Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Dávka

11.01.2010 (13:15) • • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2612×

Dávka

Seděla na studené zemi, zády se opírala o zeď, v tváři cítila vánek, ledový, ale jí nebyla zima, necítila to, necítila nic, jen smutek, ponížení, vztek, nenávist, lásku, které cítila s přívalem vzpomínek. Všechny tyto pocity se draly ven z jejího nitra, hlavu si položilo mezi kolena a křičela, jenže nikdo ji neslyšel, nemohli ji slyšet. Žádný člověk ani zvíře. Všechny city směřovaly pouze k jedné osobě, k tomu, kterému dala celé své srdce, a on ji na oplátku odstrčil jako by byla kus hadru, jako panenku na hraní, která již není pro nikoho dost dobrá. Pak přišel den, kdy ji někdo věnoval nesmrtelnost, krutou, bezlítostnou. Někdo cizí, někdo zlý. Cítila v krku žár, oheň proplouval celým jejím křehkým, mramorovým tělem. Bílá pokožka se leskla v odrazu slunce i měsíce byla… byla to, co si tolik přála, ale za jakou cenu? Vstala a celý svět se s ní zatočil, jakoby právě vypila několik flašek alkoholu nebo si dala dávku, kterou už teď nepotřebovala, ale stále byla závislá, sice na něčem jiném, ale chovala se jako feťák. Poslechla svou touhu, svou potřebu, které tak dlouho odolávala.

Chuť lidské krve, kterou milovala, cítila stále na jazyku. Mrtvého těla pod sebou si nevšímala. Oči se znovu zbarvily do barvy temně rudé. Náhle, zarazila se a podívala na tu spoušť, kterou vyvedla, ale tentokrát to bylo jiné, cítila… cítila lítost nad tímto mrtvým člověkem. Rychle tu myšlenku zastavila, aby se nevyvíjela dál. Tiché kroky, které nemohl dělat člověk, nebyly hlučné, se pomalu plížily stále blíže k ní. Strach ji ovládl, netušila, že se v tomto městě nachází i jiný upír než je ona, necítila ho až teď, byl to muž, tím si byla jista, jeho vůně byla sladká jako krev, byl sladčí než ty, které cítila doteď. Neměla zapotřebí dostat se do potíží s cizím upírem, během chvilky byla pryč, dorazila do svého pronajatého bytu, vzala pár svých věcí, na stole nechala pár drobných, které našla v kapse poslední oběti a vyrazila pryč, během pár minut byla několik kilometrů za městem. Stála uprostřed pole, kolem sebe viděla bílou pokrývku sněhu. Viděla, jak slunce zapadá za blízké hory, sledovala zázrak přírody, na který mnoho fotografů, malířů čekalo celá léta a nikdy ho nespatřily, neviděly, jak krajinu pohlcuje barevná záře.

Měla spoustu času, celou věčnost, ale nechtěla ji strávit jako socha zírající před sebe na zasněžené pole. Běžela několik hodin, dostala se do města, odkud utekla, aby lidem, které milovala, kterým si zapřísáhla neublížit, aby se jim nic nestalo její vinou. Potřebovala jít za svým otcem, zemřel sice před desítkami let žalem, ale tušil, že je stále s ním. Myslel si, že je mrtvá, zfingovala svou vlastní smrt až moc dobře. Došla k hrobu, kde bylo vyryto zlatým písmem její jméno a pod ním jméno jejího otce. Kdyby mohla plakat, asi by se zhroutila. Začala vzlykat, ale bez slz, které by ji smáčely tvář. Seděla na hřbitově hodiny, možná i déle, nevnímala nic, jen smutek. Když zvon na kostele odbil půlnoc, vytrhlo ji to z transu, ze vzpomínek ve kterých se nacházela, neměla jich moc, některé byly zamlžené, jiné byly dokonale ostré, ostatní byly třeba jen útržky.

Odešla do blízkého penzionu, aby si na pár dní pronajala pokoj, potřebovala chvíli zůstat na jednom místě, na místě kde vyrůstala, kde prožila celý svůj lidský život. Měla štěstí, že jí někdo přišel otevřít, bylo po půlnoci a v tu dobu bývají lidé nevrlí. Stará paní vypadala přívětivě a čile na svůj, celkem pokročilý věk. Když se jí podívala do očí, vypadalo to, že bude mít infarkt, nejen paní domácí, ale i ona sama. Poznala v té vrásčité tváři svoji kamarádku, jedinou… opravdovou, kterou v tomhle městě měla, nejdřív myslela, že si zapomněla nasadit barevné kontaktní čočky, ale nevypadala zděšeně. Spíš jako by právě uviděla ducha.

„Bello?“ zalapala po dechu její, teď už, stařičká přítelkyně.

Udiveně na ní koukala, nechápala, jak ji mohla poznat, vlasy měla temně černé, krátké po ramena, oči, s čočkami, byly světle fialové. Musela se uklidnit a lhát.

„Prosím?“ zeptala se.

„Kdo je Bella?… Já nevím, o kom to mluvíte, já, jmenuji se… Amber,“ řekla a tiše si odfrkla.

‚Prý Amber, pitomější jméno jsem vymyslet nemohla,‘ napadlo ji.

„Oh, omlouvám se. Víte jedna má kamarádka vypadala přesně jako vy, ale… zemřela před, páni už to bude téměř šedesát let, bylo ji sedmnáct, stala se jí automobilová nehoda,“ měla slzy v očích.

‚Ang, to jsem já Bella, tvoje kamarádka, já nezemřela, všechno to bylo zfingované, všechno byla lež,‘ křičela Bella uvnitř sebe, ale věděla, že ji nesmí nic říct, dokud je živa, nesmí se dozvědět pravdu. Znovu pocítila lítost, potřetí ve svém nynějším životě. Tehdy, když všechny oklamala, cítila nutnost svého činu, bylo jí jich sice líto, ale nemohla dopustit, že by je mohla zabít, ale ten pocit ji pak pronásledoval každý den, každou noc, ale vždy když lovila na vše kolem zapomínala. Až se z ní stal vrah, který necítil nic.

„Pojďte se mnou, jak dlouho máte v úmyslu zůstat?“ optala se Belly Angela, ale ta jaksi nevnímala.

„Halóóó,“ mávala ji rukou před očima. Bella se na ni podívala a stále stála na místě jako socha. Zavrtěla hlavou a šla za Angelou.

„Omlouvám se, trochu jsem se zamyslela,“ promluvila.

„To je v pořádku,“ usmála se Ang. Rozsvítila malou lampičku na malém konferenčním stolku, vyřezaném z dubového dřeva.

„Takže jméno… Amber, že ano?“ Bella přikývla na souhlas.

„A příjmení?“

„Masen,“ řekla okamžitě, v tu chvíli by si nejradši nafackovala. Bylo to to první, co ji napadlo.

„Zajímavé příjmení,“ pověděla Ang jen tak mimochodem.

„Já vím,“ když se na starou paní před sebou podívala znovu, viděla, jak se jí na krku pohupuje stříbrný řetízek s tyrkysovým přívěškem ve tvaru květiny. Měla úplně stejný, schovaný pod tričkem. Ale když se dívala na řetízek, zrak se jí pomalu přemístil na její hrdlo, na žílu, která pulzovala, přímo se ji vybízela ke kousnutí. Ani si to neuvědomila a začala cenit své tesáky, ostřejší než břitva a připravovala se ke skoku na svou kořist. Pak jí myslí proběhla vzpomínka, na den kdy přestupovala na zdejší střední školu, Angela k ní přišla s úsměvem se představila a provedla ji po škole, nechovala se k ní jako k nevítanému nováčkovi, ale jako k budoucí kamarádce. Slyšela, jak ze schodů schází dítě.

„Jeremy, máš přece spát, co tu děláš tak pozdě?“ říkala Angela svému vnukovi kárajícím hlasem.

„Mám žízeň,“ kníknul Jeremy slabým, ospalým hláskem. To Bellu donutilo uvědomit si, kde se nachází. Angela dala na stůl klíče od pokoje.

„Takže jak dlouho se zde asi zdržíte?“ zeptala se Belly znova.

„Asi týden, ještě nevím.“

„Dobře, týdenní pronájem je za 20$.“ Bella vytáhla z kapsy několik drobných, asi 30$. Položila je na stůl, vzala si klíč a vydala se ke schodům do pokoje.

„Ale to je moc,“ slyšela za sebou Angelu.

„Já vím, to je v pořádku, nechte si to. Dobrou.“

„Dobrou,“ řekla Angela a Jeremy se k ní přidal, Bella se usmála.

Pokoj byl útulný, postel široká, i když jí byla k ničemu, nemohla spát. Nikdy. Noc přečkala koukáním z okna na pouliční lampu, přímo ji hypnotizovala, přemýšlela, jestli se vrátily. A jestli ano, zda je to Angele podezřelé, že vypadají stále stejně. Nebo jestli na ně, za těch šedesát let zapomněla. Ta poslední myšlenka byla pitomost, na ně se nedalo zapomenout, byly zvláštní, byli jako ona. Teď už byli stejní.

‚Ale, oni tu nejsou‘ byla… nebyla nešťastná, ale…cítila něco jiného, celou jejich rodinu milovala ale, byl tu jeden, kterého by ještě před pár dny, kdyby ho potkala, poslala by ho do pekel. Za tu bolest, kterou prožívala, když ji opustil, když ji všichni opustili a nechali samotnou.

Bylo kolem osmé hodiny, všichni ubytovaní byly v práci nebo ve škole. Bella se rozloučila s Angelou a vydala se na ‚procházku‘. Věděla, že v tomhle městě nesmí lovit, bylo by to nápadné. Nikdo ji tu zatím nepotkal, ale Angele by to divné přišlo. Byla tu nová a najednou by začali umírat lidé, nechtěla vědět, k jakému názoru by Ang došla. Běžela do nejbližšího města. Do Port Angeles. Vyhlédla si ženu, středního věku, když zabočila do uličky vydala se za ní, napadla ji ani nestačila zakřičet, jen se svíjela pod Belliným tělem a ta ji mezitím vysála všechnu krev v těle, nenechala ani kapičku. Hřbetem ruky si utřela krvavá ústa, jazykem přejela po zubech. Vyšla z uličky, jakoby se nic nestalo. Měla u sebe peníze, které vzala neznámé ženě a zašla si do nejbližšího obchoďáku pro oblečení a nějaké boty. Koupila si pouze obyčejné tričko, svetr, dlouhý kabát, jednoduché džíny a tenisky. Vše v tmavých barvách. Nic jiného nepotřebovala. Jen cítila, že v obchodě není sama, samozřejmě kromě lidí kolem sebe. Další upíři, dva, tři, možná dokonce čtyři. Potřebovala pryč, nechtěla se dostat do konfliktu, i když by k němu ani nemuselo dojít.

Vyšla z obchodu a do nosu ji udeřila sladká krev sedmi upírů, cítila přítomnost své bývalé rodiny. Udělala několik kroků dopředu a spatřila je. Všechny! Na všech tvářích bylo znát udivení smíchané s radostí a smutkem u jedné osoby.

„Bello!“ vykřikla Alice a vrhla se jí kolem krku, silně ji objala, ale sama se ho nedočkala. Bella stála před ní jako kámen. Nestála o objetí, o přijetí, chtěla utéct. Jasper, Alicin manžel, k ní vyslal několik povzbuzujících emocí, ale ona je všechny ignorovala, blokovala je.

„Přestaň!“ vyštěkla směrem k němu. Emmet vždy tak veselý byl smutný přístupem, který k nim měla. Všichni to tak cítili. I on. Edward. Přišel k Belle blíže, ale každý krok, který udělal směrem k ní, udělala směrem od něj. Byl zdrcený.

„A ty se divíš,“ vykřikla zoufale Bella směrem k němu, ke všem.

„Vy všichni se divíte?“ začala vzlykat, hněv, který v ní bublal ji v ústech vytvářel další a další jed. Jed také způsobil, že se její kontaktní čočky rozpustily a náhle se Cullenovi nedívali na Bellu, kterou znali, ale na Bellu-upírku, zlou, krvežíznivou. Nepoznávali tu osobu před sebou. Její slova je zasáhla, nejvíce Esme, která ji celou dobu co ji vídala po boku Edwarda, brala jako svou dceru.

Edward ji chápal, jako jediný, to on jediný způsobil celý zmatek s opuštěním Forks a zmizením pryč, daleko od Belly. Chtěl ji tak ochránit, ale teď viděl, že to bylo to nejhloupější rozhodnutí jaké, kdy udělal. Bella se otočila na patě a kráčela daleko od nich. Nemohla běžet, všude okolo bylo mnoho lidí, když došla rychlou chůzí na okraj města rozběhla se, les byl blízko, byla sice upír se skvělými smysly, ale nevšimla si hromady kamenů a dřeva před sebou, zakopla o ně, a zůstala ležet na zemi plné kamínků, větví a jehličí. Před očima měla udivení a šok, které viděla na jejich tváři. Pomalu vstala a vydala se směrem k penzionu. Několik dní nevycházela z pokoje, tolik chtěla Angele říct, že je její kamarádka, potřebovala se někomu vypovídat, ale nemohla. Bylo to nepsané pravidlo. Lidé nesmí vědět o světě upírů, jinak by zemřeli. Za několik dní vylezla ze svého vlastního vězení a došla za Angelou, musela zaplatit za další týden, který zde možná stráví. Nevěděla to. Nevěděla nic.

Když došla dolů, Angelina vůně ji zasáhla jako blesk z čistého nebe. Nebyla na lovu celou tu dobu, a teď za to měla zaplatit. Přikrčila se a věděla, že tentokrát už ji nic a nikdo nezastaví. Vycenila své ostré tesáky. Angela se ohlédla. „Amber“ vykřikla leknutím.

„Co se děje?“ její hlas byl vystrašený.

„Nejsem Amber, jsem Bella a je mi líto co teď udělám,“ řekla s ironií v hlase. Angela vykulila své už tak velké oči a nezmohla se na jediné slovo, Bella na ni skočila, sápala se jí po krku a zakousla se do pulzující tepny na jejím hrdle. Cítila, jak krev pomalu opouští, Angelino tělo a naplňuje ji samotnou. Během chvíle byla mrtvá, Bella se od ní odtrhla a uslyšela slabé kniknutí za sebou. ‚Jeremy‘ proletělo ji hlavou. Otočila se a uviděla malého k smrti vystrašeného kluka, nechtěla mu ublížit, byla sytá, ale nesměla zanechat žádné svědky, i když šlo o dítě. Z očí se mu začaly kutálet slzy velké jako hrachy, ale než stačil začít křičet, Bella k němu udělala jeden skok a začala pít z jeho hrdla tu sladkou rudou krev. Padl mrtvý k zemi.

Náhle si uvědomila, co udělala, běžela do pokoje pro své věci, do knihy ubytovaných lidí napsala datum předešlého dne, kdy měla opustit penzion. Peníze dala do kasy, byla už u dveří a ohlédla se na dvě mrtvá těla. Nesnesla ten pohled. Zavřela za sebou domovní dveře a utíkala pryč. Instinktivně doběhla až na louku, kde trávili s Edwardem mnoho času. Lehla si do vysokého porostu a smutek naplnil celé její tělo. Dostala dávku, kterou potřebovala, dávku životodárné tekutiny. Nikdy nepřemýšlela, jaké byly její oběti, ale Angela byla její kamarádka a malý Jeremy její vnuk.

‚Jak se to mohlo stát? Proč jsem to jen dopustila?‘ tyhle a tisíce dalších otázek, na které nedokázala odpovědět. Začala vzlykat, popadla ji hysterie, a kdyby mohla nejspíš by se zabila, ale oheň nikde neviděla. Cítila na tváři divnou tekutinu, ona… plakala, ale tyhle slzy nebyly průhledné a slané jako ty lidské, byly krvavé.

Na louce ležela několik hodin, dokud nepřestala plakat. Chtěla odejít, nemohla zůstat v tomto městě, teď už ne, jen se chtěla jít podívat na otcův hrob.

Dříve než se stačila zvednout, uslyšela tiché našlapování chodidel. Pořádně se rozhlédla kolem sebe a uviděla, jak se Edward skrývá za houštím lesu.

Chtěla na něj být naštvaná, ale místo toho začala znova plakat rudé slzy a sesypala se zpět na prochladlou zem. Edward k ní přistoupl, pomalu si k ní přisedl a lehce jí objal. Dostal šok, když se k němu Bella přivinula celým svým roztřeseným tělem.

„Neopouštěj mě, prosím,“ pověděla mezi vzlyky.

„Prosím, já už nemůžu dál, určitě víš, co jsem provedla, proč jsi mě nezastavil? Alice to určitě viděla, já to vím. Tak proč?“ bušila pěstmi do jeho hrudi. A její slzy smáčely jeho bílou košili.

„Zůstanu s tebou, už tě nikdy neopustím. Věř mi,“ jeho hlas se zlomil, věděl, že ji už nikdy nesmí nechat samotnou, opuštěnou.

„Slib mi to.“

„Přísahám.“

„Děkuju,“ v tu chvíli si i přes všechno co se stalo, připadala šťastná.

           Už ji nikdy neopustil, byli spolu a nic je nemohlo oddělit. Oba dostali svoji dávku, dávku štěstí a lásky, která překoná všechny překážky.

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Dávka: