Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Chyby vás poučí

16.02.2010 (17:45) • Adis • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 4700×

Je to tady. Můj první den na nové škole. Sešla jsem se ráno s Jessicou, mou nejlepší kamarádkou, se kterou se znám už od školky a jely jsme spolu autobusem do naší nové školy. Nastupovaly jsme na gymnázium, na které jsme se dostaly díky dobrým známkám ze základky. Přeci jen jsme odcházely ze sedmé třídy. Nasedly jsme do autobusu a celé rozjařené jsme se bavily o nové škole a o tom, jaké to tam asi tak bude, když v tom mi náhle padl zrak na chlapce, který jel autobusem s námi. Měl krátce střižené bronzové vlasy, a když říkám krátce, tak tím myslím opravdu krátce, měl to střižené na ježka, postavou to bylo, ale takové tintítko, prostě takový průměrný kluk věku čtrnácti let. Jessica okamžitě následovala můj pohled a také si ho prohlédla. Když zaregistroval náš pohled a otočil se naším směrem, tak jsem hned uhnula pohledem a začala se dál rozjařeně bavit o našem načatém tématu o škole. Jenže na tom chlapci mě něco upoutalo, dál jsem ho po očku pozorovala a snažila jsem se být absolutně nenápadná. U školy jsme vystoupily z autobusu a čekaly jsme, jak natěšení prvňáčci, až se otevřou dveře od naší nové školy a my si, co nejrychleji zabere tu nejlepší lavici ve třídě.

Jakmile se otevřely dveře, tak jsme rychle vpluly do školy a na nástěnce hledaly, kde by měla být naše nová třída.

„Hele první SB, první patro, hned naproti schodům,“ řekla Jessica, když to našla, a tak jsme rychle pádily do schodů a vešly do třídy. Ve třídě bylo hrobové ticho a byla taková poloprázdná. Zrak nám padl na čtvrtou lavici u okna, předposlední lavice byla taková ideální, není úplně poslední lavice, takže nebudeme vypadat, zas tak nápadně a nebylo to moc blízko katedře. V tichosti jsme spolu zamířily k naší nové lavici, sedly si a v tichosti pozorovaly třídu. Chvilku před zvoněním do třídy vpadl i ten samý kluk, kterého jsem si prohlížela v autobusu. Pohledem se zastavil u mě a u Jessicy a pak zamířil do čtvrté lavice, ale u dveří, kde už seděl jeden kluk, ale úplně sám. Zeptal se ho, jestli může přisednout a on hned po jeho zhlédnutí horečně přikývl. Jen jsme se s Jessicou na sebe navzájem podívaly a Jess už mi hned chtěla něco říct, jenže v ten moment zazvonilo a vešla do třídy nějaká profesorka. Všichni jsme se postavili a čekali, co se bude dít.

„Vítejte na našem gymnáziu, doufám, že se vám tu bude líbit. Posaďte se,“ zavelela po přivítání nás a celá třída poslechla, takže se hned ozvalo hořečnaté šoupání židlí a my si posedali.

„Takže mohli bychom začít s představováním a já si vás tu odškrtám v seznamu, jestli tu jste všichni. Já se jmenuju, Jane Wilkinsnová a budu vás učit matematiku a biologii. Pokud půjde vše podle plánů, tak budu vaše třídní až do vaší maturity, ale není čemu předbíhat, to nás čeká až za šest let, tak prosím,“ vyzvala první holku, která seděla v první lavici a ta se začala představovat. Takhle to pokračovala, až se dostala řada na Jess.

„Jmenuji se Jessica Stanleyová a jsem ze základní školy z Main street,“ představila se a zase se zpátky posadila, poté přešla řada na mě. Tak jsem se tedy postavila po příkladu všech ostatních a pustila se do svého představování.

„Jmenuji se Isabella Swanová, ale všichni mi říkají Bella. Jsem ze stejné základní školy jako Jess, chodily jsme spolu do stejné třídy,“ představila jsem se a zase si zpátky sedla a předala štafetu. Takhle to pokračovalo dál, až se to dostalo k panu záhadnému, který s námi jel autobusem.

„Jsem Edward Cullen a jsem ze školy v Seattlu, stačí ne? Stejně to je blbost,“ řekl a předal slovo dalšímu. Jen jsme se s Jess navzájem na sebe podívaly a nevěřícně zakroutily hlavami. Naše první dvě hodiny na nové škole byly jen o administrativní záležitosti. Jak se tak zdálo, tak jsme se sešli ve třídě všichni na úctyhodném počtu dvaceti pěti studentů, kteří sem budou chodit, ale co pro mě bylo překvapující, je, že k nám do třídy chodilo jen sedm kluků. Ano, jen sedm kluků a bylo tu na ně osmnáct holek. Tak tohle bude ještě zajímavé.

Náš první i druhý školní rok proběhl celkem v pohodě, nebudu vám tu referovat o mém vysvědčení, ale ten skok ze základky na gympl byl prostě znát. Skamarádily jsme se se všemi ze třídy, prostě takový ten přirozený proces, někdo vám sedne a někdo ne. Jako třeba Edward, byl to prostě jeden z těch rozmazlených imbecilů. Byl šíleně arogantní a držel se jen ve společnosti kluků. Myslel si že, když mluví sprostě, takže je král. Ale já jsem si myslela své. Jenže nastal zlom.

Když začínal prvák, který z nás dělal oficiálně středoškoláky, tak se něco změnilo. Přijely jsme s Jessicou ráno do školy a zamířily si to k naší oblíbené lavici, kterou jsme spolu sdílely už od první třídy. No, byly jsme prostě nerozlučná dvojka. Ale zpátky k tomu zlomovému prváku, jen co jsme vešly do třídy, tak mě zaujala desetičlenná skupina holek, která stála u Edwardovy lavice, rychle jsme to s Jess zhodnotily pohledem, ale prostě jsme to přešly a zamířily si to do naší lavice. Sedly jsme si do lavice a ona mi vyprávěla historky ze soustředění. Zapomněla jsem se vlastně zmínit, že jsme obě hrály volejbal. Já jsem byla smečařka a ona byla moje nahrávačka, možná právě proto jsme byly nerozlučná dvojka. Jenže já jsem musela přestat. Jednou jsem si na tréninku podvrkla kotník a doktor mi špatně srovnal nohu, když mi jí dával do sádry, takže jsem poté na trénincích trpěla. Nosila jsem ortézu na kotník, ale to nepomáhalo, takže jsem nakonec musela skončit.

Když vešla třídní profesorka, tak se ta skupinka rozutekla a zaplnila zbylé lavice, tak aby byli nejblíže Edwardovi. A já s Jessicou jsme si teprve uvědomily, proč tam všechny, tak stály. Podívaly jsme se na Edwarda a náhle z něj už nebylo takové tintítko. Byl z něj urostlý mladý muž s perfektně vypracovaným tělem, vlasy si nechal trochu dorůst, tak je teď měl nagelované do ležérního účesu, náhle se z něj stal krasavec. Patřil teď mezi tu zajímavější část třídy. Vyjeveně jsme ho chvíli pozorovaly, a když se otočil naším směrem, tak jsme se rychle od něj odvrátily a dělaly, jako že nic.

„Co to má být? Jak se může někdo, takhle změnit?“ začala jsem hned Jessice štěbetat a ona si ho ještě jednou hodnotícně prohlédla.

„To nevím, ale musíš uznat, že je z něj kus,“ řekla mi tiše a já po chvilce uvažování musela přikývnout.

„To je sice možný, ale vnitřek nikdy nezměníš. Myslím si, že chováním je pořád stejný,“ odpověděla jsem jí šeptem a ona si ho ještě jednou prohlédla.

„Nevím, uvidíme. Asi to zkusím,“ šeptla a otočila svůj pohled směrem ke mně a já na ní chvíli vyjeveně zírala.

„To nemyslíš vážně, ne? Přece nedáš na první dojem, určitě je to pořád stejný vůl, jako do teď,“ šeptla jsem jí, ale než mi stihla odpovědět, tak se ozval hlas naší profesorky.

„Bella, Jessico, věřím tomu, že máte hodně historek z prázdnin, ale nechte si je až na cestu domů,“ napomenula nás a my jsme jí hned začaly věnovat pozornost. Pořád jsem si umanutě stála za svým, že je to pořád stejný arogantní blbec, jako do teď.

Celý tenhle rok byl zajímavý, vzpomínám si na jeden tělocvik, který jsme měli oddělený od kluků. Holky v šatně se rozjařeně bavily na téma kluci a padlo i slovo na Edwarda.

„Já nevím, je to zvláštní. Hele zkusily jsme to skoro všechny a on všechny odmítl. To je nějaký divný. Buď je gay, nebo už někoho má,“ řekla sebevědomě Gábina, která byla bezvýhradně tou nejhezčí holkou ze třídy. Dokonalá postava, blonďaté vlasy a modré oči, prostě opravdový mužský ideál. Taková ta holka, která by se mohla přihlásit do miss a rozmetat všechny soupeřky mrknutí svých dlouhých řas.

„To všechny dáte jen na zevnějšek?“ vložila jsem se do rozhovoru, ale to byla pravděpodobně chyba.

„Hele je to kus a nikdo nemůže za tvou předpojatost a upejpavost. Já si užívám života a zrovna on by se mi do toho hodil,“ řekla mi a já radši sklapla a hleděla si svého. Vím, že i Jess to na něj zkoušela a neuspěla. Měly pravdu, je to zvláštní. Asi na tom něco bude, usoudila jsem, ale dál už jsem to radši neřešila. Na konci roku jsme jeli se třídou na víkend, kde jsme měli mít celou ubytovnu jen pro nás. Hned první večer jsme chtěli uspořádat tajnou párty, ale zas tak tajná nebyla, protože přišli i profesoři, tak jsme se prostě bavili i s nima. Druhý večer probíhal táborák, a když se zavelelo, že se jde spát, tak jsme zapadli do našich pokojů a všichni usnuli, až na mě. Nemohla jsem spát, celou dobu jsem se jen převalovala v posteli.

Kolem jedné hodiny ráno jsem to už nemohla vydržet, tak jsem se tiše vykradla z pokoje, abych holky nevzbudila, a tiše jsem zamířila do přízemí do kuchyňky. Udělala jsem si hrnek kafe a sedla si potom na schody. V tichosti jsem si tam popíjela své již vystydlé kafe a přemýšlela nad nesmrtelností brouka. Byla to celkem pohodová tichá chvilka a já si jí užívala, jenže se ke mně někdo tiše přikradl, vybafnul na mě, a abych nemohla vykřiknout, tak mi položil ruku přes pusu. Hrozně jsem se lekla, jen si to představte, jste v domnění, že všichni spí a náhle vám někdo skočí na záda. Rozlila jsem trochu kafe ze svého hrnku a otočila jsem se na svého bubáka. Hádejte třikrát, kdo to byl.

„Promiň, nechtěl jsem tě vystrašit, ale prostě to tak lákalo, jak si tu seděla a já nedokázal odolat,“ řekl Edward a sedl si vedle mě.

„Ty debile, co si myslíš? Ježíši Kriste, víš, jak jsem se lekla?“ vyjela jsem hned na něj, ale on se pořád jen potutelně usmíval.

„Hele, fakt sorry. Nechtěl jsem tě tak vystrašit,“ omluvil se znova, ale já se na něj prostě jen zamračila a dělala, že si ho nevšímám.

„Fakt se omluvám, promiň, ale tomuhle by nikdo neodolal, ty si tady uvažuješ nad nesmrtelností brouka a já prostě na sebe musel nějak upozornit,“ snažil se mi to vysvětlit a já stále naštvaná, prostě jen přikývla.

„Hele mám dotaz. Co se ti na mě tak nelíbí?“ zeptal se a já k němu otočila svou hlavu a koukala na něj, jak na debila s prominutím. Neměla jsem slov. To je to opravdu, tak nápadný? Tomu mám prostě říct, že si myslím, že se jen přetvařuje a že mu na to jen tak neskočím? Já si myslela, jak jsem nenápadná, když se mu prostě vyhýbám, jak nejvíc můžu, ale to jsem se pravděpodobně jen mýlila.

„Jak jsi na to prosím tě přišel? Já jsem nikdy nic takového neřekla? Nebo ty si snad něco takového slyšel? Jseš unavenej a plácáš blbosti,“ snažila jsem se to nějak zakecat a on prostě jen pokrčil rameny. Upila jsem si ze svého hrnku a po očku ho sledovala. Díval se na své ruce, se kterýma si jen tak hrál a já si všimla té dokonalosti jeho rukou. Vlastně celé jeho dokonalosti, posouvala jsem se pohledem od jeho rukou k jeho ramenům a hodnotila jsem jeho postavu. Tohle bylo nejblíže, co jsem se k němu kdy dostala a musím uznat, že mě to uchvátilo. Opravdu byl dokonalost sama. V přítmí světla, které tu svítilo, jsem si mohla všimnout i jeho očí, které byly zelené a skvěle se hodily k jeho barvě vlasů, se kterou dokonale kontrastovaly.

„Hele, jak ty to vlastně máš s těma holkama?“ zeptala jsem se ho a odložila mezi nás svůj hrnek se skoro dopitým kafem, opřela jsem se o stěnu a pozorovala ho.

„Jak to myslíš?“ zeptal se a s lhostejným výrazem se díval před sebe. Jak to asi tak můžu myslet? Ježíš, on je tak nechápavý, říkala jsem si pro sebe v duchu, než jsem mu to vysvětlila.

„No, proč všechny odmítáš? Nejen od nás ze třídy, ale i z áčka. Vždyť třeba taková Gábina je hezká,“ vysvětlila jsem mu a on otočil svůj pohled směrem ke schodům.

„Jsem už někde vázaný, sice je to vztah na dálku, ale už prostě někoho mám,“ řekl a pak zvedl svůj pohled ke mně a podíval se mi upřeně do očí.

„A ta, kterou bych neodmítl, se mě nikdy nezeptala,“ řekl tiše a upíral na mě podmaňující sílu jeho očí. Nedokázala jsem mu uhnout, jen jsem na něj pořád upřeně zírala. Úplně mi vyschlo v puse a já se na něj pořád jen dívala. Snažila jsem si posbírat myšlenky, jakmile jsem je poskládala dohromady, tak jsem si uvědomila, co mi to tu vlastně řekl.

„Já… Já už jsem unavená, půjdu spát. Dobrou,“ vyhrkla jsem ze sebe, rychle se sebrala a vypadla do svého pokoje. Nechala jsem ho tam sedět a v pokoji jsem si sedla na svou postel. Podívala jsem se na spící Jessicu, nařídila si na telefonu budíka na vstávání, lehla jsem si do postele a uvědomila jsem si, že jsem opravdu unavená. Skoro hned jsem usnula.

Ráno nás probudil můj budík, tak jsme provedly ranní hygienu, rychle si zabalily věci, protože jsme ten den již měly jet domů.

„Kde jsi byla v noci?“ zeptala se mě Jess a já k ní zvedla svůj nechápavý pohled.

„Probrala jsem se v noci a šla jsem na záchod, ale ty jsi tu nebyla,“ vysvětlila mi a já rychle začala vymýšlet nějakou výmluvu. Nějakým zvláštním způsobem jsem jí nechtěla vysvětlovat, co se v noci stalo.

„Nemohla jsem spát, tak jsem si udělala kafe, sedla na schody a přemýšlela jsem nad nesmrtelností brouka,“ řekla jsem jí část pravdy a vynechala jsem to noční vystrašení a i ten rozhovor s Edwardem.

„Aha,“ řekla jen a pak jsme zamířily na snídani. Všichni už tu byli. Nebyly jsme s Jess zvyklé chodit přesně v čas, takže jsme zasedly k holkám ke stolu a pustily se do nachytané snídaně. Bylo tu skoro hrobové ticho, ve kterém bylo jen slyšet něčí občasné zamlaskání, jenže ticho bylo náhle proříznuto mým telefonem, když mi přišla SMSka, necelé tři vteřiny na to se ozval i Edwardův telefon. Všichni se nad tím jen zasmáli, jaká je to shoda náhod, ale Jessica se nenechala, jen tak oblbnout. Podívala se na mě a potom na něj, a znovu na mě a znovu na něj. Na konec i zvedla ruku a ukazovala prstem na mě a prstem na něj a pořád dokola. Nenápadně jsem jí kopla pod stolem, aby si toho jejího myšlenkového pochodu nikdo nevšiml a ona sykla bolestí. Naštvaně se na mě podívala.

„Tohle mi vysvětlíš,“ řekla tiše a já po chvilce přikývla. Vytáhla jsem telefon z kapsy a přečetla jsem si zprávu, která mi přišla.

Nekdy to budeme muset doprobrat. Zadne tema se nenechava jen tak nedokoncene.

Přišlo mi od něj a já rychle zase schovala telefon do kapsy a ještě rychleji jsem dosnídala. Zvedla jsem se od stolu, uklidila po sobě a Jessica mě hned následovala. Zapadly jsme do našeho pokoje a daly se ještě do dobalování posledních věcí.

„Co to mělo znamenat? Nevěřím tomu, že to byla jen blbá náhoda, že tobě přijde SMSka a chvilku na to přijde SMSka i Edwardovi,“ řekla mi a já se posadila, již na uklizenou postel a pozorovala jí.

„No, víš, jak jsem ti říkala, že jsem v noci nemohla spát?“ začala jsem a ona přikývla.

„Seděla jsem, tak na těch schodech a on se tam ten vůl tiše přikradl a vystrašil mě. Hele prostě jsme si jen povídali,“ řekla jsem a snažila se to prostě nějak zaonačit, jenže ona se jen tak nedala.

„O čem jste si povídali?“ zeptala se mě a já se zhluboka nadechla a rozhodla jsem se jí to říct, přeci jen je to moje nejlepší kámoška.

„Zeptala jsem se ho, proč všechny ty holky, tak odmítá, tak mi to vysvětlil,“ řekla jsem jí a chtěla jsem to tím ukončit. Jenže ona se i tak nedala.

„A jak ti to vysvětlil?“ zeptala se a já věděla, že se z toho už nijak nevykroutím.

„Řekl mi, že už je vázaný někde jinde. Prý to je sice vztah na dálku, ale už je prostě vázaný,“ řekla jsem a ona přikývla a dál si mě zkoumavě prohlížela.

„Co ti ještě řekl? Řekl ti něco podstatnýho. Já to na tobě poznám,“ řekla a já se proklínala za to, že se známe tak dlouho.

„Prostě… No…“ začalo to ze mě lézt, jak z chlupaté deky, ale ona mě jen s naprostým klidem pozorovala a čekala, co ze mě vypadne.

„Řekl, že ta, kterou by neodmítl, se nikdy nezeptala,“ řekla jsem a hned na to jsem si skousla spodní ret.

„Vydrž chvíli,“ řekla a začala si pro sebe něco mumlat a odpočítávat na prstech. Vyjeveně jsem se na ní dívala jak na blázna.

„Jak počítám, tak počítám, tak mi zbýváš od nás jenom ty. Jenom ty si se nesnažila,“ řekla mi a já na ní vyjeveně zírala. Nějakým zvláštním způsobem jsem tušila, že jsem to já, ale prostě jsem si to nechtěla přiznat.

Vrátili jsme se do školy a celý ten poslední týden před hlavními prázdninami jsem se mu obloukem vyhýbala, aby neměl možnost to doprobrat. S velkou úlevou jsem pak přijala prázdniny. Strávila jsem je sice doma a s mámou to nebylo nějak extra valný, protože jsme se pořád hádaly, ale aspoň jsem nemusela řešit Edwarda. Doufala jsem, že ho to přes prázdniny přejde a že v novém školním roce mi dá pokoj a budeme dělat, jako by se nic nestalo, jenže to jsem se šeredně mýlila.

Byl tu nový školní rok a my jsme nastupovali do druháku. Sedly jsme si zase s Jessicou k sobě a referovaly jsme si o prázdninách, ona mi vyprávěla o Řecku, kde byla s rodiči a o soustředění a já jí zase vyprávěla o vyhrocených situacích u nás doma.

„Tak a dost! Jess, ty budeš sedět s Mikem a ty, Edwarde, si sedneš s Bellou. Kdo vás má pořád poslouchat? Jste nejukecanější ve třídě a já už to nehodlám poslouchat,“ zavelela třídní a my nedokázali ani protestovat. Měla pravdu, byli jsme nejukecanější a nejeden profesor si na nás stěžoval. Jessica tedy vstala a vyměnila si místo s Edwardem.

„Ahoj,“ pozdravil mě a já mu jen kývla. Modlila jsem se za konce těch prvních dvou hodin školy, které si musíme protrpět. Všechny holky ze třídy mi záviděly a otáčely se na nás, ale my jsme od sebe byli odtažitý a neřekli si ani slovo. Já jsem dělala, jako že tam není a to místo vedle mě je prázdné a on mě jen se smíchem pozoroval. Když ty dvě proklaté hodiny skončily, tak jsem byla ráda, že jsem mohla odtamtud vypadnout a zbavit se ho. Celý další týden jsem s ním nepromluvila ani slovo a byla jsem ráda, že se budu moc odreagovat na nastávající oslavě mých narozenin, ten víkend v baru v centru města.

Jessica to pro mě celé zorganizovala a já byla ráda, když jsem se tam sešla se všemi svými přáteli ze třídy a mohla jsem si užívat jejich přítomnost. Jenže nebyla by to oslava se vším všudy, kdyby mě nečekalo překvapení. Náhle se tam objevil i on. Přikráčel si to tam s úsměvem na rtech a já na něj jen vyjeveně zírala. Nepamatuji si, že bych ho sem pozvala, říkala jsem si v duchu, tak jsem svůj pohled stočila směrem k Jess, která se na mě jen potutelně usmívala. Jen jsem nad tím zakroutila nevěřícně hlavou a podívala se na něj. Všichni už mi dárky rozdali a on mi podal i dárek od něj.

„Všechno nejlepší k sedmnáctým narozeninám,“ popřál mi a vtiskl mi krabičku do ruky.

„Děkuju,“ špitla jsem a rychlostí blesku rozbalila krabičku, ze které na mě vykoukl roztomilý plyšový medvídek. Usmála jsem se na něj a položila to mezi všechny ostatní dárky na stole.

„Nezapomeň, že je tu tradice. Musíš se všemi tancovat,“ řekla Jessica a já jí proklínala za ty její vymyšlené tradice. Všechny holky mě vytáhly na parket a já se pak střídala v náručí jednoho kluka za druhým, ještěže jich máme ve třídě jen sedm. Všemi možnými způsoby jsem se chtěla vyhnout tomu, aby se dostalo na Edwarda, takže jsem se ho snažila přehlížet. Jenže to se mi moc nedařilo, až příliš dobře jsem cítila jeho ostříží zrak, kterým mě pozoroval, když jsem tancovala s nějakým klukem. Když už jsem tančila s posledním klukem ze třídy, tak jsem si to zamířila zpátky k našemu stolu a s úsměvem na rtech jsem si sedla.

„No, počkej! Ještě Edward,“ ozvala se hned Jessica, jakmile začala hrát pomalá písnička, a já měla chuť jí v ten moment zastřelit. Ježíši, co si myslí? Chtěla jsem se tomu za každou cenu vyhnout a ona si ještě usmyslí, abych s ním tancovala. Jakmile se však stočily pohledy jen na mě a na něj, tak jsem radši nic neříkala a nechala se jím odtáhnout na parket. Celou cestu mě pevně držel za ruku a vláčel za sebou. Dotáhl nás někam doprostřed parketu a podíval se na mě. Neochotně jsem mu dala ruce kolem krku a on mi své položil na mé boky. Snažila jsem se od něj držet odstup, takže by se mezi nás vešel minimálně ještě jeden člověk, jenže to se jemu evidentně nelíbilo, protože si mě silou přitáhl k sobě, tak aby se naše těla navzájem dotýkala. Zvedla jsem k němu hlavu a naštvaně se na něj podívala. Přesně tomuhle jsem se chtěla vyhnout a on to, jak naschvál udělá. Naštvaně jsem ho pozorovala, ale on mi pohled oplatil úsměvem. Rezignovaně jsem sklonila zas hlavu k zemi a snažila se chovat naprosto normálně, jenže to nešlo.

Náhle jsem si uvědomila, že ta jeho blízkost mi vůbec není nepříjemná, právě naopak. Zmocnil se mě náhle pocit potřeby mít ho blízko sebe a pocit bezpečí v jeho objetí, tu chvíli bych v ten moment za nic nevyměnila. Začala mě náhle ovládat potřeba jeho blízkosti, jeho objetí, jeho rukou na mém těle, náhle to začalo být silnější než já, ale stále se mi v hlavě ozýval hlásek, který mi říkal, že tohle rozhodně není to, co chci, že já ho ráda nemám. Hlásek, který říkal, že se mu vždy snažím za každou cenu vyhnout. Převládlo ve mně přesvědčení, že to je jen chvilková potřeba nic víc. Také jsem něco přidávala alkoholu, kterého jsme ten večer trochu vypili, prostě to bylo jen chvilkové, nic víc v tom není.

Když písnička skončila, tak jsem se mu jen rychle podívala do očí a pak rychle zmizela. Prostě a jednoduše jsem ho tam nechala stát uprostřed parketu, když jsem došla k našemu stolu, tak Jess se na mě jen významně podívala. Mé rozhodnutí jí zabít, mi přišlo jako ten nejlepší nápad v tu chvíli, ale ovládla jsem se a prostě si jen užívala své oslavy.

Další týden ve škole se změnil. Mluvili jsme spolu už více a víc jsme navzájem vyhledávali společnost toho druhého. Všechno bylo v pohodě, do chvíle než jsem si všimla, jak si holky na tělocviku za mými zády štěbetají.

„Co se děje?“ zeptala jsem se jich, ale ony prostě jen zakroutily hlavou, jako že nic a rozverně štěbetaly dál. Dohodla jsem se rychle s Jessicou, aby zjistila, co se děje. Celý tělocvik jsem byla duchem mimo a přemýšlela, o čem se můžou tak zarytě bavit. Vše jsem se dozvěděla, až když tělocvik skončil a já jela s Jess sama domů.

„Tak co děje?“ zeptala jsem se jí a ona se na mě usmála.

„Hlavním tématem jsi byla ty a Edward,“ odpověděla mi prostě a já na ní chvíli vyjeveně zírala.

„Jak to jako myslíš?“ zeptala jsem se nakonec, když jsem se již konečně trochu uklidnila.

„No, prostě si všimli vaší náhle ukecanosti po té oslavě, tak se dohadují, jestli spolu něco máte, nebo ne,“ řekla mi, jakoby se nechumelilo, jenže to se teda chumelilo.

Tahle zpráva pro mě byla zásadní. Zase jsem obrátila, což znamenalo další jeho přehlížení a prohození s ním jen pár slov. Prostě jsem si namluvila, že to, co jsem cítila na té oslavě, nic neznamenalo. Jenže se začaly v té době objevovat problémy doma. S mámou jsem se hádala a snažila jsem se jí, co nejvíc vyhýbat. Jenže v neděli toho týdne, už jsem to prostě nedokázala vydržet. Po hádce na téma, že jsem bezcenná a naprosto k ničemu jsem se od ní odstěhovala a přestěhovala se ke svému tátovi. Ještě štěstí, že bydlí ve stejném městě a jen pár kilometrů od sebe. Dojela jsem k tátovi, který nebyl doma a měla jsem potřebu si s někým promluvit a vylít mu své srdce. Vzala jsem telefon a zavolala Jessice, která mi to nejdřív vůbec nebrala, až to vzala na poslední chvíli.

„Zdarec kámo, co potřebuješ?“ zeptala se mě do telefonu a já se nad tím pousmála, takhle jsme si vždycky říkaly na základce, když jsme chtěly být před všemi velkými frajerkami.

„Doma se to nějak vyhrotilo a potřebovala bych si promluvit,“ vysvětlila jsem jí a slyšela jsem za ní nějaký hluk.

„Promiň brouku, ale máme teď turnaj a domů se dostanu až večer. Opravdu promiň, jedině až zítra,“ řekla mi, ale já věděla, že do zítřka to už nevydržím, prostě jsem to potřebovala někomu říct.

„To je v pohodě. Já to nějak zvládnu. Uvidíme se zítra ve škole,“ rozloučila jsem se s ní, a než mi stihla odpovědět, tak jsem položila telefon. Sedla jsem si na sedačku u táty v obýváku a jen tak projížděla seznam v telefonu, komu bych tak mohla zavolat, aby mě vyslechl. Náhle jsem se náhodně zastavila na Edwardově čísle. Bez váhání jsem hned klikla na tlačítko vytáčení, přiložila jsem telefon k uchu a čekala.

„Bello? Co to že si se rozhodla poctít mě svým telefonem?“ zeptal se mě hned a já se pousmála nad zvukem jeho hlasu.

„Potřebovala bych si s někým promluvit,“ řekla jsem poměrně tiše a pokorně zároveň, protože jsem si v ten moment moc dobře uvědomila, jak jsem se mu celý týden vyhýbala.

„Náhle se mnou mluvíš? Proč bych to jako dělal? Ty ses na mě vykašlala, takže já mám teď právo se vykašlat na tebe, nebo ne?“ zeptal se a já se cítila v tu chvíli bezradná. Slzy mi začaly tiše stékat po tvářích, ale já se snažila na svém hlasu nedat nic znát.

„Máš na to právo. A omlouvám se, jenže potřebuju s někým mluvit a nějakým zvláštním způsobem jsi to ty… Prosím,“ šeptla jsem do telefonu a doufala v jeho kladnou odpověď. Na druhé straně bylo chvíli ticho, než se zas ozval jeho hlas.

„Dobře, přijedu za tebou, když mi slíbíš, že mi vysvětlíš, co se to zase stalo a proč se mnou nemluvíš,“ řekl svou podmínku a já, i když nerada, jsem mu to odsouhlasila. Řekla jsem mu, kam měl přijet a pak už jen šla do parku a čekala. Chvilku jsem se procházela a pak jsem se vrátila zpátky na místo, kde jsme se měli sejít. On už tam stál a z dálky mě pozoroval, jak se k němu blížím.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a on jen kývl. Začali jsme se procházet v úplném tichu. Šli jsme mlčky parkem a ani jeden z nás nic neřekl. Chtěla jsem nějak začít, ale nemohla jsem najít ty správná slova.

„Tak mluv,“ řekl, když jsme si sedli na lavičku, jenže já jsem pořád nějak neměla slov. Nedokázala jsem mluvit. Sklopila jsem svůj zrak k zemi a snažila se najít správná slova. Položil mi ruku na rameno a já k němu zvedla hlavu.

„Začni,“ šeptl a já přikývla. Zhluboka jsem se nadechla a začala mu vyprávět všechno o tom, co se doma stalo, jak jsem se pohádala s mámou, jak je to mezi námi na ostří nože, od té doby, co jsem přestala s volejbalem a začala jsem doma trávit víc času. Prostě jsem jen mluvila, mluvila a mluvila a on mě prostě jen se zájmem poslouchal a přikyvoval. Sem tam pronesl nějakou nemístnou poznámku na účet mojí mamky, ale jinak to byl skvělý společník. Když už byla tma, tak jsme pomalu zamířili k mému dočasnému novému domovu.

„Díky, že si mě vyslechl,“ řekla jsem a on jen s úsměvem přikývl. S tichým, „Ahoj,“ odešel a já se konečně dostala domů. Ten večer mi ještě volala máma a přesvědčila mě, abych se vrátila, že všechno bere zpátky a bude to v pořádku a já jí uvěřila a vrátila se zpátky domů. Od té doby jsme ses Edwardem už navzájem nevyhýbali, povídali jsme si spolu, jako přátelé, ale nevyhledávali jsme se navzájem. Další víkend mi Jessica chtěla vynahradit, to že na mě předtím neměla čas, tak jsme se v pátek večer šly bavit na diskotéku. Tančily jsme spolu na parketu a prostě si jen užívaly ten pocit volnosti. Ten večer jsem se i seznámila.

Jmenoval se Thomas, a jak jsem později zjistila, chodil i k nám do školy do maturitního ročníku. Bavili jsme se spolu a rozuměli si. Dali jsme se dohromady a já toho kluka měla ráda, jenže tím jsem udělala ohromnou chybu. Edward se mnou přestal mluvit, odmítal mi cokoliv říct. Říkala jsem si v té době, že mi je sedmnáct a pořád jsem panna, což není normální, všechny holky ze třídy o to přišli mnohem dřív, než já. Po měsíční známosti s ním jsem se s ním vyspala. Pamatuji si ten večer, jako svou největší noční můru. Byli jsme u něj sami dva a bavili se při koukání na film. Romantická komedie, která ho zajímala naprosto minimálně. Spíš svůj zrak upíral pořád na mě. Ani mi to nevadilo, byla jsem rozhodnutá se s ním ten večer vyspat. V polovině filmu se na mě náhle vrhnul. Nijak jsem se nebránila a snažila si užívat jeho dotyky, jenže ty byly až nepřiměřeně hrubé. Snažila jsem se to přejít, přeci jen to pro mě bylo něco nového a nevěděla jsem, jaké by to mělo být. Jenže jakmile do mě tvrdě proniknul, tak jsem pocítila bolest.

„To za chvíli přejde,“ šeptl mi Thomas tiše a pak už jen třikrát přirazil a bylo hotovo. Čekala jsem od toho něco víc, čekala jsem ten pocit, kdy se vznášíte v oblacích, ale nic takového se nedostavilo. Svalil se ze mě a skoro hned usnul. Tiše jsem se tedy sebrala z jeho postele a zalezla v koupelně pod sprchu, kde jsem se snažila ze sebe smýt pocit jeho rukou na mém těle. Jenže to nešlo. Pokožka mého těla byla rozdrhnutá do ruda, ale ten pocit uvolnění nepřicházel, když jsem vylezla ze sprchy, tak jsem se rychle oblékla a bez vzkazu a beze slova jsem odešla. Tichou nocí jsem šla domů a nechala své emoce prostoupit na povrch. Slzy mi stékaly po tvářích, a když jsem se konečně dobelhala domů, tak jsem oblečená zalezla do postele a pevně objala medvídka, kterého jsem dostala na oslavě svých narozenin. Máma se mě na nic neptala, takže jsem vše jen tiše převyprávěla Jessice, která mě od srdce litovala.

Začala jsem si konečně všímat okolí a rychlostí blesku jsem ukončila svůj vztah s Thomasem jen jednou SMSkou. Přitom všímání si okolí jsem si všimla i jedné věci, která mě zabolela u srdce. Edward střídal holky, jak na běžícím pásu. Každý týden se u naší lavice zdržovala jiná holka, která mu byla zrovna rozptýlením. Nevím, kde se to ve mně stalo, ale ten pohled na to, jak objímá a líbá jinou, mě bolel. Za každou cenu jsem si s nimi přála vyměnit místo, ale nikdy jsem nikomu nic neřekla a prostě se jen nechala ubíjet ve své bolesti. Moc dobře jsem věděla, že jsem si to zasloužila.

Byla jsem ráda, když už konečně začaly Vánoční prázdniny a já ho nemusela vidět. Nemusela jsem s ním mluvit a nemusela usmívat nad každou vtipnou poznámkou, kterou pronesl směrem k oné současné slečně, která byla jiná než ta minulý týden. Když se blížil konec Vánočních prázdnin, tak Jessica uspořádala takové třídní setkání v čajovně. Já s ní, jsme tam musely být o chvilku dřív, než ostatní, aby nám nepropadla rezervace. Zamluvily jsme si jeden koutek, kde se sedělo na zemi na polštářích a bylo to tam útulné. Já jsem si zalezla do rohu, tak aby na mě nebylo moc vidět a Jess si naopak sedla, tak aby si jí každý přítomný všiml. Nakonec přišla celá parta, a my se prostě bavili, jenže pak opožděně dorazil i Edward. Poslední místo na sezení bylo jen vedle mě, takže neochotně se propletl mezi všemi a sedl si vedle mě.

Ani jsme se nepozdravili a jen prostě vedle sebe seděli. Všichni okolo nás se prostě bavili a užívali si to setkání, ale já to náhle nedokázala, a ani on ne. Jen jsme vedle sebe seděli a po očku se navzájem pozorovali. Už jsem to nedokázala vydržet, tak jsem se šla projít směrem na záchod a vrátila jsem se až za pět minut, jenže jakmile jsem vešla ze záchodů, tak už tam na mě Jessica čekala.

„Hele my už jdeme, tak si to užijte,“ řekla mi, a než jsem jí stihla cokoliv říct, tak rychle zmizela pryč. Zhluboka jsem se tedy nadechla a neochotně se vrátila zpátky k němu. Přibližně půl hodiny jsme seděli vedle sebe v naprosté tichosti a jen se prostě navzájem pozorovali, jenže já už to nedokázala vydržet.

„Řekni něco. To ticho mě už ubíjí, a jestli bude ještě delší, tak už to nevydržím. Klidně i plácej kraviny, ale prostě mluv,“ řekla jsem a on ke mně zvedl pohled a upřel na mě sílu svých očí.

„Proč jsi to udělala?“ zeptal se mě tiše a já na něj chvíli vyjeveně zírala.

„Co tím myslíš?“ zeptala jsem se ho a on jen prokroutil očima a pak se na mě znovu podíval.

„Proč si začala chodit s tím blbečkem,“ vysvětlil svou předchozí otázku a já začala hledat správná slova.

„Já nevím, prostě to tak nějak přišlo samo a teď až moc dobře vím, že jsem udělala nehoráznou chybu. Chybu, která mi změnila život a která ve mně asi bude pořád hlodat,“ řekla jsem, do toho mi začali stékat slzy po tvářích, když jsem si uvědomila míru té bolesti, kterou cítím díky té chybě. On na mě chvíli vyjeveně zíral, než jen přikývl. Chvíli jsme poté jen seděli a já nechala své slzy téct, po chvíli to už, ale nevydržel, přitáhl si mě k sobě a pevně mě objal. Schoulila jsem se v jeho náručí a snažila se uklidnit. Cítila jsem se náhle úžasně, díky pocitu bezpečí, který mi zase tím objetím navodil. Když jsem se dostatečně zklidnila, tak jsem ho pustila, i když nerada, tak ale pustila.

Zaplatil za nás účet v čajovně a v naprosté tichosti mě doprovodil domů. Jen s tichým, „Ahoj,“ jsme se rozloučili. Když poté začala škola, tak jsme spolu sice mluvili, ale naprosto minimálně. Připadala jsem si před ním hrozně trapně a nevěděla jsem, co mu mám říct, takže většina dne probíhala v naprosté tichosti. Jenže ta má úžasná kamarádka Jessica, to už jednou nevydržela a řekla mi, že se spolu sejdeme. Jednoho lednového večera jsem tedy stála na našem obvyklém místě shledání a čekala na ni. Jenže ona pořád nešla, už jsem začala ztrácet trpělivost, ale zase jsem si říkala, že ona nikdy nechodí v čas. Jenže k mému překvapení se tam objevil Edward.

„Bello? Co tady děláš?“ zeptal se mě a díval se na mě stejně vyjeveně, jako já na něj.

„Myslím, že na to samé bych se mohla ptát já tebe,“ řekla jsem. Už, už mi chtěl na to něco namítnout, jenže v ten moment nám oběma přišla SMSka. Vytáhla jsem tedy telefon z kapsy a přečetla si, kdo mi co píše.

Pokud dobre predpokladam, tak jste se tam oba sesli. Davam vam sanci, abyste se dali dohromady, nebo si uz dali dozivotne pokoj. Uprimne, kdo se na vas ma porad divat, jak si navzajem ublizujete? Moc dobre vim, co k sobe navzajem citite a nekdo vam k tomu musi dopomoc, ale tohle je posledni sance, kterou vam davam, pak uz se v tom budete utapet sami.

Jessica

Přečetla jsem si dlouhou zprávu od ní a s nesmělým úsměvem zvedla pohled k němu. On chvíli vyjeveně ještě zíral do té zprávy, než zakroutil hlavou, zhluboka se nadechl a zvedl hlavu ke mně. Chvíli jsme si navzájem jen dívali do očí, než začal svými ladnými kroky zkracovat vzdálenost mezi námi. Skousla jsem si spodní ret a pozorovala ho, jak se ke mně přibližuje. Zastavil se těsně přede mnou a díval se mi do očí. Já mu pohled se stejným zaujetím opětovala. Po chvilce zvedl ruku a lehce mě jí pohladil po tváři. Potom doteku jsem se usmála a cítila motýlky, kteří mi poletovali v břiše. Ten úsměv bral jako výzvu, sehnul se ke mně a lehce otřel své rty o mé. Čekal na mou reakci, jenže to byla chyba, protože mě to bylo málo. Čekala jsem na to až příliš dlouho. Udělala jsem až příliš chyb a potřebovala jsem cítit jeho blízkost. Položila jsem mu ruku na zátylek, stoupla jsem si na špičky a pevně přitiskla své rty na jeho. On mě pevně objal kolem pasu a tiskl si mě k sobě. Naše rty se o sebe nedočkavě otíraly, a i když nám docházel dech, tak jsme se to snažili co nejvíce prodloužit, jenže už to nešlo vydržet. Odtáhli jsme se lehce od sebe a oba jsme zrychleně oddechovali a pevně se objímali.

„Miluju tě,“ šeptla jsem do jeho hrudi a on si mě k sobě přitiskl, jak nejvíce to šlo, a sklonil se k mému uchu.

„Ne, tak moc, jako já tebe,“ odpověděl mi a pak se tiše zasmál.

Tak jak se Vám to líbilo? Vyvalte na mě všechny vaše názory, spokojím se i s kritikou.

Vaše Adis

Autor: Adis (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Chyby vás poučí: