Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Claudie

30.08.2011 (16:00) • Deedee • FanFiction jednodílné • komentováno 17× • zobrazeno 2735×

Claudie

Konečně je mouka! Celý pytel. Maminka bude mít radost. Pracovali jsme na něj celý měsíc a teď snad zase bude kousek chleba. Moje maminka chodí prodávat hrnečky a talíře. Jenže ty na vesnici umí každá žena. Nejdou moc na odbyt.

Náš tatínek uměl spravovat pomalu všechno, co se kde rozbilo. Zákazníků měl vždycky kupy a o peníze jsme neměli nouzi. Jenže pak přišel k zelináři pro něco na polévku. Tomu se v ten den ztratilo tele. Byl pěkně nabručený a nikdy nás neměl rád. Když mu tatínek řekl, že ta polévka bude hovězí, zavolal strážníky a neprávem ho udal. Neměli jsme žádné tele na vrácení. A zelinář nechtěl peníze. A tak tatínka odvedli. My zůstaly samy. Já chodím uklízet ke kováři. Je tam hrozné vedro a špína. Navíc je kovářka držgrešle, vyděláme si sotva na náš domeček.

Naštěstí mají ale kováři moc hodného syna. Je to můj přítel už od kolébky. Vlastně to byl on, kdo mi ji stloukl. Nejradši bych mu za to ušila košiličku bez jehel a nití, jak je v té písničce. I žebřík do nebe bych postavila. On je teď můj tatínek. Jen ať mi ho nikdo nevezme.

Chytla jsem pytel s moukou a chtěla ho zvednout, ale ani se nehnul. Mlynář už dávno prodával jinde. Co jen budu dělat, je moc těžký, než abych ho donesla k domu. Rvala jsem za látku. Málem se roztrhla, ale vak se nepohnul ani o milimetr.

„Ukaž, maličká,“ pobídl mě známý milý hlas. Můj nejdražší Felix popadl pytel a zvedl ho, jako by to bylo jen peříčko. Jak jsem se pevně držela látky, nadhodil i se mnou. Pustila jsem se, abych ho víc nezatěžovala. Můj velký přítel si přehodil vak přes rameno. Vzala jsem trochu brambor, co mi milostivě mlynář ponechal, chytla jsem se Felixovy nabídnuté ruky a vyrazili jsme k domovu.

„Proč tě matka posílá pro mouku, když ví, jak je těžká?“

„Mamince není dobře, Fely. Pořád se jí hrozně točí hlava a ráno se budí celá zpocená. Mám o ni trochu strach.“

„Tvoje matka? Odkud berete vodu, Claudí?“ Dívala jsem se mu do tváře. Oči měl přimhouřené a čelo zkrabacené. Moji maminku zná jen zběžně, to ho to tolik trápí?

„No z potoka, přece. Nemáme studnu jako vy.“

„Tobě se špatně nedělá? Poslouchej, Claudie, nesmíte z té vody už pít. Odneseme k vám tenhle pytel a já ti pak povím tajemství. Když ale půjdeš příště pro vodu, stav se u nás. Řeknu rodičům, ať ti natočí. Nesmíš z ní pít, rozumíš?“ Ztišil hlas, když mluvil. Znělo to tak vážně.

„Máme zkaženou vodu!“ vypískla jsem.

„Pššt! Nechci vyvolávat paniku a taky bych nic neměl vědět. Povím ti všechno někde o samotě.“

Když jsme vešli do světničky, maminka seděla zamotaná v dece. „Maminko!“ vyběhla jsem k ní. „Donesu ti šálek vody, jen vydrž.“ Natáhla jsem se na kamna pro krásně zdobený hrnek, nalila do něj z kádě, ale pak jsem se zarazila. Voda byla jemně ryšavá a plavaly v ní drobečky. Podívala jsem se na Felixe.

„Radši mléko,“ odvětil mi a podal matce jiný hrnek, „potřebujete sílu. Necháme vás v klidu a vezmu vaší dcerunku na pole, smím? Je tam něco práce, třeba se pak matka uvolí k víc penězům.“

„Jsi svatý člověk, Felixi. Celá vaše rodina. Vím, že s tebou je moje holčička v dobrých rukou.“ Maminčin hlas zněl chraplavě, tak ztrápeně. Zabolelo mě z toho u srdce.

Fel mě popadl do náruče, vyhodil si mě na ramena a nesl mě ven. Je tak vysoký, že jsem pomalu viděla přes naši střechu.

„Opravdu je na poli nějaká práce?“ ptala jsem se, protože peníze jsem potřebovala skoro tolik, jako lék pro maminku.

„Bohužel. Ale řeknu matce, v jaké jste situaci. Snad něco povolí.“

„Proti tvé matce ani slůvko špatné,“ ale určitě nám navíc nic nedá, domyslela jsem si.

Konečně jsme došli na pole. Rozlehlý lán zel prázdnotou. Tady nás nikdo neuslyší. Ať už mi Felix chtěl říct cokoli, muselo to být hrozně tajné. Tohle bylo naše místo. Plánovali jsme si tu všechny hry a lumpárny.

Jenže dnes mi Felix nepřišel vyprávět o tajné mapě k pokladu ani o novém vynálezu doktora Frankensteina. Žádné žerty ani hry. Teď šlo o mou matku, o naši vodu a zřejmě o velké nebezpečí. Netřásla jsem se zvědavostí, spíš strachem.

Felix si sedl do trávy, utrhl stéblo a žmoulal ho. „Včera pozdě večer přišel za otcem nějaký hrabě. Hned mě poslali pryč, ale zůstal jsem za schody poslouchat. Ten muž přijel s Evropy, chtěl u nás obchodovat. Nebo aspoň to říkal. Prý mu ve městě poradili, že věc, kterou hledá, má můj otec. Pak odešli někam do dílny, to jsem za nimi nemohl. Zřejmě šlo o nějaké zbraně, ty jsou od nás vyhlášené. Víš, jak otec jednou dělal meč pro toho lorda.“

Přikyvovala jsem a rty jsem měla pootevřené napětím. Hltala jsem každé Felixovo slovo, viděla jsem ten příběh před očima. Kam jen tím spěje?

„Než odešel, řekl otci: Doufám, že máte vlastní studnu. Všiml jsem si, že ta vaše je znečištěná. Je mou povinností vás varovat. Na jihu řádí mor, ta voda by ho mohla přenášet. Nerad bych přišel o svého obchodníka.“

„Mor!“ vyjekla jsem. Maminka má mor!

„Claudí, tiše!“ usměrnil mě a objal, „nemusí to tak být. Hrabě říkal, že se projevuje velkými skvrnami. Dokud je maminka nemá, může to být jen chřipka. Musíte ale dávat pozor a nepít už z potoka. A taky musí hodně odpočívat.“

„ A mohu se o ni dál starat? Musím se o ni starat! Musím jít, Felixi!“ zvedla jsem se a chtěla běžet domů, ale zastavil mě.

„Počkej, to není všechno, co jsem ti chtěl říct.“ Tahle věta zněla, jako by se s ní chtěl loučit. Ihned jsem to v jeho hlasu poznala a sevřela mě úzkost.

„Ten hrabě - představil se jako Aro de Volterra, divné jméno – musel o mně vědět, že je poslouchám. Najednou otevřel dveře, a to jsem ho vůbec neslyšel přijít. Přepadnul mě, cítil jsem se hrozně, ale on se rozesmál.“

Říkal, že jsem zvídavý chlapec. Že přesně takového hledá. Pak se obrátil na otce. Navrhl mu, že mě sebou vezme do Evropy. Do Itálie, Claudie, představ si to! Chce mě u něj nechat studovat. Víš, co to znamená? Mohl bych být vzdělanec.“

„Ty s ním pojedeš?“ ptala jsem se a sama nevěděla, jestli jsem víc smutná, že ho ztratím, nebo nadšená za něj.

Odvětil, jako by chápal, co cítím. „Pojedu. Je to obrovská šance. Pomůžu rodině, sám si pomohu a Claudie, až se vrátím, budu znát všechny léky i ty na mor. Pak už nikdy nebudeš v nebezpečí.“

Stesk ve mně zvítězil. Vsunula jsem se mu do náruče. „Ale jak dlouho budeš pryč? A to mě tu necháš? Co když ta nemoc přijde, co když maminka umře?“

„Neumře! Nemluv tak, Claudí. Já se vrátím. Budu ti posílat zprávy a až se vrátím, přinesu ti prstýnek.“

Trochu jsem zvedla hlavu, abych mu viděla do očí. „Svatební prstýnek?“ zeptala jsem se se stydlivým úsměvem.

„Jistě, ty moje maličká princezno. S žádnou jinou bych nikdy nechtěl žít.“

Dlouho jsem pak seděla v jeho náručí, dívala jsem se do polí a bylo mi zvláštně. Bála jsem se, budoucnosti. Nebezpečné nemoci, života bez Felixe. Bála jsem se i o něj, co když mu nebude v cizině dobře? Už teď jsem cítila, že se mi stýská. Ale byla jsem šťastná. Měla jsem člověka, který mě miloval víc než sebe. Stejně jako já jeho. Měla jsem takovou bytost - opravdového přítele - a věděla jsem, že se mu plní sny.

Nejspíš jsem usnula a Felix mě odnesl domů, protože tam jsem se probudila. Maminka vařila čaj. Musela jsem jí říct, jaké je to nebezpečí. Udělala jsem tak a vyběhla pro vodu ke kováři. Byli na mě milí, jako ještě nikdy. Vodu mi dali tak ochotně. Ale Felix už doma nebyl. Cestou zpátky jsem pláčem solila životodárnou tekutinu.

Dopis za dopisem vyprávěly o vzácných spisech a krásných místech, které už můj nejdražší přítel viděl. Prosluněné italské město se mu moc líbilo a přál si, abych tam byla s ním. Sliboval, že mi po svém návratu uvaří nějakou z místních specialit. Ale o datu, kdy ho zase uvidím, stále nevěděl.

Chtěla jsem mu taky napsat. Zajímalo mě, jakou krásnou zbraň od jeho otce hrabě koupil. Chtěla jsem vědět, zda si tam našel přátele. Ráda bych mu napsala, že se mamince daří lépe a mor se ještě stále neukázal. Ale neměla jsem papír, ani pero. Neuměla jsem pořádně psát a ani na poštu bych neměla dost peněz.

Jak čas plynul, příchozí dopisy začínaly řídnout. Trápilo mě to, ale nemohla jsem to nijak sdělit. Felix psal, že má teď mnoho školy i práce. Stále jsem si ho tím omlouvala, až jednou celý týden nepřišel ani jediný. Čekala jsem před poštou dnem i nocí, ale nic. Ani dalších pět dní, ani čtrnáct, už nikdy.

Nejprve mi to doslova rvalo srdce. Ale pak muselo trápení z lásky velmi rychle ustoupit mnohem větším problémům.

Na mlýně jeden z čeledníků těžce onemocněl. Trvalo jen pár dní a pochovali ho. Pracoval u kola. Nemoc se šířila jako vlna po celé vesnici. Lidé dávali pozor na vodu, ale mouku neměli kde jinde brát. Chléb, který jindy dával život, teď zabíjel.

Mamince se opět přitížilo. Jedli jsme jen zeleninu a pili mléko. Na peníze už nikdo nehleděl, takže jsme ho dostali hodně. Ale nemoc to neléčilo. Byla tak zesláblá, že už mohla jen ležet. Já necítila žádnou fyzickou bolest. Ta v srdci byla ale nezvladatelná. Držela jsem ji celé dny za ruku a konejšivě si s ní povídala. Měla málo síly mluvit.

Každý den jsem se budila se strachem, co se na ní změní. Hubla, oči měla podlité krví. Pak se objevily skvrny. Bylo jich čím dál tím víc. Dýchala ztěžka, nemluvila, sotva držela oči. Pak jednou, kolem oběda, usnula.

Sedla jsem si k ní, chytila ji za ruku, jako každý den a mluvila. Říkala jsem, jak ji miluji, že se uzdraví. Slibovala jsem, jak se budeme mít krásně, až se Felix vrátí. Tolik jsem si přála, aby se už objevil. Aby mě zase zachránil.

Teď už vím, že v tu dobu nespala. Dávno ji nemoc zabila. Ale já tomu nechtěla věřit. Ani když už jsem sama nedokázala víc, než sedět. Ani když se mi na dlani objevila skvrnka.

Modlila jsem se k bohu, aby se Felix ozval. Přála jsem si otočit hlavu a vidět ho tam stát. Mého obrovského muže, mou lásku. Být v jeho náruči, v bezpečí. Znal by lék. Uzdravil by mě i moji maminku. Jeho tvář, když jsem na chvíli přivřela oči, bylo jediné, co mě drželo naživu.

Bála jsem se usnout, že už se neprobudím. Oči jsem měla strašně unavené. V deštivé noci jsem jen stěží rozpoznala obrysy věcí. Náhle jsem zaslechla těžké kroky. Prudce jsem se otočila, abych viděla příchozího. Felix to nebyl.

Přesto jsem necítila zklamání. Mužská postava, která se objevila ve dveřích, mi připadala jako cosi mýtického. Byl tak vysoký, bledé vlasy mu vlály kolem obličeje, z něhož, jako dvě hvězdy, zářily obrovské oči. Přes ramena a kolem těla mu spadal temně fialový plášť. Roztáhl ruce a nabídl mi svou náruč.

Dal se přirovnat ke dvěma věcem. Nebyla jsem si jistá, kterou si vybrat. Mohla to být podoba smrti, která mě přišla vysvobodit z nemoci. Snad i tu bych uvítala ráda.

Ale mnohem více mému srdci byl blízký motýl. Tak vypadal, v nádherném hávu, jak s motýlími křídly. To Felix mi ho posílá! Motýla, aby mne rozveselil. Přináší mi snad lék. Pro mě a maminku?

Nadšeně jsem mu vběhla do náručí. Sevřel mě. Voněl jako rozkvetlá louka, tak přece voní motýli. „Uzdravíte moji maminku?“ ptala jsem se. Objal mě pevněji. Věděla jsem, že mi pomůže. Bylo mi tak mile, bezpečno.

Věřila jsem, že je to Felixův dar. Jeho poslední dopis. Věřila jsem tomu, i když mi neznámý odhrnul vlasy z krku, když se k němu přiblížil na polibek. Až do okamžiku, než mě můj Luis nesmrtelně políbil.

Tahle Žena je kratší, ale její příběh nikoliv. Pokud vás zajímá, kdo je Luis a co bude s malou Claudií, já vám to nepovím. Je to totiž už jednou dokonale popsané v knize Interwiev s upírem (i jako film). Jsem moc ráda, že se mi povedlo tyhle dva příběhy skoubit. Snad se líbilo i vám.

Další Ženy:

Scarlett

Donna

Carmen

Katherine

Serena

Judith

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Claudie: