Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Dárek pro upíra

22.12.2012 (16:00) • zuzka88 • FanFiction jednodílné • komentováno 47× • zobrazeno 6659×

Za název moc a moc děkuju Kim, bez ní by povídka zůstala bezejmenná. :-) 

Dárek pro upíra

Utáhla jsem si červenou mašli s bílými vločkami na konci copu, nazula teplé zimní boty, moje oblíbené – červené s huňatým kožíškem okolo nohy. Rukama jsem vklouzla do kabátu, který k botkám krásně ladil, a vyběhla ven.

Měla jsem si vzít čepici, napadlo mě, když jsem se ocitla v husté chumelenici. Nedalo se nic dělat. Se sklopenou hlavou jsem proběhla cestičkou k hlavní ulici. Do továrny, kde sídlila tátova kancelář, to pak byl jen kousek. Nikde jsem nezahlédla živou duši, všichni se jistě činili v práci. Do Vánoc zbývalo pouhých čtrnáct dní a výroba hraček vrcholila. Bylo za potřebí každé ruky. V tento čas zapojoval otec i mě.

Otevřela jsem těžké kované dveře a ocitla se přímo ve víru dění. Přede mnou se rozprostírala ohromná hala s vysokým stropem, který vypadal jako pokrytý naducanými beránky, ze kterých se dolů spouštěly nadýchané sněhové vločky. Nikdy se ovšem nedotkly země. Asi v polovině vzdálenosti zmizely. Strašně ráda jsem ten strop pozorovala. Měnil se s každým ročním obdobím, s každou denní dobou - jeden z nápadů mého táty.

Kolem se ozývalo klapání, syčení, pískání, vrčení, ale také hovor a vánoční koledy linoucí se z reproduktorů. Byla to směsice všemožných zvuků, z nichž bych dokázala pojmenovat úplně každý. Trávila jsem zde většinu svého života. I vůně, které se zde mísily, mi připadaly důvěrně známé.

„Ahoj, Bello,“ zavolal na mě Bernie. Elf, který měl na starosti linku na výrobu dětských kol. Usmála jsem se na něj.
„Jak to šlape?“ ptala jsem se a sledovala, jak z kabiny vyjíždí krásné růžové kolo s cinkátky na drátech a třásněmi na řídítkách. Sen každé malé slečny.
„Plníme plán, Santa bude spokojenej.“
„Vyřídím mu to.“

Zavolalo na mě pár dalších kamarádů, vlastně spíš rodiny. Všechny jsem znala od narození. Vyrůstala mezi nimi, hrála si s nimi… Všem jsem zamávala. Vrátila jsem se ke vchodu, od kterého vybíhaly dvě chodby. Jedna doprava, druhá doleva. Vydala jsem se tou pravou. Vyšla jsem po schodech s červeným kobercem a vyřezávaným zábradlím ozdobeným girlandou jedlových větviček, jejichž vůně se šířila do okolí.

Prošla jsem okolo oddělení pošty, distribuce, dispečinku, statistiky, obchodu a zásobování, bylo toho tady spousta. Přes skleněnou výplň jsem zamávala na Jessii, Lucy, Monu a Kate, které měly na starosti dopisy od dětí. Podlaha jejich kanceláře byla pokryta stohy papírů. Obdivovala jsem je za to, že jsou schopné se tím prokousat. Nejednou jsem jim pomáhala a bylo to něco neskutečného. Na jednu stranu bylo úžasné číst, co si děti přejí, projít celým tím systémem, který je rozčlení na hodné a zlobivé, na stranu druhou to bylo náročné, únavné a nekonečné. Byla jsem ráda, že jsem se tomu letos vyhnula.

Zastavila jsem se na konci chodby. Staré vyřezávané dveře ozdobené zeleným věncem s šiškami, mašlemi a malými jablíčky. Do pracovny Santa Clause chodili všichni s úctou. Každý kdo chtěl vejít, zaklepal a počkal na vyzvání. I já a maminka jsme tento rituál podstupovaly.

„Vstupte,“ ozvalo se tlumeně. Otevřela jsem dveře a usmála se na svého otce. Seděl za mohutným stolem z tmavého dřeva. Papíry měl zatížené velkým sněžítkem, které jsem tu kdysi darovala k Vánocům. Opíral se o čalouněné opěradlo pohodlného křesla. Oblečený byl opět celý v červeném. Kolikrát jsem navrhovala, že když je doma, mohl by se oblékat trochu pohodlněji, ale nesetkalo se to s úspěchem. Čepici s bílým kožíškem na lemu a bambulí na konci měl pověšenou na věšáku. Hlavu mu zdobila koruna hustých bílých vlasů, které plynule přecházely do plnovousu. Z baculatého obličeje se na mě díval pár čokoládově hnědých očí, které jsem po něm zdědila. Na nose měl posazené brýle s půlměsícovými skly.
„Bello, to jsem rád, že jsi tu,“ zahlaholil. Jak by ne, když mě sám zavolal. Odložil pero, sundal brýle a vstal. Byl vysoký, mohutný, ovšem také s větším bříškem. Maminka se o něj dobře starala. Políbil mě na čelo.

V otcově kanceláři panovalo přítmí. Byla zde jen dvě malá okénka. Zdi byly obložené tmavým dřevem, koberec byl červeno zelený. I dřevo, z kterého byla vyrobena sedací souprava, mělo červený nádech a polštáře v ní byly samozřejmě tematické. V rohu stál vánoční strom sahající až ke stropu. Byly na něm zavěšeny perníčky, které jsme s maminkou a Elsou pekly. Ty byly doplněny dřevěnými ozdobami, které Santovi přinášeli elfové. Sem tam se rozvíjel květ vánoční hvězdy. Na špici se pak vznášel anděl, kterého jsem tam každý rok připevňovala já. Byla to taková malá tradice. Nechyběl řetěz z popcornu a brusinek. Pod stromem jezdil po kolejích vláček, který byl velmi starý a bez kterého by to nebyly ty správné Vánoce.

„Mluvila jsem s Berniem, letos to vypadá, že nedojde na žádné závěrečné šílenství.“
„Právě jsem sledoval statistiky. Elfové se činí,“ souhlasil. Myslím, že budeme mít dostatek času na případné opravy a dodělávky.“ Bílý knír se zvedl, jak se usmál.
„To je dobře. Co jsi ode mě potřeboval?“
„Chtěl jsem tě požádat o pomoc. Na béčku to nějak nezvládají. Je třeba projít seznamy. S dospělými je to snazší. Protože na mě nevěří, nepíší si přání, takže je jen nutné zkontrolovat, jestli to, co bylo loni, platí i letos.“

Béčko byla továrna, která se zabývala dospělými. Všichni si myslí, že Santa Claus nosí dárky pouze dětem. Hollywoodské filmy tuto fámu jen potvrzují, ovšem opak je pravdou. Na severním pólu se najde i místo, které se věnuje výhradně dospělým. Elfové, kteří odsloužili určitou dobu v dětské sekci, mohli přejít do béčka. Byla to práce detailnější, složitější a v některých případech i ne zrovna vděčná. Děti měly radost z každé hračky, dospělí byli vybíraví, ne vše jim bylo pochuti.

„Kontrola seznamů?“ zeptala jsem se ne zrovna nadšeně. Představila jsem si ty hodiny nekonečné práce.
„Netvař se tak. Je to nutné, takže se z toho nevyvlíkneš.“ V úsměvu ukázal řadu bílých zubů.
„To jsem teda ráda.“
„Jsi hodná holčička, co bys pro svého tatínka neudělala.“ Bylo by toho dost, pomyslela jsem si.
„Můžu si to aspoň vzít domů?“
„To můžeš, ale nezapomeň to pak kompletně vrátit,“ nabádal mě.
„Rozkaz, šéfe,“ zasalutovala jsem. Políbila jsem ho na tvář a odcházela.
„Taky by ses mohla stavit za maminkou, stěžuje si, že tě dlouho neviděla.“ Měla jsem co dělat, abych neprotočila oči. Byla jsem u nich před dvěma dny. To snad není tak dávno.
„Stavím,“ řekla jsem a odešla.

Jelikož jsem byla plnoletá, bylo mi povoleno zařídit si vlastní domek. Rodiče obývaly největší dům ve vesnici, to se rozumí samo sebou, byl pohodlný, útulný, prostorný, ale já toužila po něčem, co by bylo jen moje. A tak jsem vyfasovala malinkatou chaloupku. Kuchyň s obýváčkem a ložnice, nic víc se tam nevešlo. Ale mně to nevadilo. Byla jsem naprosto spokojená. Zařídila jsem si ji k obrazu svému, a když jsem strojila svůj první vánoční stromeček, cítila jsem pýchu. Tenhle byl jen a jen můj.

Továrna B se nacházela na druhé straně vesnice. Cesta tam už byla snazší. Chumelení pomalu ustávalo a elfopluh, jak říkal Jerry svému vynálezu, se činil, takže jsem se ani nemusela brodit v závějích. Vzala jsem to postranními uličkami, abych si zkrátila cestu. Vesnice byla celkem rozlehlá. Při posledním sčítání čítala dva tisíce tři sta sedmdesát dva domečků. Každý z nich byl krásně ozdoben a nasvícen, když se setmělo, byla to opravdu nádhera. Na vánoční atmosféru si elfové potrpěli jako nikdo jiný. Nic nenechali náhodě. Žárovky zkoušeli už v srpnu, kdyby náhodou nějaká nesvítila. Vánoční strom na náměstí byl to nejvelkolepější, co jsem kdy viděla. Ohromný, zářící do dáli, ověšený koulemi velkými jako moje hlava.

K béčku to bylo asi kilometr. Přišla jsem s červenými tvářemi a zmrzlýma ušima. Opět jsem se se všemi zdravila a rovnou zamířila do schvalovacího oddělení. Vyfasovala jsem dvě bedny seznamů a dobroskop – malou věcičku, která po zadání jména ukázala, co zadaný právě dělá a zda byl dotyčný hodný nebo zlobivý, tak to teda bylo u dětí, u dospělých se hodnotilo poněkud víc faktorů, které přístroj dokázal vyhodnotit a vyplivnout ano nebo ne, podle situace.

Na cestu domů jsem si chytila taxáně, novinku, se kterou přišel táta před dvěma roky. Jednalo se o sáně řízené elfy, jež jezdily po vesnici. Ani Santu nebavilo trmácet se pěšky. Doma jsem svůj náklad odložila na konferenční stolek, svlékla se, zatopila v krbu a pustila se do přípravy horké čokolády, mého nejoblíbenějšího nápoje.

Se zkříženými nohama jsem se usadila na gauči a pustila se do práce. Měla jsem písmeno c. Byla tam jména, která jsem vůbec nedokázala vyslovit, takže nastal menší problém s dobroskopem, protože ten znal jen přesnou výslovnost. Několikrát se stalo, že jsem musela jméno napsat ručně, což bylo zdržování. Asi po hodině jsem byla teprve na druhé straně. Zatím bylo jen pár lidí, u kterých se změnilo ano na ne. Ve většině případů jsem jen odškrtla loňský výsledek. Po dalších pár hodinách práce už jsem nevěděla jak si sednout. Nohama jsem klimbala přes opěradlo, měla jsem je zvednuté ve vzduchu, položené na zemi, chvíli jsem ležela na břiše, pak zase na zádech. Když mi zaškrundalo v břiše, zamžourala jsem na hodiny a zjistila, že jsem propásla čas oběda. Žaludek znovu zakňoural hlady. Usmála jsem se, mohla jsem si udělat legální přestávku.

Připravila jsem si sendvič a snědla ho ve stoje u okna. Venku se už pomalu stmívalo, vesnice se rozsvěcela a sníh, který padal, jen dolaďoval vánoční atmosféru. Zbožňovala jsem Vánoce. Už od narození jsem se nemohla dočkat, až zase přijdou. Jakmile na mě dýchly první tóny koled, zasvítila první žárovička vánočního osvětlení a zavanula vůně prvních medových perníčku, pocítila jsem vzrušené tetelení v útrobách. Možná to mám v krvi, když je můj otec Santa Claus, kdo ví. Těšila jsem se na večer, až se elfové po práci sejdou u stromu a budou zpívat. Doufala jsem, že do té doby se dostanu na konec seznamu a bude se k nim moc přidat.

Nestihla. Skončila jsem u Cu, ale měla jsem toho tak akorát. Usoudila jsem, že menší rozptýlení mi jen prospěje. Práce mi pak půjde lépe od ruky.

Teple jsem se oblékla, tentokrát nezapomněla na červenou čepici s bílým vzorem v podobě stromků, sobů a květů vánoční hvězdy, na jejímž vršku se skvěla bílá bambule a samozřejmě rukavice. Teplota klesla hluboko pod nulu.

Zpívání se účastnili téměř všichni. Prostranství okolo vánočního stromu bylo nacpané k prasknutí, z každého rohu se ozývaly pějící hlasy. Sama jsem se přidala ke zpěvu mé oblíbené O holy night. Tahle píseň mi vháněla slzy do očí.

Vydrželi jsme tam asi hodinu. Elfové se pak vydali do svých domovů, případně do hospody, pokud se tomu tak dá říkat, když tam nepodávali žádný alkohol. Já jsem musela domů, abych konečně dodělala ty seznamy. Zítra na mě určitě čeká další várka.

Byla jsem tak zmrzlá, že jsem si s tím sedla přímo před krb, abych se zahřála. S povzdechem jsem se pustila do osob, jejichž příjmení začínalo na Cu.

Ano, ano, ano, ne, ano, ano, ano…

„Cullenová Alice,“ řekla jsem do dobroskopu. Na malé obrazovce se objevila drobná dívka. Seděla na posteli a povídala si s nějakým mladíkem. Usmála jsem se. Měla jsem ráda romantické příběhy. Já osobně jsem nikdy nic podobného neprožila. Vždycky jsem se cítila příliš svázaná tím, co jsem. Ovšemže jsem netrávila celý život jen mezi elfy. Minimálně jednou ročně jsme se přes léto vypravovali do světa, ale nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by mě nějakým způsobem zaujal. Navíc jsem nemohla prozradit, kdo jsem, takže jsem se raději šetřila neustálého lhaní a skrývání pravdy. Ale představa, že bych mohla sedět jako právě teď Alice Cullenová, byla bych moc šťastná.

Znovu jsem se závistivě zadívala na obrázek, který se mi naskytl. Tentokrát si opírala hlavu o chlapcovo rameno a drželi se za ruce. Očima jsem zašilhala, spíš jen ze zvyku, protože tady bylo jasné, že je to milá slečna, na vedlejší displej. Obočí mi vyletělo vzhůru překvapením. Ne?! To jako vážně? Zamračila jsem se. Tak to je tedy zklamání. Všimla jsem si, že ne měla i předchozí rok. Odškrtla jsem tedy výsledek a šla dál.

„Cullen Carlisle.“ Nejspíš příbuzný. Vypadal jako starší bratr Alice. Krásný, blond. Mají dobré geny v rodině. Zase ne. Zasyčela jsem. Kam ten svět spěje.
„Cullen Edward,“ přečetla jsem další jméno. Pohledem jsem zjistila, že je tam těch Cullenových ještě několik.

Při pohledu na Edwarda Cullena jsem nosem vypustila veškerý vzduch, co jsem měla v plicích. Zírala jsem na někoho tak nádherného, že se jeho příbuzní, které jsem už viděla, mohli jít zahrabat. Byl sice trochu moc bledý, ale to mu spíš přidávalo na zajímavosti. Seděl u klavíru a vypadl smutně. Bezděčně jsem natáhla ruku, jako bych se ho snad mohla dotknout a utěšit ho. Ve zlatavých očích měl rezignovaný výraz. Ruce svíral v pěst a díval se někam ven. Jak jsem si ho prohlížela, rozbušilo se mi srdce. Tak když ne on, tak kdo jiný? Cože? Zase ne?! Přece není možné, aby anděl nebyl dobrý. To je prostě hloupost. Musí to být nějaká chyba.

Dívala jsem se na něj asi půl hodiny. Za tu dobu se ani jednou nepohnul, nezamrkal, jeho hrudník se nehýbal. Kdybych nevěděla, že dobroskop ukazuje lidi, myslela bych si, že je to socha. Povzdychla jsem si a s těžkým srdcem odškrtla jeho loňský rozsudek, který se shodoval s letošním.

Když jsem projela i další čtyři Cullenovi se stejným místem bydliště, byla jsem pěkně naštvaná. Ne, ne, ne…

S náladou pod psa jsem dodělala zbytek. Nevěnovala jsem pozornost lidem na obrazovkách. Myšlenkami jsme se toulala ve městě Forks, které podle dobroskopu leželo ve Spojených státech ve státě Washington. Tam jsem nikdy nebyla. Přemýšlela jsem o celé té zvláštní rodině. Sedm nádherných lidí v jedné rodině, kteří nejsou pro dobroskop dost dobří. Při pohledu na ně mě napadlo, že by snad mohli být jedině mafiáni, jinak není možné, aby měli všichni ne.

Neubránila jsem se pokušení a znovu se podívala na Edwarda Cullena. Tentokrát byl venku. Byla tma, takže jsem z toho moc neviděla, jen temné obrysy jeho postavy. Škoda.

Spát jsem šla až po půlnoci. Byla jsem unavená, ale ne a ne zabrat. Potřebovala jsem ho vidět. Aspoň chviličku. Naposledy. Ráno se mi to bude zdát všechno jiné. Bude to jen další člověk ze seznamu, nic víc.

Zašeptala jsem jeho jméno, jako bych se bála, že mě snad někdo uslyší. Ležel na posteli a četl si. Zločin a trest. Chvíli jsem ho sledovala. Přišlo mi, že otáčí stránky nějak rychle. Asi není moc dobrý čtenář. Trochu mi vadilo, že dolní půlku jeho obličeje mi zakrývá kniha. Nemohla jsem si tak vychutnat jeho dokonalost do poslední špetky.

Usnula jsem s pohledem upřeným na jeho tvář.

ϔϔϔϔϔ

Sbírala jsem k tomu odvahu skoro celé odpoledne. Přístroje na pólu se niky nemýlí a dobroskop už vůbec ne, ale já jsem si nemohla pomoct. Edwarda jsem sledovala každou volnou chvíli. Nemohla jsem od něj odtrhnout oči. Pokaždé, když se podíval, jakoby mým směrem se mi na okamžik zastavilo srdce. Naopak, když se odvrátil, bodlo mě někde hluboko uvnitř.

Odmítala jsem uvěřit tomu, že by mohl být špatný, tedy oni, celá rodina samozřejmě. Proto jsem se rozhodla promluvit si s tátou a zjistit trochu blíž, co jsou zač. Já… prostě jsem na něj nemohla přestat myslet. Nešlo to jen tak nechat být.

„Ahoj, mami,“ zavolala jsem, když jsem ze sebe sklepávala sněhové vločky.
„Ahoj, drahoušku.“ Maminka mě políbila na tvář. Vzala jsem si k srdci tátovy prosby, abych se za mamkou přišla taky povídat a zároveň to spojila s večeří, která bude určitě vynikající a s rozhovorem s otcem.

„Jak se pořád máš?“ ptala se mě a vedla mě do kuchyně. Z hrnců se kouřilo a na stole jsem viděla svůj oblíbený koláč. Jakoby věděla, že přijdu. Hned jsem se na něj vrhla. „Bude večeře,“ řekla káravě. Pokrčila jsem rameny a zakousla se do ukořistěného kusu.

Pak jsme si povídaly, dokud se neobjevil táta. Už u dveří hlásil, že je hladový, takže jsme rovnou zasedli ke stolu.

„Tati,“ začala jsem opatrně, když bylo téměř dojedeno.
„Hmmm,“ zahučel. Tváře se mu nadouvaly a on se tvářil maximálně spokojeně.
„Chtěla bych se na něco zeptat.“
„Hmmm.“
„Víš, jak jsem teď kontrolovala ty seznamy… byla tam jedna rodina… Cullenovi,“ odmlčela jsem se a sledovala, jestli mu to jméno něco řekne. Zjevně věděl hned, o kom mluvím. Ztuhnul a sousto mu zaskočilo. „Znáš je?“ ptala jsem se, jako bych si ničeho nevšimla.
„Nu… ano,“ řekl po chvíli váhání.
„Všichni z jejich rodiny u sebe mají ne. Proč? Vypadají mile, sympaticky.“ Vynechala jsem, že jsou krásný hlavně ten Edward.
„Bello, zlatíčko, upíři nemohou mít ano.“ Vyvalila jsem oči. Upíři?
„Upíři?“ zopakovala jsem svou myšlenku.
„Ano, Cullenovi jsou upíři.“
„Ale… upíři přece neexistují.“
„Drahoušku, Santa přece taky neexistuje, alespoň pro někoho,“ vložila se do toho maminka.
„To mi chcete jako říct, že po světě běhají upíři? No páni!“ To překvapení mi na okamžik zaměstnalo mysl něčím jiným než Edwardem Cullenem. Ale byla to opravdu jen chvíle.

Rodiče pokračovali v jídle jako by se nic nestalo. Já jsem ale chtěla pokračovat. To, že jsou upíři… no, nepřišlo mi to jako dostatečný důvod k tomu, aby měli automaticky ne.

„Tati, já jsem je viděla a nemám pocit, že by si to zasloužili,“ začala jsem svou obhajobu.
„Bello, věř mi, takhle je to správně.“ Otec na mě mluvil jako na malou holku, které se vysvětluje, že paní učitelka má vždycky pravdu.
„Já si to nemyslím,“ trvala jsem na svém. Rodiče si vyměnili zvláštní pohled a pak promluvila mamka.
„Bello, tohle je moc složitý proces, tomu nemůžeš rozumět.“ Měla jsem pocit, jako by mi bylo pět. Jak tomu mám ale porozumět, když mi to nikdo nechce vysvětlit? A jak tomu mám věřit, když někde uvnitř vím, že je to špatně? Nedokázala jsem ten pocit správně popsat, ale něco mi říkalo, že je to prostě špatně.

 A pak mě to napadlo. Třeba bych mohla dokázat, že se dobroskop i rodiče mýlí.

„Pojedu k nim,“ řekla jsem. „Seznámím se s nimi, budu je sledovat a tak zjistím, kde je pravda.“ Maminka vypadala vyděšeně. Tátovo obočí se spojilo v jednu velkou bílou huňatou čáru.
„To v žádném případě,“ zaburácel.
„Ale proč ne?“
„Je to nebezpečné a navíc není důvod. Budeme to dělat jako vždycky. Každý rok se řídíme dobroskopem, tak to nebudeme měnit.“
„Jenže…“ Otec bouchl pěstí do stolu. Tvář měl zrudlou rozčílením
„Už jsem řekl a víc o tom nechci slyšet.“

Věděla jsem, že to je konec debaty.  Oni prostě nechtěli poslouchat, ani to zkusit.

Do konce večeře jsem seděla mlčky. Chuť mě docela přešla. Normálně bych pak ještě poseděla s rodiči, ale tentokrát jsem už chtěla jít domů. Nestávalo se často, že by mě něčím tak rozčílili. A když táta zvýšil hlas, tak už to muselo být něco.

„Myslím, že už nebudeme potřebovat tvoji pomoc se seznamy. Odnes zítra, co máš do béčka a oni už si s tím poradí,“ řekl mi táta, když jsem se zvedla k odchodu. Přikývla jsem.

Doma jsem se stočila na pohovce a dívala se na Edwardovu úžasnou tvář. Zdál se tak smutný. Lidi… teda upři – ani lidi, ani upíři by ve vánočním čase neměli být smutní. Ukazovákem jsem přejela po obrazovce. Z pohledu na něj mi bylo úzko. Když se lehce zamračil, pocítila jsem zvláštní stah u srdce. Povzdechla jsem si a promnula to místo.

Co mám dělat, abych mu pomohla? A důležitější otázka… jak to mám udělat, když on je tam a já jsem tady. Situace bez řešení. Ach jo.

Zavřela jsem oči a představovala si, jak sedím vedle něj. Hlavu mám opřenou o jeho rameno. Prsty vnořím do jeho hustých vlasů. Úplně jsem cítila jemné pramínky, jak mě lechtají na dlani. Jeho ruku mám položenou na stehně.

Bylo to tak živé. Věděla jsem jedno. Musím jít za ním. Musím ho najít a dokázat tak tátovi a všem, že oni si zaslouží dárky.

Bez dalšího přemýšlení jsem vyskočila. Popadla jsem červený kufřík se zlatými zdobnými ornamenty a začala do něj házet oblečení. Nepřemýšlela jsem, co by se hodilo a co ne, dávala jsem to tam bez ladu a skladu. Přidala jsem dobroskop, peníze, které u nás byly k ničemu, a kufr zavřela. Oblékla jsem se a teprve pak uvažovala o tom, co dál. Chtělo by to nějaký dopravní prostředek.

Jediný způsob, jak se dostat ze severního pólu byl pomocí sobů. Elfové měli ještě trysky, ale já jsem bohužel nebyla elf. Takže to bylo jasné. Půjčím si soba. Ten mě dostane do Washingtonu a pak se vrátí domů. Nikdo si ničeho nevšimne.

Plán to byl skvělý, ale hůř realizovatelný. Počkala jsem na dobu, kdy budou elfové v postelích. Pak už se stačilo proplížit se nenápadně vesnicí, ukrást soba a zmizet. Parádička. Ke stájím jsem se dostala nepozorovaně. U stájí jsem ale narazila. Travis a Jackson seděli na balíku slámy a hráli karty. Zasyčela jsem. Zrovna dneska. Skousla jsem si ret a přemýšlela, co s nimi.

Udělala jsem to nejjednodušší. Strčila jsem do hraničky dříví, která se s rachotem zřítila k zemi.  Pak jsem se schovala co nejblíž k vratům, abych mohla proklouznout, až vyjdou ven. Věděla jsem, že budu mít jen pár minut, abych přidělala alespoň otěže a zmizela.

Elfové se objevili během chviličky. Proběhli kousek okolo mě, zadržela jsem dech. Jejich pozornost byla upřená na nehodu.

Zaběhla jsem do stájí. Automaticky jsem zamířila ke Kometě. Bylo na ni spolehnutí, a navíc jsem s ní dobře vycházela.

„Ahoj, Kometo,“ pozdravila jsem ji šeptem. „Potřebuju pomoct. Budeš hodná a pomůžeš mi?“ Zakývala hlavou a vydala zvuk, který by se dal považovat za ano.
„Tak jo. Dám ti postroj a poletíme. Pospícháme.“ Ruce se mi klepaly, jak jsem se snažila být rychlá. Přetáhla jsem jí přes hlavu ohlávku a utáhla. Zavedla jsem ji k obloukovitému otvoru, kterým sobové vylétali ven. Vylezla jsem na ni. Kufr položila před sebe a pobídla ji.
„Tak leť holka. Šup.“

Kometa se odrazila a už jsme byli ve vzduchu. Ledový vítr mi narážel do tváří. Vytáhla jsem si šálu výš, abych schovala bradu i nos.

Nemusela jsem jí říkat, kam letět. Sobové to prostě poznali. A tak jsem sledovala mraky, které se pode mnou kupily, a přemýšlela, co budu dělat, až se dostanu do Forks. Nakonec jsem se rozhodla dát tomu volný průběh, protože mě nic nenapadlo.

Zřetelně jsem cítila, kdy Kometa začala klesat. Uviděla jsem pod námi světla měst. Pořád byla tma, hluboká noc. Řítily jsme se neskutečnou rychlostí a byly stále níž. Pevně jsem se držela, abych nespadla. Na sobech jsem jezdila jen občas, spíš pro zábavu.

Už jsem dokázala rozeznat jednotlivé domy, lesy, pole…

„Kometo, tam ne!“ zakřičela jsem, když jsem si všimla, že míří do temných korun stromů. Ale neposlouchala. Větvičky mě šlehaly do obličeje a škubaly mi za vlasy. Pak se Kometa nebezpečně naklonila a já se neudržela. S žuchnutím jsem přistála na sněhové peřině. Naštěstí jsem nespadla z velké výšky. Uslyšela jsem bouchnutí nedaleko a pak Kometino zahýkání. Přetočila jsem se na záda a hledala ji pohledem. Dvakrát nade mnou udělala kolečko a pak se začala vzdalovat.

„Kometo,“ zavolala jsem na ni. „Kometo!“ A to už jsem viděla jen větve nad sebou. Kometa byla pryč. Proč mě vyklopila uprostřed lesů? Chtěla jsem do Forks a ne na houby – ne že by se snad nějaké daly pod tou hromadou sněhu najít.

Cítila jsem, jak mě sníh začíná i přes tlustou vrstvu oblečení studit. Posadila jsem se. Pak postavila. Po slepu jsem hledala kufr.

„Do háje, sakra, do prkýnka,“ nadávala jsem. Nohy mě začaly zábnout, prsty na rukou jsem téměř necítila. Začínala jsem být zoufalá. Kdyby aspoň nebyla taková tma. V lese, ale bude těžko veřejné osvětlení. Zoufalství mi vehnalo slzy do očí. Co teď? Bez věcí, bůhví kde, zmrzlá. To nám to hezky začíná.

Brodila jsem se sněhem a nevěděla, kam jdu. Měla jsem pocit, že chodím pořád dokola. Ale možná jsem se pletla. Doufala jsem, že se brzy rozední a já najdu cestu ven z lesa. Najdu nějaké lidi…

Zuby mi o sebe drkotaly, celé tělo se mi třáslo. Ruce jsem měla úplně ztuhlé. Vzlykla jsem. Tak to ten můj výlet dopadl úplně jinak, než jsem si představovala. Zdálo se, že Edwarda neuvidím. Netušila jsem, jak se dostanu zpátky, co budu dělat dál. Třeba prostě umrznu v lese a bude konec. Najednou jsem se cítila unavená. Celý den na nohou, noční vzrušení, žádný spánek. Prochladlé nohy mě odmítaly nést. Opřela jsem se o strom a zavřela oči. Představila jsem si Edwarda. Bylo to jako vidět ho na obrazovce. Ostré rysy, bílá hladká pokožka.

Malátně jsem otevřela oči. Moje představa nezmizela. Dívala jsem se do zlatavých očí, které pro mě byly tak známé. Přesně jsem věděla, že pod nimi leží plná ústa. Že bych už zmrzla a byla jsem mrtvá? Zamrkala jsem.

„Slečno,“ ozval se něžný hlas. Byl jako pohlazení. Takže se mi to nezdá? „Slečno, slyšíte mě?“ ptal se.
„Já… ano.“ Byla jsem tak v šoku, že ho vážně vidím. Nemohla jsem najít slova.
„Můžete se postavit?“ mluvil dál. „Odvedu vás do tepla.“ Slyšela jsem, jak mluví, ale nedokázala jsem zformulovat větu. Jednu ruku mi položil okolo ramen. No tak, Bello, mluv, přikazovala jsem si.

Připadala jsem si jako ve snu. Opravdu jsem ho našla! Byla jsem u Edwarda.

„Můžeme?“ zeptal se. Přikývla jsem.
„Ano,“ vyhrkla jsem.
„Dobře. Máme dům kousek odsud, tam se ohřejete.“ Kousek? A já si myslela, že mě Kometa shodila mimo civilizaci.
„Dě-ku-ju.“ Zuby mi drkotaly. Nohy jsem měla úplně ztuhlé. Neohrabaně jsem udělala jeden krok a málem šla do kolen.

Najednou jsem byla ve vzduchu přitisknutá k Edwardově tenké bundě.  Proč se víc neoblékne? Podívala jsem se na něj.
„Takhle to bude rychlejší,“ vysvětlil a vykročil. Nechápala jsem, jak může vědět kam jít. Všude okolo to vypadlo stejně. Stromy, stromy a zase stromy. Ale udělal sotva pár kroků a před námi se začala objevovat světla. Postupně se začal zhmotňovat temný stín, který nabýval ostřejších obrysů.  Nakonec jsem uviděla vilu, jejíž okna zářila do noci. Nejdřív jsem nechápala. Lidi v tuto dobu spí. Ale pak mi to došlo. Upíři. Že by to bylo vysvětlení i pro jeho lehké oblečení?

Dveře se otevřely dřív, než jsme vyšli schody na verandu.

„Edwarde,“ řekl blonďatý muž. Carlisle Cullen.
„Našel jsem ji kousek odsud, když jsem se vracel z l… když jsem šel domů,“ opravil se rychle. Dělala jsem, že jsem si ničeho nevšimla. „Je celá promrzlá. Ležela ve sněhu.“
„Pojďte dovnitř.“ Najednou mě obklopilo teplo. Nebylo takové, jako třeba u mě doma, ale i tak to bylo oproti venkovnímu vzduchu jako ráj na zemi. Stále jsem se však třásla. Edward mě zanesl do obývacího pokoje a usadil na pohovku.

„Donesu nějaké deky,“ ozvala se žena, které jsem si předtím nevšimla.
„Jak vám je?“ ptal se Carlisle a bedlivě si mě prohlížel.
„Tro-chu zi-maa.“
„Dobře. Sundám vám boty a bundu, abyste se pořádně prohřála. Esmé vám donese čaj.“ Sledovala jsem jeho počínání a nedokázala se nijak bránit. Zoufale jsem toužila po teple.

Zřetelně jsem cítila, jak se pokojem začalo šířit teplo. Jako když zatopím v krbu. Carlisle kolem mě obtočil asi tři deky. Za nedlouho jsem v dlaních držela šálek s kouřícím čajem. Prsty, jsem měla celé červené, ale už to nebylo tak hrozné. Edward postával opodál u stěny, Carlisle seděl v křesle a Esmé na jeho opěradle. Všichni se dívali na mě. Začínala jsem z toho být nervózní.

„Promiňte, že jsme se nepředstavili,“ začala Esmé a káravě se podívala na Edwarda. „Jsem Esmé Cullenová, tohle je můj manžel Carlisle a nás syn Edward, další naše děti jsou… ve svých pokojích.“ Mile se usmála. Tady to bylo jedno překvapení za druhým. Edward a jejich syn a další děti… takže zbývající Cullenovi jsou jejich děti. To nedávalo smysl.

Na uvažování bude času dost. Teď bych měla taky něco říct, abych nevypadla jako úplný pitomec.

„Já jsem Bella Cl… Swanová.“ Použila jsem rodné příjmení své matky. „Moc vám děkuju za pomoc, nevím, co bych dělala.“
„Jak jste se dostala tak hluboko do lesa?“ Dobrá otázka. Jen odpověď jsem na ni neměla. Nemohla jsem na ně vybalit pravdu. Neměli by vědět, kdo jsem.
„No… já. Můj kufr… někde venku je můj kufr,“ vzpomněla jsem si najednou.
„Edward se po něm podívá,“ uklidňoval mě Carlisle. Hodila jsem očkem po jmenovaném. Opět se mi při pohledu na něj rozbušilo srdce. Maličko se zamračil. Přesně tak, jak jsem to zbožňovala. Bylo tak zvláštní, dívat se na něj přímo a ne skrz dobroskop. Vypadal trochu frustrovaně.

„To není nut…“
„Edward to zvládne,“ ujistila mě Carlisle. Edward přikývl, otočil se a odešel.

Usrkla jsem čaje. „Ještě jednou vám děkuju. Nebýt vašeho syna, nevím, co by se mnou bylo.“
„Vůbec nemáte zač. To je přirozené, pomoct. Hlavně, aby vám bylo lépe.“ Esmé se natáhla a položil dlaň na mou paži. I před vrstvu dek jsem cítila její chlad. Asi se budu muset o upírech ještě hodně naučit.
„Ano, už je mi teplo. Počkám, až se vrátí váš syn a půjdu.“
„Kam byste chodila? Můžete zůstat tady.“
„Ne, děkuji, nechci obtěžovat. Půjdu do hotelu,“ odmítla jsem. Nepřišlo mi správné nastěhovat se jim do domu.
„Jestli jinak nedáte, ale Edward vás odveze,“ řekla Esmé.
„Myslím, že už jsem se ho dnes naotravovala až dost.“
„Do Forks je to několik kilometrů. A teď určitě není vhodná doba na procházku.“ Na to jsem nemohla nic říct. Kdybych se měla plahočit takovou dálku zasněženou krajinou a ani nevědět, kam mám vlastně namířeno… ne děkuju. V tu chvíli se objevil Edward s mým kufrem. Uff, mám svoje věci. Jak ho mohl, sakra, v té tmě najít?

„Děkuju,“ řekla jsem, když ho postavil u dveří. „Nevím, co bych si bez něj počala.“
„Není zač,“ ozval se jeho melodický hlas. Rozechvěla jsem se, ale tentokrát ne zimou. Dívala jsem se mu do očí a cítila, jak mnou prostupuje horkost.
„Edwarde, odvezeš slečnu do hotelu,“ promluvil Carlisle. Edward přerušil nás oční kontakt.
„Dobře.“ Nepřišlo mi, že by byl nějak nadšený. Vlastně jsem ho nikdy neviděla usmívat se.

Carlisle s Esmé se se mnou rozloučili. Oba mi stiskli ruku a ještě zamávali.

Cesta do Forks byla rychlá. Na můj vkus. Ráda bych si Edwardovy přítomnosti užívala déle. I když na druhou stranu. Jak byl v domě tichý, v autě se mě vyptával a já pro něj neměla odpovědi.

„Odkud jste?“ To byla ta nejmíň obtížná otázka. Na ty typu, kde jste se tu vzala, kam máte namířeno, jsem jen krčila rameny a házela rozpačité obličeje.
„Jsem… ze severu.“ Vlastně to nebyla ani lež.
„Z Kanady?“
„Ještě maličko severněji. Ale dost o mě. Ještě jednou se omlouvám, že jsem obtěžovala vaši rodinu,“ zkusila jsem odvést řeč.
„Nic se neděje. Moji rodinu jen tak něco nevyruší.“ Poprvé za celou dobu, co jsem ho znala, se usmál. Nádech, výdech, Bello.

Edward zastavil před budovou s nápisem Dawsonův penzion.

„Je to asi to nejlepší ubytování, které se v okolí nachází,“ řekl a zadíval se z okýnka.
„Vypadá to hezky,“ zhodnotila jsem dvoupatrový dům se žlutým obložením. Působil vesele. Okolo vývěsního štítu se táhla řada barevných světýlek. „Děkuju za všechno,“ usmála jsem se. Tak moc se mi nechtělo odejít. Co když už nebudu mít příležitost se s ním vidět. Těžko bych našla jejich dům, když je schovaný někde v lese.
„Ještě jednou nemáte zač.“ Podíval se na mě. Očima pátral v mém obličeji, jako by snad hledal nějaké odpovědi.
„Tak…“ zaváhala jsem. Pořád jsem nechtěla říct to poslední slovo.
„Nashledanou.“ Jemu to očividně nedělalo žádné potíže.
„Nashledanou,“ řekla jsem s těžkým srdcem.

Vystoupila jsem. On mě následoval, aby z kufru vyndal moje zavazadlo.

„Díky,“ špitla jsem, když mi ho předával. Pousmál se. Došla jsem ke dveřím. Neodolala jsem a otočila se. Stál tam a díval se za mnou. Zatetelila jsem se radostí a vstoupila do penzionu.

ϔϔϔϔϔ

Kousala jsem si spodní ret a přemýšlela. Byla jsem celý den zavřená v pokoji. Cítila jsem se pořád unavená a navíc jsem chtěla být o samotě a brodit se ve vzpomínkách na brzké ráno, kdy mě nesl ve své náruči. Nebylo v tom naprosto nic romantického spíš jen účel, ale i tak to bylo něco, na co nikdy nezapomenu. Neváhala jsem a vytáhla dobroskop.

Byla jsem mimo. Absolutně jsem se nepoznávala. A pomalu jsem začínala tušit, čím by to mohlo být. Byla jsem zamilovaná. Stačilo pár pohledů a mně nebylo pomoci. Neznala jsem ho. Věděla jsem o něm jen to, že je upír a ani u toho jsem si nebyla jistá, co přesně ten fakt obnáší. Ale bylo to tak. Poprvé ve svém životě jsem se zamilovala.

Druhý den jsem se rozhodla jít si prohlédnout město. Když už jsem tu, tak by bylo škoda, trávit celý čas uvnitř.

Byl to mrazivý den. Od pusy se mi valily oblaky páry. Stromy byly pokryty bílým příkrovem, chodníky se místy leskly jako zrcadlo. Víc jsem se zachumlala do šály. Procházela jsem ulicemi, rozhlížela se. Forks bylo malé městečko, klidné. V centrální části stál vánoční strom. Byl ozdobený jednoduše, ale hezky. Přímo pod ním byl umístěn vyřezávaný betlém. Figury dosahovaly mé velikosti. Bylo to nádherné. Přešla jsem most a ocitla se v méně vytížené části. Jednalo se spíš o obytnou čtvrť. Sem tam pobíhaly děti a házely na sebe sněhovou koule. Všimla jsem si, že na několika zahrádkách stojí sněhuláci s mrkví místo nosu a starým hrncem na hlavě.

S elfy jsem každoročně soutěžila o to, čí sněhulák bude nejhezčí a největší. S tou velikostí jsme měla výhodu, na jeho vyšperkování už jsem tak šikovná nebyla. Byla to zábava, i když jsem si občas říkala, jestli už nejsem na něco takového velká. Asi ne. Maličko se mi zastesklo po domově. Vím, byla jsem pryč teprve chvíli, ale tohle bylo poprvé, co jsem byla mimo severní pól sama.

„Bello,“ ozvalo se zašeptání. Rozhlédla jsem se kolem, ale nic neviděla. Asi se mi to zdálo. Udělala jsem další dva roky. „Bello.“ Tohle se mi určitě nezdálo. „Tady jsem.“ Teprve v ten okamžik jsem si všimla Spencerovy hlavy vykukující mezi dvěma zapadanými keříky. Zamračila jsem se.
„Co tady děláš?“ zeptala jsem se rázně.
„Pojď sem, nikdo mě nesmí vidět, však víš.“ Ano, to jsem věděla. Přísné utajení.

Přistoupila jsem ke keřům a předstírala, že si zavazuju botu.

„Poslal tě sem otec? Jak vůbec ví, kde jsem?“
„Asi jsi zapomněla, že dokážeme lokalizovat dobroskop.“ Málem jsem se plácla do čela. Já jsem ale hloupá. Na to jsem dočista zapomněla. Hlavně, že jsem si ho musela vzít s sebou. „Santa o tebe má strach. Mám tě přivést domů.“
„Ale já domů nepojedu. Chci tu ještě zůstat. Až budu chtít, vrátím se sama. Jsem dospělá.“ Spíš jsem zněla jako rozmazlené dítě.
„A víš vůbec, jak se dostat domů? Kometa je ve stáji, pokud vím,“ zašklebil se ten vychytralý elf. Nejraději bych ho čapla za ty ušiska a poslala tam, odkud přišel.
„Já bych si to nějak zařídila,“ našpulila jsem pusu. O návratu jsem neuvažovala, tudíž nebylo nutné řešit téma dopravního prostředku.
„Jasně, jasně. Tak šup, pojď, pojedeme domů. Tohle není místo pro nás,“ přemlouval mě.
„Možná ne pro tebe, ale mně se tu líbí. Konečně jsou kolem mě lidi jako já. Nic proti vám,“ dodala jsem. Nechtěla jsem, aby si myslel, že je třeba nemám ráda.
„Buď rozumná a pojeď se mnou. Víš, jak se bude Santa zlobit, když tě nepřivedu?“  Dokázala jsem si to živě představit.
„Ne, já tady zůstanu,“ trvala jsem na svém. „Vyřiď tátovi, že to zvládnu a vrátím se, ale teď ještě ne.“

Pokračovala jsem v procházce a o Spencera se víc nestarala. Zaslechla jsem jen něco jako: jste oba stejní paličáci, pak zasyčení a věděla jsem, že je fuč.

Nějak mě nenapadlo, že by za mnou mohl otec někoho poslat. Vlastně to bylo logické. Ale teď jsem byla sama. Mohla jsem si dělat, co chci, ne, že by mě doma nějak omezovali. Právě naopak, řekla bych, že volnosti jsem měla dost. Táta mi nikdy moc nenařizoval, nikdy mě neomezoval. To až teď. Od doby co jsem zmínila Cullenových je až přehnaně starostlivý a přísný. Neviděla jsem důvod. Cullenovi vypadali v pohodě. Já vím, upíři, ale třeba…

Vracela jsem se do hotelu, když jsem si všimla, že naproti přes ulici parkuje stříbrné volno. Auto, kterým mě Edward vezl. Srdce se mi automaticky rozbušilo. Třeba to není jeho auto, mírnila jsem se, ale nadšení jsem krotit nedokázala.

Narazila jsem na něj ve chvíli, kdy vycházel z penzionu. Málem jsme do sebe vrazili. Radost, že ho vidím, byla tak ohromná.

„Dobrý den,“ vydechla jsem s pohledem upřeným do jeho očí. „Co vy tady?“
„Dobrý den, hledal jsem vás, prý jste na procházce.“ Usmál se. Jak mu to slušelo… Kabát měl u krku rozhalený, viděla jsem jeho bělostnou kůži.
„Ano, byla jsem prozkoumat okolí.“
„Právě proto jsem tady. Napadlo mě, jestli byste se nechtěla podívat po okolí,“ překvapil mě. On mě přišel pozvat ven?!
„Já… no… ráda.“ V duchu jsem si nadávala za to hloupé mektání.
„Prima. Můžeme?“ Rukou mávl k vozu.
„Můžeme.“

Vyrazili jsme ven z města. Prý mi ukáže Port Angels. Menší přístavní městečko s krásnou místní architekturou.

„Stále mi neřeknete, kde jste se tu vzala?“ zeptal se najednou. Rozhodla jsem se říct pravdu, aspoň částečnou. Nechtěla jsem se před ním vymlouvat nebo lhát.
„Neřeknu, a i kdyby ano, stejně byste mi nevěřil.“
„Tak to zkuste,“ vybídl mě. Zavrtěla jsem hlavou.
„Tak snadno mě nedostanete.“ Zasmál se. Pěkně nahlas. Milovala jsem jeho smích. Nepatrně jsem potřásla hlavou, abych si urovnala myšlenky.
„Alespoň jsem to zkusil. Můžu se na něco zeptat?“
„Už se ptáte.“ Opřela jsem si hlavu o opěrku a podívala se na něj. Řídil s jistotou, auto se nevychýlilo ze svého směru ani o centimetr. Všimla jsem si, že na silnici se dívá jen zpola. Spíš sledoval mě. Nejdřív mě sevřely obavy, ale pak jsem si uvědomila, že mu věřím. „Ale pokračujte.“
„Můžeme si tykat?“ Musela jsem se usmát. Bála jsem se, co z něho vypadne.
„Ovšem. Jsem Bella.“
„Edward.“ Potřásli jsme si rukama. Jeho byla studená, ale ten dotek mi byl neuvěřitelně příjemný. Nejraději bych ho vůbec nepustila. Zdálo se mi to nebo podržel mou ruku déle, než bylo zvykem?

Port Angels nás přivítalo mírným sněžením. Edward zaparkoval na okraji města a pak jsme šli pěšky. Procházeli jsme se po promenádě okolo přístavu, zabrousili do uliček, které se různě klikatily. Na hlavu nám padaly sněhové vločky a já si připadala naprosto šťastná. V centru města jsme objevili otevřené kluziště s vánočním trhem. Zbožňovala jsem bruslení. Hned jak jsem začala chodit, mě maminka postavila na brusle.

„Projedeme se?“ Horlivě jsem zakývala hlavou, až jsem u něj vyvolala další salvu smíchu. Asi mu připadalo zábavné mé nadšení do Vánoc. Obdivovala jsem výzdobu, světýlka, větvičky, prostě všechno, co jsem viděla. Možná jsem to maličko přeháněla, ale nemohla jsem si pomoct.

Vypůjčili jsme si brusle a už jsme stáli na ledě. Dvakrát jsem se odrazila a nechala se vézt. Plynule jsem se otočila na Edwarda. Zaujatě mě pozoroval. Pak se tak zvláštně zatvářil a rozjel se ke mně.

„Zdá se, že tohle ti problémy nedělá,“ poznamenal.
„Nedělá.“

Pak už jsme jezdili do kolečka, sem tam jsem udělala malou piruetku. Nevím, kdy se to stalo. Edward mě najednou držel za ruku schovanou v rukavici. Pohyby našich nohou byly synchronizované. Jako bychom spolu bruslili odjakživa.

Na závěr mi koupil horký punč. On si nedal. Neptala jsem se. Bylo to neskutečně příjemné odpoledne. Užila jsem si ho jako už dlouho ne. Věděla jsem, že s Edwardem bych dělala ráda cokoliv. Doufala jsem, že tohle nebyla poslední příležitost.

Ještě jsem se pokochala osvětleným městečkem a mohli jsme jet zpět. Jako by snad tušil, že se mi nechce do prázdného pokoje, jel tentokrát pomalu. Zastavil na okraji Forks, na parkovišti bistra u Jenny a pozval mě na večeři. Sám opět nic nejedl. Nevšímala jsem si toho. Povídali jsme si. O všem možném i nemožném. Měli jsme toho tolik společného. Byli jsme jako jedna duše rozdělená na dvě půlky. Jenže nic nemůže trvat věčně a tak jsme se přece jen dostali až před penzion. Od bistra jsme šli pěšky. Blízko u sebe, ale tentokrát bez doteku.

„Bylo to skvělé odpoledne. Díky, že jsi mě vytáhnul.“
„Taky jsem si to užil.“ Oči se mu třpytily, zářily jako dvě hvězdy. Tentam byl ten zasmušilý, smutný kluk z dobroskopu. Měla jsem vyschnuto v puse. Stál blízko. Hodně blízko. Bezděčně jsem se mu zadívala na rty. Snažila jsem se na to nemyslet. Opět jsem pohledem vyjela výš. „Jsi strašně tajemná, víš to?“
„Já?“ zeptala jsem se vykolejeně.
„Jsem z tebe zmatený a to se mi nestává.“
„Ty taky nejsi zrovna čitelný,“ vrátila jsem mu to. Pravý koutek úst se mu vyhoupl nahoru.
„Tak pak je to vyrovnané,“ zašeptal. Nehýbal se. Já taky ne. Nevěděla jsem, co mám dělat.

„Nechtěla bys zítra třeba na procházku? Ptám se, protože bych tě nerad zase minul.“
„Dobře…“
„Dobře ano nebo dobře ne?“ Zdál se pobavený mým omámením. Musel si být dobře vědom toho, co se mnou dělá.
„Ano.“
„Fajn.“ O krok ustoupil. Nadechla jsem se. Ani jsem si neuvědomila, že jsem zadržovala dech. „Stavím se pro tebe.“ Přikývla jsem. Zvedla jsem ruku, jako bych mu mávla. Otočila jsem se ke dveřím. „A Bello,“ řekl ještě. Zůstala jsem k němu zády s rukou na kouli dveří. „Já přijdu na to, kdo jsi.“ Nic jsem na to neřekla a zašla dovnitř.

Na jednu stranu bych si přála, aby to mohl vědět. Bylo těžké nic neprozradit. A navíc bych mu nemusela lhát. Ale na druhou stranu… bylo to nemožné. Nešlo to. Nikdo neměl nejmenší ponětí o skutečné existenci Santa Clause a tak to taky musí zůstat.

ϔϔϔϔϔ

Byli jsme se projít v lese. Nemluvili jsme. Obklopovalo nás ticho a klid. Bylo by škoda je rušit. Zase se nějak stalo, že mě držel za ruku. Jen lehce, opatrně. Snad se bál, že se mi to nebude líbit. Zbytečné obavy. Žíznila jsem po jeho přítomnosti. Noc a dopoledne, které jsem strávila čekáním na něj, byly příšerné. Připadaly mi jako ztracený čas. Nepatrně jsem mu stiskla prsty. Usmál se. Sladce a krásně. Měla jsem co dělat, abych nevzdychala. Potřebovala bych schladit v tom sněhu okolo nás. Pořádně se v něm vyválet. Třeba bych se tak zbavila horkosti, která se mě zmocňovala při každém pohledu na něj.

Ale jak dlouho to bude trvat? Chtěla jsem je poznat, zjistit, jestli je to s nimi tak jak říká otec, ale dříve či později se budu muset vrátit. Nemůžu tu zůstat navždy. Otřásla jsem se. Ta představa byla nesnesitelná.

„Není ti zima?“ zeptal se starostlivě.
„Ne. Miluju zimu.“
„A Vánoce.“ Podívala jsem se na něj. „Nemohl jsem si nevšimnout tvého oblečení a hlavně tvého nadšení,“ vysvětlil.
„U nás jsou Vánoce… hodně se prožívají. Je to největší událost roku.“
„Asi mi neřekneš, kde je to u vás,“ zkusil to zase. Občas mě takhle chytal za slovo a zkoušel, jestli se nepodřeknu.
„Uhodl,“ zaváhala jsem. „Víš, já bych ráda, ale… nejde to.“
„To znám,“ řekl smutným tónem. Pustil mou ruku a šel dál. Moc ráda bych mu řekla, že vím o tom, že je upír, ale nemohla jsem. Nelíbilo se mi, když se trápil.

Dost bylo řečí. Sehnula jsem se, nabrala do dlaní schovaných v červených rukavicích hrst sněhu a uplácala z nich kouli. Pak jsem se napřáhla a hodila. Trefa do černého. Za ta léta sněhových bitev jsem získala přesnou mušku, minula jsem málokdy.

Edward se zastavil. Neotáčel se. Čekala jsem, co udělá. Když nereagoval, odvážila jsem se hodit ještě jednu. V tu chvíli se otočil s pomstychtivým výrazem a vyrazil ke mně. Zapištěla jsem a dala se na útěk. Byl rychlejší než já. Neměla jsem nejmenší šanci mu uniknout. Popadl mě kolem a pasu a zatočil se dokola. Snažila jsem se mu vyprostit. Marně. Oba jsme spadli na zem. Házeli jsme na sebe sníh hlava nehlava. Smáli jsme se jako malé děti. Nakonec jsem skončila uvězněná pod jeho tělem. V ruce držel sněhovou kouli a mířil mi s ní na obličej.

„Přiznáváš porážku?“ zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou a mlela sebou jako divá. Díky prudkým pohybům jsem si víc a víc uvědomovala jeho tělo. Hravá nálada mě pomalu přecházela.
„Vzdáváš se?“ Koule se nepatrně přiblížila.
„Ne.“
„Šanci jsi měla.“ Pak jsem prskala sníh a snažila se ho nevdechnout.

Edward se smál a pomáhal mi očistit obličej. Letmé doteky jeho prstů přešly v hlazení. Přejížděl mi po čele, lícních kostech, po nose, bradě, rtech. Zadržovala jsem dech. Dívala jsem se mu do očí, fascinovaná tím, co v nich vidím. Něhu, obdiv a možná ještě něco… Nebyla jsem si jistá, protože jsem to zatím nikdy nezažila.

Sklonil se. Všechno ve mně křičelo, že teď to přijde. Zrychleně jsem dýchala. Vlastně spíš lapala po dechu. Jeho tvář byla jen pár centimetrů od mé. Pak se nadechl a jednou stál na nohou. Měla jsem chuť zakňučet. Postěžovat si. Nadávat mu. Co to sakra dělá? Ale mlčela jsem a hledala ztracenou rovnováhu.

„Já se omlouvám, nevím, co to dělám. Skoro se neznáme,“ začal chrlit omluvy nebo možná výmluvy.
„Hmm.“ Na víc jsem se nezmohla.

Natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl postavit se. Byla jsem tak zklamaná. Asi jsem si jen namlouvala, že by třeba… že by třeba mohl něco cítit no. S povzdechem jsem ruku přijala a nechala se vytáhnout do stoje.

„Podívej se, jsi úplně mokrá. Co bys řekla na návštěvu u nás? Carlisle s Esmé tě rádi uvidí a ostatní jsou na tebe také zvědaví a taky by ses usušila a zahřála.“ Jak mohl tak rychle přejít na něco tak normálního?
„Ráda.“ Pokusila jsem se vyloudit úsměv, ale výsledkem jsem si nebyla jistá.

Cullenovi byli prostě úžasní. Všechny jsem si hned oblíbila. A to setkání mi jen potvrdilo, že nemůžou být špatní. Alice mě celou návštěvu bavila vyprávěním o rodině, nakupování, které bylo zjevně její vášní, i docela obyčejných věcech. Občas ji doplňoval bratr Emmett. Prý jsou všichni adoptovaní. Celkem dobrá výmluva. Esmé se o mě starala jako o vlastní. Pohostila mě domácími sušenkami a horkou čokoládou, jako by snad věděla, že se po ní můžu utlouct. Edward stál celou dobu u francouzského okna a díval se ven. Zajímalo mě, co se mu asi tak honí hlavou, ale neptala jsem se. Pořád jsem byla příliš rozladěná z odpoledního zážitku. Cestou bylo v autě docela dusno. Nevěděla jsem, co říct a Edward taky mlčel a pokračoval v tom i v domě. Alice po něm občas házela zamračené pohledy, které jí sem tam oplatil, pak se očima zastavil na mě a já zase zahlédla střípeček… radši ničeho.

Když mě Edward odvážel domů a já se loučila, musela jsem slíbit, že se brzy zase ukážu. Moc ráda jsem souhlasila. Cítila jsem se s nimi dobře. Skoro jako doma.

„Bello,“ řekl Edward, když zastavil u penzionu. Zase bylo dlouhé ticho. Ani jeden z nás nevěděl co říct. Vadilo mi to napětí, které mezi námi panovalo. „Já jen…“ Zvědavě jsem se na něj zadívala. Viděla jsem, jak bojuje se slovy. Čekala jsem, až se vymáčkne. „Nikdy jsem něco takového nezažil, nevím, jak se chovat.“ Byla jsem zmatená. „Nevím, co můžu nebo nemůžu…“ Stále jsem nechápala, kam tím směřuje. „Bello, já jsem tě chtěl dneska odpoledne políbit. Chtěl bych to udělat i teď, ale nevím, jestli je to správné.“
„Proč by nebylo?“ pípla jsem.
„Nevím, co si myslíš, co bys chtěla… jestli o to stojíš, jestli můžu, když jsem…“ Byl nejistý. Nedokázala jsem si představit, že někdo jako Edward, krásný a dokonalý, může být i nervózní. Znervóznělo to i mě. Žmoulala jsem si ruce v klíně a oči měla zabodnuté do palubní desky, když jsem říkala: „Stojím. Kašlu na to, jestli je to správné. Vážně bych si to přála.“

Vzal mě za ruku. Propletl naše prsty. Jukla jsem po něm. Položil mi dlaň zlehka na tvář. Studilo to, ale i přesto jsem se cítila neuvěřitelně příjemně a na místě, kde se mě dotýkal, se mi rozlévalo teplo.

„To jsme dva,“ zašeptal a naklonil se ke mně. Dotek jeho rtů byl, jako když je žíznícímu poskytnut doušek vody. Otřel se o má ústa a pak se do nich vpil.

Polibek netrval tak dlouho, jak bych si přála, ovšem byl daleko krásnější než v mých představách. Moje srdce bylo někde v dáli, jen těžko se mi ustaloval dech. Edward si opřel čelo o mé.

„Je to správné. Musí být.“ Místo odpovědi jsem vzala jeho hlavu do dlaní a znovu ho políbila.

ϔϔϔϔϔ

Bylo zvláštní, jak snadno si člověk zvykne na přítomnost jiného člověka. Na to, že se vás někdo neustále dotýká, líbá vás nebo je prostě jen s vámi. Velmi snadno se zvyká na lásku.

Ve Forks jsem byla téměř týden. Čas tu letěl jako splašený. Protékal mi mezi prsty a já ho nedokázala zastavit nebo alespoň zpomalit. Jako bych plula na růžovém obláčku. Všechno ostatní šlo mimo mě. Hodně času jsem trávila i s Edwardovou rodinou. Cítila jsem se být její součástí.

Jediné, co mi kazilo ty krásné chvíle, bylo tajemství, které jsem musela udržet a současně vzpomínka na domov. Spencerovi jsem tvrdila, že se vrátím, sama jsem o tom byla přesvědčená, ale teď jsem si nebyla jistá, jestli bych toho byla schopná. Vlastně jsem věděla, že nebyla. Jak bych mohla jen tak opustit Edwarda a vrátit se ke svému starému životu, který byl hezký a dobrý, ale tomu, co jsem prožívala tady, se nemohl rovnat.

Seděla jsem u Edwarda na posteli. Za okny se valily sněhové vločky. Zdálo se, jak by někdo roztrhl ohromný polštář a vysypal na zem peří. V pokoji bylo krásně teploučko a mně nechybělo vůbec nic. Edward probíral sbírku cédéček, aby pustil nějakou hudbu. Sledovala jsem postavu sehnutou nad policemi a přímo ten pohled hltala. Vážně stačil jen týden k tomu, abych se na něm stala tak závislá?

Cédéčko zajelo do moderního sterea a Edward stiskl play. Pak už se kolem linuly tóny klavírní hudby. Věděla jsem, že ji má Edward rád. Já ji nikdy moc neposlouchala, ale nevadila mi. V tu chvíli navodila příjemnou atmosféru.

„Nepotřebuješ něco?“ Byl ohromně starostlivý. Neustále se vyptával, jestli mi něco neschází, zda mi není horko nebo zima…
„Jsem v pohodě. Víc než to,“ usmála jsem se a natáhla k němu ruku. Bez váhání ke mně přešel a sedl si vedle. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno. Líbnul mě na temeno a pohrával si s mými prsty. Vzpomněla jsem si, jak jsem takový okamžik záviděla Alice. Přišlo mi to tehdy jako něco nedosažitelného, pro mě nemožného. A teď tu sedím s Edwardem a je to ta nejpřirozenější věc na světe.

Zavřela jsem oči.

„Bello,“ řekl Edward tiše.
„Hmm?“
„Musím ti něco říct.“
„Poslouchám.“
„Nechtěl jsem, ale… nemůžu tu s tebou takhle být a neříct ti pravdu.“ Tím si získal mou plnou pozornost. O jaké pravdě to mluví?
„Co se děje?“ Malinko jsem se odtáhla, abych na něj dobře viděla. Zase ta nejistota a obavy.
„Víš, tohle je tak těžké,“ zavrtěl zoufale hlavou. „Bojím se toho, jak to přijmeš, strašně se bojím.“
„Edwarde, děsíš mě.“ Pustil mou ruku.
„A tos ještě neslyšela všechno,“ vzdychnul.
„Řekni mi to,“ vybídla jsem ho. Položila jsem mu ruku na stehno, aby věděl, že jsem tu pro něj, ať je to cokoliv.
„Asi sis všimla, že je moje rodina poněkud zvláštní,“ začal opatrně. Přikývla jsem. „Jsme opravdu jiní. Lišíme se od lidí, hodně se lišíme.“ Konečně mi docházelo, která bije. Domyslela jsem si, kam tím míří a dost se mi ulevilo, protože zpočátku zněl vážně tragicky.
„Jak se lišíte?“ zeptala jsem se, abych ho popostrčila dopředu.
„Třeba takhle.“ Vzal mou ruku a přiložil si ji na chladný obličej. „Ty takhle studená nejsi. Nikdo není.“
„A co to znamená?“
„Bello, mi jsme… celá moje rodina… my jsme upíři.“ Pozorně si mě prohlížel a hledal jakoukoliv známku šoku, strachu a já nevím čeho ještě. Ale měl smůlu. Nemohl najít nic z toho. Nebyla jsem ani překvapená.

„Dobře,“ řekla jsem.
„Dobře?“ Zdál se vyvedený z míry.
„Přesně tak. Já jsem to věděla.“ Tím jsem ho zaskočila.
„Tys to věděla?“
„Ano.“
„Jak?“ Role se obrátily. Místo mě byl v šoku Edward. Docela jsem se bavila.
„To ti nemůžu říct.“
„Bello,“ zaskučel a chytil se za hlavu. „Já celou dobu přemýšlím, jak ti to říct a ty mi teď říkáš, že všechno víš.“
„Vypadá to tak.“
„Proč jsi nic neřekla?“
„Měla jsem přijít a říct, že vím, že jsi upír? To by bylo divný,“ nakrčila jsem nos.
„Ale ušetřilo by mi to spoustu nervů.“ Rozchechtal se. Hlasitě, úlevně. „Ty mě dokážeš vždycky překvapit.“
„Já jsem předvídatelný člověk.“
„S tím nemůžu souhlasit.“
„Co kdybys mi teď o vás něco řekl? Sice vím, jak to s vámi je, ale dál jsem absolutně neinformovaná.“

A tak mi Edward povídal o tom, jak se stali upíry, co všechno to obnáší. Rychlost, síla, krása, případné dary… Oči na vrch hlavy jsem měla při oznámení o tom, že se živí zvířecí krví. Zdálo se, že byl můj otec úplně mimo. Nebyli to vrahové, nedalo se na nich najít ani smítko něčeho špatného.

„Víš, co je zajímavé?“ ptal se mě mezi řečí. Zavrtěla jsem hlavou. „Nevoníš mi.“ Nechápavě jsem zvedla obočí. „Když jsem poblíž nějakého člověka, cítím vůni jeho krve, musím se ovládat, abych…“ odmlčel se. Domyslela jsem si, co chtěl říct. „Ale tvoje vůně ve mně řekněme nevyvolává chuť k jídlu. Voníš sladce, jako šeřík,“ přivoněl si. „Cítím i jarní vánek, který přináší první známky tepla. Jsi taky jiná.“ Znělo to trochu jako obvinění.
„Je to špatně?“
„Není to špatně. Jen je to zvláštní. Nepotkal jsem nikoho, na koho by nepůsobil můj dar, ani Alice tě nevidí, nevoníš jako normální člověk… Tak rád bych věděl, kdo vlastně jsi, Bello.“

Sklopila jsem oči. „A já bych ti to ráda řekla, ale není to možné.“
„Respektuju to, ale občasným otázkám a přemýšlení o tom nezabráním.“ Schoval mě do své náruče a políbil na čelo.

ϔϔϔϔϔ

„Dám ti do tašky věci ze šuplíků,“ zavolal za mnou Edward do koupelny, kde jsem si balila toaletní potřeby.
„Dobře.“ Esmé s Alicí trvaly na tom, abych se měla přestěhovat k nim, aspoň na dobu, kterou tu ještě strávím. Svátky se kvapem blížily, zbývalo jen pár dní a Cullenovi počítali s tím, že je strávím s nimi. Nejdřív jsem nápad s bydlením odmítala, ale Edward na mě trochu zatlačil a já byla najednou povolná a udělala bych pro něj snad všechno. Byl to šílený manipulátor. Ale těšila jsem se. Vánoce jsem trávila vždy pouze s rodinou doma na severním pólu. Tohle bude pořádná změna, ale byla jsem si jistá, že to bude neuvěřitelný zážitek. Napadlo mě, jestli se tu přece jen neobjeví táta. Třeba už zjistil, jak to s Cullenovými je. Zaručeně mě denně sleduje, aby se ujistil, že jsem v pořádku. Jenže pak jsem si vzpomněla na to, jak byl ohledně upírů zatvrzelý, takže jeho návštěva nepřipadala v úvahu.

„Co je to?“ V zrcadle jsem uviděla Edwarda. V ruce nesl kovovou věcičku a zvědavě si ji prohlížel. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Dobroskop. Jak jsem jen mohla být tak hloupá a zapomenout, že ho mám schovaný mezi tričky.
„To je…“ Nevěděla jsem, co mám honem říct. „To…“ Byla jsem bezradná.
„Co je to, Bello?“ zeptal se znovu. Muselo mu dojít, že to má něco společného se mnou a tím, co mu o sobě nemůžu říct. Převaloval dobroskop v dlani a hledal nějakou nápovědu.
„To mám z domu,“ řekla jsem to nejbezpečnější, co jsem mohla.
„K čemu to slouží?“ Skousla jsem si ret. Když mu ukážu, jak se používá, domyslí si to? Napadne ho, kdo by takovou věc mohl používat? A kdyby na to přišel sám, třeba by to pak nevadilo. Já bych mu neřekla ani slovo.

Nápad s tím, že bych mu dobroskop ukázala, se mi zdál čím dál tím lepší. Edward byl velmi chytrý. Určitě by si s tím věděl rady. Pak bych před ním nemusela mít žádná tajemství…

Zmáčkla jsem tlačítko, kterým se dobroskop zapínal. „Řekni jméno kohokoliv na světě.“
„Esmé Cullenová.“ Na displeji se objevila Esmé, jak něco kreslí u stolu v pracovně. Stále se u ní skvělo velké ne. Stiskla jsem rty. Jak jsem říkala, táta je zatvrzelý jako mezek.
„Zkus nějakého člověka,“ poradila jsem mu.
„Angela Webrová.“ Tmavovláska jedoucí v autě. Ano. „Bývalá spolužačka,“ vysvětlil, když si všiml mého výrazu. „Co je to ne a ano?“ Teď uhodil hřebíček na hlavičku.
„Já…“
„Ty nemůžeš.“ Přikývla jsem. „A kdybych hádal?“
„To by možná šlo.“
„Dobře. Tak to vyzkoušíme. Rozlišuje ten přístroj lidi od upírů?“ Vedle.
„Na to nemůžeš nikdy přijít,“ zaúpěla jsem a obešla jsem ho do pokoje, abych hodila toaletní tašku do kufru. „Měla bych se vrátit domů. Odjet a víc to nekomplikovat.“

Chytil mě za loket a otočil čelem k sobě. Naléhavě se mi zadíval do očí.
„Ne, Bello. Nemohl bych tě nechat odejít. Ne teď.“ Cítila jsem to stejně, ale copak jsem tu mohla zůstat a nechávat ho ve věčné nevědomosti?
„Já nevím, tohle je špatně.“
„Není to špatně. Já tě miluju, Bello a cítím, že je to ta nejsprávnější věc na světě. To, že ses tu objevila je jako zázrak, změnilo mi to celou existenci. Nemůžu tě nechat jen tak odejít. A co může být horšího než upír? Ať už jsi cokoliv, ať už pocházíš odkudkoliv, jsem si jistý, že je to krásné místo plné lásky. Protože ty jsi taky taková.“ Zírala jsem na něj s otevřenou pusou.
„Co jsi to řekl?“
„Že jsi krásná.“
„To jsem nemyslela, to předtím.“
„Miluju tě,“ zopakoval. Do očí se mi nahrnuly slzy. Všechno, co mi tu povídal, bylo nádherné. Poprvé se mi vyznal ze svých citů. Regulérně jsem se rozbrečela.

„Nečekal jsem, že tě to rozbrečí.“ Rozhodil ruce v bezmocném gestu.
„Ne, to je dobrý,“ popotáhla jsem. „Děkuju.“ Objala jsem ho a zabořila mu obličej do prsou. „A taky tě miluju.“ Stiskl mě pevněji a houpal ve svých pažích. Nikam nepůjdu. Nešlo to.

ϔϔϔϔϔ

Každý den mi pokládal všelijaké otázky, ale ani jednou se nepřiblížil k pravdě. Dobroskop mi vrátil už toho večera a já ho pečlivě schovala, ačkoliv už to bylo zbytečné.

Do naší malé hry na otázky a odpovědi se zapojila i Alice, která snad poprvé za svůj upíří život neviděla budoucnost a zdála se maličko nesvá. Napadlo ji, že kdyby zjistila, jak to je, možná by se jí něco málo ukázalo.

Spolu s Esmé jsem se pustila do výzdoby domu. Prozpěvovala jsem si koledy a aranžovala věnce, větvičky a různé dekorace. Do oblouku, kterým se procházelo do obýváku, jsem pověsila snítku jmelí.

Edward se ke mně přikradl zezadu. Objal mě okolo pasu a přitiskl se ke mně.

„Asi bychom to měli vyzkoušet,“ zašeptal mi do ucha. Smála jsem se, jeho chladný dech, který mi ovíval ucho, lechtal. Otočil si mě v náruči a spojil naše rty. Smích mě okamžitě přešel a já se ponořila do polibku.

Stromeček nebo spíš strom - mohl mít tak dva a půl metru, jsme zdobili všichni společně. Cullenovi byli dobře vybavení. Měli několik sad ozdob, záleželo jen, jakou barvu si vyberou. Tentokrát to byla hnědo bronzovo zlatá. U nás jsme na stromek většinou naplácali všechno, co jsme našli, bylo jedno, jestli barvy ladí nebo ne. Ale i sladěný stromek měl své kouzlo. Působil uceleně a nádherně. Edward mě vyzvedl, abych mohla na špičku navléknout hvězdu. Nejdřív jsem se zdráhala, byl to jejich stromek, jejich dům a jejich tradice, ale nedali jinak.

Prohlížela jsem si výsledek z Edwardových paží, opírala jsem se o jeho hruď a litovala, že jsem si nepřivezla i své dvě ozdoby. Jednu jsem dostala k narození a jednu k jednadvacetinám. Byly to výstavní kousky, staré, ručně malované.

Bylo mi smutno. S Edwardem i jeho rodinou jsem byla šťastná, ale ta moje mi začínala chybět. Omluvila jsem se a šla na chvíli do svého, tedy Edwardova pokoje. Nechtěla jsem smutnit před nimi, když se tam moc snažili, aby mi bylo dobře.

Nejdřív jsem si skočila do koupelny a pak se chtěla rozvalit na posteli, ovšem něco mi v tom zabránilo. Plechová krabice s vánočními motivy ležící uprostřed postele ve mně vyvolala nadšení i zděšení. Očima jsem prohledala každý kout místnosti, jestli se někde neskrývá elf nebo třeba samotný Santa, ale vzhledem k tomu, že do Vánoc zbývaly pouhé dva dny, neměl určitě čas se někde toulat.

Když jsem neobjevila nic závadného, netrpělivě jsem krabici otevřela. Byla to ona. Moje krabice s mými ozdobami. Opatrně jsem uchopila do prstů červenoubaňku se zasněženým městem. Z oka mi vyklouzla osamělá slza. Kdybych tak mohla všechno tady sdílet i s rodiči nic by mi nechybělo.

Vrátila jsem ozdobu zpět a i s krabicí sešla dolů.

„Kde je Jasper s Emmettem?“ zeptala jsem se.
„Na lovu.“ Už jsem věděla, co to znamená. Neměla jsem ráda, když tam Edward musel a já zůstávala sama. Ne doslova samozřejmě, bývala jsem obklopena spoustou jiných upírů.
„Chtěla jsem se zeptat, jestli… mám tu nějaké svoje ozdoby, tak jestli bych je mohla pověsit na strom mezi ty vaše.“
„Ale ovšem, drahoušku.“ Esmé se laskavě usmála a šla se podívat blíž.

Jednu baňku jsem pověsila do úrovně očí, druhou trochu výš. Zatřpytily se ve svitu ohně tančícího v krbu.

„Ty jsou nádherné. Ruční práce, že?“ obdivovala je Esmé. Rosalie po jedné opatrně přejela prstem.
„Krásné,“ ohodnotila je.
„Ano, mám je od rodičů.“ Všimla jsem si, jak se na sebe nenápadně podívali.

Edward se k nim naklonil a studoval je ze všech stran. Najednou se zarazil.

„Kde máš svůj kufr?“ zeptal se najednou. „A tu věc.“ Zamračila jsem se. Unikal mi význam té otázky.
„V pokoji,“ řekla jsem jen. Edward vystřelil a za chvíli byl zpět s mým kufrem. Dobroskop jsem měla schovaný v tajné kapsičce v něm. Pohlížel si každý centimetr kufru. Na požádání jsem vyndala i dobroskop, který ještě ostatní neměli možnost vidět. Na Edwardově tváři se rozlil vítězný úsměv. Něco řekl, ale nerozuměla jsem mu.

„Celou dobu jsem to měl před očima,“ zamumlal. „Jsem tak hloupej.“ Byla jsem mimo a zdálo se, že nejsem sama. „Severní pól. Ty jsi ze severního pólu, stejně jako tvoje věci.“ Dívala jsem se na něj a ani si neuvědomovala, že přikyvuju.
„Ale na severním pólu nic není,“ ozval se Carlisle.
„Oficiálně tam nic není,“ opravil ho Edward a díval se mi do očí. „ Někdo tam ale přece jen žije. Na pólu přece žije Santa Claus.“ Rty se mi automaticky roztáhly do širokého úsměvu. On na to přišel. Věděla jsem, že to dokáže.
„Edwarde, Santa Claus, copak je ti pět?“ ozvalo se ode dveří. Emmett se tvářil pobaveně, Jasper zmateně.
„Pět mi není, ale nikdo přece neřekl, že Santa Claus neexistuje, jen se předpokládá, že je vymyšlený.“
„Copak tobě někdy donesl dárek Santa?“ zeptal se ho Emmett pochybovačně. Ostatní mlčeli a poslouchali.
„Nedonesl,“ vložila jsem se do toho. „Aspoň ne v posledních sto letech.“
„Správně, protože je to jen pohádka pro děti.“ Emmett mě poplácal po rameni.
„Ne, je to proto, že jste upíři.“ Vzala jsem Edwardovi z ruky dobroskop a zapnula ho. „Edward Cullen,“ řekla jsem. Ne. „Jasper Cullen.“ Ne. „Esmé Cullenová.“ Ne. „Vidíš. Ale Angela Webrova,“ vzpomněla jsem si na dívku, jíž jmenoval Edward. Ano.
„To je nějaký telefon nebo co?“ tahal mi přístroj Emmett z ruky.
„To je něco, co ti ukáže, kdo si zaslouží dárek a kdo ne. Bohužel si myslí, že když jste upíři, tak na dárek nemáte nárok.“
„Ale to by pak znamenalo,“ promluvila Carlisle. Viděla jsem, jak se s takovými informacemi jeho vědecký mozek těžko vyrovnává.
„Přesně tak.“
„Jak je to možné?“
„Jak existují upíři,“ pokrčila jsem rameny.
„To je pravda. Nikdy mě nenapadlo zamyslet se nad tím, kolik ze všech těch mýtů je pravdivých.“
„Myslím, že bys byl překvapený,“ usmála jsem se. Vzpomněla jsem si na Zoubkovou vílu, velikonočního zajíce a spousty dalších známých, kteří se u nás scházeli na božíhodovou večeři.
„Ty tedy znáš Santu Clause?“ ptala se zvědavě Esmé.
„Znám ho hodně dobře,“ přiznala jsem. V tuhle chvíli, když už bylo téměř všechno venku, nebylo třeba si vymýšlet.
„Bella je jeho dcera,“ řekl Edward. Všechny pohledy se upřely na mě. Nebylo to zrovna příjemné. „Je to tak?“ žádal o ujištění.
„Ano. Jak jsi na to přišel?“ Nečekala jsem, že bude schopen odhalit až takové podrobnosti.
„Ty ozdobičky. Na té červené je napsáno Isabella Clausová a letopočet.“ Měla jsem chuť uhodit se do čela. Zcela nevědomky jsem mu strčila nápovědu až pod nos. Bylo to napsáno malým písmem na spodku ozdoby. Úplně jsem na to zapomněla.
„Tu jsem dostala při narození.“
„Páni, takže my tu máme dceru Santa Clause,“ vypískl Emmett a vypadalo to, že snad nadskočí radostí.
„Vypadá to tak.“ Stoupla jsem si blíž k Edwardovi. Taková pozornost nebyla nic pro mě.
„A jak ses sem dostala? A co tvé jméno?“ otázal se Carlisle.
„Swanová byla maminka za mlada, tak jsem si to vypůjčila. To je dlouhý příběh.“ Do tváří mi stoupalo horko z představy, že bych jim to měla říct.
„My máme času dost,“ zmařil mé naděje.

Usadili jsme se na pohovce a křeslech, Esmé mi udělala horkou čokoládu a já se pustila do vyprávění. Vzala jsem to ve zkratce. Přišlo mi nespravedlivé házet všechny upíry do jednoho pytle, měla jsem pocit, že oni jsou jiní a chtěla se o tom ujistit. Moje pobláznění Edwardem jsem raději vynechala.

„Kometa, ta potvora, mě tu vyklopila. Netušila jsem, že to bylo u vašeho domu. Bylo štěstí, že šel Edward kolem, jinak vážně nevím, co by se stalo.“ Usmála jsem se na jmenovaného a nechala se líbnout do vlasů.
„Šel jsem z lovu, a když jsem uslyšel bušící srdce a slabý dech byl to docela šok.“
„Takže Santa má opravdu sobi a lítací saně?“ Emmett byl nadšený jako malé dítě.
„Ovšem, jak jinak by to všechno stihnul za jednu noc.“
„Doufám, že nás k vám někdy pozveš, to by byl splněný sen.“ Moje povznesená nálada z toho, že už vědí, kdo jsem a já jim můžu povídat o tom, co jsem jim vždycky chtěla říct, poklesla. K nám se nikdy nedostanou.

„Ne severní pól asi nikdo cizí nemůže, že?“ ozvala se Rosalie. Pokývala jsem hlavou.
„Je to možné jen na přímé povolení Santy a vzhledem k tomu, jak táta vyváděl, když jsem o vás začala…“
„A jak se domů dostaneš ty?“ Carlisle prostě byl přes ty praktické záležitosti.
„To nevím, ale jsem si jistá, že když budu chtít, tak to půjde. Jen teď pořádně nevím, co chci.“ Podívala jsem se na Edwarda. Sevřel mi ruku. Nikdy bych nepomyslela, že mě bude v životě čekat tak obtížné rozhodování.

ϔϔϔϔϔ

„Stýská se ti po rodině,“ zašeptal Edward, když jsem se na Štědrý večer dívala do temné noci. Stála jsem u okna v jeho pokoji. Dnes v noci se tatínek vydá do světa, aby obdaroval všechny hodné lidi dárkem. V dispečinku bude zmatek, Tom se bude snažit navigovat správně, ale jako pokaždé dojde k nějaké malé chybě. Se svítáním se táta vrátí a začne velká oslava.
„Nechci od tebe odejít. Bojím se, že pak už by nebylo cesty zpět.“
„Ale když se takhle trápíš…“
„Trápila bych se víc.“ Snažila jsem se, aby moje slova zněla povzbudivě, vesele, ale výsledek nebyl moc valný.
„Miluju tě, udělám pro tebe cokoliv.“
„Já vím.“ Po tmě jsem našla jeho ústa a zpečetila ta slova polibkem.

Nemohla jsem usnout. Myšlenkami jsem byla na saních. Převracela jsem se na posteli a modlila se, abych konečně zabrala. Nešlo to. Edward mi donesl sklenici horkého mléka s medem. Moc mi to nechutnalo, ale prý by mi to mělo pomoci usnout.

Nepovedlo se.

„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se Edwarda, který si v křesle četl. Nepotřeboval k tomu světlo jako já. To byla určitě jedna z výhod upírství.
„Bude jedna.“ Zaskučela jsem. Teprve?

Postel se vedle mně prohnula. Edwardovy prsty mi projely vlasy. „Pojď ke mně.“ Stulila jsem se mu do náruče a zavřela oči.

V tu chvíli jsem to uslyšela. Rolničky. Jemné cinkání, tlumené stěnami domu, ale byla jsem si jistá. Vyprostila jsem se Edwardovi, prudce se posadila a pozorně naslouchala. Ozvalo se to znovu.

Neváhala jsem a vystřelila z pokoje. Po celém domě byla tma. Kdepak asi všichni jsou? Šla jsem do obýváku. Pod stromem byly poskládány dárky, ale jinak nikde nikdo.

Vyběhla jsem ven, bez ohledu na to, že mám pouze pyžamo a venku je několik stupňů pod nulou.

„Tati,“ zakřičela jsem. „Tati, počkej!“
„Houhou,“ zaslechla jsem někde za domem. To už mě dostihl Edward a přehodil přese mě bundu. Šla jsem za zvuky. Saně tažené osmispřežím stály na malé mýtině. Otec s nich právě vystupoval. Rozběhla jsem se a vběhla mu přímo do náruče. Pevně mě objal. Jeho vousy mě zalechtaly na čele.
„Jsem tak ráda, že jsi tady. Myslela jsem, že nepřijdeš.“
„Celou dobu jsem tě sledoval, holčičko, přeci tě nemůžu nechat bez dozoru,“ zasmál se hrdelním smíchem.
„No jistě, co jsem si taky myslela, když jsem skoro dospělá,“ neubránila jsem se ušklíbnutí.
„Měl bych se ti omluvit. Měla jsi pravdu. Viděl jsem všechno. Opravdu jsem to pokazil. Jako Santa Claus bych neměl být tak předpojatý. Slibuju, že příště se nad věcí víc zamyslím.“
„Takže už nemají ne?“ zeptala jsem se s nadějí.
„Pro koho myslíš, že jsou všechny ty dárky?“ zeptal se vesele. Vytáhla jsem se na špičky a políbila ho na růžovou tvář.
„Děkuju,“ zašeptala jsem.
„Pro tebe všechno, dítě.“

Otočila jsem se. Stála tam celá rodina vpředu s Edwardem.

„Tohle jsou Cullenovi, tati, a tohle Edward,“ natáhla jsem k němu ruku. Přišel ke mně a vložil do ní svou. „Tak nějak…“
„Já vím,“ zarazil mě uprostřed věty. „Nemusím slyšet všechno. Pro mě vždycky budeš moje malá holčička, tak mi, prosím, neber iluze.“
„Jak si přeješ.“
„Domů se asi jen tak nevrátíš, že?“ uhodl. Podívala jsem se na Edwarda. Sevřelo se mi srdce z představy, že bych měla odejít. „Myslel jsem si to. Ale musíš mi slíbit, že se na nás přijedeš podívat. Můžeš přivést i svého… ehm… i Edwarda nebo kamarády.“ Sáhnul do kapsy červeného huňatého kabátu a vytáhl sněhovou kouli. „Nikdy se nerozteče. Vždycky bude studená. Stačí ji zahřát a někdo od nás se tu objeví.“ Vložil mi kouli do dlaně. Sevřela jsem ji v prstech. Byla opravdu jako skutečný sníh, ale ruka mi zůstávala suchá. „Musím letět, ještě mě toho dost čeká a nechci Tomovi zase způsobit srdeční zástavu tím, že se nebudu držet plánu,“ zachechtal se dobrosrdečně.
„Bude se mi stýskat,“ přiznala jsem.
„Nám taky. Ale určitě se brzy uvidíme.“ Naposledy jsem ho objala. Šla jsem se i pomazlit se sobi a poděkovat Kometě, jak skvěle zvládla svůj úkol, když mě sem vezla. „… mladíku, musíte mi slíbit, že mi na ni dáte pozor,“ zaslechla jsem.
„Slibuju. Neodpustil bych si, kdyby se jí něco stalo,“ odvětil Edward.
„Tak to ji nechávám v těch správných rukou.“

Tatínek naskočil do saní. Stoupla jsem si vedle Edwarda. Objal mě rukou kolem ramen, opřela jsem se o něho.

„Tak šup, Kometo, Tanečníku, Skoku, Amore a vy ostatní, jedeme,“ zakřičel. Sobi skočili a saně vystartovaly vpřed.

„Hustýý,“ uslyšela jsem za sebou Emmetta.

„Veselé Vánoce,“ zavolal táta a zamával nám.
„Veselé Vánoce,“ řekla jsem potichu, protože už mě nemohl slyšet.

Stáli jsme tam všichni ve sněhových závějích, na hlavy nám dopadaly lehounké bílé vločky. Tmavou plochu oblohy rušilo jen kulaté oko měsíce.

„Hohoho,“ zaslechla jsem, i když jsem si to možná jen vysnila. Santovy saně proletěly oblohou a zmizely v dáli.

„Veselé Vánoce,“ řekl mi Edward a sklonil se pro polibek.

KONEC

Všem Vám moc děkuju, že jste si přečetli mou třetí vánoční povídku. Maličko jsem se do toho zamotala a ve finále je to delší, než jsem předpokládala, ale doufám, že se Vám i přes to líbila.

Na závěr bych ráda Vám všem popřála šťastné a veselé Vánoce, a hodně zdraví a štěstí do nového roku. Snad se tu v tom příštím roce opět sejdeme. :-) 

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Dárek pro upíra: