Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Darovaný ostrov

08.10.2010 (15:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3083×

Carlisle:

Amazonie byla ráj na zemi. Vydali jsme se sem trochu překotně, protože v našem posledním bydlišti hrozilo prozrazení. Má úžasná žena se trochu zapomněla a pohybovala se po zahradě naší normální rychlostí. Jenže bohužel tou dobou zrovna nakukoval přes plot jeden z našich nových sousedů. Neviděl podle Edwarda víc než rozmazané šmouhy, ale začalo mu to vrtat hlavou, a tak bylo bezpečnější odstěhovat se, než si dokáže dát dvě a dvě dohromady.

Amazonie byla mojí volbou. Vzpomněl jsem si, že Aro kdysi mluvil o malé skupině upírek, které tu žijí. Chtěl jsem je poznat – o přírodních lidech jsem toho moc nevěděl a toužil jsem poznat jejich léčitelské umění. Byl jsem si jist, že by mě jejich znalosti mohly obohatit. Možná by se na nich dal vystavět nějaký výzkum. Ostatní zase lákala možnost lovu nových zvířat a především odlehlost toho koutu panenské přírody. Tady jsme se nemuseli skrývat.

Kachiri a její družky nás sice ze začátku nepřijaly příliš přívětivě… nevěřily nám, ale časem se to změnilo. Všichni mluvíme plynně portugalsky, a tak nebyl takový problém naučit se jejich dialekt. Na oplátku se ony učily anglicky. Věřili byste, že nikdy necítily potřebu opustit svou džungli na delší čas? I tak byly ale zvláštním způsobem moudré. Rozhodně žádné hloupé, negramotné indiánky.

Pobyt tady byl jako balzám na duši. Konečně jsme mohli být sami sebou a nemuseli jsme se bát prozrazení. Džungle byla obrovská a z větší části neobydlená. A pokud bychom přece jen narazili na lidi, báli by se nás. Bylo zbytečné snažit se zapadnout. Tady ještě věřili legendám a báli se tvorů, kteří v nich vystupovali. Jejich paměť byla nezkalená. Věděli, že mají proč se bát.

I přes veškerou svobodu a radosti, které nám Amazonie poskytovala, jsem pozoroval, že Esmé tu není tak šťastná jako ostatní. Několikrát jsem se jí na to ptal, ale vždycky se usmála a odbyla mě. Prý se mi jen něco zdá. Já věděl své, ale jak přijít na příčinu, když mi nechtěla napovědět?

Nakonec jsem se zaměřil na rychle se blížící výročí naší svatby. Letos mělo být už padesáté. Co dát člověku, kterého nadevše milujete, ale který si zároveň může pořídit vše, po čem jeho srdce touží? Šperky a další luxusní maličkosti jsem kupoval rok co rok. Tentokrát jsem chtěl být originální. Chtěl jsem, aby zmizel ten stín smutku z jejích očí.

A pak jsem na to přišel. Odpočívali jsme po lovu, který jsme spojili s intimní chvilkou. Objímal jsem Esmé a po tisící žasl nad dokonalostí jejího těla. Zaslechli jsme tichý zvuk a s povzdechem jsme se oblékli. Ani v nedozírné džungli jsme neměli soukromí. Uvědomil jsem si, že od chvíle, kdy se k nám před lety znovu připojil Edward, jsme nebyli sami víc než pár hodin. Možná to je ten důvod…

Esmé mi to vzápětí potvrdila. Dala mi lehký polibek a zadívala se mi do očí: „Mám pocit, že mě konečně doběhl můj opravdový věk. Cítím se unaveně. Teď bychom měli sedět na verandě v houpacím křesle, obklopeni vnoučaty a ne trávit všechen čas lovem, skrýváním a hraním si na lidi. Přála bych si zvolnit. Užít si život trochu víc. Věnovat se jen sami sobě.“

Smutně se na mě usmála, když se k našim uším doneslo Emmettovo volání: „Jenže dokud svůj život nezměníme, budeme se dál muset skrývat před lidmi nebo našimi nezvedenými dětmi. Čas na sebe mít jen tak nebudeme.“

Objal jsem ji a zatím, co jsem ji polibkem nutil zapomenout na smutek, umínil jsem si dát jí to, po čem tolik touží. A vzápětí jsem znal i řešení. Jen jsem ho ještě musel probrat s Alicí.

„Alice, mám věc, kterou s tebou toužím probrat.“

Alice se na mě zvědavě zadívala a vzápětí upřela zrak do prázdna. Vize. Trochu netrpělivě jsem čekal, až to přejde. Poznal jsem okamžik, kdy Alice začala vnímat. Její tvář se roztáhla do nadšeného úsměvu: „To je dokonalý nápad, Carlisle. Pojď, právě jsem viděla, jak to zařídit.“

Chytla mě za ruku a rozběhli jsme se spolu pryč. Za sebou jsme nechali nechápavě se dívající a trochu dotčené členy naší rodiny.

Rozumějte, neměl jsem vlastně žádný důvod pro to, abych svůj nápad konzultoval s Alicí. Ale přesto – plánoval jsem výdaj, který nebyl v žádném ohledu zanedbatelný a za rozmnožení našich financí mohla právě ona. Připadalo mi tedy spravedlivé, aby o tom věděla.

Můj nápad byl jednoduchý. Jednotlivé země tady na kontinentu se vyznačovaly tím, že potřebovaly peníze. Prakticky tu neexistovala infrastruktura a navíc je většinou utápěly v mocenských bojích. Vládnoucí třída versus nějací desperados. A tak rozprodávaly, co se dalo – včetně ostrovů, které k nim patřily.

Alicino vidění nás nasměrovalo k dokonalému neobydlenému ostrovu vzdáleného jen několik hodin od Ria. Skvělá poloha, ne příliš daleko od pevniny, abychom se mohli bez problémů zajet nakrmit a zároveň, aby nás nikdo neobtěžoval. Stačilo prakticky jen zaplatit.

Odmítl jsem Alicinu asistenci – tohle překvapení jsem potřeboval zařídit sám. Cítil jsem se trochu bláhově, když jsem se jí své důvody snažil vysvětlit, ale chtěl jsem mít pocit, že je ten ostrov jen náš. Alice se nakonec nechala přesvědčit a s úsměvným vrtěním hlavou mě nechala napospas dravým obchodníkům, jak sama prohlásila.

Sotva jsem na ostrov vkročil, bylo mi jasné, že je to to pravé. Všude nádherné barvy, podnebí i voda v moři jako by si daly za úkol nás rozmazlovat. Jediné, co zbývalo, byl nějaký bungalov - místo, kde by se daly nechat věci, které si přivezeme a kam se dá dát postel. Časem tu určitě nechám postavit dům, ale nebudu brát Esmé radost z jeho projektování.

Esmé:

Jak jsem mohla udělat tak školáckou chybu? Jako bych tenhle život žila den. Ale byla jsem natolik ponořená do vlastních myšlenek, že jsem nezaregistrovala, že nejsem sama. Byla jsem přece na vlastní zahradě. Neuvědomila jsem si, jak jsou lidé zvědaví. Zrovna jsme se přistěhovali. Chtěla jsem využít prvního dne, kdy všichni zmizeli za svými povinnostmi a zapracovat trochu na zahradě. V duchu už jsem si představovala, jak to tu bude vypadat.

Támhle přesadím tu krásnou magnolii. Nechám kolem ní jenom trávu, aby vynikla o to víc. A musím zajet pro túje. Vysadím je kolem plotu. Zakryjí aspoň tu nevzhlednou zeď. Zapisovala jsem si do paměti, co všechno budu potřebovat a trochu jsem se zapomněla. Pohybovala jsem se naší obvyklou rychlostí. Teprve, když jsem vytáhla magnolii jednou rukou ze země, abych se ujistila, jak hluboké má kořeny a správně odhadla budoucí díru, zaslechla jsem zalapání po dechu. Bleskově jsem se otočila tím směrem a spatřila vytřeštěné oči souseda. Snažil se zmizet dřív, než na něj přijdu, ale s mou rychlostí to bylo nemožné.

Zůstala jsem jako přimražená. Viděl mě, o tom nebylo pochyb. Sakra. Co mám dělat? Horečnatě jsem přemýšlela, až jsem nakonec usoudila, že ho nechám myslet si, co chce. Zavřela jsem se v domě a začala balit. Bylo mi jasné, že je to jediné řešení. Už jednou jsme se takhle museli přestěhovat. Nemohli jsme dovolit, aby kdokoli zjistil pravdu. Znamenalo by to víc než jeden rozsudek smrti. Volturiovi svůj zákon dodržovali bez výjimek.

Netrvalo ani pět minut a všichni byli zpátky. Alice měla nejspíš vizi. Když spatřili, co dělám a s jakým výrazem, nikdo se na nic neptal. Zařídit přesun byla s Aliciným organizačním talentem hračka. Jediná otázka, která zbývala, byla kam?

Carlisle navrhl Amazonii. Spousta kilometrů neprobádané džungle, tajemné sesterstvo upírek a lov nových druhů zvířat. Všichni byli tou myšlenkou nadšeni. Mně to bylo vcelku jedno – cítila jsem se kvůli svému selhání tak špatně, že by se mi teď nezavděčili ničím. Carlisle to na mě samozřejmě poznal, a tak mi zašeptal do ucha:

„Netrap se, lásko. Tohle se mohlo stát komukoli z nás. Konečně se chvíli nebudeme muset schovávat.“

Usmála jsem se na něj – měl pravdu. Tam nebudeme muset nic předstírat.

Moje špatná nálada nemá konce. Dokonce ani příjemné klima, slunce, zeleň, svoboda, se kterou tu můžeme být sami sebou, a všudypřítomná zvěř k lovení mi ji nepomáhají rozptýlit. Vím moc dobře, co je její příčinou. Už dávno jsme neměli čas být s Carlislem jen spolu – bez vyrušování. Samozřejmě, že své děti miluji. Chtěla jsem být matkou a ony mi to štěstí vrací plnými hrstmi. Někdy až příliš. Chci toho tolik, když toužím po pár dnech bez vyrušování? Užít si znovu všechny ty romantické věci, které dělají zamilovaní… Bože, potřebuji dovolenou!!!

Cítím se hrozně, když vidím, jak se Carlisle trápí mou náladou, ale nedokážu s tím nic udělat. Neumím se tak dobře přetvařovat… a nebo je to možná tím, že se známe tak dokonale. Nechtěla jsem mu nic říct, ale nakonec jsem to udělala. Slova, která se ze mě řinula, hrozila, že mě zadusí, jestli je nepustím ven.

V Carlisleových očích problesklo pochopení, které se změnilo na souznění, když jsme vzápětí po mém přiznání zaslechli Emmetta, jak nás (zase) hledá. Já se z něj vážně zblázním. Je jako malé dítě. Neumí se zabavit sám?

Sotva jsme se vrátili k ostatním, Carlisle si vzal stranou Alici. Nikdo z nás netušil, co spolu řeší, ale po chvíli tichého rozhovru beze slova zmizeli. Ozvali se až druhý den ráno. Prý je máme čekat koncem týdne… a prý si mám sbalit. Nerozuměla jsem ani slovu, ale zřejmě právě o to těm dvěma šlo. Pravda, blížilo se naše výročí. Že by měl Carlisle nějaké překvapení? Dokázal být tak krásně romantický a stylový. I jeho vyznání lásky byla vždy originální. Připadala jsem si vedle něj tak nicotná. Občas jsem opravdu přemýšlela nad tím, proč se mnou vlastně je? Není na mně přece nic zvláštního. Mohl by mít dobrou polovinu upírek, se kterými jsme se setkali… a stačilo by jen kývnout.

Carlisle:

Připadalo mi, jako by čas běžel dvěma různými rychlostmi. Zařídit vše, co bylo potřeba, se zdálo tak rychlé, naproti tomu každá minuta, kterou jsem nic nedělal, se vlekla jako věčnost. Myslel jsem na Esmé. Pět dní… tak dlouho jsme bez sebe za celou dobu, co jsme manželé – (no vlastně už od její proměny) ještě nebyli. Jestli upíři opravdu nemají duši a po smrti jdou do pekla, pak jsem si právě prošel prvním jeho kruhem.

Dohodli jsme se, že se sejdeme v Riu. Holkám začaly chybět nákupy a Alice se rozhodla pořídit pár módních výstřelků i Kachiri, Zafrině a Senně. Ovšem, že je nepřesvědčila, aby se přidaly – na to ty tři příliš milovaly svou džungli. Alici však obvykle stačil jeden pohled a odhadla vaši velikost s dokonalou přesností. Zkušeností měla jako několik profesionálních švadlen najednou, a tak se nebylo co divit. Alice byla sice amatérka, ale kdyby se jednou rozhodla sama navrhovat, nejspíš by jí za její modely utrhali ruce.

Když jsem znovu spatřil Esmé, všechno kolem zmizelo. Nevnímal jsem Alici, která mi strkala do rukou kufr s věcmi, které soudila, že bych mohl potřebovat. Jako by na tom záleželo. Měli jsme být spolu sami. I kdyby přišlo tornádo a vzalo nám všechno, co máme, dokud budeme spolu, nic nám nebude chybět.

Ačkoli obvykle nevystavujeme své city na odiv tak okatě, tentokrát jsem se neudržel a bez ohledu na spoustu čumilů, kteří nás sledovali (vždycky se našel někdo, kdo byl uchvácen naším vzhledem), jsem Esmé vášnivě políbil. Miloval jsem, když se její prsty probíraly mými vlasy a cítil jsem její chuť ve svých ústech. Líbat ji do konce života by nebylo ztrátou času. Sice by asi přišel brzy, protože bychom zemřeli hlady, ale… počkat, to už jsem přeci zkoušel a nevyšlo to.

Oči jí zářily, když jsme se od sebe oddělili - po několikerém decentním zakašlání našich potomků. Marně se snažili zamaskovat své pobavení, když jsme nereagovali. Nakonec nás od sebe poměrně hrubě odtrhl Edward, který varovně sykl: „Pozor, pár lidí už přemýšlí, jestli nebudou muset dávat jednomu z vás umělé dýchání.“

Pravda, lidé přece nemají takovou výdrž, ale já ji neviděl takovou dobu… Bože, jestli bylo tvým záměrem potrestat mě touhle existencí, dal jsi mi zároveň to největší požehnání, když jsi mi seslal do cesty tuhle nádhernou ženu. Nikdy ti za to nepřestanu děkovat.

Rychle jsme se rozloučili s ostatními a vyrazili do přístavu. Naložil jsem naše zavazadla do rychlého člunu, který jsem si pro začátek pronajal (časem nějaký určitě pořídíme) a s úsměvem sledoval, jak si Esmé váže vlasy šátkem po vzoru hollywoodských hvězd padesátých let. Strčila by do kapsy každou z nich.

Hvězdy nám svítily na cestu jako malé lucerny. Miloval jsem jejich svit. Odhaloval přesně tolik, kolik zakrýval. Příjemný nafialovělý nádech, který všemu dávaly, nám dovolil předstírat, že sníme.

Stál jsem u řízení a užíval si rychlost. Esmé se ke mně připojila a objala mě kolem pasu. Tiše mi zašeptala do ucha: „Hm… jestli je to sen, ať se ještě dlouho neprobudím.“

Natočil jsem tvář tak, abych ji mohl políbit a usmál jsem se.

„I ten nejkrásnější sen je slabým odvarem skutečnosti, když jsi se mnou.“

* * * * *

Cesta netrvala příliš dlouho. Znal jsem ji dokonale. Projel jsem si trasu v rámci svého kapitánského kurzu několikrát a kromě kompasu a navigace, jsem se teď dokázal orientovat i podle hvězd. První, o co jsem se musel na ostrově postarat, bylo molo. Břeh se tu svažoval tak pomalu, že bylo téměř nemožné přistát, aniž bychom se namočili. A já nestál o to, aby se Esmé musela kochat krásou ostrova ponořená po kolena ve vodě.

Jeho stavba mi netrvala ani půl dne, a tak jsem si teď mohl zahrát na gentlemana a podat Esmé ruku, abych jí pomohl vystoupit z bezpečně přivázaného člunu. Jistě, že to nepotřebovala, ale tahle galantnost mě bavila. Měla něco do sebe – a Esmé v tom se mnou souhlasila.

Jedním pohledem jsem se přesvědčil, že tu není nic, co by rušilo atmosféru, nebo kazilo dojem, a pak jsem obrátil svou pozornost k Esmé. Chtěl jsem vědět, jestli se jí tu líbí tak jako mně… Jak jsem si přál. Její tvář zářila víc než hvězdy na obloze a nebylo to jen tím, že naše pokožka odrážela jejich tlumené světlo.

Vypadala okouzleně a šťastně. Přesně tak, jak jsem ji měl nejraději.

Otočila se na mě, aby se zeptala na vysvětlení, ale já měl v rukávu ještě jedno překvapení, a tak jsem si dal prst přes rty. Vzal jsem ji za ruku a vedl ji kousek do vnitrozemí. Stačilo projít pár metrů skrz keře a stromy, které pláž lemovaly. Tam se prostíralo dokonalé místo pro budoucí dům.

Teď tu nebylo nic. Tedy nic kromě nádherné postele s nebesy, nejjemnějším povlečením a spoustou polštářů. Esmé přestala dýchat a neodtrhovala z ní pohled, když udělala pár kroků blíž. Nechal jsem ji a přešel za čelo. Tam jsem měl schovanou vázu s orchidejemi, které jsem našel hlouběji ve vnitrozemí. Sám jsem kytici uvázal a byl jsem na ni patřičně pyšný.

Teď jsem ji zvedl a přešel k Esmé. Její oči svítily štěstím – tím, které jsem poslední dobou tolik postrádal.

„Jak se ti tu líbí?“ zašeptal jsem. Esmé mě objala a přivoněla ke květinám.

Pak vydechla: „Nádhera. Jak se tenhle ostrov jmenuje?“ Usmál jsem se a v mých očích se odrážely hvězdy.

„Neměl jméno, a tak jsem mu ho vymyslel. Esmé, jako ty. Nejkrásnější pod sluncem... Je jen tvůj.“ Esmé mě objala a položila mi hlavu na rameno. V očích se jí zaleskly slzy dojetí.

„Nejúžasnější dar, který jsi mi mohl dát, miláčku. Soukromí. Vítáme tě, ostrove Esmé.“ Škádlivě na mě zamrkala.  „Myslím, že tě jen tak neopustíme.“

♦ THE END ♦

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Darovaný ostrov: