Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ďáblem zapomenutá ruina

Celkem krátký horor z mé další dílničky. Tentokrát nepůjde o krváky, které tak s oblibou píšu, ale o strašák.
Bells se toulá krajem bez cíle, a když začne pršet, schová se do staré polorozpadlé vilky, ve které se schovává sám ďábel s rudýma očima a andělskou tváří...
Co se jí tam přihodí? A bude to všechno pravda...?

08.06.2011 (19:00) • Twilightkacert • FanFiction jednodílné • komentováno 34× • zobrazeno 3731×

Vítr ve vlasech, batoh na zádech, úsměv na tváři, krok za krokem jsem šla skrz neznámý kraj, pobrukovala jsem si svou oblíbenou písničku netušíc, kam mě moje nohy zavedou. Jen tak jsem se toulala světem bez cíle.

Neměla jsem domov, kam bych se vracela. Neměla jsem rodinu, na kterou bych se obracela. Neměla jsem peníze, abych si koupila jídlo. Neměla jsem nic a nikoho.

Bylo úplně jedno, kam půjdu, co udělám, jaké to všechno bude mít následky. Stejně se o mě nikdo nestará, nesu zodpovědnost sama za sebe a naučila jsem se zvládat mnoho situací s klidem a přehledem. Díky tomu jsem na sebe aspoň částečně pyšná.

Kráčela jsem dál cestou rozdělující neobdělávané pole a les. Utrhla jsem si jedno stéblo vysoké trávy a strčila jej do pusy, nasadila si klobouk na hlavu a rozepnula červenou košili a svázala oba konce do uzlu.

Znenadání sluníčko zalezlo za šedivé mraky, zvedl se ohromný vítr, opadané listí létalo všude. To mi už na tak zkažené náladě moc nepřidalo, páč se mi dneska nepodařilo najít žádnou vesnici nebo město od té doby, co jsem opustila malý statek. Jakoby tu snad ani nic nebylo. Navíc jsem měla hlad a voda mi už také docházela…

Náhle začalo lít jako z konve a já se zakletím nakopla pár kamínků na štěrkové cestě. Neměla jsem jinou možnost než se jít schovat do lesa, abych přinejmenším tolik nezmokla, a musela jsem okamžitě najít nějaký přístřešek.

Jehličnaté stromy pozvolna vystřídaly ty listnaté, dešťových kapek bylo snad ještě víc a cítila jsem, jak jsem promočená doslova až na kost. Klepala jsem se pokaždé, když se okolo mě prohnal i slabý vánek, jaká zima mi byla.

 

Cestou necestou, spíš tou necestou, jsem se dostala až k od pohledu neobydlenému domu. Navzdory tomu, že jsem byla promoklá a chtěla jsem být už uvnitř, kde by na mě nepršelo, dala jsem si tu práci a obešla jsem tuhle vilku, abych zkontrolovala aspoň podle zvuku a světla, jestli ji neobývají bezdomovci nebo feťáci.

Nikde nikdo, vládlo tu až prapodivné ticho - slyšela jsem svůj mělký vyrovnaný dech a déšť, ale já se už nerozmýšlela. Nalezla jsem schody nacházející se na druhé straně domu a vešla dovnitř.

Kupodivu ne všechna okna byla vymlácená, a tak tu bylo i poměrně teplo. Našla jsem si místnost s nejméně vymlácenými okny a shodila batoh na zem, na něj jsem pohodila promočenou košili a triko.

Svoje hnědé deštěm zkudrnatělé vlasy jsem si vyždímala a snažila si je dosušit trikem, které nedopadlo tak hrozně, jelikož jsem neměla zrovna po ruce ručník. Z batohu si vyndala suché tílko a teplou mikinu a zpátky tam naházela to vlhké.

Právě když jsem zapínala bágl, zavrzala dřevěná prkna přímo nade mnou a prach z podlahy se klidně snášel dolů. Pohotově jsem si vyhodila ruksak na záda, a přestože jsem nebyla žádný strašpytel, měla jsem strach a měla jsem pocit, jako bych tu byla nevítaný host… Nebo až přes příliš vítaný host.

Byl to ten pocit, kdy nevíte co dělat. Pud sebezáchovy radící vám, že máte utéct hodně daleko a už se nevracet, avšak zvědavost nade mnou vyhrála pokaždé, takže proč teď dělat výjimky…?

Snažila jsem se dělat nehlučné a dlouhé kroky, jenže spadaná omítka praskající pod podrážkami mi to moc neusnadňovala. Snažila jsem se krčit, aniž bych byla vidět. Snažila jsem se prakticky nedělat žádný hluk, abych o sobě nedala tolik vědět.

Však pak jsem odhodlaně vykročila na chodbu zpoza rohu nalepena na stěně a docupkala jsem až ke schodům, a ačkoliv jsem nevěřila, že tam nahoře něco nebo někdo je, musela jsem se tam jít podívat a ujistit sama sebe.

Na pohled kluzké schody osvěcovaly paprsky měsíce díky díře ve střeše, jež se draly zpoza hustých mraků, a působilo to tak… děsivě. Nabrala jsem vlhký vzduch do plic a vyšla jsem jeden schod - cítila jsem, jak se mi drolí pod nohama; druhý schod, napřahovala jsem nohu na ten třetí, pomalu otáčela hlavu, abych přes zrezavělé schodiště viděla nahoru a nikdo tam neb…

Za mnou se ozval hluboký nádech se zvířecím zavrčením a já se prudce otočila. Srdce splašeně bilo uvnitř mne, chtělo utéct z mojí hrudi, vzít nohy na ramena snad víc, než mi radil mozek. Do očí mi vyhrkly slzy strachu, na těle mi vyvstala husí kůže a já se oklepala - ne zimou, nýbrž tím strach-nahánějícím pocitem.

Ovšem poté, když jsem se rozhlížela kolem, nikdo a nic tam nebylo. Zatřásla jsem hlavou a pomyslela si, že zbytečně přeháním a začínám bláznit.

Schody se začaly hlasitě rozpadat, a tak jsem z nich téměř okamžitě utekla; nerada bych zjišťovala, co je ve sklepě za potvory.

Opřela jsem se zády o zeď, ruce položila na stěnu vedle sebe a zaklonila hlavu. Musela jsem se okamžitě uklidnit. Zhluboka jsem se nadechla kyslíku prosycený jílem a prachem ze schodů, ale i svěží vůní deště.

Nechápu, co mě to napadalo. Začala jsem rozjímat, co by to mohlo být. Na mysl mi přicházely různé příšery - od ufonů, přes šílené opičky po vlkodlaky. Ačkoliv na mě zdravý rozum křičel, že ani jedno neexistuje, ve skrytu duše jsem tomu vždycky věřila.

Nastražila jsem uši a zaposlouchala jsem se do okolních zvuků. Nic podezřelého - venku foukal divoký vítr narážející do vymlácených oken a způsobující šustění listů, ohýbání korun stromů. Kapky deště rytmicky bubnovaly o rozbité tabulky skla, o tašky na střeše…

Se zakroucením hlavy jsem se šla trochu porozhlédnout po barabizně. Třeba bych jí mohla přičíst body k dobru, pokud bude mít alespoň něco, na co si budu moct lehnout, když mě předtím tak šíleně vyděsila.

Procházela jsem z místnosti do místnosti a svou mysl jsem vracela do těch dob, kdy se to tu jenom lesklo. Na stěnách byly světlé tapety, pověšeny honosné a drahé obrazy, na pohled nepohodlné křesla a kavalec přisunuté ke zdi. Těžké koberce kryly vyleštěné parkety, aby se nepoškrábaly od střevíců a denně leštěný křišťálový lustr se třpytil nad hlavami.

Místo toho je tu opadaná omítka, světlo žádné, pod nohama vymlácená shnilá prkna a na okně sedí uhlově černá vrána. Vrána - smrt. Přesně tohle mi vytanulo na mysl, poté co jsem ji spatřila.

Nyní jsme hleděly na sebe, spíše já hleděla na ni, ona na něco za mě. Toužila jsem se pootočit hlavu a zjistit, na co zírá, ale sama mi to usnadnila. Vzlétla, letěla přímo na mě, až jsem se musela skrčit, a přeletěla mi těsně nad hlavou.

Instinktivně jsem se za ní obrátila a za rohem, kde před pár minutami spadlo schodiště, se mihl cíp kabátu.

Hrudník mi sevřela neviditelná síla, tepalo mi ve spáncích, neslyšela jsem to, co jsem slyšet nechtěla. Neviděla jsem to, co jsem vidět nechtěla. Hledala jsem podnět, nějaký vjem na to, abych se ujistila, že ještě dokážu přežít, že uteču.

Po zádech mi přešel mráz, srdce se propadlo až do kalhot a bilo stále rychleji a rychleji.

Vytvořil se mi knedlík v krku, přes nějž jsem skoro nemohla dýchat. Připadala jsem si jako astmatik, jenž potřebuje inhalátor, aby se mohl nadechnout. Já jsem potřebovala zmizet z tohoto domu, abych mohla žít!

Nezáleželo mi na tom, že venku lije jako z konve, že je venku tma, že budu zase mokrá jako slepice, nejspíš i pořádně nemocná, avšak nemohla jsem tady zůstat. Musela jsem utéct co nejdál.

Doslova jsem vzala nohy na ramena - rozeběhla jsem se nejbližší cestou k oknu; říkala jsem si, že vyskočím, je to ta nejkratší cesta. Jenže jsem nepočítala s tím, že by se shnilá podlaha pode mnou propadla.

Celkem tvrdě jsem spadla na zadek a hlavou se uhodila do prkna spadlého spolu se mnou. Zvedla jsem pohled nahoru, jak je to vysoko a musela jsem zkonstatovat, že tenkrát se sklepy dělaly s hodně vysokými stropy.

Pomalu a naprosto nemotorně jsem se postavila na vlastní nohy a začínala mne popadat panika. Beze světla a toho, abych tušila, kde je východ.

Nevěděla jsem, co mám udělat první. Ruce se mi rozklepaly, mozek přestal uvažovat racionálně a ovládal mě zvířecí pud útěku. Jediné, po čem jsem teď toužila, bylo být někde v teple, v bezpečí…

Oči si pomalu začaly přivykat na šero a rozpoznávaly přinejmenším obrysy stěn, zaprášených a špinavých oken a především jediného východu, co tu byl.

Než jsem k němu vykročila, zhluboka jsem nabrala těžký vzduch prosycený hnilobou, který se špatně dýchal a já už tak neměla přes ten hnusný knedlík v krku přísun drahocenného kyslíku.

A ještě jeden nádech na uklidnění, a další, abych si udržela čistou hlavu, a poslední, když jsem na schodech zaslechla rychlé kroky, pod jimiž nepatrně křupaly zbytek nepálených cihel a omítka.

Už je to tady.

Panika mě plně zachvátila a v hlavě mi houkala jedna obrovská kontrolka přikazující mi, abych se jakýmkoliv způsobem dostala pryč! Přestala jsem se ovládat, začala jsem hystericky ječet a drábala se jakkoliv do oken.

S pocitem, který mi svíral hrudník, který mě dusil, že jsem své hlasivky vytáhla na maximum, jsem pěstí rozbila sklo, a to mi rozřízlo ruku. Teklo z toho krve jak z vola; já dokázala pouze křičet a snažit se dostat ven.

Za mými zády se ozvalo hrdelní zavrčení - jako by snad vrčel vlk nebo pes se vzteklinou, ale tohle znělo ještě víc nebezpečněji a děsivěji.

Otočila jsem se, abych se ujistila, že je to více či méně bezpečný tvor, ale... Zdálo se, že je to právě to nejnebezpečnější stvoření, co kdy existovalo.

Oči podlité krví zářily ve tmě a upíraly pohled na mě. Postava muže byla tak mohutná, že se nedala přehlédnout, přesto jsem se donutila, abych obrátila pohled zpátky k oknu a zas mlátila rukama do skla a znova si nechala řezat do rukou.

Cítila jsem, jak mi krev pomalu teče po rukou, jak mi docházejí síly, jak mé hlasivky slábnou, jak mě něčí obrovská ruka chytila na nohu a stáhla z okna do jeho sevření. Projela mnou vlna chladu vyzařující z jeho těla. Bylo tak chladné, tak tvrdé... mrtvé.

Hrubě mě držel u sebe a já se jej už ani nesnažila odstrčit. Tušila jsem, že jsem už dávno mrtvá. Chytil mě bolestně za zápěstí, přičichl k němu a tajemně zašeptal:

„La tua cantante."

Potom co jsem ucítila zuby na mém krku, omdlela jsem...

Začalo mne něco píchat do zad a já pomalu otevřela oči, protože jsem slyšela hrozný křik. Podvědomí mi říkalo, ať tu osobu okřiknu, jenže až pak jsem si uvědomila, že to jsem já, kdo křičí, obzvlášť pokud jsem tu sama…

Posadila jsem se na větší hromadě seníku, kde jsem si včera večer pohodlně ustlala, a okamžitě se podívala na své ruce. Ne, jsou v pořádku. Žádné škrábance, žádné pořezání od skla. Hned poté jsem si sáhla na krk... Nic. Spokojeně jsem si oddechla.

Vybrala jsem si stébla suché trávy z vlasů, se zívnutím jsem si protáhla záda a pak jsem si opět lehla do sena. Vím, že mám hlavu zas plnou bordelu, ale bylo to tak krásně pohodlné.

Položila jsem si ruce za hlavu, jukla se vedle sebe na hlavu koně vykukující z boxu a s mumláním jsem ho pozdravila. Jen si pohodově odfrknul a dál na mne vejral s přešlápnutím z jedné strany na druhou.

„A co bys rád, kamaráde?" zeptala jsem se zmateně a krapet nemotorně se postavila na nohy. Rozhlédla jsem se okolo sebe, aniž bych si uvědomila, že už ve stáji nejsem sama.

Z košíku vedle boxu jsem mu dala jablko a on mi na oplátku krásně poslintal ruku.

„Skvělý, kamaráde," pochválila jsem ho a utřela si oslintanou dlaň do jeho mohutného krku. Následně jsem se otočila na postaršího muže, jenž mě nechal u sebe přespat, a popřála mu dobré ráno.

„Běž do světnice, žena ti tam připravila jídlo na cestu a snídani," přikázal mi a já ani neodporovala. Jako na povel mi zakručelo v břiše a s výskokem na dvoře jsem přicupitala do - podle nich světnice, podle mě obyčejného venkovského baráku. Pozdravila jsem i paní s malým kloučkem, který vesele žvejkal chleba.

Podala mi kousek bábovky, kakao a v ubrousku zabalený koláč. Až tehdy, kdy jsem vše snědla, poděkovala a rozloučila se, mohla jsem vyrazit na cestu…

Stála jsem na rozcestníku a vzpomněla si na svůj děsivý sen. I přesto, že mi paní radila, ať se vydám vpravo, měla jsem divný pocit, že bych tam neměla chodit. A navíc, byla jsem si jista, že jsem se ve snu vydala na pravou stranu podle rybníka. Musím se té strašidelné barabizně vyhnout za každou cenu.

S pravou nohou jsem vykročila vlevo a pobrukovala si písničku.

Vítr ve vlasech, bágl na zádech, úsměv na tváři, krok za krokem jsem se toulala světem.

Sluníčko na chvíli zalezlo za mraky, já zvesela poskakovala alejí vysokých rozrostlých dubů, jírovců a buků, když jsem před sebou uviděla tu polorozpadlou vilku a za mnou se ozval šramot.

A opět se mi do žil vlil ten stejný pocit, jaký jsem měla ve snu... Teda pokud to byl jen sen. Chtěla jsem se otočit na patě a rozeběhnout se zpátky na statek, avšak zastavil mě pohled rudých očí a před výkřikem mi bránila jeho ruka.

„Už jsem si myslel, žes na mě zapomněla…“

---

ZAZVONIL ZVONEC A POHÁDKY JE KONEC!

 

Vím, že se nejspíš bude tápat, z jaké je to doby, ale sama nevím, do jaké doby to zasadit. Vzhledem k tomu, že tam mám feťáky a bezdomovce, co dřív tak obvyklé asi nebylo, nechala bych to v součastnosti... :)

Snad se líbilo... A doufám, že jste se aspoň trochu báli... :D

P.S.: Pro menší inspiraci, jak to všechno asi vypadalo, jsem našla polorozpadlou vilku, ve které jsem byla, a taky podle které mě celý příběh napadl... Zde

Autor: Twilightkacert (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ďáblem zapomenutá ruina:

skvělé

Jéžiš, ja som totálne pako!
Dočítala som to hádam pred týždňom a neviem, či mi v hlave preplo, ale myslela som si, že som ti komentík napísala. No, kajám sa a je mi to hrozne trápne.
Ále, tak som tu, tak snáď ma nevykopneš.

Priznám sa, že som to čítala večer v posteli, všetci spali a... čítala som to po kúskoch, lebo mi v niektorých chvíľach nebolo všetko jedno!
Ju, ale keď ty vieš všetko tak ľahko a zároveň neuveriteľne dramaticky popísať, že som si to fakt kúskovala...
V niektorých častiach som si myslela niečo typu "Čo tam, sakra, lezieš?" a podobné. A na konci ako tam tak poskakovala som si spomenula na Červenú Čiapočku. Viem, hrabe mi, ale čo narobíš!
A konečne mám predstavu, ako má vyzerať úžasný horor na úrovni! Wow, naozaj skvelé a ja sa klaniam.
P.S. Keď už som zistila, že som nehodila koment, dala som si to ešte raz. A ja na nejaké extra dlhé komenty nie som, tak ti zrejme bude musieť vystačiť aj tento.

Tak jsem se konečně dostal k přečtení této povídky. Moc pěkná, pěkně napsaná, zkrátka se mi moc líbila. Je i psaná takovým zvláštním stylem, který jednak široce a nenásilně popisuje děj a jednak není strohý, ba naopak je pro čtenáře takový přívětivější. Mám na mysli šikovné použití nespisovných slov a celkově, že ten jazyk není striktně spisovný.
Trochu mi uníká význam. Sen, potom realita, ve které se odráží děj snu... Možná je to záměrné, čtenář pak má o čem přemýšlet.
Také jsem se díval na fotky té ruiny. Vážně tam po vás někdo házel kameny?
Nakonec potlesk. Přestal jsem číst, protože mě některé povídky neskutečně nudily (včetně těch mých), sice to stálo dost sil dokopat se k přečtení této povídky, ale rozhodně toho nelituji.

Zlatíčko mé zlaté, jak to jen shrnout?
Víš, že mě na horory neužije, ale tohle se mi moc líbilo.
Chvílemi jsem opravdu měla pocit, kdy se mi hruď svírala a měla jsem takové ty připomínky typu: Ty *píp*, co tam chodíš?!
Scéna v tom starém domě byla neskutečně detailně popsaná, přesně jsem si dokázala vybavit rozpadající se schody, okna bez výplně a dokonce i tu vránu jsem na tom parapetě viděla - a v mé fantazii by to pokračovalo k Damonovi, to jen tak mimo.
Ostatně, toho tvého "vrahouna" si tak i docela představuji.
Když se pak probudila na statku, říkala jsem si: Jé, to byl jen sen, to jsi nás ale pěkně vypekla. Nicméně už od chvíle, kdy se dostala na rozcestí, mi bylo naprosto jasné, jak to dopadne, a bylo to neskutečné.
Upřímně, pro takovou povídku naprosto dechberoucí, úžasný konec!

Říkala jsi, že tam máš spoustu nesrvonalostí - nesouhlasím, až na to, že se mi zdá, že jsi chvilku psala z doby současné a pak z minulé, ale to dobové zasazení tady není důležité, takže bych si s tím nelámala hlavinku.
Zlato, máš neskutečný dar poupravit věty tak, aby žádná nevypadala stejně, nevyskytovala se za sebou stejná slova - což málo kdo umí vycítit.
Také dokážeš vše do nejmenšího detailu popsat, ale i tak to není zdlouhavé, tak akorát to vystihuje spád příběhu a mnohdy mu to přidá na dramatičnosti.
Máš prostě cit pro výbornou stylistiku, čehož si moc ceň, protože je spousta dobrý autorů, kterým právě toto chybí a ta jejich dílka jsou občas až nehezká.
Takže za toto dílko jen a jen tleskám a smekám pomyslný klobouk, protože já bych něco takového nenapsala.
Shrnuto do jedné věty; bylo to úžasně, hrůzostrašně krásné!

Číst to v noci by byla moje smrt! To ej úžasný, ty jsi úžasná! Je to krásné!

Skvělá jednorázovka... I když jednu věc si musím přiznat - kdybych si to četla večer, resp. v noci, jak jsi mi radila, měla bych z toho daleko větší požitek... A co teprve, kdyby k tomu byla ještě bouřka, hm...
Každopádně se mi to líbilo i přesto, že jsem to četla za denního světla. Bezpodmínečně nejlepší byl ten konec, který dokonale zakončil skvělou povídku...
Prcku, bohužel se musím opakovat - na povídky tohoto typu máš prostě talent... Jen tak dál, už teď se nemůžu dočkat těch dalších dvou, které plánuješ...

No teda!
Jsem tím příběhem naprosto ale naprosto nadšená!
Fascinovalo mě to napětí, bože, taky mi běhal mráz po zádech.
Bylo to tak živé a tak skutečné, že mám sto chutí si teď hned pustit nějakou lekavinu.
Parádní a já moc děkuji za zážitek!

I já jsem se k tomu konečně dohrabala, k tomu dočítání, a doufám, že tě potěší, že první povídka, po které jsem sáhla, byla ta tvoje.
Prcku...
Myslím, že nemá cenu ti říkat, že máš prostě pro horory nadání. Jak podotokla Šindois, číst to někdy večer nebo v noci, jsem už na začátku povídky mrtvá strachy. Brr, takhle mě děsit! Každý krok jsem dělala společně s Bellou, každý nádech, každý pohyb, byť jen očima. Byla jsem aspoň na pár minut ona. A taky se mi hrůzou ježily vlasy, když se zřítilo schodiště nebo se pod ní propadla podlaha. A to vrčení...
Nádhera. Jak asi všichni víme, tohle bych nikdy nenapsala. A zvlášť ne takovým způsobem, že po tom člověku bije srdce jako o závod. Asi příště dostanu srdeční kolaps.
Téda, já si myslela, že je to sen... A ono prd! Tohle už mi nedělej, jo?!
Dokonalost sama!

Konečně jsem se k tomu dostala a musím říct, že mým jediným štěstím je, že jsem to nečetla večer, ve tmě, ale za normálního denního světla. Odjakživa jsem strašpytel s.r.o. a po tomhle bych se zcela jistě bála vystrčit nohu zpod peřiny, anebo snad dokonce dojít na záchod.
Hrozně se mi to líbilo, běhal mi mráz po zádech spolu s Bellou a v některých chvílích i mně srdce tlouklo rychleji, jak jsem čekala, kdy se tam objeví, co se stane (sice jsi mi na icq vyžvanila, jak to skončí, ale stejně jsem furt doufala, že sis to nakonec rozmyslela ).
Doopravdy smekám, bylo to krásné, perfektní a jelikož tady není zas tak doslovně napsáno, že Bellu zabil, pokračování, ve kterém bys nás trochu seznámila s Edwardem, by určitě přišlo vhod.

Tak toto bylo vážně úžasné a naprosto skvěle napsané!!! A tápat, z jaké je to doby? Já spíš tápu, jak to pokračovalo!!! I když je pravda, že tento konec se k této povídce naprosto dokonale hodí a dodává jí to pravé kouzlo! Opravdu úžasné!

Wau ... dobrý! DOST DOBRÝ !!!!

parada!

Bolo to skvelé!

Miestami mi behal mráz po chrbte. No dobre, skoro stále.

A ten otvorený koniec... Ááááá.... Má to v sebe neopísateľné čaro. Milujem otvorené konce!

Bolo to vážne úžasné!

Ne-ee taký konec? :D udělej nám ještě pokračování :D

Tohle je vážně skvělé! Mně by nikdy nic takového nenapadlo. Bylo to takové strašidelné a napínavé, prostě nádhera. Nebudu ti tu vypisovat, co všechno se mi na tom líbilo, protože bych jen opakovala to, co tu řekli jiní přede mnou. Já se ti můžu jen klanět.

Konečně jsem se k tomu dostala a musím říct, že číst to večer, to se mi moc nevyplatilo. Zrovna v tomhle období, sama víš, jak se teď chovám v poslední době, takže víme své... Máš na hororové scény talent, ale to ty víš, takže bych Ti tu akorát říkala známá fakta. Někdy mě mrzí, že se nedokážu rozepsat a neumím vyjádřit své pocity v komentáři, a to je ten případ. Prostě neumím přijít a napsat takový komentář, ze kterého by si autor sedl na zadek, tak jako já z Tvé povídky. Doufám, že mi to promineš. Jsem ráda, že se to tu objevilo tak brzy a bude se těšit na další Tvou tvorbu...

WoW!! Tak to bylo úžasný! Takovouhle skvělou jednorázovku jsems nad ještě nečetla... Hrozně by mě potěšilo, kdyby jsi k tomu napsala nějaké pokračování nebo tak, ale asi to necháš tak, co? Takový ten otevřený konec, kdy si každý může domyslet, co bude dál .
Fotky dobu byly dobré. Ten dům, podle mě, je úchvatný. Ikdyž je to zřícenina, má své kouzlo starobilosti a my si jen můžeme domýšlet, jak kdysi vypadal, kdo v něm žil a co všechno se v něm stalo. Jeho fotky mě naplnili takovým zvláštním dojmem a ještě více to vylepšilo tvou povídku, ikdyž nevím, jetli to jde . Dům byl úchvatný, tvá jednorázovka nádherná!! Všem takovýchm, jako jsi ty, hrozně závidím. Já nikdy nic takového nenapíšu, což mě dost štve .

Prostě to bylo úžasné!!

já se tak ráda bojím!!!
obzvlášť, když mě straší Edward! (pokud to teda byl on, ale já si ho tam představila a úplně tam pasoval)
Bylo to úžasné, přesně na toto jsem měla chuť
Doufám, že brzo zase napíšeš něco strašidelného Úžasné!!!
jo a mimochodem - skončila jsi to naprosto famózně... takový otevřený konec. Naprosto to tam patřilo
mám pokušení tě prosit o druhou část, ale uznávám, že to kouzlo je právě v tom, jak jsi to zakončila

uchvatná povídka a ten upír byl eda? sahodlouhý komentík ti psát nemusím - to už psali za mě jiní tak naposled uchvatnééééééé a děsivé

Je to moc dobré chvílemi jsem se fakt bála

Dokonalé, strašidelné, hororové... prostě perfektní. Klobouk dolů, nic podobně strašidelného jsem tu nečetla. Nový Stephen King. Máš můj hlas v nej povídce za červen, rozhodně si to zaslouží.

Je možné, aby to čtenář prožíval tak intenzivně, jako je to v povídce? Zřejmě ano, protože já mám husinu až na zadku, pane Bože, já bych se potento strachem. Tohle bych si nedokázala představit reálně, bych utíkala jako fretka nějak do háje, jen abych nemusela potkat ty hnusné, červené, krvežíznivé oči.

jsem strašpytel, v tomhle bych se s dívkou rovnat nemohla, ale ty pocity tam to ve mně vybičovaly znovu, až jsem ve škole na židli seděla jako socha. Nohy jsem měla malátný a jen jsem koukala na obrazovku, aby mi ani jedno slůvko neuteklo.

Opravdu máš na horory talent! Ani si nepamatuju, že by tady někdo dokázala něco podobného vypsat, hororová povídka se mi líbila jen od Sharlo33 a poté Démon.

Jen mi neleze do hlavy, kdo to byl. Předpokládám, že někdo z Volturiových, protože ta věta mi vrazila takové osten do těla, že jsem se chvíli nemohla nadechnout. Abych se přiznala, četla jsem ji třikrát, než jsem se mohla podívat dál.

Ta dívka, která má být Bells, mi nějak neseděla, protože Bellu jsem si tam nedokázala představit, ale to je můj malý mozeček. *plácá se po hlavě*

Prcku, máš ohromný talent ne horory a byla bych moc ráda, kdyby ses rozhodla psát nějakou kapitolovku, kde by to jen strachem sálalo. Myslím, že by sis udělala ohromnou vizitku autorky s velkým A a ještě k tomu bys měla určitě věrné čtenáře - hned se řadím mezi ně!

Jsem moc ráda, žes mi dala vědět na ICQ, jinak bych si jí ani nevšimla, což by byla veliká škoda. Ještě jednou ti skládám poklonu a budu doufat, že se odhodláš něco psát. Určitě mi dej vědět - na shrnutí, na ICQ, na meil, kamkoli, jen ať to vím!

Krásná jednorázovka!

Už můžu komentovat? Konečně, čekala jsem na to.
Prcku, je to vážně, vážně, vážně neskutečně skvělé, tajemné, záhadné a skutečně dobře napsané.
Máš talent a mám dojem, že z tebe jednou bude dobře placený vypravěč hororů.

Je to moc pěkné. Ale to oblečení ti zasmrádne.

Nádherné.

skvělé Chtělo by to pokračování

Perfektné!! Úplne si ma dostala! Srdce sa mi na pár minút zastavilo Úžasná poviedka!

Páááááááni,,,,,,to bylo úžasný Tak to byl děsuplnej sen,,,až sem místy měla husinu Pokráčko nebude??? Úžasně napsaný,,

Sestřičko,
já už jsem ti to sice psala na icq, ale píšu ti komentík ještě sem, protože si ho za takovou nádheru rozhodně zasloužíš. Něco takového napíše málokdo, ty jsi to zvládla. Já obvykle nečtu moc napínavé příběhy, ale ten tvůj je bezchybný.
Naprosto jsem se vžila do příběhu, krásně jsi popisovala nejen tu barabiznu, ale i strach, který Bella měla. Líbí se mi také to, že jsi nám vlastně neřekla, kdo to byl ten upír, který se ji pokusil zabít.
Já odhaduji, že to byl někdo z Volturiových, už kvůli té italštině, což je mimochodem úplně úžasný jazyk, já ji zbožňuji, ale pro mě je to absolutně nenaučitelné...
No, to jsem zase odběhla od tématu, kterým je tvůj výtvor. Takhle napínavý sen bych asi nedokázala vymyslet, i když to vlastně sen nebyl, ne? Jsem trošku zmatená, tak nějak to porovnávám s normálním životem... Jak můžeme vědět, co se vlastně děje skutečně? Já už nevím, teď jsem tak moc zmatená, že bych si klidně dovolila říct, že teď spím, tohle se mi jenom zdá, že se zítra vzbudím a vlastně se dnešek teprve odehraje! (Docela mi šibe, co?)
No nic, snaž se ignorovat moje výlevy, přeci jen je v nich ale něco, co by sis někam měla napsat tučným písmem. Jsi skvělá autorka, tohle je dokonalý výtvor, já nemám víc slov. Prostě to bylo super!

fantastické! docela jsem se i bála

Júúú ... Tak to bolo dobré . Normálne si ma vydesila . Skvele si opísala tú pohodičku na začiatku a potom ten strach , niečo sa mihlo tu , niečo tam , tá vrana bola vynikajúca a potom sa en upír konečne ukázal a poviem ti , WOW . Čítalo sa to skvele . A hrozne sa mi páčilo to s tým snom . Rovnaký začiatok ako koniec a tá posledná veta ... No proste paráda . Totálne super . Perfektné , úžasné a hlavne DESIVÉ . Tlieskam ti .

Takhle... číst to v noci - ono i ve dne, ale to nemusíš vědět -, a bez rozsvícený lampičky, která na mě doslova to světlo chrlí, tak se leknu při jakýmkoliv zvuku (pomineme to, že na mě ta lampička svítí i teď ).
Přestanu tady patlat ty svoje výlevy o tom, že jsem lekavá. Slibuju!
Zlatí, hrozně moc se ti to povedlo - na chvíli jsem vážně byla Bellou a když se před ní objevily ty rudé oči, měla jsem pocit, že je tu vidím taky. Hrozně živě.
Pocity byly popsány naprosto bravurně, úžasně sis hrála se slovy - a já můžu jedině smeknout.
N-Á-D-H-E-R-A!

WOW! Páni, Kačí, tohle bylo super! Nevím jestli mi běhal mráz po zádech a nebo jsem většinu času měla morbidní očekávání, ale tys to překonala. Super, moc se mi to líbilo! Njn, horory, to je tvoje.

Přidat komentář:

Nick:

Text: