Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Co kdyby se Carlisle nenarodil...

22.09.2010 (15:45) • Spyro • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2890×

Edward

Bylo to hrozné. Každé zakašlání strašně bolelo. Držel jsem se.

„Doktora!" zavolal někdo. To je to se mnou tak zlé? Zase jsem bolestivě zakašlal. Ať už to trápení skončí!!! Pevně jsem se chytil peřiny a tiše zaskuhral.

„Doktora!" zavolal někdo znovu. Pootevřel jsem oči. Přišel tam mladý doktor. Mohlo mu být tak 30. Neslyšel jsem jeho jméno. Ale slyšel jsem, jak na tom jsem zdravotně. Dávali mi tak týden.

Ještě týden! Týden trápení! Ukončete to hned! Prosím! chtělo se mi volat, ale nešlo to. Jediné, co se mi podařilo vydat, byl další kašel. Nesnáším to! Ale to nebylo důležité. Prostě to ten týden přetrpím.

Za týden:

Už jsem ani nekašlal. Vlastně jsem se divil, že slyším vlastní myšlenky. Brzy to skončí. Bude to pryč. Ta bolest. Ani jsem nevěděl, co to se mnou je. Nikdo to nahlas neřeknul. Dýchalo se mi hůř. Nešlo to. Měl jsem zahleněný krk.

Myslím, že bych byl radši, kdybych měl mor. To je rychlá smrt. Ještě chvíli. Myšlenky mi už mizely. Všechno začínalo černat a hlasy zněly vzdáleně. Došlo mi to. Bůh mě volá! řekl jsem si. A nakonec všechno zmizelo úplně. Konečně to skončilo. Jsem volný!

Esme

„Moje miminko je mrtvé!" zakřičela jsem na matku a utekla. Nemělo to cenu s ní mluvit. Stále se snažila zvednout mi náladu. Ale já o to nestála. Můj maličký chlapeček byl mrtvý. Jeho tělíčko už nevydávalo ani pravidelné nádechy. Můj Jessie je pryč. Navždycky. A to bylo jediné, na co jsem dokázala myslet. Ještě jsem za sebou zaslechla krátký výkřik.

„Esme!" A poté už bylo ticho. Utekla jsem na své oblíbené místo - na útes. Tady mě hledat nebudou. Konečně jsem dala volnost svým emocím. Skácela jsem se na zem v agonickém pláči. Pořád jsem šeptala.

„Jessie."

Nevím, jestli jsem to nakonec i křičela, jenom vím, že to bolelo. Slzy po tvářích téct nepřestávaly. Potřebuji oddych! Zničeně jsem se posadila. Agónie byla pryč, ale pláč nechtěl přestat. Zoufale jsem se podívala z útesu. Bolelo by to víc, než ztratit Jessieho? Bylo mi to jedno.

Nic nemůže bolet víc, než když jsem ho ztratila! Zavřela jsem oči a udělala jsem jeden krok. Cítila jsem, jak kolem mě proudí vzduch. Cítila jsem ten nepříjemný pocit v žaludku, když člověk padá. A pak jen ten náraz.

Ty ostré kameny! Zakřičela jsem bolestí. Jediné, co mě uklidňovalo byla představa, že už se brzy setkám se svým miminkem. Bolel mě každý nádech i výdech. Měla jsem rozlámané snad všechny kosti v těle. Zavřela jsem oči a čekala, až si pro mě Bůh přijde.

Rosalie

Byla jsem jenom pár ulic od našeho domu. Najednou jsem uslyšela hlučný smích. Pod lampou stála skupinka mužů a hlasitě se smála. Byli opilí. Proč jsem nezavolala otci, aby mě odvezl domů? povzdychla jsem si, ale na smutky už bylo pozdě. Ale cesta byla směšně krátká. Připadalo mi to zbytečné. A pak na mě jeden z nich zavolal jménem.

„Rose!" zakřičel a ostatní se hloupě smáli. Byl to Royce. Můj snoubenec.

„Tady je moje Rose!" zakřičel se smíchem na ostatní a všichni se smáli stejně hloupě.

„Jdeš pozdě. Je nám zima, nechala jsi nás moc dlouho čekat," vyčítal mi. Nikdy předtím jsem ho neviděla opilého. Až teď mi došlo, že přesto, že nemá rád šampaňské, může mít rád i něco silnějšího. Byl tu jeho nový přítel - z Atlanty.

„Co jsem ti říkal, Johne, není rozkošnější než všechny ty broskvičky tam u vás v Georgii?" hulákal Royce a hrubě mě zatáhnul blíž k nim. Jeden z mužů si mě začal prohlížet.

„Těžko říct. Je celá zakrytá," zasmál se. Přidali se k němu i ostatní a Royce mi mezi smíchem strhnul sako, které jsem od něj dostala. Měděné knoflíčky z něj se rozsypaly po zemi. Nejspíš po celé ulici.

„Ukaž mu, jaká jsi pěkná, Rose!" zasmál se a strhnul mi z hlavy klobouk. Vykřikla jsem bolestí, jak mi jehlice, které klobouk na mých vlasech držely, trhaly vlasy. A oni se tomu smáli! Připadala jsem si ponížená. Smáli se tomu, že mě to bolí. Zvuku mojí bolesti! Poté mě odtáhli bokem a tam mě znásilnili. Bylo to bolestivé. Nechali mě ležet na ulici. Slyšela jsem, jak se smějí, že si Royce bude muset najít novou nevěstu a jak on jim se smíchem odpovídá, že se bude muset naučit trpělivosti, než si novou najde. Ležela jsem a čekala, kdy už konečně umřu.

Trvalo to moc dlouho. Moc dlouho mě to bolelo. Brzy na to začalo sněžit a dostavil se i mráz. Cítila jsem, jak se moje vědomí ztrácí. Nejspíš jsem mrzla, ale bylo mi to jedno. Bolest se, stejně jako mé vědomí, ztrácela. A pak to konečně přestalo...

Emmett

Viděl jsem, jak mi ten medvěd rozsednul stan. Naštval jsem se, ale co jsem mohl udělat? Byl to medvěd Grizzly! Toho by nezkolil ani slon. Zůstal jsem schovaný za svým stromem. Poté jsem slyšel vzdalující se kroky. Úlevně jsem se rozešel ke stanu.

Pozdě mi došlo, že medvědi tu museli být dva. Jeden tam pořád stál. Můj obličej zblednul, nohy ztuhly. Nedokázal jsem se ani pohnout. Medvěd se rozeběhnul proti mně. Nohy se konečně pohnuly. Utíkal jsem před rozzuřeným Grizzlym. Jenže smůla mi kráčela po boku. Zakopnul jsem o kořen stromu. Nejspíš jsem si tím zakopnutím musel zvrtnout kotník.

„Au!" zakřičel jsem a bolestivě jsem si ho přidržel. Grizzly dorazil až ke mně a uštědřil mému tělu zkušenost se svojí mohutnou tlapou. Zůstal jsem ležet na břiše. Musel mi zlomit pár kostí. Zavřel jsem oči a čekal jsem, kdy medvěd zasadí poslední ránu.

Jasper

Byla bouřka a já jsem byl přes den venku. Nebyl jsem na to zvyklý. Nesedělo mi to. Zrovna jsem byl ve Philadelphii. A věděl jsem, že když budu stát venku v dešti, vzbudí to podezření. K tomu mě nevychovali. To, o čem mluvili Peter a Charlotta, mě nadchlo.

Žít bez boje. Ale přesto, že mne to nadchlo, nebylo to možné. Oni toužili po životě bez úplného boje. Já chtěl pouze přestat zabíjet. Ale nešlo to. Copak byla jiná možnost? Došel jsem do zdejšího poloprázdného bufetu. Moje oči byly tmavé. Měl jsem žízeň. Alespoň jsem nebyl se svýma karmínovýma očima podezřelý. Vstoupil jsem do dveří. Nikdo se ani neobtěžoval otočit.

Kromě jedné dívky. Okamžitě po mém vstupu seskočila z barové židličky a mířila ke mně. Byla to upírka. To jsem věděl. Ale nevěděl jsem, jak se mám zde před lidmi zachovat, pokud by na mě zaútočila. Co jiného by to, že ke mně šla, znamenalo? Jenže se usmívala. A její emoce... Och, jak silně vyzařovaly. Nepodobaly se ničemu, s čím jsem se do té doby setkal. Fascinovalo mě to.

Čekal jsem, až promluví.

Alice

Jakmile vstoupil do dveří, vyšla jsem k němu. Ano, byl to on. Můj dokonalý upír. Pomalu jsem k němu mířila s úsměvem ve tváři. Viděla jsem, že ho to zarazilo, ale proč bych zpomalovala? Můj sen byl jasný. On byl důvod mého bytí na zemi.

„Nechal jsi mě dlouho čekat," vyčetla jsem mu. Čekala jsem ho dřív. Čekání jsem nikdy ráda neměla, alespoň co si pamatuji. A moje sny se většinou plnily rychle. Ale dokonce i mě jeho reakce překvapila. Sklonil po jižansku hlavu a řekl věc, co bych nečekala.

„Promiňte, slečno." Natáhla jsem k němu ruku. Sevřel ji ve své. V jeho očích jsem viděla naději. Ale já jsem byla šťastná. Kámen ze srdce, který tam byl, spadnul. Bála jsem se, že se snad nikdy neukáže! Oddychla jsem si. Začala jsem mu vyprávět, že se dá žít i ze zvířecí krve. Řekla jsem mu o rodině v Denali...

Autor: Spyro (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Co kdyby se Carlisle nenarodil...: