Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Death with Love

22.06.2010 (21:45) • AryaSalvatore • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2091×

Caius ukázal kostnatým prstem na mě. „Ona ví příliš mnoho. Prozradil jsi naše tajemství.“ Jeho hlas byl papírové tenký, stejně jako jeho kůže.

„Taky tu máte pár lidí v té vaší komedii,“ připomněl mu Edward a já jsem pomyslela na tu hezkou recepční pod námi. Caiův výraz se zkroutil do nového výrazu. Měl to snad být úsměv?

„To ano,“ souhlasil. „Ale až nám přestanou být užiteční, poslouží jako potrava. Ty s touhle takové plány nemáš. Jestli zradí naše tajemství, jsi připravený ji zničit? Myslím, že ne,“ poškleboval se.

„Já bych ne –“ vložila jsem se do toho šeptem. Caius mě utnul ledovým pohledem.

„Zrovna tak nemáš v úmyslu učinit ji jednou z nás,“ pokračoval Caius. „Ona je proto naše zranitelné místo. Ale máš pravdu, kvůli tomuhle propadl jenom její život. Vy dva můžete odejít, jestli chcete.“

Edward vycenil zuby.

„Jestli jsem si to nemyslel,“ řekl Caius s neskrývaným potěšením. Felix se dychtivě naklonil vpřed.

„Pokud ovšem…,“ přerušil je Aro. Vypadalo to, že je nešťastný z toho, jak se konverzace zvrtla. „Pokud ovšem nemáš v úmyslu dát jí nesmrtelnost?“

Edward našpulil rty a chvilku váhal, než odpověděl. „A jestli mám?“

Aro se zasmál, zase šťastný. „Pak byste byli volní, mohli byste jet domů a předat mé pozdravy příteli Carlisleovi. Ale obávám se, že bys to musel myslet vážně,“ dodal zdrženlivě.

Pak zvedl ruku před sebe. Caius, který se začal zuřivě mračit, se uvolnil. Edwardovi rty se napjaly do zuřivé linky. Díval se mi do očí a já mu ten pohled opětovala.

„Mysli to vážně,“ zašeptala jsem. „Prosím.“

Byla to pro něj vážně tak odporná představa? Opravdu by radši zemřel, než by mě proměnil? Měla jsem pocit, jako kdybych dostala kopanec do žaludku.

Edward se na mě díval se zmučeným výrazem.

„Bello… já nemůžu. Nemůžu tě připravit o duši.“ Na slově „nemůžu“ se mu zlomil hlas.

Zavřela jsem oči, aby se mi slzy nevyřinuly proudem. Vstřebávala jsem ta  osudová slova. Ze rtů mi uniklo tiché, sotva slyšitelné syknutí, ale všichni v místnosti ho slyšeli.

Otevřela jsem oči a zadívala se na Edwarda. I přes všechno snažení mi po tváři tekly dvě třpytivé slzy. Měl ve tváři nepopsatelnou bolest. Chtěla jsem se usmát, naznačit mu, že ho chápu, že se na něj nezlobím. Vím, že by to bylo proti přesvědčení jeho existence a navíc, už od začátku pro mě bylo nepochopitelné, že by mě on miloval a chtěl se mnou strávit čas, byť jen obyčejný, lidský život a pak odešel a vrátil mě do reality. Nešlo to – mé rty ten pohyb odmítaly.

Neměla jsem strach ze smrti - svým způsobem jsem ji vítala. Teď už bych bez Edwarda stejně nedokázala žít. Díra v hrudi by se znovu otevřela  a já bych se rozpadla. Ale litovala jsem Renée, Charlieho, Phila, Jacoba… Nenáviděla jsem se za to, jak jim ublížím. Ale není jiná možnost…

Edward znovu promluvil, tentokrát na Ara.

„Aro, nedělej to. Ona nic neřekne… prosím!“ teď žadonil. Žadonil o můj život, ale přesto mě bodlo u srdce ono ledabylé slůvko „ona“.

Aro nepatrně zavrtěl hlavou a Caius se pohrdavě ušklíbl.

„Zákon je zákon,“ pronesl – pro mé uši skoro neslyšitelně Aro. „Ale ty s Alicí můžete svobodně odejít.“

Koutkem oka jsme zahlédla Alici. Téměř jsem slyšela, jak horečně přemýšlí - marně. Věděla to stejně dobře jako já, ale na rozdíl ode mě, neztrácela naději.

Nespouštěla jsem oči z Edwarda. Chtěla jsem si ho vrýt do paměti. Jeho medové, postupně černající oči. Jeho krásně tvarované rty. Vlasy, přímo vybízející k prohrábnutí. Každičký jeho rys.

„Nějaké poslední přání?“ otázal se Aro. Tentokrát jsem se neudržela a sjela jsem Ara ledovým pohledem. To je opravdu šlechetné! Myslí si snad, že si to tímhle vyžehlí?

Znovu jsem zabodla  pohled do Edwarda. V duchu jsem ho vybízela, vlastně na něj přímo křičela, ať vezme Alici a okamžitě odejdou co nejdál od Volterry. Neslyšel mé myšlenky, jako vždy. Teď jsem proklínala tu poruchu – či co – kvůli které mě neslyší.

Začal se pohybovat. Šel směrem ke mně. Ozvalo se vrčení a Felix se připravil ke skoku. Aro ho však zastavil mávnutím ruky. Koutkem oka jsem zahlédla Caia a Marcuse. Marcus vypadal, jako by se díval na obzvlášť nudný film a Caius ani neskrýval svou škodolibou radost.

Edward došel až ke mně.  Zavřela jsem oči a  polkla. Plynulým pohybem vzal mou  hlavu do dlaní a počkal, dokud jsem neotevřela oči. Dívala jsem se do jeho temných očí. Byla v nich spousta citů, ale převládala láska a vášeň. To jsem nečekala.

Přitiskl své rty na mé, ale tentokrát to bylo jiné. Líbal mě vášnivě, naléhavě, beze strachu… Nebylo se už čeho bát. Bylo to naposledy. Přitiskla jsem se k němu a zapletla ruku do bronzových vlasů. Naše těla se propletla v posledním láskyplném objetí. Ignorovala jsem okolí a svými polibky se snažila vyjádřit všechnu svou lásku.

Možná jsme tak byli vteřiny, minuty, či snad hodny? Nevím. Nevnímala jsem čas, jenom jsem věděla, že ho mám málo. Chtěla jsem, aby tento okamžik trval navždy, ale to mi nebylo dopřáno.

„Dost, nebo se pozvracím,“ řekl Caius znechuceně.

Nenáviděla jsem ho. Nenáviděla jsem ho za to, že kazí naši poslední společnou chvíli.

Edward mě přestal líbat, ale naše těla zůstala propletená. Opřeli jsme si o sebe čela a hleděli jeden druhému do očí.

„Miluju tě,“ zašeptala jsem naléhavě. „Bez ohledu na to, co se stane, miluju tě.“ Znovu jsem ho políbila na rty. „Navždy.“

„Navždy,“ souhlasil  a dlouze mě znovu políbil.

Najednou jeho studené tělo zmizelo a já zavrávorala. Ozval se Alicin výkřik a v tu chvíli něco ve mně docvaklo na správné místo. Nikdy neměl v úmyslu odejít. Hodlá za mě bojovat do poslední vteřiny. Rychle jsem získala ztracenou rovnováhu a chystala se jít za ním.

Vzduchem se nesl můj srdcervoucí výkřik. Kolem těla se mi omotaly dvě studené ruce a zastavily mě v mém zbytečném počínání. Bylo mi jasné, že tento zápas má i takový bojovník jako je Edward prohraný. Alice mě otočila a já zabořila obličej do jejího ramene. Vzlykala jsem a po obličeji se mi koulely hořké slzy. Její hruď se otřásala bezslzími vzlyky. Za mnou se ozývaly škubavé zvuky, jako kdyby někdo řezal kovový plát.

Pak zvuk ustal. Ještě hodnou chvíli jsem vzlykala, ale nikdo z upírů mě nepřerušil. Srovnala jsem si myšlenky v hlavě a postupně přestávala plakat.

Pak můj pláč ustal. Odtáhla jsem se od Alice a rukávem si otřela slzy. Zhluboka jsem se nadechla, ujistila se, že mám svůj hlas pod kontrolou a podívala se jí do očí.

„Alice, odejdi.“ Chtěla protestovat, ale já jí nedala šanci. „Ne, poslouchej mě! Musíš zpátky za Jasperem. Kdyby ses nevrátila, zlomilo by ho to. Bylo by to naprosto zbytečné. A mysli na Carlislea, Esme…“ Tím jsem ji přesvědčila.  Objala jsem ji a potlačila nutkání se znovu rozbrečet.

„Vyřiď jim, že je mám ráda a je mi líto, co jsem způsobila.“

Odtáhla jsem se od ní  a vybídla ji. „Běž!“

„Bello, nemusí to takhle dopadnout,“ zarazila jsem ji. Věděla jsem, kam tím míří.

„Ne, Alice, musí. Věř mi a běž.“ Sama jsem byla překvapená silou svého hlasu, ale jeho jistotou ne. Nejistě se na mě podívala, ale pak se otočila na Ara.

„Můžeš jít, Alice a vyřiď mému příteli Carlisleovi vřelé pozdravy.“

Přikývla a podívala se na mě. Pocítila jsem nutkání něco říct:

„Mám tě ráda, Alice.“

„Já tebe taky, sestřičko.“ Věnovala mi poslední pohled a pak se otočila a odcházela. Teprve, když se zavřely dveře, otočila jsem se na Ara a dala průchod svému vzteku.

„Vážně si tak naivní, Aro?“ Ozvalo se několik zavrčení, ale nevšímala jsem si jich. Už nebylo co ztratit, pro co žít.

„Vyřiď příteli Carlisleovi vřelé pozdravy,“  pitvořila jsem se po něm a udělala krok vpřed. „Právě jsi mu zabil syna, za to ti nebude moc vděčný,“ pokračovala jsem. Další krok. Všichni nehnutě stáli a pozorovali mě.

„Isabello,“ oslovil mě Aro. „Nemuselo to takhle dopadnout a ani tebe nemusíme zabít.“ Jeho rudé oči se pevně zadívaly do mých. „Přidej se k nám.“

Myslela jsem, že jsem se přeslechla, ale věděla, že to opravdu vyslovil. Zbláznil se? Copak v sobě nemá ani kousek citu?! Opětovala jsem jeho pohled, i když mi to bylo nepříjemné. Z hrdla se mi vydral hysterický smích. Neměla jsem co ztratit, takže mi nevadilo, že provokuji celou bandu krvežíznivých upírů.

„Aro, ptáš se mě, jestli se k vám nechci přidat?“ promluvila jsem, až když jsem toho byla schopna. Teď jsem bloudila pohledem po místnosti.

„To -“ znovu jsem se uchichtla. „To nemůžeš myslet vážně, Aro! Právě jsi zabil lásku mého života a chceš mi dát nesmrtelnost? Myslíš si, že chci žít věčně s vědomím, že kvůli mně zemřel? Myslíš, že pro mě má věčnost bez něj smysl?“ pokračovala jsem jedním dechem dál a nečekala na odpovědi, které stejně nepřicházely. „Bez něj je můj život, má existence, bezcenná. Jediná vteřina je k ničemu.“ Nikdy by mě nenapadlo, že udělám to, na co jsem se psychicky připravovala už od Alicina odchodu.

Podívala jsem se Arovi zpříma do očí.

„Zab mě, Aro.“ Naklonil hlavu na stranu a přimhouřil oči.

„Isabell, promyslela sis to dobře?“ Udělala jsem krok k němu.

„Ano.“

„V tom případě…“ V mžiku byl u mě. Ruce mi položil ze strany na hlavu. Zavřela jsem oči – přece jenom, nechtěla jsem, aby to poslední co uvidím, byl Aro – a  pomyslela na Edwarda. Jeho medové oči, můj oblíbený úsměv,…

A pak nic, tma.

Musím být mrtvá, ale kde to jsem? Necítila jsem žádnou bolest, ani tlukot srdce, ale paniku. Kde je? Není tu, tohle musí být peklo.

Co teď? Chtěla jsem se jít přesvědčit, že tu není. Nešlo to, nemohla jsem ovládat své tělo. Necítila jsem ho. Polila mě další vlna paniky.

Co se děje? Jak dlouho takhle zůstanu? Je to napořád? Kde je on? Co mám dělat? Kde jsem? Proč?

Otázky se nadále množily, ale odpovědi nepřicházely.

Pustila jsem svou mysl na procházku, co jiného se taky dalo v tomhle stavu dělat? Vzpomínala jsem na naši louku, na Esme, Carlislea, Jacoba a motorky. Kdybych měla tělo, musela bych se nad těmi vzpomínkami usmát. A on. Jeho tvrdá, studená kůže, jemný hlas, můj oblíbený pokřivený úsměv, jeho žhnoucí oči, naléhavé polibky…

Přicházel ke mně, na rtech mu hrál můj oblíbený úsměv a jeho oči byly zelené. Počkat, zelené oči? Moje představivost je, zdá se, nekonečná.

Došel až ke mně, políbil mě a kolem se rozjasnilo. Cítila jsem své tělo, cítila jsem své rty na těch jeho. Je tohle sen? Dovedla mě moje fantazie tak dokonale zmást?

Instinktivně jsem cítila, že ne. Přitiskla jsem se k němu pevněji, ale odtáhla své rty od jeho, abych mu mohla zašeptat do ucha.

„Jsi můj anděl.“

Odtáhl se ode mě a podíval se mi něžně do očí: „A ty můj.“

Něžně mě položil do trávy, která se kolem nás mezitím objevila. „Měla jsi pravdu, Bello, tohle nemůže být peklo. Jsi tu se mnou, tohle je ráj.“

Usmála jsem se na něj. „Ano, já vím.“

Zasmál se svým krásným hlasem a přitáhl si mě k sobě blíž. „ Miluji tě.“

Teď jsem se pro změnu zasmála já.

„Jinak bychom tu nebyli.“ Hladově jsem se vrhla na jeho rty a vášnivě ho líbala. Polibky mi opětoval se stejnou zuřivostí. Otočil mě pod sebe a  jeho rty mi putovaly po čelisti. Jeho ruce zas po těle. Usmála jsem se a zamotala mu prsty do vlasů.

„Miluji tě,“ vydechla jsem, přitáhla si jeho obličej k sobě a společně jsme se vrhli do našeho „navěky“.

Autor: AryaSalvatore, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Death with Love: