Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Co všechno se může stát, když přijde žízeň? 2/2

30.01.2010 (15:50) • EmElCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1155×

Rozeběhl jsem se k ní, ale Edward mi stál v cestě. Svou nadpřirozenou silou Bellu odstrčil tak, že odlétla na druhou stranu místnosti a poranila si ruku takovým způsobem, že jí to pak Carlisle musel zašívat. S vyděšením na mě hleděla.

Přistihl jsem se, že mám jisté uspokojení v jejím strachu. Nedbal jsem na to. Soustředil jsem se jen na svoji oběť. Dopředu mě popoháněla vůně její sladké krve. Už jsem byl na dotek od ní, když mě Edward celou svou silou odhodil na jeho křídlo.

Samozřejmě jsem ho celé zničil – co jiného by se taky mohlo stát, když na něj hodil kámen v lidské velikosti. To krvavé aroma bylo tak silné, že jsem neváhal a v mžiku se postavil zpět na nohy a znovu své tělo přinutil k pohybu.

Ve tváři jsem měl výraz rozzuřeného býka, zuby vyceněné. Měla na tváři pořád ten vyděšený výraz, v očích se jí zračil strach. Můj pohyb zastavil Emmett s Carlislem, kteří mě pevně chytli za ruce. Snažil jsem se jim vymanit, ale bezvýsledně. Pořád jsem však cenil zuby.

Viděl jsem rozmazaně, jak mě pohltil vztek. Uslyšel jsem nějaké hlasy, a tak jsem se snažil zaostřit. Když se mi to konečně povedlo, uviděl jsem ustaraný výraz mojí Alice, která se mě snažila svým medovým hlasem uklidnit.

„Jazzi, ššš, to je dobré. Je to jen trochu… krve.“ To poslední slovo téměř zašeptala. Začal jsem si uvědomovat svůj čin. Začal jsem pociťovat vinu. Lítost. Znechucení nad sebou samým. Styděl jsem se.

Kdyby jen mohla, do tváří by se mi nalila taková spousta krve jak bych se červenal. Jen jakoby z dálky jsem viděl, jak Carlisle přiskočil k Belle, aby jí prohlédl zranění. Jako kdyby mi chtěl dát znamení míru, zvedl zkrvavenou ruku a dlaň namířil ke mně.

Z vůně Belliny krve se mi opět zamotala hlava, tak mě Emmett raději vyvedl ven.

„Promiň, ale já… nemůžu,“ řekla Alice a šla s námi. Ven šla i Rosalie a Esmé. Uslyšel jsem dupání po schodech, takže Bella s Carlislem šli asi do jeho pracovny, aby ji tam mohl ošetřit.

Edward přišel ven se zmučeným výrazem ve tváři. Uklidnil jsem se, a tak jsem byl schopný mluvit.

„Edwarde, já se tak strašně omlouvám, odpusť mi prosím, jestli můžeš.“ Slovo prosím jsem mu v myšlenkách zopakoval ještě nejméně pětkrát, ale nebyl jsem si jistý, zdá to slyšel.

Ani neodpověděl a se sklopenou hlavou odešel do lesa. Kdybych mohl, rozbrečel bych se. A tak jsem alespoň utíkal pryč a vzlykal bez slz. Jen tak jsem chodil a míjel lesy, louky i pole.

Přemýšlel jsem o tom, co jsem udělal. Myslel jsem na to, co bych měl udělat. Sám jsem nejlíp věděl, že jsem se snažil překonat svůj chtíč, ale svoji upíří podstatu jsem prostě ovlivnit nedokázal.

Možná, kdybych měl staletí praxe jako Carlisle. Pak snad. Když jsem se vrátil domů, neslyšel jsem hlasy. Esme s Carlislem seděli potmě beze slov u stolu v kuchyni – rekvizity. Ostatní byli nevím kde.

„Neboj se, Edward už odvezl Bellu domů,“ řekla Esme. Jak láskyplně se ke mně chovala, i když jsem ji tak ranil. Láskyplnost totiž je Esmeina upírská vlastnost, řekl bych. Každý máme nějakou.

„Já… nevím, co říct. Jestli chcete, abych odešel, pochopím to,“ řekl jsem sklesle.

„Ale Jaspere, synu, nikdo ti nic nevyčítá. Jsi upír a to obnáší i věci tohoto typu. A navíc Bella říkala, že se na tebe vůbec nezlobí. Však víš, jak je laskavá.“ řekl Carlisle a pozvedl koutky rtů k jemnému úsměvu.

„Co mám teď dělat?“ zeptal jsem se s bolestí v hlase.

„Už jsi byl na lovu? Asi bys měl,“ kývl jsem, sklopil hlavu a potichu odešel. Když jsem ulovil jednoho jelena, sedl jsem si na zápraží našeho domu a pozoroval hvězdy.

Mezitím se vrátil Edward. Ani se na mě nepodíval a vešel do domu. Věděl jsem, že je zle. Ale do jaké míry, to jsem zjistil až později.

Pár dnů jsme se neukázali ve škole. Edward se rozhodl, že musíme z Forks odejít. Samozřejmě, že neřekl, že je to kvůli mně, ale já si tím byl neomylně jistý. Když to oznámil Belle, byla tak nešťastná, že zabloudila někde v lese.

A nebýt toho hlavního quiletského psa, který ji našel… raději to ani domýšlet nebudu. Edward od nás odešel, prý chtěl být sám. Spalovala mě bolest, že jsem rozdělil rodinu. Nejvíc mě bolel pohled na Esme.

Ještě před tím, než odešel nám všem zakázal jakýkoliv kontakt s Bellou. Ta se kvůli tomu začala bavit s těmi smrdutými živočichy z La Push ve snaze zaplnit prázdné místo po Edwardovi.

Ale její srdce mu patřilo pořád. Vzpomněla si, že když byla v nebezpečí, vždy ji přišel na pomoc. Tak začala provádět různé adrenalinové kousky a věřila, že jí přijde podat pomocnou ruku. Marně. Mimochodem, tohle všechno jsem věděl jen kvůli Belle, která nám to vše po šťastném shledání vyprávěla.

Korunovala to prý relaxačním skokem z útesu, který Alice viděla, a tak se k ní rozjela. Myslela, že se zabila. My všichni jsme nebyli jiného názoru, protože žádnou její záchranu neviděla. Bylo to tím, že ji zachránil vlkodlak a ti jsou pro Alici slepá místa.

Celou tu dobu mě prostupoval obrovský pocit viny, ale tehdy mě ta vina přímo propalovala. Ale asi bych se jí ani nijak zvlášť netrápil. Byl jsem přesvědčen, že si ten oheň zasloužím.

Když Alice zjistila, že je Bella živá a zdravá, vyskytl se další problém. Rosalie absolutně nerozvážně řekla Edwardovi o Alicině vizi. Chtěl se přesvědčit, že je to pravda, a tak ke Swanům zavolal.

Telefon zvedl ten protivní vlkodlak Jacob. Když se Edward ptal, kde je Charlie, bezmyšlenkovitě řekl, že je na pohřbu – ale ne Belly, nýbrž jednoho jeho přítele, tuším bývalého vlkodlaka, kterého zabila Victoria.

Edward na nic nečekal. Nechtěl bez Belly žít. Okamžitě se vydal do Itálie a prosil tam o smrt. Volturiovi mu ale nechtěli vyhovět, ale nabídli mu, aby se k nim přidal, protože má vlastnost, která se jim líbí.

Rozhodl se tedy, že to nechá osudu. Ten den zrovna ve Volteře probíhaly oslavy vyhnání upírů z města. Spoléhal na to, že když vyjde na Slunce bez košile, lidé si všimnou jeho diamanty poseté kůže a zabijí ho.

Kdyby nebylo Alice a Belly, které se do Volterry vydaly zachránit ho, asi by mě ta hanba a vina pohltila. Dalším problémem byli samotní Volturiovy – přesněji Felix, který se pokoušel zabít Edwarda, Demetri, který držel mojí Alici pod krkem, poněvadž se snažila pomoci bratrovi.

Jane, která na Edwarda použila svoji bolest působící schopností. A samozřejmě také Aro, Marcus a Caius. Jistěže chtěli zabít Bellu, vždyť toho věděla příliš. Překazila jim to Alice, která Arovi ukázala svou vizi.

„Bella bude upír. Sama ji přeměním,“ řekla jakoby přidušeně. Díky tomu je Aro propustil se slibem, že si brzo přijedou její tvrzení zkontrolovat. Když jsem se to dozvěděl, byl jsem jim za to nevýslovně vděčný.

Jen jsem nechápal, proč mi to Alice neřekla. Šel bych jim pomoct.

„Protože jsem nechtěla, aby sis to vyčítal. Ale to tys dělal stejně, viď?“ odpověděla mi, když přijeli. Zaplavila mě vlna štěstí. Pocit viny trochu polevil.

„Všem se omlouvám za své chování. Zvláště tobě, Bello. Vím, že omluva nic moc nezmůže, ale nevím, jak jinak to odčinit,“ usmála se.

„Jaspera, nemusíš nic odčiňovat. Omluva se přijímá. Jsme přece rodina.“

A já v duchu děkoval bohu za to, že mám tak skvělou rodinu, která mi odpustí i ty nejhrubší chyby…

Autor: EmElCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Co všechno se může stát, když přijde žízeň? 2/2: