí znovu ztratit.
Můj žaludek mi ale dal najevo, že sníst alespoň něco malého by neuškodilo. Byl jsem hladový a ráno jsem Sue slíbil, že se zastavím.
Navíc jsem si potřeboval promluvit s Billym.

Jak jsem překračoval práh dveří, trochu jsem zapochyboval. Nemám tu přece jen zůstat? Ne! Kravina.
„Nevím, jak moc bych se s tímhle měl chlubit Renée,“ řekl jsem trochu váhavým hlasem a z mého břicha se ozvaly další ukrutné zvuky.
„Já vím. Nechci ji vyděsit. Lepší bude ji chránit. Tohle není pro slabé povahy,“ přitakala poslušně.
Byl jsem rád, že se mnou souhlasí. Renée by to nepřežila.
„Tebe bych se taky snažil chránit, kdybych býval věděl jak. Ale ty si mezi slabé povahy nikdy nepatřila, že ne?“  Trochu jsem z té vzpomínky posmutněl.
Opět mi zakručelo v žaludku. Automaticky jsem si položil ruku na bolavé břicho. Hlad už mnou doopravdy zmítal. Už bych měl asi vážně jít.
„Něco vymyslím. Máme čas to prodiskutovat, že jo?“
„Jasně,“ vyhrkla Bella neobvykle rychle.

Podíval jsem se ven. Nebe už nebylo zamračené, už ani nepršelo. Snad bude i svítit slunce.
Najednou jsem si vzpomněl na odpolední rozhovor s Jacobem.
„Jake říkal, že jste mi chtěli ujet,“ zabručel jsem velmi nepříjemným hlasem. Mrzelo mě to. Byl jsem naštvaný.
„Já jsem nechtěla, pořád jsem si myslela, že to půjde jinak. Proto jsme ještě tady.“
Trochu mi tahle její slova zvedly náladu. Záleželo jí na mně. A moc.
„Říkal, že tu můžete chvíli zůstat, ale jenom když to ustojím a když budu držet pusu.“
„Ano, ale nemůžeme slíbit, že nikdy neodejdeme, tati. Je to moc složité... “
„Jen co potřebuju vědět,“ připomněl jsem jí. Zajímalo mě, co stalo s mou dcerou, co se s ní děje teď, ale pravdy jsem se příliš bál. A představa, že odejde, mi lámala srdce. Zaváhal jsem, jestli se mám zeptat. Nakonec jsem to udělal.
„Ale budete mě navštěvovat, když budete muset odjet?“
„To ti slibuju, tati. Teď, když toho víš tak akorát dost. Myslím, že to půjde. Budu ti nablízku, jak budeš chtít.“
Řekla ta slova s takovým klidem a vyrovnaností, že nešlo nic jiného, než jí věřit. Měl jsem radost. Záleželo jí na mých citech, na tom jak se cítím. Měla mě ráda, stejně jako já měl rád ji.
Natáhl jsem k ní ruku a dožadoval se obětí. Na chvíli zaváhala, ale pak přesunula Renesmé do druhé ruky a lehce mi položila paži okolo krku. „Buď nablízku, Bello… Vážně blízko,“ zašeptal jsem.
„Mám tě ráda, tati,“ odpověděla stejně tiše.
Odtáhl jsem se od ní a zahleděl se hluboko do jejích očí.
„Taky tě mám rád děvenko. Kdyby se změnilo cokoli, tak tohle ne.“
Prstem jsem přejel Renesmé po tvářičce.
„Vážně je ti hodně podobná.“
Byla o mnoho krásnější než jiné děti.
„Spíš Edwardovi, řekla bych.“
Tak to teda ani náhodou. Nechtěl jsem si připustit, že to krásné malé dítě má něco z Edwarda Cullena, kterého jsem chvílemi opravdu nesnášel.
„Po tobě má kudrliny,“ dodala Bella vzápětí.
„Hm. Asi jo. Hm. Po dědovi.“
Stále mi to nešlo do hlavy. Děda. Byl jsem děda. Zvláštní.
„Budu si ji moct někdy pochovat?“
Zatoužil jsem držet svou vnučku v náručí.
„Tady máš,“ řekla okamžitě, ale z hlasu jí bylo poznat, že si není jistá.
Naskočila mi husí kůže, když se svou dlaní otřela o mou ruku. Ledová. Neskutečně chladná. Musela být zmrzlá. Chtěl jsem se jí zeptat, jestli jí není zima, ale kdyby byla, měla by na sobě teplejší oblečení. Nezeptal jsem se.
Podala mi Nessie. Nemotorně jsem ji sevřel v náručí.
To je teda tíha. To dítě má páru.
„Je taková… silná.“
Bella zkřivila obočí a rozhněvaně se na mě podívala.
„Silná, to je dobře,“ dodal jsem rychle. Chtěl jsem dát najevo, že síla je dobrá věc.
„Musí být dokonalá, když ji obklopuje tolik bláznivin.“
Tak malá a o tomhle jejich světě musela vědět víc než já.
„Nejkrásnější miminko, jaké jsem kdy viděl, včetně tebe, děvenko. Promiň, ale je to pravda.“
Pořád jsem nemohl uvěřit jak okouzlující to děvče je.

„Můžu přijít zase zítra?“ Zeptal jsem se opatrně.
„Jasně tati, samozřejmě. Budeme tady.“ Měla radost, že se nezlobím. Byla ráda, že chci přijít. Také mě chtěla vidět znovu. Chtěl jsem s ní trávit všechen svůj čas. Užít si jí, než mi odejde.
„Tak to ti radím,“ zpřísnil jsem hlas. „Tak pá zítra, Nessie,“ loučil jsem se svou vnučkou, když mě Bella přerušila.
„Ještě ty, to ne!“ vykřikla znechuceně.
„Co ti vadí?“ ptal jsem se a přemýšlel, co jsem udělal špatně.
„Jmenuje se Renesmé. Jako Renée a Esmé dohromady. Žádné zdrobněliny. Chceš slyšet její druhé jméno?“
Téééda. Má i druhé jméno?
„Jasně,“ přitakal jsem s velkou zvědavostí.
„Carlie. Na začátku C jako Carlisle a Charlie dohromady.“
Zahřálo mě u srdce. Tohle byl ten nejkrásnější pocit, co jsem kdy zažil.
„Díky, Bells.“
„Já děkuju tobě, tati,“ řekla s úsměvem na tváři a rychle dodala, „jdi se najíst, my tu budeme.“
Přikývl jsem, ale nechtělo se mi. Rozhlédl jsem se po pokoji. Alice seděla na schodech a v klíně cuchala vlasy blonďatému mladíkovi. Carlisle si četl a jeho žena Esmé malovala do velkého bloku. Ten vysoký, velký, černovlasý společně s blondýnou stavěl domeček z karet. Všichni byli najednou úplně jiní. Jako bych je ještě nikdy neviděl. Pohlédl jsem na Bellu. Prohlédl si jí od hlavy až k patě. Patřila k nim. Byla stejná jako oni.
„Tak nashle zítra, Bello,“ rozloučil jsem se a na chvíli ještě zastavil.
„Chtěl jsem říct, ne že bys nevypadala… dobře. Zvyknu si na to.“
„Díky, tati.“
Sklonil jsem hlavu a pomalým krokem se vydal ke svému autu. Měl jsem teď plnou hlavu a potřeboval jsem přemýšlet.

Autor: MrsCullenova (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Dědeček: